Č. 1067.

Okresní úředníci: I. Usnesení okresní správní komise o výši pense okresního úředníka není pouhým prohlášením strany, nýbrž autoritativním aktem úředního orgánu. — II. Není předpisu, dle něhož by rozhodnutí neb opatření samosprávných úřadů musila býti opatřena poučením o prostředcích opravných. — III. I materielně nezákonná rozhodnutí mohou nabýti právní moci, nebyla-li oprávněnými stranami včas vzata v odpor.
(Nález ze dne 16. prosince 1921 č. 16778.)
Prejudikatura: k II. nál. č. 679, k III. nál. č. 315.
Věc: Jan W. v Ž. proti zemskému správnímu výboru v Praze stran výměry pensijních požitků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Usnesením okresní správní komise z — byl stěžovatel ke své žádosti dán na trvalý odpočinek počínajíc 1. srpnem 1919. Řádné pensijní požitky vyměřeny mu z posledního započítatelného služebního platu 3.400 K, stanoveného dle § 19 III. zák. z 3. října 1907 č. 63 z. z. pro Čechy nejprve na podkladě efektivní 33leté služby a normální 40leté doby služební ve smyslu zákona právě uvedeného částkou 2924 K. K opětné žádosti stěžovatelově za zvýšení pense usnesla se okresní správní komise dne 29. října 1919 připočítati mu dvě léta válečná, přiznati mu podle vzoru zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. služební dobu 35letou a dle toho vyměřiti mu od 1. září 1919 plnou pensi 3400 K. O tom byl stěžovatel vyrozuměn výměrem z 5. listopadu 1919 č. 850, z něhož se neodvolal.
Když usnesením z 11. srpna 1920 (intim. 16. srpna 1920 č. 1187) upraveny byly stěžovateli drahotní příplatky podle všeobecných předpisů jemu přiznané, podal sub praes. 10. září 1920 odvolání z obou výměrů z 5. listopadu 1919 č. 850 i ze 16. srpna 1920 č. 1187, v němž — nehledě k nespojné dnes otázce drahotních příplatků — domáhal se toho, aby pro výměru pensijních jeho požitků vzato bylo za základ služné, jaké by mu příslušelo dle zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n.
Naříkaným dnes rozhodnutím bylo odvolání to zamítnuto v podstatě z důvodu, že stěžovatel proti výměru okresní správní komise z 5. listopadu 1919 č. 850 svého času nepodal rekursu, úprava pensijních požitků takto stanovená nabyla tím právní moci, a stěžovatel není tedy oprávněn domáhati se úpravy požitků dle zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n.
O podané stížnosti nejvyšší správní soud uvážil:
Žalovaný úřad naříkaným rozhodnutím odmítl rozhodovati meritorně o nároku stěžovatele na úpravu pensijních jeho požitků na podkladě předpisů zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. vzhledem na právní moc úpravy provedené usnesením okresní správní komise z 29. října 1919 resp. výměrem z 5. listopadu 1919 č. 850. Nejvyššímu správnímu soudu bylo. se tudíž omeziti na zkoumání, zda toto stanovisko žalovaného úřadu vyhovuje zákonu. Stěžovatel — doznávaje jinak, že z usnesení posléze uvedeného v zákonné lhůtě se neodvolal, ač o něm řádně byl vyrozuměn, dovozuje, že nemohlo nabýti právní moci, poněvadž příslušné vyrozumění neobsahovalo poučení o opravných prostředcích, a usnesení samo jest v rozporu jednak se závazky přejatými okresem v dekretu z 25. září 1906, dle něhož mu zaručeno pensionování dle předpisů o úřednících státních a zemských, jednak s kogentními předpisy zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. Žádný z těchto důvodů není však správný.
V prvním směru stačí poukázati k tomu, že není žádného zákonného předpisu, který by nařizoval, že rozhodnutí a opatření úřadů samosprávných musí býti opatřena poučením o opravných prostředcích, a nedostatek takového poučení prohlašoval za zmatek, jenž překáží vzniku právní moci takového aktu.
Druhá námitka, kterou stěžovatel patrně chce říci, že okresní správní komise nemůže jednostranně ustupovati od svého závazku, kdysi vůči stěžovateli přejatého, přehlíží právní povahu usnesení z 29. října 1919. Usnesení to a výměr na jeho podkladě vydaný není pouhým prohlášením okresu jako jedné ze smluvních stran, nýbrž autoritativním aktem úředního orgánu, jemuž podle § 40 zákona z 23. července 1919 č. 444 přísluší V první instanci rozhodovati o nárocích ze služebního poměru okresních úředníků. Existence nějakého závazku okresu vůči úředníku stran úpravy jeho služebního poměru je pro rozhodnutí to sice relevantní skutkovou okolností, jejíž nedbání může po případě založiti materielní nezákonnost onoho rozhodnutí, nemůže však závazek takový, i kdyby skutečně po právu trval, býti na překážku, aby okresní správní komise jako úřad o existenci jeho nerozhodovala způsobem právní moci schopným.
Pokud však stěžovatel tento námitkou, jakož i třetí svou výtkou vyslovuje názor, že materielně nezákonná rozhodnutí nemohou nabýti právní moci, je na omylu. Strana, která opomenula všas nezákonost tu opravným prostředkem vytýkati, pozbývá nároku dovolávati se u vyšší instance změny nebo zrušení naříkaného jí rozhodnutí a musí si účinky jeho, byť i bylo nezákonným, dáti líbiti. Nelze tedy v tom, že žalovaný úřad s poukazem na právní moc usnesení okresní správní komise z 29. října 1919 odmítl jednati meritorně o nárocích stěžovatele vznesených odvoláním jeho z 8. září 1920, spatřovati nezákonné porušení práv stěžovatelových, pročež bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 1067. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 1065-1067.