NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Čís. 125.

Do usnesení, jímž podle § 216 odst. 6 c. ř. s. prohlášena byla nepříslušnost soudu a žaloba postoupena soudu žalobcem označenému, není opravného prostředku, byť usnesení to neučinil soud první, nýbrž teprve soud druhé stolice.
Do rozhodnutí soudu druhé stolice o nákladech sporu o příslušnost není dovolací rekurs dopuštěn přes to, že § 261 odst. 6 c. ř. s. nevylučuje opravného prostředku proti rozhodnutí o nákladech těch. (Rozh. ze dne 8. dubna 1919, R I 137/19.)
Proti žalobě, podané u okresního soudu ve Veselí n. L. a opírající příslušnost tohoto soudu o § 49 č. 5 j. n., vznesl žalovaný námitku nepříslušnosti, tvrdě, že příslušným jest krajský soud v Táboře. Žalobkyně navrhly na to, by žaloba pro případ, že by námitce nepříslušnosti bylo vyhověno, postoupena byla krajskému soudu v Táboře. Prvý soud odmítl žalobu pro svou nepříslušnost, jelikož zde nejde o poměr nájemní, nevyhověl však návrhu žalobkyní, by žaloba postoupena byla podle § 261 odst. 6 c. ř. s. krajskému soudu v Táboře, ježto řízení u krajského soudu je zcela jiné nežli u soudu okresního a krajský soud nemůže pokračovati v jednání s použitím jednacího protokolu v prvním jednání sepsaného. — Rekursní soud (krajský soud v Táboře) nevyhověl rekursu, pokud bylo námitce nepříslušnosti soudu vyhověno, ze správných důvodů v odpor vzatého usnesení, jinak mu však vyhověl a vyřkl, že se žaloba postupuje krajskému soudu v Táboře, ježto soud návrhu na postoupení žaloby podle § 261 odst. 6 c. ř. s. vyhověti musí, jestliže nepovažuje soud, kterému žaloba má býti postoupena, za očividně nepříslušný, čemuž ohledně krajského soudu v Táboře tak není, a jiné podmínky tu není a zejména nebylo stanoveno, že způsob řízení u soudu toho musí býti stejný jako u soudu dříve dovolaného, jak soud prvý mylně za to pokládá. Zároveň uznal žalovaného povinným, aby dle §§ 41 a 50 c. ř. s. nahradil žalobkyním náklady rekursu.
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs žalovaného jako nepřípustný.
Důvody:
Rekursní soud tím, že, vyhověv rekursu žalujících, postoupil žalobu i krajskému soudu v Táboře a že zamítl rekurs jejich, pokud si bylo stěžováno do vyhovění námitce nepříslušnosti soudu, a tím s konečnou platností prohlásil okresní soud ve Veselí n. L. nepříslušným, spojil postoupení žaloby krajskému soudu v Táboře s usnesením svým o nepříslušnosti okresního soudu ve Veselí n. L. Proti takovému usnesení se však dle § 261 odst. 6 c. ř. s. kromě rozhodnutí o nákladech sporu o příslušnost žádný opravný prostředek nepřipouští. Jest tedy dovolací rekurs žalovaného do postoupení žaloby krajskému soudu v Táboře nepřípustným, na čemž ničeho nemění okolnost ta, že postoupení nevyslovil první soud, nýbrž teprv soud rekursní, poněvadž v té příčině zákon nerozlišuje mezi soudy první a druhé stolice. Dovolací rekurs do odsouzení к náhradě útrat rekursu jeví se býti nepřípustným přes to, že § 261 odst. 6 c. ř. s. opravný prostředek proti rozhodnutí o útratách sporu o příslušnost nevylučuje, poněvadž nepřípustnost ta vysvítá z jiného zákonného ustanovení, a to z § 528 c. ř. s., podle něhož jsou rekursy proti rozhodnutím soudu druhé stolice v otázce útrat nepřípustny.

Citace:

č. 125. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1921, svazek/ročník 1, s. 262-263.