ČÁST I.
O povinnosti k náhradě škody podle občanského zákoníka a novely.
§ 86.
Povšechný nástin těchto ustanovení.
A. Občanský zákonník určiv v § 1293 pojem škody obrací se v § 1294 k pramenům poškození a vytýká, že škoda něčí vzniká buď z protiprávního činu neb opomenutí osoby jiné nebo náhodou. Protiprávní poškození bude pak způsobeno volně (willkürlich) nebo mimo volně (unwillkürlich). Volní poškození pak buď ze zlého úmyslu nebo z nedopatření (nedbalosti).
Následující §§ 1295—1322 jednají pak v šesti oddílech o podmínkách a passivním subjektu povinností k náhradě škody vzniklé 1. vinou něčí, §§ 1295—1304;
2. výkonem práva, § 1305;
3. jednáním nezaviněným nebo mimovolným, §§ 1306 až 1310;
4. náhodou, § 1311;
5. jednáním cizím (třetích osob) §§ 1313—1319;
6. zvířetem, §§ 1320—1322.
Zásadně ukládá se povinnost k náhradě škody tomu, kdo ji způsobil svou vinou (srovn. č. 1). V ostatních pěti dílech (2—6) se staví v čelo zásada nezodpovědnosti za škodu, která byla vznikla skutečnostmi tam uvedenými, a jen v některých zvláště vytčených případech se povinnost k náhradě škody ukládá.
Třetí novella zanechala stavbu občanského zákonníka v podstatě nezměněnou. Změny jsou jen v tom, že na místo šesti výše uvedených oddílů jich bylo postaveno sedm, a to tak, že před § 1319 (nově textovaným) stojí rubrika »6. stavbou« (durch ein Bauwerk) a skupina dříve šestá je nyní skupinou sedmou. Materielní obsah změn zavedených novellou lze charakterisovati tak, že v oddílech 2—7 vzrostl počet případů, ve kterých někdo odpovídá za vzešlou škodu.
Veškerá tato ustanovení vedou nás na to, abychom určili zevrubněji
1. pojem škody;
2. pojmy jednotlivých skutečností, se kterými spojuje právo povinnost nahraditi vzešlou škodu,
B. Citovaně předpisy stanoví jako následek některých skutečností povinnost k náhradě škody. V jiných předpisech jest ustanoveno zevrubněji o modalitách této povinnosti, a to;
1. o způsobu, jakým jest hraditi škodu, za kterou někdo odpovídá;
2. o objemu náhradní povinnosti;
3. o zániku náhradní povinnosti.
K lit. A.
§ 87.
O škodě.
Slova škoda neužívá občanský zákonník jednoznačně přes to, že § 1293 určuje jeho smysl. Někdy kryje slovo škoda velmi široký pojem nevýhody, jindy jen některý způsob takové nevýhody, a to, jak lze zjistiti čtením jednotlivých předpisů, ne vždy způsob stejný. Tento nedostatek terminologické konstance, jenž se vyskytuje při užívání slov »náhrada škody«, je příčinou hojných sporů v důležitých otázkách (srovn. k tomu níže výklady o způsobu a objemu povinnosti k náhradě škody). Aby byl vysvětlen onen široký pojem škody a jejich jednotlivých způsobů, vytknouti je toto:
I. Podle § 1293 o. z. a také některých ustanovení občanského zákonníka, rozpadá se pojem škody, který má na př. marginální rubrika před § 1293 na
1. pojem škody v užším smyslu, t. j. újmy (Nachteil), která někomu vzešla na jeho majetku, právech nebo osobě, § 1293, 1. věta. Z tohoto textování, uvažujeme-li je v souvislosti s § 16 o. z. a nedosti jasnou poznámkou protokolu sepsaného při poradě o § 12931 sluší dovésti, že slovem škoda měly býti postiženy:
a) újma, která někomu vzešla tím, že jeho jmění škodující událostí bylo ztenčeno a tedy újma, kterou Římané nazývali damnum emergens. Jde tu o zmenšení hodnoty jmění a újmu samu lze měřiti hodnotou jiných kusů majetkových. (V době, než vznikla škoda, jmění se rovnalo A. Škodující událostí bylo ztenčeno o X, takže nyní = A — X).
b) Fysické a psychické útrapy, které vzešly někomu tím, že mu bylo ublíženo na tělesné integritě, cti nebo svobodě. Výši škody nelze tu měřiti hodnotou kusů majetkových. Tu lze mluviti o (positivní) škodě immaterielní.
2. Na pojem ušlého zisku, kterého mohl někdo docíliti podle obyčejného běhu událostí, lucrum cessans, § 1293, 2. věta. (V době, kdy škodující událost nastala, jmění = A. Kdyby škoda nebyla nastala, bylo by se zvýšilo o Y. Poněvadž škoda nastala, jmění = A).
Lucrum cessans je patrně druhem škody materielní. Jestliže totiž událost nějaká způsobila, že se nedostavily nebo nezvýšily požitky fysické nebo psychické a jde-li tedy o zjevy, které jsou k ušlému zisku v témž poměru jako zjevy uvedené výše pod č. 1, b), ke zjevům uvedeným tamtéž pod lit. a), není tu škoda ve smyslu obč. zák., ani když máme na zřeteli nejširší smysl tohoto slova užívaný v obč. zák. (Mimo obč. zák. vyskytuje se slovo Schade a jemu odpovídající slovo Entschädigung v tak širokém smyslu, že jsou jím kryty i zjevy právě uvedené; srovn. na př. § 57 zák. o právu autorském ze dne 26. prosince 1895 č. 197 ř. z.).
II. Z některých ustanovení obč. zák. (srovn. zejména §§ 1323, 1325, 1330, 1331) je patrno, že sluší s hlediska právních předpisů pokládati významnými kategorie škody materielní a immaterielní potud, že v některých souvislostech (arci podle mínění velmi sporného) sluší rozuměti škodou pouze škodu materielní, a tu někde jen damnum emergens (srovn. §§ 1323, 1330), jinde damnum emergens i lucrum cessans.
§ 88.
O povinnosti k náhradě škody způsobené jednáním zaviněným. § 1295, odst. 1. (154. odst. 1. nov. III).
§ 1295 vytkl v 1. odst., že každý jest oprávněn požadovati na škůdci náhradu škody, kterou mu tento způsobil (zugefügt hat) svojí vinou. Uvažujeme-li § 1295 v souvislosti s § 1294 a dosadíme-li v § 1294 za slova čin a opominutí slovo jednání, ustanovil § 1295, že lze pohledávati náhradu vzniklé škody na tom, kdo ji způsobil protiprávním volným jednáním. Podle toho dojdeme k subjektu povinností k náhradě škody, jestliže najdeme mezí podmínkami škody protiprávní volní jednání, o němž lze říci, že jím škoda byla způsobena. Pokud se týká jednotlivých pojmů, se kterými se setkáváme ve větě nejposléze uvedené, sluší poznamenati:
1. Jednáním volním sluší rozuměti chtěním ovládané částí života, t. j. souhrny tělesných stavů, kterými uskutečňujeme nějaké chtění.2
2. Protiprávním jednáním jest ono, které se příčí beze zřetele k výsledku jím způsobenému nějakému zákazu nebo příkazu (formální protiprávnost) nebo ono, které pozorováno jsouc i s výsledkem a měřeno jsouc na právních předpisech znamená porušení povinnosti uložené právní normou čili jinak protiprávní jednání je takové, které je příčinou protiprávního výsledku (materielní protiprávnost). Při tom však nesluší ztotožňovati protiprávní výsledek se škodou. Výsledek jednání může býti protiprávní a škoda nemusí vzniknouti a s druhé strany může vzniknouti škoda a nemusí tu býti protiprávní výsledek. Pokud se týká opomenutí, srovn. ještě § 1301 in f. Na konec sluší připomenouti, že výše daná definice nikterak nepraví, že by protiprávním jednáním bylo jen takové, kterým bylo porušeno subjektivní právo. O takovém omezení § 1295 nic neví a o § 1297 je nelze dojista opříti.
3. Praví-li zákon, že událostí zavazující k náhradě škody je protiprávní volní jednání, kterým byla způsobena škoda, chce tím patrně říci, že protiprávní volní jednání musí míti mezi podmínkami škody zvláštní místo, čili jinak, že tu musí býti souvislost určitého způsobu mezi protiprávním volním jednáním a škodou, a že tedy není ještě škoda způsobena protiprávním volním jednáním, když je takové jednání mezi podmínkami škody. Na to vede jak terminologie občanského zákonníka, jenž užívá jednak (v §§ 1294, 1295, 1306, 1306 a) slov zufügen, verursachen (způsobiti, causam dare), (jednak v § 1311) patrně v jiném smyslu slova veranlassen (dáti podnět, occasionem praebere),3 jednak povšechná úvaha, že právní cit se vzpírá uvaliti odpovědnost za škodu na každého, jehož protiprávní jednání volní je mezi podmínkami škody.
Mluvě o způsobení škody, má tedy zákonník patrně na zřeteli nějakou užší souvislost mezi škodou a protiprávním volním jednáním než v jakém je ke škodě kterákoli podmínka. Tuto užší souvislost lze označiti jménem kausality občanského práva,
Připomenouti jest, že podrobnějších pokynů o míře oné souvislosti je v občanském zákonníku poskrovnu, takže otázka je namnoze sporná a bude věcí toho, kdo případ rozhoduje, aby určil, zdali je tu potřebná kausální souvislost čili nic. Avšak lze o této kausální souvislosti vytknouti tolik (srovn. ostatně exkurs na konci tohoto paragrafu):
Stojíme-li před škodou a tážeme-li se, zdali byla způsobena jednáním určitého člověka, odpovíme na otázku kladně, jestliže a) usoudíme, že škoda bez onoho jednání by podle obecné zkušeností (jistě) nebyla nastala. Věc se vyjadřuje zpravidla tak, že jednání musí býti ke škodě v poměru condicionis sine qua non. Ale tento způsob vyjadřování není zcela přesný, ježto náš soud nebude soudem jistotovým, nýbrž soudem pravděpodobnosti. Jde totiž o úsudek, zdali by týž výsledek byl nastal bez oné podmínky čili nic a tedy o srovnávání průběhu skutečného s průběhem smyšleným, avšak
α) nemůžeme verifikovati výsledek, jaký by byl nastal bez oné podmínky, t. j. nedovedeme říci s bezpečností, co by se bylo stalo, kdyby nebylo oné podmínky, jejíž kausalitu zkoumáme;
β) nemůžeme s bezpečností konstruovati podmínky smýšleného průběhu, t. j. my víme, že kdyby se nebylo stalo, co se rovná podmínce, jejíž kausalitu zkoumáme, bylo by se stalo na místo toho něco jiného, ale nevíme s bezpečností, co máme dosaditi za onu odmyšlenou podmínku;
𝛾) dospějeme-li k úsudku, že by i bez oné podmínky byl jistě nastal stejný výsledek, není nám vždy jasno, zdali tento myšlený výsledek je týmž výsledkem, jako výsledek, který skutečně nastal.
(Nemocný byl vezen automobilem k operaci do sanatoria. Rychle jedoucí automobil se srazil s vozem elektrické dráhy, nemocný byl nárazem usmrcen. Usuzujeme ad α): Byl by nemocný na živu, kdyby byl nejel automobilem? My si odmýšlíme »jízdu automobilem« a dospějeme k úsudku, že by byl jistě na živu, kdyby byl »vůbec nejel«. Ale přece není vyloučeno, že by byl býval v posteli raněn mrtvicí, uleknuv se něčeho.
ad β) Veškerou jízdu si nemůžeme odmysliti, nýbrž jen jízdu automobilem, kterým bylo jeto. My totiž víme, že bylo periculum in mora a víme tedy, že kdyby byl nemocný nejel oním automobilem, byl by jel automobilem jiným nebo povozem nebo šel pěšky; ale nevíme s bezpečností, jak by byl o dopravu pečoval.
ad 𝛾) Lékař prohlásil, že každý operační zásah byl marný a že by byl nemocný zemřel na svou chorobu, ale snad o hodinu, o den, o týden později.)
b) usoudíme, že událost, která je ke škodě v poměru podmínky, má podle obecné zkušenosti zpravidla, t. j. beze zřetele ke zvláštním okolnostem individuálního případu, v zápětí výsledek, jaký nastal, čili jinak, že škoda je přiměřeným (adekvátním) a nikoli výjimečným, neočekávaným důsledkem takové události. Soud tento jest arci zase soudem pravděpodobnosti a usouzení kladné i záporné jsou spojeny s obtížemi, jak pokud jde o zjištění stupně pravděpodobnosti, s jakou se připojuje k nějaké události nějaký výsledek, tak pokud jde o zjištění, kterým stupněm pravděpodobnosti končí inadekvátní a začíná adekvátní způsobení, ježto tyto kategorie přecházejí do sebe infinitesimálně. (Příklad. Jestliže někdo na druhého vystřelí z browningu na tři kroky a usmrtí ho, je smrt pravidelným následkem oné činnosti. Jestliže kdosi druhého chce postrašiti a vystoupí naň v lese v přestrojení a onen leknutím zemře, není smrt pravidelným následkem onoho zranění.) V některých případech usoudíme však, že škoda byla způsobena určitým lidským jednáním, ačkoli nebývá pravidelným následkem takového jednání a to zejména, když ten, kdo jednal, věděl napřed o výjimečném průběhu, který v tomto případě nastal.
(Jestliže v případě uvedeném znal onen, který chtěl postrašiti, těžkou srdeční chorobu druhého a věděl, že leknutí může způsobiti smrt, způsobil smrt onoho.)
Není nikterak potřebí, aby v každém případě jen jediná událost byla prohlášena za událost, kterou byla škoda způsobena. Mohou se totiž vyskytnouti:
α) případnosti, ve kterých několik událostí časově i místně sdružených lze prohlásiti za příčinu škody (dva lidé se účastnili krádeže, jeden kradl, jeden hlídal);
β) případnosti, ve kterých mezi podmínkami protiprávního volního jednání, kterým byla způsobena škoda, je protiprávní volní jednání, které je se škodou v takové souvislosti, jaká se vyhledává a stačí podle toho, co bylo pověděno pod č. 1. a 2. Pak i toto jednání prohlásíme za takové, kterým byla škoda způsobena (srovn. níže § 92 a), (Příklad 1.: Kdosi druhého zastřelil. Řekneme, že smrt byla způsobena výstřelem. Mezi podmínkami tototo výstřelu jsou: bohatství zastřeleného, jeho někdejší kruté jednání s vrahem; koupě zbraně vrahem, jenž při koupi se byl vykázal zbrojním pasem, O žádné z těchto podmínek nemůžeme říci, že jí byla způsobena smrt. Příklad 2.: Kdosi ukradl šperk ležící na okně přízemního bytu v osamělé ulici. Škodu způsobil on. Mezi podmínkami krádeže byla skutečnost, že uklízející služka položila šperk na okno. Můžeme říci, že i tímto činem byla škoda způsobena.)
4. § 1295 prohlašuje v 1. odst., že škůdce odpovídá za škodu, kterou způsobil ze své viny. Ale § 1294, 3. věta, kdež se protiprávní volní poškození klade na roveň poškození zaviněnému, činí dojem, jakoby rozhodnutím, že byla škoda způsobena protiprávním volním jednáním, bylo již rozhodnuto, že byla zaviněna. Rozhodnutí přináší § 1297, jenž ustanovil takto: Platí domněnka, že každý, kdo je při rozumu, je schopen takové míry péče a pozornosti, jaké lze vynakládati při obyčejných schopnostech. Kdo při jednání, ze kterého vzejde zkrácení práv jiné osoby, nešetří této péče a povinností, dopouští se nedopatření. § 1297 dopouští dvojího výkladu: Buď lze jej vyložiti tak, že je tu ustanovena praesumpce iuris, ale nikoli de iure, a že tudíž domněnka zavinění bude vyvrácena, dokáže-li se, že ten, kdo jednáním svým zkrátil práva jiného (t. j. způsobil škodu), není schopen obyčejné péče a pozornosti. Z materiálíí však (srovn. Ofner II, str. 187, § 5) se podává, že by takový výklad nebyl pravý. Slušíť odtud dovozovati, že § 1297, pokud nejde o případy jednak § 1299, jednak §§ 1306 sl., obsahuje praesumptionem iuris te de iure (domněnku nevývratnou), takže o zavinění lze mluviti, jestliže bylo opomenuto péče a pozornosti, jaké lze vynakládati při obyčejných schopnostech4. Je-li tomu tak, lze vytknouti toto: Vyrozumíváme-li, jak se stalo výše, slovy, že škoda byla způsobena nějakým jednáním, úsudek, že taková škoda je pravidelným (adekvátním) následkem takového jednání, je tím řečeno, že člověk obyčejných schopností mohl škodu jako následek svého jednání předvídati. Je tedy úsudkem, že škoda byla způsobena protiprávním volním jednáním, rozhodnuto, že byla zaviněna tím, kdo jednání předsevzal.
Poznámka: § 1294 a také jiná ustanovení (srovn. níže) znají několik stupňů viny. Stupeň viny nemá zpravidla významu při řešení otázky, zdali pozůstává povinnost k náhradě škody, nýbrž při řešení otázky, v jakém objemu škodu sluší hraditi. Srovn. k tomu § 95.
§ 1294 klade proti sobě zlý úmysl (bose Absicht), jenž je tu tenkráte, když byla škoda způsobena s vědomím a vůlí (mit Wissen und Willen) a nedopatření, když byla způsobena zaviněné nevědomosti nebo z nedostatku potřebné pozorností a péče. § 1302 má přísné ustanovení o případech, ve kterých byla škoda způsobena obmyslně (vorsätzlich). O škodě obmyslně způsobené mluví také § 1329 a § 1295 odst. 2 vytknuv, že v některých případech (srovn. o nich § 90) vzejde povinnost k náhradě škody, jen když byla způsobena úmyslně (absichtlich), přistupuje pak k případům, ve kterých taková povinnost vzejde, jen když jednání mělo patrně za účel poškoditi druhého. § 1324 mluví o zlém úmyslu, o hrubé nedbalostí a případech ostatních; § 1331 zná vedle toho škodu způsobenou jednáním, které je zakázáno trestním zákonem, ze svévole nebo ze škodolibosti, a § 1332 zahrnuje ony »ostatní případy«, o kterých mluví § 1324, slovy »menší stupeň nedopatření« (minderer Grad der Versehens).
Nehledíme-li k ostře charakterisovaným formám viny uvedeným v § 1331 můžeme nyní v obč. zák. rozeznávati čtyři hlavní kategorie případů (formy viny) a to:
1. případy, ve kterých bylo patrným účelem jednajícího způsobizi škodu, § 1295 odst. 2 in f. Zdali sluší počítati případy, ve kterých zákon mluví o obmyslném způsobení škody sem či k formě následující, je pochybno. Materiálie (Ofner II, str. 576, § 1281), z nichž nejde na jevo, že slovem »vorsätzlich« mělo býti označeno něco jiného než slovy »aus böser Absicht« a že tedy v §§ 1329 a 1302 měla býti stanovena zvláštní forma viny, vedou spíše na alternativu druhou. Sr. i § 1331 in pr.;
2. případy, ve kterých byla škoda způsobena ze zlého úmyslu, t. j. tak, že jednající škodu předvídal a jí chtěl. Spory, jaké se vyskytují v nauce trestního práva o tom, zdali případy t. zv. viny vědomé sluší počítati ke zlému úmyslu, či k nedbalosti, neměly dosud v občanském právu valného významu, ježto podle původního textování obč. zák. náhradní povinnost v případech škody způsobené jednak zlým úmyslem, jednak hrubou nedbalostí byly upraveny celkem stejně. Srovn. arci § 1302 a výše pod č. 1. § 1295 odst. 2 in princ. patrně bude příčinou, že tyto spory budou zavlečeny i do práva občanského; 3. případy, ve kterých byla škoda způsobena hrabou nedbalostí (auffallende Sorglosigkeit — culpa lata);
4. případy, ve kterých byla škoda způsobena nedopatřením menšího stupně (minderer Grad des Versehens — culpa levis).
Hledíc zejména k §§ 1324 a 1332 je významno, odlišiti od sebe formy uvedené pod č. 3 a 4. Podle toho, co bylo pověděno výše, nemůžeme se opříti při řešení této otázky o právo římské. Jehož culpa levis končí tam, kde podle práva našeho začíná cf. fr. 213 § 2, D 50, 16 a fr. 223 pr., D eod. (diligentiam diligentis patris familias má zákonník jen v §§ 228, 513), a jisto je také, že nemůže býti poskytnuta formule, která by ve všech případech poskytla vodítko zcela bezpečné. Obvyklým býval ten způsob vyjadřování, že je tu hrubá nedbalost, když člověku obyčejných schopností musilo býti známo, že z jeho jednání vzejde škoda (srovn. zejména § 875 o. z., patrně věděti musil), kdežto případy culpae levis se postihovaly slovy, že člověk obyčejných schopností mohl poznati, že z jeho jednání škoda vzejde. Řády konkursní a odpůrčí (srovn. k tomu §§ 3, 28 č. 2, 3, 4, 30 č. 2, 31 č. 2, 33 odst. 2 konk. ř. a §§ 2 č. 2, 3, 4) učinily tento způsob vyjadřování nemožným, užívajíce úsloví »bekannt sein müssen«, »erkennen müssen« ve smyslu širším, zahrnujícím veškerou vinu. Srovn. jednak § 1294 o. z. »Mangel der gehörigen Aufmerksamkeit oder des gehörigen Pleisses«, jednak § 3 konk. ř.: »Ausserachtlassung der gehörigen Sorgfalt (bekannt sein musste«). Jinak bylo by možno věc vystihnouti tím způsobem, že bychom usoudili, že byla škoda způsobena hrubou nedbalostí, když je na místě assertorický úsudek, že z určitého jednání pravděpodobně (velmi pravděpodobně) vzejde škoda.
Exkurs. O jinakém určení pojmu kausality a výklad na § 1311.
I. V nauce občanského práva se vyskytuje namnoze jinaké určení pojmu kausality, než jaké bylo podáno pod ., 3 a toto určení se opírá o § 1311. Praví se, že se vyhledává adekvátní souvislost mezi jednáním a první škodou, kdežto pokud jde o vzdálenější škodlivé následky, stačí, je-li ono jednání conditio sine qua non. Při tom se jen uvažuje, zdali jednání jiné (třetí) osoby nebo postiženého ruší příčinnou souvislost. (Dívka byla svedena a spáchala sebevraždu. Otec dívky, jejž živila, žádá za náhradu škody, a jeho nárok prohlašuje se důvodným.) Jak pověděno, uvádí se za podporu tohoto mínění § 1311, jenž ukládá tomu, kdo ke škodě dal ze své viny podnět (veranlassen a contr. verursachen), kdo překročil předpis, který chce brániti nahodilým škodám nebo kdo se mimo případy nouze vmísil do cizích věcí, odpovědnost za škodu, která by mimo to nebyla vznikla.
II. Smysl § 1311 je velmi sporný a pochybný. Spory a pochybnosti vztahují se zejména k pojmu náhody a ke smyslu slov, že náhoda postihuje toho, v čí osobě nebo jmění se přihodila.
Slova náhoda neužívají předpisy obč. zák. konstantně. (Srovn. k tomu zejména Dniestrzaňski: Wesen des Werklieferungsvertrages, str. 55). Skladba kap. XXX. ukazuje, že v § 1311 je smysl jeho užší než na př. v § 1447 a 920 a že pod pojem nahodilé škody nenáleží škoda způsobená nevolním jednáním (srovn. § 1294) nebo zvířetem a nyní patrně také stavbou (srovn. § 1319 = 163 nov. III.). Zeiller (III. str. 736) chce náhodou rozuměti událost odůvodněnou ve fysických zákonech neživé přírody. Pokud pak se týká výkladu prvé věty § 1311, vykládá ji Zeiller tak, že slovy »náhoda postihuje toho, v čí osobě se příhodila« míří zákon na případnosti, ve kterých byla škoda způsobena vadnou funkcí organismu osoby (kdosi omdlel a způsobil pádem škodu) a ukládá této osobě povinnost k náhradě škody. Podobné mínění zastávají v novější době Dniestrzaňski na u. m. str. 75 sl. a Mauczka: Rechtsgrund des Schadenersatzes, str. 336. Slovy, že náhoda postihuje toho, v čí jmění se přihodila, vztahuje Zeiller na případnosti, ve kterých škoda byla způsobena zevními okolnostmi (povodní, bleskem) na jmění, a v těchto případech nese škodu vlastník postižených kusů (nikdo mu nic nenahrazuje). Dniestrzaňski a Mauczka, jejíchž výklady ostatně se rozcházejí v podstatných kusech, chtí podle obdoby náhody v osobě konstruovati náhodu ve jmění, a ukládají povinnost k náhradě škody tomu, čí majetek způsobil škodu vadnou povahou nebo funkcí, ukazujíce v té příčině zejména ke škodám způsobeným provozováním podniku.
Výklad prvé věty právě zmíněný vzbuzuje vážné pochybnosti s hlediska historického i systematického. Je sice pravda, že názor o »náhodě v osobě« přednesený v Zeillerově kommentáři zná Schömannův Handbuch des Zivilrechtes, odkud čerpal Zeiller svoje návrhy pro redakci obč. zák., ale při poradách takový výklad podán nebyl (srovn. Ofner II, 190) a s hlediska systematického bylo by obtížno srovnati § 1311 s §§ 1306 sl., a to nejen pokud se týká legislativního důvodu, nýbrž i pokud se týká ohraničení případů tím neb oním předpisem pořádaných. (Co uvádí Mauczka na str. 351, není přesvědčivé.) »Náhoda ve jmění« nemá v obč. zák. opory pražádné. Srovn. ostatně nyní § 1319. Sr. i sb. I 284.
Systematický výklad vede na rozhodnutí, že prvá věta § 1311 míří na případnosti, ve kterých škoda byla způsobena náhodou. Případy pak, ve kterých byla škoda způsobena náhodou, lze vymeziti jen negativně a to tak, že jde o případnosti, ve kterých nebyla způsobena ani jednáním volním ani jednáním nevolním, ani zvířetem ani stavbou. (Zeillerovo positivní vymezení, podle kterého je náhodou rozuměti událost odůvodněnou ve fysických zákonech neživé přírody, jest arci tomuto negativnímu vymezení velmi blízké. Tím arci nemá býti řečeno, že spadají pod pojem škody způsobené náhodou všechny případnosti, ve kterých je škoda adekvátním důsledkem působnosti oněch fysických zákonů. Spadají sem jen případy, ve kterých mezi podmínkami škody není jednání volního, o kterém by bylo možno říci, že jím byla způsobena škoda. Nenáleží sem tedy explose prachu v patroně, následující na to výstřel a smrtelné poranění kohosi, na koho ze vzdálenosti pěti kroků byla namířena zbraň, nebo působení podaného jedu v lidském těle.) V těchto případech zásadně nikomu nevzejde povinnost k náhradě škody. Tomu svědčí nejen srovnání § 1294 a marg. rubriky před § 1311, nýbrž i původní (stará) skladba oddílů určených marg. rubrikami 2), 3), 4), 5), 6), kdež se uvádí napřed pravidlo, podle kterého povinnost k náhradě škody nevzejde a pak výjimky z tohoto pravidla.
V případnostech, které jsou vedeny v druhé větě § 1311 vzejde osobám tamtéž uvedeným povinnost nahraditi škodu, která by jinak (ausserdem) nebyla vznikla a tedy patrně nejen škodu, která byla způsobena oněmi okolnostmi (t. j. tím, že někdo dal k náhodě ze své víny podnět, tím, že překročil předpis, který chce brániti nahodilým škodám, tím, že mimo nouzi se vmísil do cizích věcí), nýbrž všechnu škodu, ke které ony skutečnosti jsou v poměru conditionis sine qua non. Naproti § 1295 znamená toto ustanovení velmi značně rozšíření ručení za škodu a poskytuje možnost rozšíří ti je na případy, ve kterých se právní cit vzpírá takové povinnosti. Proto jest úkolem pečlivého výkladu určiti ony případy, na které lze § 1311 vztahovati. Pokud se týká prvého případu (hat Jemand den Zufall durch sein Verschulden veranlasst) podává se ze souvislostí s prvou větou nepochybně, že jde o případnosti, ve kterých škoda byla způsobena náhodou (srovn. k tomu výše) a že se ukládá povinnost nahraditi tuto škodu, kdo k ní zaviněným jednáním dal podnět. Je pak na snadě výklad, že míní se tu zaviněné jednání, které je ke škodě v poměru conditionis sine qua non. (Negativní příklady: V pokoji visí na stěně nabitá puška, kdosi ji strhne a jiného zastřelí; případ sem nenáleží, poněvadž škoda nebyla způsobena náhodou, nýbrž volním jednáním toho, kdo vystřelil. Podobně sem nespadá, když vystřelil choromyslný, to náleží k §§ 1308 až 1310.) Ale je pochybno, jak sluší rozuměti slovům, že něčí zaviněné jednání je ke škodě v poměru conditionis sine qua non. K tomu je poznamenati: Slovem »náhoda« v druhé větě můžeme rozuměti buď skutečnosti, kterými byla způsobena škoda nebo škodu náhodou vzniklou. Souvislost s prvou větou (kdež mluví se o tom, kdo nese náhodu a tedy patrně škodu náhodou vzniklou) vede k výkladu druhému, takže slova »někdo dal k náhodě podnět« můžeme vztahovati na všechny případy, ve kterých mezi podmínkami škody způsobené náhodou je jednání volní, které pro škodu znamená conditionem sine qua non (a nečiní tedy na př. rozdílu, zdali ono volní jednání je mezi podmínkami působení přírodních sil či teprve mezi podmínkami škody, která oním působením byla způsobena). Ale povinnost k náhradě škody vzejde jen tomu, kdo ze své viny dal podnět k náhodě. A tu je pochybno, jak sluší toto zavinění vykládati. Bylo by na snadě říci, že vinu lze vytknouti každému, kdo jedná tak, jako obyčejní lidé nejednají (nedbale).5 Ale proti tomu svědčí jak § 1297 (jenž praví, že je tu vina, když někdo z nedostatku obyčejné opatrnosti zkrátí práva druhého), tak § 1294, jenž klade jednání zaviněné za roveň protiprávnímu jednání. Tato ustanovení vedou k názoru, že zaviněné jednání, které mají na zřeteli slova právě vykládaná, musí býti jednáním protiprávním. Podle toho lze vytknouti: Jestliže někdo se dopustil jednání protiprávního, odpovídá nejen za škodu, která jednáním byla způsobena, nýbrž i za škodu, která byla způsobena náhodou, když ono jednání je v poměru conditionis sine qua non ke škodě způsobené náhodou; ale odpovídá jen za škodu způsobenou náhodou (a tedy na př. nikoli za škodu způsobenou cizím volním jednáním) a neodpovídá za veškerou škodu, která byla onou náhodou způsobena, nýbrž jen za onu, pro kterou jeho jednání je conditio sine qua non (slova ausserdem nicht erfolgt wäre).
Obdobně bude vyložiti druhé dva případy, o kterých mluví § 1311. Kdo překročil předpis, který chce brániti nahodilým škodám a kdo bez nutné potřeby se vmísil do cizích věcí, odpovídá nejen za škodu, kterou svým protiprávním jednáním způsobil, nýbrž i za nahodilou škodu, pro kterou jest ono protiprávní jednání conditio sine qua non. Při tom však bude zastávati, že § 1311 mluví tu o těch, kterým lze přičísti k vině, že překročili onen předpis nebo že se vmísili mimo případ nouze do cizích věcí.
(Legislativní důvod tohoto výkladu: Je tu škoda způsobená náhodou. Není tu nikoho, na koho by bylo možno uvaliti odpovědnost z toho důvodu, že škodu způsobil. Zákon ukládá odpovědnost někomu, jehož jednání je se škodou v méně těsné souvislosti, raději, než aby škoda uvázla na tom, koho postihla. Bylo by ovšem možno namítnouti, že táž úvaha platí v případech, ve kterých byla škoda způsobena nevolním jednáním, zvířetem, stavbou.
Ale námitka není zcela přesvědčující; O nevolních jednáních mají §§ 1306 sl. ustanovení zvláštní a dostatečná a není potřeby postulovati tu rozhodování podle § 1311.
V obou ostatních případech, pokud lze poměry přehlédnouti, rovněž není naléhavá potřeba obdobného ustanovení jako § 1311.
V četných případech stačí princip způsobení. Když někdo mimo vlastníka odváže psa a ten někoho pokouše, vystačíme s principem způsobení. Je-li to pes notoricky dobromyslný, který nikdy nebyl uvázán, ale vypukne u něho vzteklina atd., nebylo by důvodno uvalovati na onoho odpovědnost.
Ukradne-li někdo se střechy kus krytu a stržení povětrnosti promočí stropy, které se sesujou, je to sice škoda způsobená náhodou, ale ještě sem dosahuje § 1311.)
§ 89.
O způsobení škody vinou více osob.
I. §§ 1301 a 1302 pojednávají pod marg. rubr. (von dem Schaden aus Verschulden, insbesondere) b) mehrerer Teilnehmer o případnostech, ve kterých více osob pospolu, bezprostředně nebo prostředně návodem, výhrůžkou, příkazem, pomocí nebo přechováváním a t. p. nebo opominutím povinností přispělo ke škodě. V takových případnostech odpovídá účastník, byla-li škoda: způsobena nedopatřením a dají-li se podíly určiti, za škodu způsobenou svým jednáním. Byla-li však škoda způsobena obmyslně (vorsätzlich), srovn. k tomu výše § 88 č. 4 pozn., nebo nedají-li se podíly určiti, odpovídají všichni účastníci rukou společnou a nerozdílnou. K tomu jest poznamenati:
1. Jak ukazuje marg. rubr., týkají se citovaná ustanovení jen případů, ve kterých škoda vznikla communi ope vel consilio. Slovy »podíly dají se určiti« míří zákon na případnosti, ve kterých jde o více výsledků (škod), z nichž každý lze přičísti některému z účastníků. Pokud tedy ustanovil § 1302 o obmyslném poškození, při kterém se podíly dají určiti, dal ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou jiným.
O postihu platí, že postihující, dají-li se podíly určiti, domůže se na postihovaném náhrady za škodu, kterou tento způsobil, nedají-li se podíly určiti, domůže se náhrady partis virilis § 896 o. z. Srovn. k lomu GUW 10430.
2. Jestliže škoda mimo případy uvedené pod č. 1 byla způsobena více osobami, může se situace utvářiti různě. Bude-li usouditi, že každá z těchto osob způsobila celou škodu, vzejde, hledíc k § 1295, závazek solidární (na př. služka při úklidu položila šperk na otevřené okno v přízemí a někdo jej ukradne); jde-li o více výsledků, z nichž každý lze přičísti jedné osobě (podíly se dají určiti), bude každá odpovědna za škodu, kterou sama způsobila a to bez rozdílu, zdali jde o škodu způsobenou obmyslně či nedopatřením (dva žháři, jeden neodvisle od druhého, založí oheň. Od každého založení vyhoří jeden statek), Byl-li způsoben jeden výsledek, ale jen souhrnem jednání více osob (podíly se nedají určiti), je věc pochybná. Někteří (Randa, str. 194) rozhodují, že podle § 888 o. z. pachatelé ručí rovným dílem, jíní (Pfaff, str. 33 p. 94) soudí, že v duchu redaktorů je spíše závazek solidární. Prvé mínění zasluhuje přednost, ježto má jakousi oporu v § 888, druhé nemá v zákoně opory vůbec.
II. Pod toutéž marginální rubrikou stojí § 1304: Jestliže při poškození je tu zároveň vina poškozeného, nese tento se škůdcem škodu poměrně a nedá-li se poměr určiti, rovným dílem. § 1304 se týká patrně případnosti, ve které mezi podmínkami škody vedle jednání, o němž lze říci, že jím škoda byla způsobena, je jednání (čin neb opomenutí) poškozeného, které lze označiti jako zaviněné. Ježto poškozený neporušuje práv osob jiných (§ 1297), nepostihuje tu slovo »zavinění« protiprávního volního jednání postiženého, nýbrž takové případy, ve kterých mezi podmínkami škody je jednání poškozeného, které lze nazvati nedbalým (poškozený při obstarávání svých věcí nepočínal si s takovou péčí a opatrností, jaké vynakládají lidé obyčejných schopností, § 1297) a případy, ve kterých poškozený užil situace vytvořené cizím protiprávním jednáním, aby si způsobil škodu a dojde svého cíle (někdo se vrhne v sebevražedném úmyslu pod vůz jedoucí nedovolenou rychlostí). Ale pokud se týká případů posléz uvedených, bude míti za to, že na ně dosahuje zásada volenti non sit iniuria a nikoli § 1304, takže tu poškozený nedojde náhrady pražádné. S druhé strany někteří (Pfaff, str. 39), a dojista důvodně, vylučují působnost § 1304, jestliže konkuruje úmysl škůdcův s nedbalostí poškozeného. Tu odpovídá škůdce za veškerou škodu. Tomu svědčí jak důvody historické (srovn. Ofner II, str. 189, § 10, slovo »Unvorsichtigkeit«), tak důvody účelnosti.
§ 1304 káže soudu zkoumati význam, jaký pro škodu má jednání jednak škůdcovo, jednak poškozeného, ale praxis až na nepatrné výjimky, jakmile se zjistí nedbalost poškozeného, přisuzuje mu náhradu poloviny škody.
§ 90.
O škodě způsobené jednáním, které se příčí dobrým mravům.
§ 1295 (154 nov. III.) ustanovil v druhém odstavci, že ten, kdo způsobí úmyslně (absichtlich) škodu způsobem příčícím se dobrým mravům, za ni odpovídá, jestliže však se to stalo při výkonu práva, jen tehdy, když účelem výkonu práva bylo patrně způsobiti škodu druhému.
Poznamenati jest:
1. o ustanovení, které se týká výkonu práva srovn. v paragrafu sl.;
2. citované ustanovení má, jak vychází na jevo ze souvislostí s §§ 1294 a 1295 odst. 1 (srovn. i zprávu just. kom. na str. 260 dole), na zřeteli volní jednání, které není protiprávní nebo jinak vyjádřeno, volní jednání, které se stává protiprávním teprve tím, že jím byla způsobena škoda. In principio se pak mluví o jednání, které není výkonem práva;
3. zdali jednání se příčí dobrým mravům, bude rozhodnouti podle typických názorů lidí, kteří žijí v téže době, na témž místě, náležejí témuž stavu nebo téže společenské třídě jako jednající a t. p.;
4. bude-li způsobena škoda jednáním, příčícím se dobrým mravům, které není ani protiprávní, ani výkonem práva, odpovídá, za ni jednající jen tenkráte, když ji způsobil úmyslně (srovn. § 88 č. 4 pozn. in f. pod č. 2);
5. Bude-li škoda v těchto případech způsobena více osobami communi ope vel consilio, platí patrně přísné ustanovení § 1302, dané pro případy obmyslného poškození více osobami, srovn. jednak § 89 I, 1, jednak § 88 č. 4 pozn. in f. pod č. 1.
§ 91.
O škodě způsobené výkonem práva.
Podle § 1305 neodpovídá ten, kdo užívá svého práva v právních mezích, za škodu, která odtud vzejde jinému, a jak bylo pověděno, zmiňuje se o škodě způsobené výkonem práva i § 1295 odst. 2, jenž ostatně v § 1305 je citován.
O výkonu práva budeme mluviti tenkráte, když jednání a jeho výsledek se shodují s jednáním a výsledkem, které si představují právní předpisy vytvořivší výhodnou posici nazvanou subjektivním právem jako normální následky oné posice. Je jen otázka, zdali o subsumpci jednání pod pojem výkonu práva rozhoduje výsledek jednajícím chtěný či výsledek skutečný. Konečná slova § 1295 odst. 2, kde k výkonům práva (arci závadným) se počítají jednání, jejichž účelem patrně bylo poškoditi jiného, vedou na to, že se musíme postaviti na stanovisko skutečného výsledku. Ježto však, jak vychází na jevo již z § 1305, ale zejména z §§ 364 sl., zná naše právo jednání, které lze charakterisovati jako výkony práva, ale takové, které jdou za meze výkonu práva, můžeme rozeznávati tyto kategorie:
1. Jevy, které jsou nezávadným výkonem práva v jeho mezích, Jsou to případy, kdy jednání a jeho výsledek jsou zcela ve shodě s jednáním a výsledkem, které si zákonodárce představoval jako normální důsledky licencí propůjčených právem a kdy účelem jednajícího bylo jednáním svým docíliti výsledků licentovaných právem. V těchto případech nebude odpovědnosti za škodu, která snad bude způsobena výkonem práva. Příkladem mohou býti t. zv. obyčejné immisise, které jsou následkem toho, že vlastník užívá své věci, aby docílil z ní prospěchů, k jejichž docílení právní řád právními předpisy chránícími vlastnické právo chce napomáhati. Výjimečně však přece vzejde povinnost nahraditi škodu způsobenou nezávadným výkonem práva, tak podle §§ 46, 364 a, 384, 400 cf., 454, 516, 962, 1021.
2. Jevy, které jsou sice výkonem práva, ale výkonem práva závadným pro závadný výsledek (překročení mezí výkonu práva). To jsou případy, kdy jednání a jeho skutečný výsledek se shodují s jednáním a výsledkem, které si zákonodárce představoval jako normální následky licencí udělených právem, kdy však se objeví následky další, kterých zákonodárce nemínil licentovati. Příkladem ustanovení o takovém překročení mezí výkonu práva jsou §§ 364 odst. 2 a 364 b. O náhradě škody způsobené překročením výkonu práva platí obecné ustanovení, § 1295 odst. 1.
3. Jevy, které jsou sice výkonem práva, ale výkonem závadným, hledíc k závadné psychické stránce jednání. To jsou případy, kdy jednání a jeho výsledek snad zcela se shodují s výsledkem, který právo licentovalo, ale kdy jednání bylo učiněno nikoli, aby byly docíleny výsledky, k jejichž docílení byla jednajícímu udělena licence, nýbrž, aby byly docíleny výsledky, které právo toleruje jako nutný neb aspoň pravidelný, ale přece nevítaný následek licentovaného jednání. Na tyto případy dosahuje 2. odst. § 1295 in f. a ustanoveno je tak, že vykonal-li někdo právo patrně za tím účelem, aby druhému způsobil škodu, za ni odpovídá. Jak vychází na jevo z úvahy uvedené pod č. 2 a odtud, že v druhém odstavci § 1295 ustanovil o škodě způsobené jednáním protiprávním, má citované ustanovení na zřeteli případy, ve kterých jednající po stránce objektivní nepřekročil mezí svého práva.
4. Jevy, které pod pojem výkonu práva vůbec nespadají (nevýkony práva). Sem náležejí vedle jevů, při kterých nikomu nepřipadne na mysl nadhoditi otázku, zdali jde o výkony práva, čili nic, také jevy takové, při kterých zevní stránka jednání se neliší od zevní stránky jednání, kterým se vykonává právo, pří nichž však výsledek jednání se liší podstatně od onoho, který měl zákonodárce na zřeteli udíleje licenci k jednání. Tak za nevýkony práva sluší považovati, když lovec postřelí honce, ohněstrůjce zapálí sousední stavení atp. V těchto případnostech nastává odpovědnost podle obecného pravidla § 1295 odst. 1.
§ 92.
O škodě způsobené jednáním nezaviněným nebo nevolním.
Podle § 1306 není ten, kdo škodu způsobil (verursacht hat) bez viny nebo jednáním nevolním, zpravidla povinen ji nahraditi.
Jednáním nevolním sluší rozuměti jednání nedospělých osob (mladších čtrnáctí let), choromyslných, osob (přechodně)6 zmatených na smyslech a vůbec souhrny stavů, které nejsou ovládány chtěním. Pokud se týká jednání nezaviněného, jež § 1306 uvádí vedle jednání nevolního, je na snadě s hlediska gramatického výklad, že jde tu o nezaviněné protiprávní jednání volní, kterým byla škoda způsobena. Ale tento výklad nemůže obstáli, je-li pravda co bylo pověděno výše (srovn. § 88 č. 4), že úsudek »škoda byla způsobena protiprávním jednáním volním« rovná se úsudku »škoda byla zaviněna«. Neboť popřevše vinu popřeli jsme i »způsobení« a musili bychom slovu »verursacht«, pokud se táhne ke slovům »ohne Verschulden« přiznati netechnický smysl. Ale pak mělo by slovo to v § 1306 dvojí smysl, ježto slovo to, pokud se táhne ke slovům »unwillkürliche Handlung«, má dojista smysl technický. Nezbývá tedy než pokládati slova »ohne Verschulden« a »unwillkürlích« za synonyma.
Další paragrafy seskupené pod marg. rubrikou, jež stojí před § 1306 znamenají jednak ohraničení zásady dané v tomto paragrafu, jednak výjimku z tohoto paragrafu, a to takto:
1. Jestliže někdo způsobil škodu ve stavu nouze, aby odvrátil od sebe nebo jiného škodu bezprostředně hrozící, je na soudě, aby uváže, zdali poškozený zanechal obrany se zřetelem ke druhému, uváže dále poměr škody a nebezpečenství a konečně jmění škůdcovo a poškozeného, rozhodl, zdali a jakou měrou je škodu nahraditi, § 1306 a. K tomu je poznamenati:
a) jednání ve stavu nouze nenáležejí k jednáním nevolním (kdyby stav nouze dostoupil takové výše, že by tu bylo zmatení smyslů, platilo by o něm arci ustanovení § 1306, srovn. k tomu č. 4 in f.) a nenáležejí k jednáním při výkonu práva; b) k jednáním ve stavu nouze nenáležejí jednání učiněná v nutné obraně, o nichž se zmiňují §§ 19 a 344 a o nichž platí, že za škodu jimi způsobenou, ten, kdo ji způsobil, neodpovídá, ježto nejde o jednání protiprávní. Za to podle úmyslu redaktorů (zpráva just. komise, str. 263 sl.), jenž došel ostatně výrazu ve slově »Gefahr«, náležejí sem nejen pravá jednání ve stavu nouze (svépomoc v nouzi), nýbrž i případy »obrany« proti zvířatům a věcem.
2. Jestliže někdo svou vinou se uvedl do zmatku smyslů nebo do stavu nouze, sluší škodu způsobenou v těchto stavech přičítati jeho zavinění, 1307 1. věta (157 nov. III.). »Zavinění« na prvém místě není patrně souznačné s protiprávním jednáním volním, ježto samo jednání, kterým se někdo uvedl do zmíněných stavů, nelze pokládati za jednání protiprávní. Uvedená prvá věta má patrně smysl ten: Jestliže se někdo uvedl do zmatku smyslů nebo do stavu nouze a v tomto stavu způsobí škodu, není škoda způsobena jednáním nevolním nebo jednáním ve stavu nouze, nýbrž předcházejícím jednáním volním, kterým onen se uvedl do zmíněných stavů; ale potřebná souvislost bude tu jen tehdy, když uvedení do oněch stavů se stalo z vlastní viny, t. j. opomenutím obvyklé péče a opatrnosti. (Zahrnuty jsou případy, kdy nelze říci, že uvedením do zmatku smyslů byla způsobena škoda. Někdo se uzavře v bytě a opije se. Ze žertu ho přátelé vynesou z bytu a on venku způsobí škodu. Že tyto případy sem spadají, tomu svědčí: 1. že zákon dal ustanovení v § 1307, jinak by stačil § 1295; 2. passus »seinem Verschulden zuzuschreiben«: Fikce kausality).
3. Za škodu způsobenou osobou, která je ve stavech zmíněných pod č. 1 a 2, odpovídá i ten, kdo svou vinou k oněm stavům dal podnět, § 1307 2. věta. Z důvodů systematických, t. j. hledíc k 1. větě, bude mí ti za to, že toto ustanovení dopadá na případy, ve kterých kdosi druhého uvedl do zmíněných stavů svou vinou, t. j. zanedbav obvyklé péče a opatrnosti.
(Slovo »veranlassen« neznamená tedy poskytnutí conditionis sine qua non: kdosi se s druhým pohádá, tohoto raní mrtvice a pádem způsobí škodu. Ostatně musí tu býti zavinění a tím je postulována adekvátní souvislost mezi jednáním, kterým byl někdo uveden do zmatku smyslů nebo do stavu nouze, a těmito stavy. Verschulden ani tu nemá technického významu.)
4. Bude-li způsobena škoda jednáním choromyslného nebo nedospělce, nebude míti nárok na náhradu škody, kdo jakoukoli svou vinou dal podnět k poškození, § 1308. Slova vina je tu užit patrně jako v § 1304. Mimo tento případ může poškozený vymáhati náhradu škody na těch, kterým lze škodu přičísti, protože opomenuli potřebného dohledu na ony náležejícího, § 1309. Nelze-li takto získati náhrady (protože snad není zde osoby, které by byl svěřen dohled, protože jí nelze vytknouti nedostatek péče), je na soudě, aby uváže, zdali škůdci, jenž zpravidla není mocen rozumu, v tomto případě nelze vytknouti zavinění, nebo zdali poškozený opominul obrany jen ze šetrnosti ke škůdci, nebo konečně majetkově poměry škůdcovy a poškozeného přisoudil náhradu celou nebo vhodnou její část, § 1310.
Ustanovení § 1310 vztahuje převládající mínění (a jistě důvodně) po příkladu Pfaffově, str. 57 sl. (srovn. nyní i Randa, str. 79) na veškeré případnosti, ve kterých škoda byla způsobena jednáním nevolním,
§ 93.
O škodě způsobené cizím jednáním.
§ 1313 (pod marg. rubr. »durch fremde Handlungen«) vytkl, že nikdo není zpravidla odpověden za cizí, protiprávní jednání, na kterých neměl podílu a v případnostech, ve kterých zákony nařizují opak, má postih proti tomu, kdo má vinu. Další §§ 1314 až 1318 (§ 1313 a sem nenáleží, maje na zřeteli poměry kontraktní) obsahuje zase jednak ohraničení této zásady, jednak výjimky z ní. Co se týká doslovu a výkladu těchto paragrafů, sluší vytknouti:
1. Jestliže někdo příjme osobu služebnou bez vysvědčení nebo vědomě podrží ve službě osobu, která je nebezpečna povahou těla nebo mysli, nebo jí popřeje pobytu, odpovídá domácímu pánu a domácím lidem za škodu, která byla způsobena nebezpečnou povahou oněch osob § 1314. Poznamenati jest:
a) § 1314 mluví jen o náhradě škody, která byla způsobena nebezpečnou povahou příjaté osoby. Zdali byla škoda způsobena volním (§ 1295) či nevolním (§ 1306) jednáním oné osoby, je patrně lhostejno.
b) § 1314 vypočítává kasuisticky několik případů a nezmiňuje se o jiných podobných. Zdali sluší v těchto podobných případech per arg. a contrario vyloučiti odpovědnost čili nic srovn. níže za č. 2.
c) Sporno je, jak sluší vykládati slovo »wissentlich«. Naveskrz se přijímá, že nemá stejného smyslu se slovy »aus boser Absicht« v § 1295 a že hledíc k § 264 zahrnuje také culpam. Ale někteří chtějí slovo wissentlich táhnouti ke každé nedbalosti, kdežto jiní jen k nedbalosti hrubé.
2. Podle § 1315 ručí ten, (kdo užívá k obstarání svých věcí osoby neschopné (k pojmu osoby neschopné sr. sb. II 833, III 1076, 1238) nebo vědomě osoby nebezpečné za škodu, kterou ona způsobila při obstarání svěřené věci. Nová stylisace § 1315 ukazuje jasně, že pokud se týká osob neschopných, je lhostejno, zdali tomu, kdo jim svěřil obstarání věci, lze přičísli culpam in eligendo, či inspiciendo. O slovu »wissentlich« platí, co bylo pověděno pod č. 1.
K oběma paragrafům sluší poznamenati: Paragrafy ony vykazují stejnou stavbu jako 2. věta § 1307. Přes jednání osob, která jsou bezprostřední příčinou škody, vystupuje se po řetěze kausality k jednáním vzdálenějším, která jsou podmínkami výsledku. Určitá z těchto jednání se prohlašují za taková, která zakládají povinnost k náhradě škody. Zkoumáme-li tato jednání a jednání jim příbuzná, seznáme, že o některých z nich lze říci, že jimi byla škoda způsobena. V takových případech se podává ručení za škodu již z § 1295 a v takových případech tedy nezáleží nic na tom, zdali jednání ono je v §§ 1314, 1315 jmenováno čili nic. Pokud však o některém jednání nelze říci, že jím byla škoda způsobena, nezbývá než připojiti odpovědnost za škodu jen k jednáním, která jsou v paragrafech těch výslovně jmenována.
3,. Hospodští, kteří poskytují bydlo cizincům, pak ostatní osoby jmenované v § 970, dále lodníci a povozníci odpovídají za škodu, kterou způsobili jejich vlastní nebo od nich přikázaní lidé služební na vnesených nebo převzatých věcech hostu nebo pocestnému v jejich domě, ústavu nebo vozidle, § 1316 (162 nov. III.). Poznamenati jest:
a) v příčině dosahu § 1316; hledíc ke změněné stylisaci § 1316 bude nyní rozuměti povozníky ty, kdo po živnostensku obstarávají dopravu zboží neb osob po suchu. Pro ně arci platí v četných případech ustanovení práva obchodního. Plavci jsou nyní ti, kdo obstarávají po živnostensku dopravu zboží nebo osob po moři, řekách i vodách vnitrozemských. Pokud jde o dopravu po moři (zboží nebo osob), platí předpisy práva námořského. O dopravě zboží po řekách a vodách vnitrozemských, provozuje-li se po živnostensku, platí zase předpisy práva obchodního;
b) v příčině skutkového základu § 1316; předpokládá:
α) aby škoda byla způsobena na věcech hosta nebo pocestného. Mluvě o hostu a pocestném nechce § 1316 říci patrně nic jiného, než co vyjadřuje § 970 slovy »aufgenommene Gäste« a má tedy patrně na zřeteli přijetí hosta nebo pocestného. Přijetím sluší rozuměti smlouvu o přijetí (zejména nájemní). Ručení se nezakládá tedy teprve ubytováním nebo vstoupením do ústavu nebo vozidla. Přijetí je tu již, když věci hosta nebo pocestného byly převzaty hostinským atd. nebo jeho lidmi. Vším způsobem se vyhledává, aby přijetí se stalo při provozování příslušné živnosti;
β) aby škoda byla způsobena na věcech, které byly vneseny nebo převzaty hostinským a osobami jemu na roven postavenými nebo jejich lidmi. Převzetím nesluší vyrozumívati tradici. Věci jsou převzaty, když se dostanou do sféry opatrování, která náleží hostinskému atd.;
𝛾) aby škoda byla způsobena služebními lidmi hostinského, povozníka atd. Služebními lidmi jsou všichni, kdo trvale nebo ad hoc v příslušné živnosti konají služby a nejen osoby, které učinily s hostinským služební smlouvu. Zdali jde o volní či nevolní jednání těchto osob, je patrně nerozhodno;
δ) aby škoda byla způsobena v domě, ústavu nebo vozidle. Nové formulování § 1316 brání, aby bylo i nadále hájeno mínění, podle starší stylisace dojista správné, že osoby tamtéž jmenované ručí za škodu způsobenou jejich lidmi na převzatých nebo vnesených věcech přijatých hostí, nechť byla způsobena kdekoli.
Ručení podle § 1316 nelze vyloučiti úmluvou učiněnou s hostem nebo pocestným. Že vyloučení kustodie při receptům (§ 970) nezbaví hostinského a osoby jemu na roveň postavené povinnosti nahraditi škodu způsobenou jimi samými, je samozřejmo, ale z § 1316, jímž patrně je recipována actio furti contra nautas, vychází na jevo, že vyloučení kustodie nezbaví osoby jmenované v § 1316 ani povinnosti k náhradě škody, která byla způsobena jejich lidmi. 4. O zvláštních předpisech, o kterých se zmiňuje § 1317 srovn. v Manzově vydání zákonníka při témž paragrafu.
5. § 1318 recipoval s některými změnami římskou actio de deiectis et effusis, Jestliže totiž někdo byl poškozen pádem věci nebezpečně zavěšené nebo postavené nebo vyhozením nebo vylitím něčeho z bytu, odpovídá za škodu vzešlou ten, z čí bytu věc (spadla) byla vyhozena nebo vylita. Sr. sb. I 204.
§ 94.
O škodě způsobené stavbou nebo zvířetem.
I. Bude-li někdo poraněn nebo bude-li způsobena jiná škoda tím, že se sřítila budova nebo jiné dílo vyvedené na pozemku nebo že se od nich oddělily části, je držitel povinen náhradou, je-li událost následkem vadné povahy díla a neprokáže-li, že užil veškeré péče nutné, aby nebezpečenství bylo odvráceno, § 1319.
Jak je patrno z doslovu § 1319 (srovn. zpr. just. kom, str. 271), neznamená výjimku z § 1295, nýbrž z § 1296 (sr. o něm § 96 II) tím, že dal ustanovení o přesunutí průvodního břemene. Péče, o které mluví § 1319 je dojista péče, o které mluví § 1297. Sr. sb. IV 1506.
Držitelem sluší podle zprávy justiční komise (str. 273) rozuměti toho, kdo mohl (wer in der Lage war) potřebným opatřením nebezpečenství včas odvrátiti. Těmito slovy (arci ne zcela případnými) mělo býti patrně vysloveno, že zodpovědnost postihuje toho, k jehož úkolům podle povahy jednotlivého případu náleží učiniti ona opatření,
II. Bude-li někdo poškozen zvířetem, odpovídá za škodu ten, kdo zvíře poštval, podráždil nebo opominul je opatřiti. Kdo zvíře chová, sb. IV 2064, odpovídá, když neprokáže, že pečoval o potřebná opatření a dozor § 1320 (164 nov. III.). Pokud týká se významu § 1320 a určení pojmu toho, kdo zvíře chová, platí totéž, co bylo pověděno výše pod č. I. Sr. sb. III 946, 975.
Skutečnou výjimku z § 1295 obsahuje § 1321, z něhož se podává, že vlastník dobytka bezvýjimečně (t. j. beze zřetele k tomu, zdali lze říci, že škodu způsobil čili nic) odpovídá za škodu, kterou jeho dobytek způsobil na cizí pozemnosti a to bez rozdílu, zdali dobytek k zajištění škody byl zabaven čili nic. Ostatně máme celou řadu speciálních předpisů o ručení za škodu způsobenou zvířaty, srovn. k tomu Manzovo vydání zák. při §§ 1320, 1321.
K lit. B. O modalitách povinností k náhradě škody.
§ 95.
O způsobu a objemu povinnosti k náhradě škody.
I. Předpisy občanského zákonníka neužívajíce slova »škoda« konstantně (srovn. k tomu výklady v § 87), vedou na to, že škodou, kterou sluší nahraditi, nesluší rozuměti vždy totéž. Předpisy ty nejsou však naveskrz jasny a jsou příčinou leckterých sporů. Zevrubněji je vytknouti:
1. Jasně jest ustanoveno (§ 1324), kdy se nahrazuje škoda skutečná (damnum emergens) a kdy ušlý zisk (lucrum cessans) a to tak,
a) lze nahraditi jest skutečnou škodu a ušlý zisk, lze-li škůdci vyčísti zlý úmysl nebo hrubou nedbalost, po případě ještě vyšší stupeň viny (§ 1295 odst. 2 in f.);
b) že nahraditi je skutečnou škodu, lze-li vyčísti škůdci culpam levem a pak (což arci již není mimo spor, srovn. Mauczka Rg. d. Sch., str. 291) v případnostech, ve kterých někdo podle obč. zák. odpovídá za škodu, které nezpůsobil (nezavinil). Srovn. k tomu § 1324 slova »in den übrigen Fallen« a Randa, Sch., str. 229. Některé odchylky srovn. pod č. IV. a VI.
2. Spory panují v příčině otázky, ve kterých případech sluší škodou rozuměti škodu materielní, a ve kterých i škodu immaterielní. Jisto je jednak, že v povinnosti nahraditi škodu zhusta jest obsažena jen povinnost nahraditi škodu materielní, jednak, že v některých případnostech je nepochybně stanovena povinnost nahraditi také škodu immaterielní. Někteří však (zejména Randa) nechtí přiznali povinnost k náhradě škody mimo tyto případy v zákoně zvláště vytčené, kdežto jiní (zejména Pfaff) opírajíce se o § 1323, kdež plné zadostiučinění zahrnuje vedle skutečné škody i ušlý zisk a shlazení způsobené urážky, spatňují v některých (ale nikoli všech) z předpisů, ve kterých zákon poskytuje nárok na plné zadostiučinění, ustanovení, že sluší hraditi i škodu immaterielní. O jednotlivostech srovn. níže pod č. III.—VII.
II. Podle našeho práva platí jako pravidlo, že ten, kdo odpovídá za určitou škodu, je povinen k naturální restitucí, t. j. že je povinen uvésti vše v předešlý stav, § 1323 in pr. Jen tenkráte, když to není dobře možno7 (protože by naturální restituce byla spojena s nepoměrným nákladem nebo protože by mohly vzejíti snadno spory, zdali bylo naturaliter restituováno řádně čili nic a t. p.), nedojde k restituci naturální. Škoda materielní, kterou je hraditi, bude odhadnuta v penězích a peníz takto vypočtený je povinen poskytnouti, kdo za škodu odpovídá. K tomuto výpočtu sr. sb. III 903. Stejné zásady platí o škodě immaterielní, pokud tato vůbec se nahrazuje, jenže tu by arci nebylo vhodno mluviti o odhadu škody, nýbrž o výpočtu zadostiučinění.
III. O škodě způsobené na majetku, §§ 1331, 1332. Obvyklý nyní výklad těchto paragrafů se odchyluje poněkud od jejich textování. Ale nelze pochybovati, že tento výklad sluší přijmouti a že tedy citované paragrafy je vykládá ti takto: Bude-li způsobena škoda na majetku, bude při odhadování jejím rozeznávati:
1. byla-li škoda způsobena činem trestným, ze svévole nebo ze škodolibosti, sluší hleděti při odhadování k ceně zvláštního oblíbení, § 1331 in f. (Jeden z nepochybných případů, ve kterých se hradí škoda immaterielní);
2. byla-li škoda způsobena culpa levi (a jistě také v případech, ve kterých se hradí škoda nezaviněná, arg. anal. § 1324), rozhoduje obecná hodnota věci. (cf. § 305 1. věta), § 1332;
3. o případu, když byla škoda způsobena úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, ale tak, že případ nespadá pod č. 1, nemá zákon ustanovení, vytýkaje v § 1332 zbytečně znovu, co je pověděno v § 1324, že tu sluší hraditi i ušlý zisk. K rozhodnutí tohoto případu dovede nás § 305, jenž proti ceně obecné klade dva druhy ceny mimořádné, uváděje vedle ceny zvláštního oblíbený mimořádnou cenu, jež bude zjištěna tím, že při odhadování bude obráběn zřetel ke zvláštním (majetkovým) zájmům toho, komu za odhadovanou věc má býti dána náhrada;
IV. O náhradě škody způsobené ublížením na těle, §§ 1325—1327 (1328). Zákon má na zřeteli, že bude-li někomu ublíženo na těle, bude způsobena
1. jednak škoda materielní a to
a) vzejdou náklady léčební a bude-li míti ublížení za následek smrt, náklady pohřbu a t. p.; b) poruší, ztenčí nebo dokonce zničí se schopnost výdělku a vzejde-li z ublížení smrt, ujdou prospěchy jiným osobám;
2. jednak škoda immaterielní, t. j. útrapy fysické i psychické i(bolesti), a ustanovil, že ten, kdo druhému ublíží na těle, zapraví náklady jeho léčení; nahradí ušlý zisk a stane-li se poškožený neschopným výdělku, také zisk, který ujde v budoucnosti, a zaplatí přiměřené bolestné, § 1325. Byl-li poškozený zlým nakládáním znetvořen, sluší, zejména jde-li o ženu, míti zřetel na to, že znetvořením se zhorší čáky lepší budoucnosti (besseres Fortkommen), § 1326. Vzejde-li z ublížení na těle smrt, musí býti nahrazeny nejen veškeré útraty, nýbrž i pozůstalým, o jejichž výživu usmrcenému bylo pečovati podle zákona, vše, co jim tím ušlo, § 1327.
Připomenouti je k č. 1 a 2:
a) ublížením na těle je rozuměti nepochybně právě tak jako v právu trestním i porušení sil duševních;
b) obecně se nyní přijímá, že povinnosti stanovené v §§ 1325 a 1327 vzejdou bez rozdílu stupně viny a jen pokud jde o odškodné, o kterém mluví § 1326, přijímají někteří, opírajíce se o slovo »Misshandlung«, že k újmě vzešlé znetvořením má hleděti soudce jen tehdy, když tělesné ublížení stalo se úmyslně, nebo ze svévole (Randa Sch., str. 213), kdežto jíní chtí ke znetvoření hleděti i když lze pachateli vyčisti hrubou nedbalost (Krasnopolski-Kafka O. R., str. 213). Připustíme-li však, že o škodě podle § 1325 neplatí odstupňování § 1324 a uvažujeme-li základy § 1326, z nichž nikterak nevychází na jevo, že by slovo »Misshandlung« znamenalo něco jiného než ublížení na těle vůbec (srovn. k tomu osnovu Martiniho III. 13, 35 a západohal. zák. III. 455) nebude ani v § 1326 příčiny rozlišovati a bude tedy přijímati, že ke znetvoření má soudce přihlížeti při každém ublížení na těle, z něhož vzejde povinnost k náhradě škody, neuvažuje o stupni viny;
c) zákon přiznává všem osobám, o jejichž výživu bylo pečovati nemocnému podle zákona, nárok na náhradu všeho, co jim ušlo. Nezáleží na tom, zdali mají vlastní jmění nebo nějaké podpory čili nic. Srovn. k tomu sb. I. č. 386, IV. 1470;
d) bolestné znamená dojista satisfakci za útrapy, jak fysické tak psychické. Nárok na bolestné nepřechází na dědice, pokud poškozený o ně nezažaloval, nepřihlásil je ke konkursu nebo se nepřipojil k trestnímu řízení. Srovn. však jud. č. 204. Že by nárok / 281
na bolestné přecházel na dědice teprve tehdy, když nárok byl ciferně určen uznáním, narovnáním nebo rozsudkem (GUW. N. Ř. 5178, Nowack N. Ř. 1405), nemá v zákoně pražádné opory;
e) náhrada za škodu způsobenou na těle se vyměřuje naveskrz v penězích. Výši její určí soudce, zjistiv rozhodné okolnosti a nelze-li důkaz o výši škody provésti vůbec nebo jen s patrnými obtížemi, bude postupovati podle § 273 c. ř. sd. V případě přechodné nebo trvalé neschopnosti výdělku a v případě § 1327, bude přisouditi rentu, k jejímuž placení sluší vztahovati § 1418. O zajištění této renty srovn. § 407 c. ř. sd.
V. O náhradě škody způsobené svedením ženy. Kdo ženu činem trestným, nebo lstí, vyhrůžkou nebo využiv poměru odvislosti přiměje ke snášení mimomanželské soulože, je povinen nahraditi jí vytrpěnou škodu a ušlý zisk, § 1328 (166 nov. III). K ušlému zisku počítati je také ztrátu lepší budoucnosti. Srovn. jednak jud. č. 184, jednak zpr. just. kom., str. 279. Jako již dříve tak i nyní nelze přiznati svedené ženě nárok na dostiučinění za ztracenou čest a t. p.
VI. O škodě způsobené na svobodě. Kdo jiného násilným odvedením, soukromým zajetím nebo obmyslně protiprávním uvězněním zbaví svobody, je povinen poškozenému vrátiti svobodu a dáti mu úplné zadostiučinění. Nemůže-li mu svobodu vrátiti, musí pozůstalým dáti náhradu jako při usmrcení, § 1329 (167). Zákon mluví jen o určitých deliktech proti svobodě, ale přijímá se, že ustanovení zákona platí ve všech případech, ve kterých omezení svobody lze přičísti k vině a že veškerá náhrada, o které mluví § 1329, přísluší poškozenému bez rozdílu stupně víny; sb. IV. 1616. K náhradě škody je povinen ten, kdo jí způsobil, tedy jak ten, kdo odvedl, uvěznil a pod., tak ten, kdo jednáním svým tyto akty způsobil. Co do způsobu a objemu náhrady přiznává zákon na prvém místě nárok na restitucí naturální, ale také nárok na plné zadostiučinění. Co je rozuměti tímto zadostiučiněním, je sporno. Dojista se jím míní náhrada škody, která ublížením na svobodě vzešla na majetku (skutečné škody i ušlého zisku), ale někteří doň zahrnují i peněžitou summu, jejímž přisouzením mají býti odčiněny psychické i fysické útrapy poškozeného (sporný příklad povinnosti k náhradě škody immaterielní; co se týká argumentace srovn. jednak Pfaff, Gutachten, str. 11 sl., jednak Randa Sch., str. 199 sl.).
VII. O škodě způsobené na cti. Byla-li někomu způsobena urážkami na cti skutečná škoda nebo ztráta zisku, jest oprávněn žádati náhradu, § 1330, odst. 1, (168). Z textování tohoto paragrafu (nyní ještě jasněji než dříve) a také z jeho historie se podává jasně, že ten, komu bylo ublíženo na cti, nemůže požadovati, aby mu za psychické útrapy, které mu byly způsobeny ublížením na cti, byla zaplacena peněžitá summa. Může žádati jen za náhradu majetkové škody, a to podle zásad vytknutých v § 1324. Podle 2. odst. § 1330 (168) platí nyní, že ustanovení prvého odst. platí i tehdy, když někdo rozšiřuje zprávy, které ohrožují úvěr, výdělek nebo budoucnost jiné osoby a jejíchž nepravdivost znal nebo musil znáti. V těchto případech lze se dožadovati i odvolání a jeho uveřejnění. Za prohlášení učiněné neveřejně, jehož nepravdivosti prohlašující nezná, neodpovídá, když on nebo příjemce prohlášení na něm měl oprávněný zájem. Z tohoto textování lze arci s dostatečnou bezpečností odvozovati, že v ostatních případech ublížení na cti nelze se domáhati podle obč. práva odvolání, odprošení a t. p. (srovn. i zpr. just. kom. str. 279).
§ 96.
O vymáhání náhrady škody.
1. § 1338 přikazuje spory o náhradu škody řádným soudům. Výjimečně sluší vymáhali náhradu škody u úřadů správních nebo u některého rozhodčího soudu, po případě musil aspoň býti vydán výrok správního úřadu, že jsou splněny podmínky povinností k náhradě škody.8
Způsobl-li škodu zřízenec vládní při výkonu úředních povinností jemu přikázaných, nemá naň žaloba místa hledíc k dv. d. ze dne 14. března 1806 č. 758 sb. z. s., jenž ustanovil, že na státní úředníky pro jejich úřední jednání nelze žalovati před civilními soudy a že je na soudě, aby takovou žalobu ihned odmítl. Za státní úředníky je pokládati, všechny osoby, které obstarávají věci vládní, dv. d. ze dne 9. listopadu 1816 č. 1298 sb. z. s., tedy zejména státní sluhy a zřízence samosprávných úřadů. Způsobil-li tedy škodu vládní zřízenec ve smyslu právě naznačeném, bude míti místo žaloba
a) na vládního zřízence, jestliže čin jeho nemá povahy úředního aktu, t. j. je-li to buď úkon, který podle svého obsahu vůbec není aktem úředním (srovn. Nowack N. Ř. 1584) nebo úkon, který podle svého obsahu by aktem úředním byl, ale spadá zcela mimo obor působnosti onomu vládnímu zřízenci přikázané;
b) na osoby, které úkon onen byly způsobily, pokud úkon ten je v potřebné souvislosti s jejich jednáním. Zvláštní ustanovení o věcech tuto dotčených má na př. zák. ze dne 12. července 1872 č. 112 ř. z.
Podle okolností budou rozhodovati o nároku na náhradu škody soudové trestní v t. zv. řízení adhesním, srovn. k tomu §§ 4, 47, 265—279 tr. ř., jež vstoupily na místo § 1340 o. z.
§ 1339 neustanovuje o příslušnosti rozhodovati o povinnosti k náhradě škody, nýbrž klasifikuje příslušnost trestati za ublížení na těle, cti a svobodě a má (podle mínění obecně přijatého), pokud přikazuje trestání politickým úřadům, povahu samostatného trestního předpisu. Srovn. k tomu zejména Trümmel, Právník 1885 a Randa Sch., str. 230 sl.
II. Žalobce musí prokázati podmínky povinnosti k náhradě škody, tedy zejména škodu a její výši a že škoda byla žalovaným způsobena, po případě, že jde o škodu, za kterou žalovaný odpovídá. § 1296 tak ustanovil v rouše domněnky, že škoda vzešla bez zavinění jiné osoby. Srovn. však §§ 1319 a 1320. Dovozuje-li žalobce z výše zavinění nárok na vyšší náhradu škody, musí arci prokázati i vyšší stupeň viny.
§ 97.
O promlčení nároku na náhradu škody.
O promlčení nároku na náhradu škody ustanovily §§ 1489 (196) a 1490 (197), a to v ten rozum, že každá žaloba na náhradu škody se promlčuje do tří let od té doby, co zvěděl poškozený o škodě a osobě poškozeného. Jestliže poškozený o škodě nebo poškozeném nezvěděl nebo vzešla-li škoda zločinem, uhasíná právo žalobní po třiceti letech. Žaloby pro urážky na cti, které se staly slovy, písmem nebo posunky, nemohou býti zdviženy po roce. Jde-li o iniurie reální, pak o žaloby na náhradu škody pro ohrožení úvěru, výdělku nebo budoucnosti rozšiřováním nepravdivých zpráv, trvá žalobní právo tři léta.
Dostaví-li se škoda teprve delší dobu po události, která ji způsobila, počíná promlčení (tříleté, jednoroční) teprve seznáním škody. Bude-li žaloba vznesena do tří let (do jednoho roku), ale v době, kdy výše škody není jista, bude připustiti výhradu dalšího náhradního nároku (srovn. k tomu GUW. č. 9309, Nowack N. Ř. 1369).
§ 98.
O ručení osob právnických.
I. O ručení právnických osob nemá obč. zák. zvláštního ustanovení. Oporu při rozhodnutí poskytují § 26, jenž praví, že v poměru k jiným mají dovolené společnosti zpravidla stejná práva jako osoby fysické, a § 337, jenž praví, že poctivost a obmyslnost držení obce se posuzuje podle poctivosti a obmyslnosti zástupců, jednajících jejím jménem a že obmyslní členové jsou povinni nahraditi škodu členům poctivým i vlastníku. Ustanovení lato vedou na to, že škodu způsobenou (§§ 1295, 1311) osobami fysickými, které jsou zástupci právnické osoby, sluší v některých případnostech pokládati za škodu způsobenou osobou právnickou. Máme-li na zřeteli povahu právnických osob, můžeme vytknouti toto:
1. ne veškerou škodu způsobenou osobami, které jednají za osobu právnickou, lze pokládati za škodu jí způsobenou, nýbrž jen škodu, která byla způsobena osobami, které nazýváme orgány právnické osoby na rozdíl od jejich zřízenců, arg. § 337, slova: »der im Namen der Mitglieder handelnden Machthaber«. Které osoby to jsou, určeno je v ústavě právnické osoby (ve stanovách, v nadační listině a pod.). Mohou to býti osoby určeně volbou členstva (představenstvo, výbor, správní rada, předseda a t. p.), může to býti shromáždění členstva (valná hromada), mohou to býti osoby ustanovené státem nebo zakladatelem nadace. Srovn. sb. I. č. 76, II. 725;
2. ne veškerou škodu způsobenou těmito orgány lze pokládati za škodu způsobenou osobou právnickou, nýbrž jen škodu, kterou způsobili, jednajíce za osobu právnickou, t. j. vykonávajíce funkce, které jsou jim přikázány stanovami;
3. byla-li škoda způsobena zřízencem právnické osoby, který není jejím orgánem, ručí právnická osoba podle pravidel platících o ručení za škodu způsobenou osobami jinými, při čemž v případnostech, ve kterých ručení za škodu způsobenou třetí osobou lze redukovati na ručení za škodu způsobenou ručícím samým, právnická osoba odpovídá tenkráte, když lze říci, že škoda byla způsobena orgánem právnické osoby při výkonu funkcí, přikázaných mu ústavou právnické osoby. Srovn. sb. III. 1076.
II. Předpisy a zásady uvedené pod č. I. vztahují se také na stát, země, obce a jiné t. zv. veřejné korporace, pokud máme na zřeteli soukromoprávní sféru těchto korporací, ale nevztahují se na ručení těchto korporací za škodu způsobenou jejích zřízenci pří výkonu t. zv. veřejných funkcí jim přikázaných. Nějakého předpisu, který by měl takové ustanovení, arci nemáme, ale nemáme v našem právu ani zásadního předpisu, který by takové ručení ukládal a máme jen předpisy o ručení oněch korporací, které mají zřejmě povahu předpisů výjimečných. Významným příkladem je zák. ze dne 12. července 1872 č. 112 ř. z. (srovn. , Tilsch: Obč. pr. I. č. 172; Pfaff: na u. m. p. 234; Randa: Sch., str. 83 sl.; Mauczka: Rg. d. Sch., str. 365); srovn. i Nowack N. Ř. 1569.

1. Ofner II, str. 438.
2. Kallabova definice jednání. Srovn. spis téhož autora o skutkové podstatě a konkurenci trestných činů, str. 105.
3. Arci je připomenouti, že obč. zák. slov verursachen a veranlassen neužívá konstantně. Jest aspoň velmi pochybno, zdali slovo verursachen v § 1306, pokud je táhneme ke slovům »schuldlose Handlung« má technický smysl slov causam dare a je s druhé strany jisto, že slovo »veranlassen« v druhé větě § 1307 neznamená tolik jako occasionem praebere. Srovn. níže v § 91
4. Mínění se rozcházejí také při výkladiu slov »gewöhnliche Fähigkeiten«. Kdežto někteří (Pfaff: Lehre vom Schadensersatz, str. 26), dovolávajíce se §§ 228, 513 o. z., tvrdí, že péčí a pozorností, jaké lze vynakládati při obyčejných schopnostech, míří zákon na péči řádného hospodáře (diligentia diligentis patris familias) soudí jiní, a jak se zdá důvodněji (srovn. Ofner II, str. 183), že jako spodní hranice zavinění je tu stanoven vyšší stupeň nedbalosti in abstracto, t. j. nedbalost, jaká se nevyskytuje při lidech průměrných schopností, sr. sb, II 471. Přísnější měřítko mají § 1299 a 1. věta § 1300, mírnější druhá věta § 1300.
5. Tak užívá patrně slova Verschulden § 1304, mluvě o vině postiženého; podobně §§ 1299, 1307 2. věta, 1308.
6. Slovo to je v novém textování vypuštěno, ale patrně nejde o materielní změnu.)
7. Tak asi nejlépe lze přeložiti slova »nicht tunlich« na rozdíl od slov »nicht möglich«.
8. V té příčině bylo by srovnati na př. honební zákon pro Čechy z 1. července 1866 a pro Moravu z 20. prosince 1895 č. 66 z. z. z r 1896, pak min. nař. z 30. ledna 1860 č. 28 ř. z. a zemské zákony o pychu polním a lesním; zák. z 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. 1888, zák. ze dne 16. března 1892 č. 64 ř. z. Srovn. i jud. č. 229 (Nowack N. Ř. 1652).