NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Čís. 6520.

Podle článku 46 úmluvy mezi republikou Československou a republikou Rakouskou ze dne 18. června 1924, vyhlášené pod čís. 60 sb. z. a n. na rok 1926, nelze se domáhati znovuzahájení řízení. Návrh na znovuzahájení řízení jest odmítnouti. Rozhodnutí o odmítnutí žaloby v přerušeném sporu nepředchází ústní jednání. Byl-li spor přerušen prvým soudem, jest k odmítnutí příslušným prvý soud, nikoliv soud druhé stolice.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1926, R I 1061/26.) Žalobce domáhal se na žalované splnění peněžních závazků, které vznikly v starých rakousko-uherských korunách před 26. únorem 1919 a spočívaly na poskytnutých zápůjčkách. Závazky tyto byly založeny před tímto dnem mezi žalobcem, který onoho dne měl své řádné bydliště na území republiky Rakouské (Ve Vídni), kdežto žalovaná měla je na území republiky Československé. Usnesením ze dne 19. května 1921 bylo řízení o žalobě přerušeno. Vzhledem k čl. 46 úmluvy mezi Československou republikou a republikou Rakouskou, vyhlášené dne 11. května 1926 pod čís. 60 sb. z. a n., navrhla žalovaná, by řízení o žalobě bylo znovuzahájeno. Soud prvé stolice návrhu vyhověl tím, že ustanovil rok k ústnímu jednání, rekursní soud návrh odmítl a soudu prvé stolice uložil, by spor podle čl. 46 úmluvy čís. sb. 60/1926 ukončil. Důvody: O vyrovnání žalobou vymáhaného plnění platí ustanovení úmluvy, sjednané mezi Československou republikou a republikou Rakouskou v Praze dne 18. června 1924, vyhlášené dne 11. května 1926 pod čís. 60 sb. z. a n., když ratifikační listiny byly vyměněny ve Vídni dne 22. března 1926, kterýmžto dnem nabyla úmluva platnosti, neboť jsou tu dány všechny podmínky vyžadované článkem 1. této úmluvy, za kterých vyrovnání závazků takových podle dalších jejích ustanovení se má státi. Podle článku 46 úmluvy, odst. (2), jest soudní uplatňování závazků toho druhu žalobami, exekučními jednáními nebo prozatimními opatřeními nepřípustno. Odst. (3) článku toho pak ustanovuje výslovně, že z moci úřední nebo na návrh nutno žaloby a exekuční návrhy zamítnouti, spory dosud přerušené ukončiti odmítnutím žaloby pro nepřípustnost pořadu práva a exekuční řízení dosud přerušená zastaviti. O otázce útrat má rozhodnouti soud po příslušné úvaze. Z toho plyne, že jakékoliv pokračování v přerušených sporech jest tu z důvodu nepřípustnosti pořadu práva vyloučeno. Návrh žalované strany na znovuzahájení řízení, přerušeného usnesením prvního soudu ze dne 19. května 1921, byl proto podle citovaného ustanovení uvedené mezistátní úmluvy nepřípustný a jako takový měl tedy býti odmítnut. Jestliže první soud přece mu vyhověl mlčky tím, že ustanovil podle něho rok k ústnímu jednání a tedy ku pokračování ve sporu, stalo se to neprávem, proti čemuž důvodně obrací se stížnost, v níž také správně se poukazuje na to, že k odmítnutí žaloby pro nepřípustnost pořadu práva a k rozhodnutí o útratách ve smyslu čl. 46 zmíněné mezistátní úmluvy jest zbytečno ustanovovati rok k ústnímu jednání.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Rekurentka navrhla podáním ze dne 23. srpna 1926, by spor byl ukončen podle čl. 46 úmluvy čís. 60 sb. z. a n. z roku 1926. Uvažuje proto Nejvyšší soud o dovolacím rekursu jen potud, pokud se žalovaná cítí býti stíženou odmítnutím návrhu na další řízení a ustanovení roku. Po této stránce souhlasí Nejvyšší soud se soudem rekursním. Ani z úmluvy ani ze sdělení ministerstva spravedlnosti čís. 81 věstníku z roku 1926, jímž byly soudům dány příslušné pokyny, nevyplývá, že by v pře-
110* rušeném sporu rozhodnutí o odmítnutí (ne zamítnutí, jak míní rekurentka) žaloby mělo předcházeti ústní jednání, a že by žalobu mohl odmítnouti rekursní soud, když spor byl přerušen soudem prvé stolice. Ježto usnesení rekursního soudu jest opatřením čistě procesním, ukládajícím soudu prvé stolice rozhodnutí o tom, zda má býti pokračováno ve věci, pro kterou asi jest pořad práva vyloučen, nemůže býti pochybeným po stránce práva hmotného, tak jako není předpisem hmotného práva článek 46 úmluvy, pokud nařizuje odmítnutí žaloby pro nepřípustnost pořadu práva.

Citace:

č. 6238. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 179-180.