Č. 2241.

Spolkové právo (Slovensko): 1. § 113 ústavní listiny nezbavil všeobecné působnosti a účinnosti předpisy dříve platné na území slovenském ve věcech spolkových, nýbrž lze v něm shledávati pouze derogaci částečnou stran jiných ještě důvodů, ze kterých by předpisy ty rozpuštění spolku připouštěly, jež však v rámec § 113 úst. list. zařaditi nelze. — 2. Činné vystoupení v otázce delimitační na Slovensku jest zasahováním do veřejného života politického. — 3. Ke kvalifikaci činnosti spolkové, působící rušivě na veřejný pokoj a řád. — 4. Není nutně třeba, aby rozpuštění spolku předcházela suspense jeho činnosti.
(Nález ze dne 19. dubna 1923 č. 4817.)
Věc: G. N. v Rím. Sobotě (adv. Dr. J. Tököly z Rim. Soboty) proti ministru čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě (min. taj. Dr. j. Pavlásek) o rozpuštění spolku.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem ze dne 6. září 1922 č. 9589 zrušil nss výrok žal. úřadu ze dne 31. října 1921 č. —, jímž rozpuštěn byl stěžující si spolek a to podle § 6 zák. o ss pro vady řízení, jež shledány byly v tom, že st-lům nebyly v intimátu sděleny také druhé důvody rozpuštění, totiž další činnost po suspensi spolku a dále, že žal. úřad se omezil v rozhodnutí na tvrzení, že činnost spolku byla proti zájmům státu, aniž uvedl, kterou činnost při tom na mysli měl a ze kterých skutkových předpokladů při tomto svém závěru vycházel.
Nař. nyní rozhodnutím vyslovil žal. úřad, že podle nařízení č. 1394 z r. 1873 a č. 1508 z r. 1875 býv. uher. min. vnitra a § 14 zákona z 10. prosince 1918 č. 64 sb. rozpouští stěžující si spolek a nařizuje podati návrh na opatření ohledně jeho majetku a to z důvodů, že spolek ten byl výnosem ze dne 8. srpna 1921 suspendován a nařízeno úřední šetření, zda činnost jeho směřuje proti zájmům státu a přímo proti státu. Konaným šetřením bylo zjištěno, že spolek překročil své stanovy zvláště tím, že vyvinoval činnost politickou, ač byl spolkem nepolitickým a že provozoval protistátní propagandu a svou činností poškozoval zájmy státu. Tak vystoupil za odtržení župy gemermalohontské od státu a za její připojení k Maďarsku, o čemž podal rozhraničovací, komisi memorandum, agitoval slovem i skutkem proti státnímu hospodaření obilnímu, agitoval ve prospěch Maďarska a hlásal svými funkcionáři a svými časopisy utlačování Maďarů na Slovensku, veřejně želel nešťasného konce války a změny na úkor Maďarska. Pořádal demonstrační tábory lidu zejména dne 26. července 1920 a 3. července 1921 a průvody, které před županským domem zpívaly maďarskou hymnu.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss takto:
Pokud stížnost dovozuje, že nařízení býv. uher. min. č. 1394/73 a 1508/75, o něž žal. úřad svůj výrok opírá, nemohou býti zdrojem práva se zřetelem k ustanovení § 113 ústavní listiny, setrval nss při svém právním názoru vysloveném a blíže odůvodněném v nálezu ze dne 6. září 1922 č. 9589, vydaném právě o stížnosti nynějšího st-le, že totiž citovaný předpis ústavní listiny nezbavil všeobecné působnosti a účinnosti předpisy dříve platné na území slovenském ve věcech spolkových, nýbrž, že v cit. § 113 lze shledávati pouze derogaci částečnou, totiž ohledně jiných ještě důvodů, ze kterých by předpisy ty rozpuštění spolku připouštěly, jež však v rámec § 113 ústavní listiny zařaditi nelze, a že zejména nelze shledávati nezákonitost tehdy, když úřad činnost směřující k protistátním zájmům postavil na roven činnosti protistátní po rozumu cit. nař. uher. min. č. 1508/75 a neshledal-li, že po- užití tohoto důvodu bylo nadále vyloučeno ustanovením § 113 ústavní listiny připouštějícím rozpuštěn' spolku pro činnost rušící veřejný pokoj a řád.
Bezdůvodně dovozuje stížnost bezúčinnost zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z důvodu toho, že prý zákon ten tím, že mimořádné poměry, k jejichž úpravě byl vydán, v roce 1922 přestaly, účinnosti své již tím pozbyl. Ostatně žal. úřad dovolává se § 14 cit. zákona patrně pouze jako základu pro svou kompetenci k opatření, o něž v tomto případě jde, kompetence té však stížnost nepopírá.
Ve věci samé snaží se stížnost dovoditi, že není zde skutkových předpokladů, ze kterých úřad při svém rozhodnutí vycházel.
Ve směru tom jsou předem nerozhodné vývody, pokud se zabývají předchozí úřadem tvrzenou suspensí spolku, neboť úřad na rozdíl od stanoviska zaujatého ve svém dřívějším výroku o rozpuštění spolku ze suspense té nižádných důsledků neodvozuje a jest tudíž suspense ta, ať se stala čili nic, pro posouzení nynějšího sporu nerozhodná.
Jak z nař. rozhodnutí patrno, shledal žal. úřad důvody k rozpuštění spolku v tom, že jsa spolkem nepolitickým zabýval se činností politickou, překročiv takto meze svých stanov, a že rozvíjel protistátní propagandu a poškozoval svou činností zájmy státu, při čemž úřad uvedl určité okolnosti, ze kterých k závěru tomu dospěl.
Ze skutkových okolností těch přiznává stěžující si spolek, že podal memorandum delimitační komisi, neshledává v tom však důvodu k svému rozpuštění, neboť jednak byl prý k podání memoranda toho oprávněn, jednak pak nedomáhal se tam odtržení župy gemerské od Slovenska. Ve směru prvním však přehlíží, že úprava hranic mezi čsl. a maďarskou republikou byla otázkou politickou, dotýkající se v první řadě zájmů republiky jako státního útvaru. I když otázka ta jako vůbec každá politická otázka mohla vrhati reflex na hospodářské zájmy toho kterého jednotlivce, nestala se tím otázkou hospodářskou. Stěžující si spolek, jak nesporno, jest spolkem nepolitickým, jehož cílem bylo pouze podpírati hospodářské zájmy členů a k jehož činnosti podle stanov řešení politických otázek nenáleželo. Jestliže tudíž přes to vystoupil činně v otázce delimitační, zasáhl tím do veřejného života politického způsobem přesahujícím meze vytčené stanovami pro obor jeho působnosti a překročil tudíž hranice svého oprávnění. Na tom nemění nic okolnost, již se stížnost dovolává, že totiž anglický předseda delimitační komise a podobně i čsl. delegát její Fedor H. i min. předseda Dr. Beneš prohlásili, že jest každému volno podepsati a podati memorandum zejména i zájmovým zástupcům a že proto nemůže nikoho postihnouti jakákoliv újma, neboť prohlášení to, i kdyby se bylo stalo, mohlo míti pouze ten význam, že byla tím zaručena volnost a svoboda projevu jednotlivců jakož i těch korporací, jež do otázek tohoto druhu směly vůbec zasáhnouti, aniž by však z prohlášení toho, jak ve stížnosti jest reprodukováno, bylo lze souditi, že dotčené orgány chtěly uznati oprávnění, aby do života politického zasahovaly i ony hromadné subjekty právní, jimž toto zasažení bylo právním řádem a to dokonce i pod sankcí jejich případného rozpuštění zakázáno, jak tomu jest při stěžujícím si spolku (§ 58 stanov), při čemž zůstává neřešena otázka kompetence orgánů těch k podobnému prohlášení.
Jestliže tedy žal. úřad v tomto jednání stěžujícího si spolku shledal činnost přesahující meze působnosti stanovami vytčené a neoprávněné zasahování nepolitického spolku do veřejného politického života a spatřoval-li v něm proto důvod k rozpuštění spolku, neodporuje tento jeho závěr ani skutkovému stavu ani zákonu (nař. býv. uher. min. č. 1508/ 75 a § 113 ústavní listiny).
Pokud stížnost namítá, že rozpuštění spolku nepředcházela suspense, stačí poukázati na to, že z ustanovení, dle něhož úřad může ještě před provedením šetření činnost spolku ihned suspendovati, nelze dovozovati, že suspense ta nutně vždy musí býti vyslovena a že úřad nemůže uznati na rozpuštění spolku, jakmile výsledky provedeného šetření mu poskytly dostatečný základ pro takové opatření.
Naproti další výtce, že agitoval proti státnímu hospodaření s obilím, brání se spolek tím, že zaujal pouze stanovisko proti rekvirování a maximálnímu systému a že lámal kopí v zájmu vhodného zásobování obyvatelstva a přechodu k volnému obchodu. Z dokladů, jež v tom směru k stížnosti přiložil, jest patrno, že ve formě protestu proti rekvisicím a maximálnímu systému a pod hesly »gemerská sklizeň Gemerským, slovenská Slovensku« domáhal se veřejně mimo jiné toho, aby ze župního území nebylo vyvezeno nic, dokud bude tam jen jediný nezaopatřený, a ze Slovenska nic, dokud každému obyvateli nebude zajištěna plná roční spotřeba mouky.
Jestliže žal. úřad v této stěžující si spolkem samotným přiznané činnosti spatřoval agitaci proti státnímu hospodaření s obilím a proti opatřením vyvolaným mimořádnými poměry poválečnými a nutnými k cíli stejnoměrného zaopatření obyvatelstva celého státu chlebovinami, nýbrž také k jeho ochraně proti zdražení a spatřoval-li v tom agitaci, jež v dané době a za daných poměrů mohla působiti rušivě na veřejný pokoj a řád, nelze ani tomuto jeho závěru vytýkati nedostatek skutkového zjištění, po stránce právní pak nezákonitost v tom směru, že kvalifikoval činnost tu jako důvod k rozpuštění spolku po rozumu svrchu citovaných zákonných ustanovení. Pokud tedy stížnost shledává nezákonitost v tom, že žal. úřad ze zmíněných právě důvodů stěžující si spolek rozpustil, jest patrně bezdůvodná.
Mohl-li však žal. úřad již o tyto dva důvody právem opříti své opatření, jest nerozhodno, zda vycházel při tom ještě z předpokladů dalších a jak k nim dospěl, neboť i kdyby byla na snadě vadnost nebo nezákonitost těchto předpokladů a závěru o ně se opírajícího, nemohl by st-l dosíci cíle stížností sledovaného, totiž odstranění nař. rozhodnutí.
Bylo tudíž zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou, aniž se nss musil zabývati ještě dalšími důvody nař. rozhodnutí a vývody stížnosti proti nim směřujícími.

Citace:

Nález č. 2241. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1066-1069.