NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

Č. 4112.

Pensijní pojišťování: * Názor, že každý, kdo zaměstnán je živnostenským odbytem zboží, koná službu kupeckou ve smyslu zák. z 16. ledna 1910 č. 20 ř. z. a proto podléhá pensijnímu pojištění dle § 1, odst. 2. lit. b) zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. je právně mylný. Jen ten koná službu kupeckou, jehož služba vyžaduje t. zv. kupecké zdatnosti. Vyžaduje-li ta která služba této zdatnosti, je otázkou skutkovou.
(Nález ze dne 14. listopadu 1924 č. 19869).
Věc: Firma E. B. v M. a J. H. v M. proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění Marie W.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Stěžující si firma provozuje v M. výčep a prodej pálených nápojů lihových. U firmy byly pokud se týče jsou zaměstnány Marie W., Hilda M. a st-lka Josefa H. Dle výsledku konaného šetření podávaly resp. podávají hostům ve výčepu lihové nápoje, jež nalévají do sklenic a prodávají i nápoje v láhvích. Mimo to je jejich povinnosti umývati sklenice a čistiti místnost výčepní.
Nař. rozhodnutími bylo v pořadí instancí uznáno, že všechny tři podléhají resp. podléhaly ve svém zaměstnání u stěžující si firmy pensijní povinnosti dle § 1, odst. 2 lit. b) zák. Nař. rozhodnutím připojena jsou tato odůvodnění:
Pokud jde o Marii W., byla dle konaného šetření zaměstnána prodejem nápojů přes ulici a obsluhováním hostů, při čemž převládalo zaměstnání na prvém místě uvedené. Byla tedy v podstatě zaměstnána živn. odbytem zboží, konala tudíž práce kupecké a podléhala proto pojistné povinnosti podle § 1, odst. 2 lit. b) cit. zák. Pokud jde o Marii H., bylo provedeným šetření zjištěno, že jest převážnou měrou zaměstnána jako prodavačka, vykonává tedy kupecké služby ve smyslu zák. ze 16. ledna 1910 č. 20 ř. z., k čemuž poukazuje i její předběžné školní vzdělání. Živn. odbyt zboží, kterým H-ová je převážnou měrou zaměstnána, nutno považovati za konání kupeckých služeb. Pokud jde o Hildu M., byla podle konaného šetření zaměstnána prodejem zboží hostům v místnosti i přes ulici a přijímáním peněz za prodané zboží, tudíž živn. odbytem zboží, kteréžto pracovní výkony nutno považovati za služby kupecké, zakládající podle § 1, odst. 2 lit. b) zák. pensijní pojistnou povinnost. Na této povaze její činnosti nemění ničeho okolnost, že obstarávala čistění obchodní místnosti a sklenic, a že jest ujednána krátká výpověď, poněvadž pro spornou otázku přichází jenom v úvahu, jaké služební výkony byly hlavním resp. převážným zaměstnáním.
O stížnostech uvážil nss toto:
Své výroky o pojistné povinnosti všech tří zaměstnanek opírá pak žal. úřad o ustanovení § 1, odst. 2 lit, b) zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb., a hodnotí činnost jejich jako kupecké služby ve smyslu zák. o obchod- ních pomocnících ze 16. ledna 1910 č. 20 ř. z. Stížnost tvrdí, že úkony zaměstnanek nejsou a nebyly službami kupeckými, nýbrž že jde o úkony, jichž vykonavatelé se nepovažují za obchodní pomocníky podle cit. zák., totiž o převážně podřízené práce, jaké má na mysli § 1, odst. 2 zák. o obchodních pomocnících. Žal. úřad zastává pak v rozhodnutích právní názor, že každý živn. odbyt zboží je službou kupeckou.
Zák. o obchodních pomocnících, jehož se pensijní zák. v § 1 dovolává, nepodává definici služeb kupeckých a nečiní tak ani zák. obchodní. Tento definuje v čl. 4 pojem kupce, a to v ten smysl, že za kupce ve smyslu obch. zák. považovati je toho, kdo po živn. obchody provozuje. Z této definice kupce nelze však vyvozovati, že každý, kdo ve službách kupce při živn. provozování obchodů je činným, koná služby kupecké ve smyslu zák. o obchodních pomocnících a tedy podléhá i pensijnímu pojištění. Názor ten opírá nss o úvahu, že zák. o obchodních pomocnících i zák. pensijní rozeznává služby kupecké, vyšší služby nekupecké a úkony podřízené, ač není pochybnosti, že všechny tyto tři druhy služeb sloužiti mohou a slouží živn. provozování obchodu. Neužívá tedy zák. o obchodních pomocnících slova »kupecké« služby v širokém právním smyslu, jak pojem kupce definován je v čl. 4 zák. obchodního, nýbrž ve smyslu, jak se během času utvořil v běžné mluvě zejména kruhů kupeckých, rozumí službami kupeckými ony služby, jež vyžadují určitý výcvik, určité znalosti, jistou pohotovost, tedy služby vyžadující určité obchodní zdatnosti. Prodavač, jehož činnost oněch znaků nemá a jehož činnost tedy navyžaduje vůbec výcviku, určitých znalostí ani určitého stupně pohotovosti, nekoná proto služby kupecké, třebas by se zabýval i živn. odbytem zboží.
Z toho co řečeno, plyne závěr, že názor žal. úřadem v nař. rozhodnutí vyslovený, že každý živn. odbyt zboží je službou kupeckou, je právně mylný. Ovšem, jestliže živn. odbyt zboží vyžaduje určitých znalostí, jistého výcviku a pohotovosti, tedy toho, co obecně nazývá se kupeckou zdatností, pak i dle názoru nss-u osoby takto zaměstnané konají služby kupecké. Tam, kde na příklad potřebí je kupujícímu poraditi, vysvětliti mu jakost zboží jemu nabízeného, vychvalováním teprve ke koupi ho přiměti a pod., tam zajisté prodavač určitý stupeň oné obchodní zdatnosti míti musí a v těch případech půjde o služby kupecké.
Zda činnost toho kterého prodavače vyžaduje toho, čemu se v běžné mluvě říká obchodní zdatnost, jest v konkrétním případě skutkovou otázkou, jejíž zodpovědění závisí na různých okolnostech faktických, jež nutno v jednotlivých případech vyšetřiti. Bude zodpovědění otázky té záviseti na rozsahu té které živnosti obchodní, na tom, prodává-li se v ní zboží různé jakosti, různých cen a různých druhů, zda prodavač při prodeji kupujícím radí, zboží kupované doporučuje, jakost jeho kupujícím vykládá a vysvětluje. Dle toho bude teprve možno posouditi, zda činnost toho kterého prodavače oné kupecké zdatnosti vyžaduje a je-li tedy kupeckou službou, jak právní její pojem svrchu byl vyložen.
V daném případě spokojil se žal. úřad jen se zjištěním, že osoby, o jejichž pojistnou povinnost jde, prodávají lihové nápoje jednak ve sklenicích jednak v láhvích, aniž vůbec vyšetřoval momenty, jež dle svrchu řečeného pro posouzení činnosti jejich jako služby kupecké byly relevantní. Poněvadž st-lé již v adm. řízení popírali, že by činnost oněch zaměstnanek, o jejichž pojistnou povinnost jde, byla službou kupeckou a tvrdili, že jde o činnost, jež kupecké zdatnosti nevyžaduje, což tvrdí i ve stížnosti, bylo okolnosti, jež pro posouzení sporné otázky jsou relevantní, vyšetřiti.
Žal. úřad tak neučinil, vycházeje z mylného právního názoru, že každý živnostenský odbyt zboží je službou kupeckou a zaviněna tedy neúplnost skutkové podstaty nesprávným právním názorem.
Proto bylo nař. rozhodnutí zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4112. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 784-786.