NPD documents search: Boh. adm., 11 (1929), sv. 1

Č. 9013.

Vojenské věci: O zaopatřovacích požitcích býv. rak.-uher. poddůstojníků, kterým byly zaopatřovací požitky resp. přídavek za zranění přiznány býv. státem rak. nebo uher. před světovou válkou.
(Nález ze dne 28. ledna 1931 č. 1148.)
Věc: Dr. Julius E. ve V. proti ministerstvu národní obrany o zaopatřovací požitky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Platebním příkazem intendance zem. voj. velitelství v Košicích z 29. ledna 1927 byl st-li přiznán trvale přídavek na zranění ročních 96 Kč s platností od 1. června 1919 a zároveň zrušen dřívější platební rozkaz intendance zem. voj. velitelství v Užhorodě z 10. února 1921 o přiznání invalidní pense ročních 168 Kč a přídavku za zranění ročních 192 Kč; st-lův rekurs proti tomuto plat. příkazu byl nař. rozhodnutím zamítnut z těchto důvodů:
»St-li přiznalo býv. 4. sborové velitelství v Budapešti výměrem ze 7. prosince 1907 podle výsledku superarbitrace ze 6. listopadu 1907 počínajíc dnem 1. ledna 1908 dočasně na dobu jednoho roku invalidní pensi 168 Kč a přídavek za zranění 192 Kč ročně. Podle výsledku další superarbitrace z 9. února 1909 přiznalo rekurentovi býv. 6. sborové velitelství v Košicích rozhodnutím z 22. února 1909 od 1. ledna 1909 jenom trvalý přídavek za zranění 96 Kč ročně. Žádost st-lová, aby mu byla přiznána též invalidní pense trvale, jakož i přídavek za zranění v dřívější, t. j. vyšší výměře, zamítlo býv. min. války výnosem ze dne 22. října 1909. St-1 patří k osobám uvedeným v § 102 zák. č. 76/22, t. j. k vojenským osobám ze stavu mužstva, jejichž nárok na voj. požitky zaopatřovací povstal před světovou válkou, kteréžto požitky příslušejí podle dosud platných předpisů. V daném případě jest to voj. zaopatřovací zákon z r. 1875 č. 158 ř. z., resp. uher. zák. čl. LI:1875. Zákon z 20. února 1920 č. 142 Sb., jednající o nárocích válečných poškozenců ze světové války, jehož se st-1 dovolává, se na něho vůbec nevztahuje. Poněvadž býv. voj. správa přiznala st-li jenom přídavek za zranění ročních 96 Kč, přísluší tento přídavek st-li i od čsl. státu a nemohou mu býti přiznány požitky jiné, resp. vyšší (§ 102 zák. č. 76/22). Poukázala-li býv. intendance zem. voj. velitelství v Užhorodě st-li k výplatě požitky vyšší, stalo se tak jedině proto, že jí nebylo známo, že rekurent měl od býv. voj. správy přiznán toliko zmíněný přídavek za zranění. Jakmile se tato okolnost stala intendanci známou, změnila původní plat. příkaz na částku odpovídající pravému stavu věci. Podle ustanovení § 26 odst. 2 zák. č. 288/24 jest voj. správa oprávněna nejen změniti své dřívější rozhodnutí, nýbrž byly-li zaopatřovací požitky přiznány nebo likvidovány neprávem nebo částkou vyšší, smí od příjemce požadovati vrácení částky, kterou přijal v dobré víře, pokud se týče takto vzniklý přeplatek sraziti s požitků za uplynulou dobu 3 let od splatnosti požitků.
Konečně zamítl žal. úřad rekurs st-lův proti účetnímu nálezu voj. pensijní likvidatury v Praze ze 14. února 1927, ježto účetní nález ten byl vydán přesně podle rozhodnutí intendance zem. voj. velitelství v Košicích z 29. ledna 1927; ježto toto rozhodnutí podle předcházejících vývodů neodporuje zákonu, není důvodu, aby bylo zrušeno nebo změněno; není proto též důvodu, aby účetní nález byl zrušen anebo změněn.«
O stížnosti uvažoval nss takto:
St-1 namítá, že nepatří k osobám ve stavu mužstva uvedeným v § 102 zák. č. 76/22, poněvadž st-l jest poddůstojníkem, kteroužto hodnost mu po složení důstojnické zkoušky (r. 1906) i vojenské velitelství přiznalo, nýbrž že patří k osobám uvedeným v § 101 odst. 2 cit. zák., a že mu proto přináleží přídavek za zranění nikoli ročně 96 Kč podle § 68 bodu a), nýbrž 360 Kč a vedle toho invalidní pense.
Námitka tato není důvodná. § 101 zák. č. 76/22 stanoví v odst. 1., že poddůstojníkům z povolání, kteří byli přijati do čsl. armády, sloužili v ní činně a byli dáni do výslužby jako rotmistři (letmistři, loďmistři), náležejí zaopatřovací požitky podle tohoto zákona. Odstavec 2. téhož § pak stanoví, že přídavek za zranění, přiznaný podle zák. z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., pokud se týče uher. zák. čl. LI:1875 vyměří se jim znovu podle ustanovení tohoto zákona (§ 68). Oba tyto odstavce týkají se tedy jen poddůstojníků z povolání, kteří byli přijati do čsl. armády, sloužili v ní činně a byli pak dáni do výslužby jako rotmistři (letmistři nebo loďmistři). U st-le nejsou však předpoklady tyto splněny, poněvadž st-l byl dle spisů správních jednoročním dobrovolníkem a dosáhl hodnosti ohňostrůjce v záloze, nebyl tedy poddůstojníkem z povolání. Předpis § 101 odst. 2 zák. č. 76/22 se tedy na st-le vůbec nevztahuje a opak tvrdí stížnost zcela bezdůvodně.
Podle § 102 cit. zák. příslušejí voj. osobám ze stavu mužstva, poddůstojníky z povolání v to počítaje, — jejichž nárok na voj. požitky zaopatřovací povstal před světovou válkou, požitky tyto podle dosud platných předpisů. Zvýšení těchto požitků provádí se zvláštním zákonem. Voj. osobami ze stavu mužstva sluší podle služebního řádu býv. rak. uh. vojska rozuměti i poddůstojníky. Že zákon č. 76/22 rozuměl »osobami ze stavu mužstva« i poddůstojníky, plyne nade vši pochybnost z toho, že zahrnuje pod pojem ten výslovně i poddůstojníky z povolání. Spadají-li sem i poddůstojníci z povolání, nelze míti pochybnost o tom, že měl zákon v předpisu tom na zřeteli i poddůstojníky ostatní.
Dále namítá stížnost, že st-li přiznán byl býv. státem rak.-uher. přídavek za zranění 96 Kor. zl., a ježto 96 zlatých korun mělo větší hodnotu než 96 Kč, stanovil prý zák. č. 76/22 v § 68 v čsl. korunách obnos vyšší než 96 Kč, t. j. 360 Kč a kromě toho i invalidní pensi. Námitka tato jest bezdůvodná již z úvah svrchu uvedených, ježto padá-li premisa, že st-l patří mezi osoby uvedené v § 101 zák. č. 76/22, pak nemůže se dovolávati ani předpisu § 68, na nějž § 101 odst. 2 cit. zák. odkazuje.

Citace:

č. 9013. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 283-284.