NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Č. 7584.

Pojištění nemocenské, invalidní a starobní: 1. * Povinnost odhlášení, stipulovaná v § 17 zák. č. 221/24 Sb., jest omezena na případ zániku pojištění zastavením práce v důsledku ukončení pracovního poměru. — 2. * Předpis § 160 odst. 1 lit. b) zák. č. 221/24, ukládající placení pojistného až do řádného odhlášení, nevztahuje se na případy, kdy pojištění zaniklo tím, že nastala okolnost vylučující zaměstnance z pojištění (§ 5).
(Nález ze dne 26. listopadu 1928 č. 3930.)
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v Praze proti ministerstvu sociální péče o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Platebním výměrem ze 6. září 1926 předepsala okr. nemoc, pojišťovna v Praze 2. pošt. úřadu 27 v Praze za zřízence Ludvíka J. pojistné na dobu od 1. července do 3. srpna 1925 částkou 40 Kč 80 h. Z tohoto plat. výměru se jmenovaný úřad odvolal, namítaje, že Ludvík J., jakožto pomocný zřízenec, jemuž ustanovením vl. nař. ze 7. července 1926 čís. 114 Sb. byl přiznán v případě nemoci nárok na služ. plat po dobu jednoho roku s účinností od 1. července 1926, byl týmž dnem v základě § 5 odst. 1 lit. a) zák. z 9. října 1924 čís. 221 Sb. vyloučen ipso jure z povinného pojištění nemocenského, takže ke zrušení pojištění netřeba vůbec odhlášky.
Magistrát hl. m. Prahy výměrem ze 14. března 1927 zamítl odvolání, uznav, že tu jde o případ § 160 odst. 1 lit. b) zák. čís. 221/24.
Další stížnosti, podané v zastoupení státu českou fin. prokuraturou, vyhověla však zsp v Praze rozhodnutím ze 4. června 1927 a zrušujíc výměr úřadu 1. stolice, vyslovila, že zaměstnavatel není povinen pojistné pojišťovně dopláceti. — —
O stížnosti uvážil nss toto:
Jest nesporno, že jde o zaměstnance, jemuž předpisem §§ 23 a 68 vl. nař. č. 114/1926 byl přiznán pro přípjad nemoci nárok na služ. plat po dobu jednoho roku s účinností od 1. července 1926 a že důsledkem toho jest zaměstnanec ten z pojištění dle zák. č. 221/1924 vyloučen předpisem § 5 tohoto zák. Nesporno jest dále, že jmenovaný byl služ. úřadem u stěžující si pojišťovny odhlášen dne 3. srpna 1926.
Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že na daný případ nelze použiti předpisu § 160 odst. 1 lit. b) zák. č. 221/1924, jenž stanoví, že pojistné jest platiti po dobu, po kterou pojištěnec nebyl odhlášen (§ 17), ačkoli byl přerušen poměr, zakládající pojistnou povinnost. Stížnost naproti tomu se snaží dovoditi, že o takovýto případ tu jde. Připouští, že dle cit. vl. nař. č. 114/1926 byly splněny u Ludvíka J. předpoklady § 5 lit. a) zák. č. 221/1924, namítá však, že okolnost ta, že jest vyloučen z pojištění tímto zákonným předpisem, neměly sama o sobě za následek, že zanikla povinnost platiti pojistné; k tomu by bylo dle názoru stížnosti třeba, aby jmenovaný byl zaměstnavatelem z pojištění odhlášen, jak předpisují §§ 17 a 19 zák., a nestalo-li se tak, jest zaměstnavatel povinen podle cit. § 160 b) platiti pojistné i po dobu, po kterou zaměstnanec nebyl odhlášen, třebas by pojistné povinnosti nepodléhal.
Jest tedy na sporu otázka, zdali na daný případ platí předpis § 160 odst. 1 lit. b) cit. zák. Při výkladu tohoto předpisu třeba přihlédnouti jednak k jeho znění, jednak k souvislosti s jinými předpisy téhož zák.
Předpis § 7 odst. 3 zák. č. 221/1924 rozeznává tyto tři způsoby zániku pojištění: 1. přestal-li pojištěnec vykonávati práce neb služby povinně pojištěné, 2. nastala-li okolnost, vylučující zaměstnance z pojištění (§§ 5 a 6), 3. nastal-li pojistný případ .....

V § 17 ukládá se pak zaměstnavateli povinnost odhlásiti pojištěnce nejpozději třetího dne ode dne, kdy přestal vykonávati práce neb služby povinně pojištěné. Volil-li zák. v § 17, ukládaje zaměstnavateli povinnost formální odhlášky, doslovně-stejnou dikci, jak jí použil v cit. § 7 pro zánik pojištění v případě shora sub 1. uvedeném (kdy přestal vykonávati práce neb služby povinně pojištěné) a nezmínil-li se o ostatních dvou případech zániku pojištění ať již verbis expressis, či všeobecným obratem »kdy pojištění zaniklo« nebo podobně, připouští to jen ten výklad, že povinnost odhlášky, stipulovanou §em 17, mínil omeziti na případ zániku pojištění shora sub 1. uvedený.
Tomuto výkladu svědčí i předpis § 19, jenž pamatuje na ohlašování změn pojistného poměru, důležitých pro pojištění a jeho rozsah v zájmu nutné evidence pojišťovny nad pojištěnci, kterýžto paragraf není snad jen provedením § 17, jak tomu svědčí již jeho znění: »zaměstnavatel jest dále povinen nejpozdčji třetího dne oznámiti každou změnu okolností, uvedených v § 18 odst. 1 písm. a).«
V daném případě zaniklo pojištění J-ovo, jak nesporno, tím, že nastala u něho okolnost, vylučující jej z pojištění (§ 5 lit. a), tedy případ zániku pojištění, jak shora pod č. 2 jest citován. Na případ ten se však, jak vyloženo, ustanovení § 17 nevztahuje.
Nebyl-li však v daném případě zaměstnavatel povinen podati odhlášku, stanovenou v § 17, nelze použiti na daný případ ani § 160 odst. 1 lit. b), stanovícího, že pojistné jest platiti po dobu, po kterou pojištěnec »nebyl odhlášen (§ 17), ačkoli byl přerušen poměr, zakládající pojistnou povinnost«, neboť předpis ten, jak z citace § 17 jest zjevno, postihuje jen zanedbání oné v § 17 stipulované odhlašovací povinnosti zaměstnavatelovy, nevztahuje se však na případy zániku pojištění shora sub 2 a 3 uvedené. Ježto ustanovení § 160 odst. 1 lit. b) má povahu výjimečnou, ukládajíc placení pojistného i po skončení pojistného poměru, třeba je vykládati striktně a nelze je rozšiřovati na případy jiné, než jaké má na mysli, tedy ani na případ zanedbání hlášení změn v pracovním poměru, jak je předpisuje § 19, jenž v § 160 odst. 1 lit. b) citován není.
Rozhodl tedy úřad ve shodě se zákonem, když odepřel na daný případ použiti cit. § 160 odst. 1 lit. b) zák. č. 221/1924.
Stížnost obrací se dále proti úsudku žal. úřadu — recipovaného z rozhodnutí zsp-é, — že k členství Ludvíka J. k pojišťovně po 1. červenci 1926 nemohlo podle zák. ani dojiti a nemusil též býti ani odhlašován. Dle názoru stížnosti byl Ludvík J. dne 1. července 1926 zaměstnancem nemoc. pojištění podléhajícím a v tento den nebyly tu dány v jeho osobě důvody, pojistnou povinnost vylučující; proto přihláška, která byla ještě za platnosti starého zák. učiněna, trvala nadále a byla tu i bez ohledu na ni ipso iure pojistná povinnost dána. Po názoru stížnosti okolnost, že § 23 vl. nař. č. 114/1926 byla §em 68 přiznána zpětná účinnost dnem 1. července 1926, nemění nic na tom, že 1. července 1926, kdy vl. nař. vůbec ještě nevyšlo (stalo se tak teprve 10. července 1926), Ludvík J. členem nemoc, pojišťovny byl a že mu v této době příslušela také veškerá práva proti nemoc, pojišťovně. Zpětná platnost, kterou vl. nař. stanovilo, nemůže prý na této skutečnosti nic měniti, neboť je nemožno, aby v tomto směru mohl zákon dodatečně měniti a zabraňovati vzniku určitého právního stavu pro dobu minulou.
I kdyby měla stížnost pravdu, že pojistná povinnost Ludvíka J. byla dána dne 1. července 1926, poněvadž v tento den nebylo ještě vydáno nař. č. 114/1926, nelze stížnosti přisvědčiti v důsledcích, jež z této skutečnosti vyvozuje.
Ze zásady vyslovené v § 5 o. z. o., že zákony nepůsobí zpět, plyne, že se nedotýkají nároků, které se staly existentními před tím, než zákon nabyl účinnosti. Předpis § 23 odst. 1 cit. vl. nař. č. 114/1926 nabyl podle § 68 téhož vl. nař. účinosti dnem 1. července 1926, to znamená, že účinek této normy promítá se zpět k tomuto dni čili, že na práva a právní poměry normou tou dotčená jest hleděti tak, jako by norma ta tu byla již dne 1. července 1926. Ježto pak norma tato nemá přechodných ustanovení resp. nestanoví výjimku oddalující jeden z účinků této normy, totiž vyloučení z pojištění u okr. nemoc, pojišťovny, stal se i vylučující důvod § 5 a) existentním již ke dni 1. července 1926 a ruší se tímto dnem pojištění dle zák. č. 221/24, byť i před vydáním normy bylo právně existovalo.
Nelze proto shledati nezákonným, uznalo-li nař. rozhodnutí, že Ludvík J. již od 1. července 1926 nepodléhá pojištění podle zák. č. 221/1924.
Stížnost ještě dovozuje, že nastalé vyloučeni Ludvíka J. z pojištění podle § 5 zák. zakládá změnu v druhu zaměstnání a postavení zaměstnance v něm, a že bylo proto povinností pošt. úřadu tuto skutečnost nejdéle do tří dnů podle § 19 zákona pojišťovně oznámiti, a nebyla-li tato zákonem stanovená povinnost splněna, nastaly prý i následky v § 20 odst. 1 zák. uvedené. — K námitce této se poznamenává:
Zdali v daném případě tu byl takový ohlašovací závazek zaměstnavatelův, či zda vyloučení Ludvíka J. z pojištění dle § 5 zák. jest okolností, jejíž oznamování, snad vzhledem k její notorietě, zákon v § 19 neměl na mysli, nemůže nss v rámci tohoto sporu řešiti, stejně jako otázku, zda a jaké následky by nastaly podle § 20 odst. 1; neboť nař. rozhodnutí — jež jedině jest předmětem přezkoumání tímto soudem — s tohoto hlediska, jež staví spor na jiný právní základ, daný případ neposoudilo (§ 5 zák. o ss), nehledíc ani k tomu, že z vývodů st-lčiných není ani jasně patrno, které důsledky po stránce věcné z § 20 pro daný spor vyvozuje a v jakou logickou spojitost přivádí tento paragraf s ustanovením § 160, s jehož hlediska spor v řízení správním byl posuzován. Že by pak byl měl úřad řešiti předmětný spor také s hlediska §§ 19 a 20 zák. č. 221/24, toho stížnost nenamítá.

Citace:

Čís. 11336. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 74-75.