Čís. 8606.Výhrada vlastnictví k prodané surovině а k výrobkům z ní jest právně účinnou jen co do suroviny, nikoliv co do výrobků, nebyly-li v době, kdy byla výhrada ujednána, ještě zhotoveny.(Rozh. ze dne 4. ledna 1928, Rv I 639/28.)Žalovaný zabavil exekučně obuvnické výrobky k vydobytí peněžité pohledávky za Františkem B-em. Žalobkyně odůvodňovala žalobu o vyloučení jich z exekuce tím, že prodala Františku B-ovi kůže a že si vyhradila ke kožím i k výrobkům z nich vlastnické právo až do úplného zaplacení kupní ceny. Žalovaný vznesl mezitímní návrh na zjištění, že žalobkyni nepřísluší k zabaveným věcem vlastnické právo činící exekuci nepřípustnou. Procesní soud prvé stolice uznal právem, že — Čís. 8606 —13žalobkyni přísluší, odvolací soud však, že jí nepřísluší k zabaveným věcem vlastnické právo, činící exekuci nepřípustnou. Důvody: Výtce nesprávného právního posouzení věci nelze odepříti důvodnost. Prvý soud zjistil, že zabavené věci, o něž jde, vesměs hotová obuv, jsou zhotoveny z kůží, dodaných B-ovi žalobkyni, nikoliv z kůží, jež mu zaslali jiní dodavatelé. Vzhledem k výhradě vlastnického práva nelze míti pochybnosti, jakž prvý soud správně dovodil, že žalobkyně, jejíž značná pohledávka dosud zaplacena není, byla vlastnicí dodaných kůží a ostatních potřeb obuvnických až do doby, kdy z kůží a z potřeb byla zhotovena obuv. Procesní soud dospívá k úsudku, že zpracováním kůží na obuvnické výrobky, jež stalo se se souhlasem žalobkyně, zhotovitel František В-a a strana žalující stali se společnými vlastníky těchto výrobků, že není sice strana žalující jejich výhradnou vlastnicí, že však jest vlastnicí jejich spolu s jejich výrobcem Františkem B-em (§ 414, 361 a 825 obč. zák.). Na ustanovení § 414 a násl. obč. zák. nelze se však odvolávati, neboť předpisy tyto mají na mysli jen případy, kde se zpracování stalo beze svolení majitele suroviny, jakž plyne z doslovu § 417 a 418 obč. zák., kdežto v souzeném případě, jak prvý soud správně zjistil, zpracoval В-a kůže žalující strany s jejím výslovným souhlasem. Žalující strana své vlastnictví k zabaveným předmětům vyvozuje z úmluvy, podle níž se jí vyhrazuje vlastnické právo nejen k dodané surovině, nýbrž i k výrobkům z ní zhotoveným. Pokud jde o výhradu vlastnictví k výrobkům, nestala se tato výhrada podle účtů, podle jichž obsahu jen dodávané zboží, tedy surovina, zůstati má vlastnictvím dodavatelky až do úplného zaplacení kupní ceny, nýbrž stala se výhrada vlastnictví i k výrobkům předchozí ústní úmluvou. Než úmluva taková, i kdyby byla učiněna, jest po stránce právní beze všeho významu. Plyne již z povahy věci a z pojmu slova »výhrada«, že si vlastnické právo může vyhraditi jen, kdo má vlastnictví k věcem, které tu již jsou, nikoli však k věci, která mu vzniknouti teprve v budoucnosti. Poněvadž v souzeném případě jest zjištěno, že obuv z dodaných kůží měla býti a také byla teprve vyrobena, bylo vlastnické právo k obuvi před jejím zhotovením nemyslitelným a nemohla si je žalující strana vyhražovati (srovn. rozh. čís. 6418 sb. n. s.). Žalující strana nemohla tudíž vlastnického práva k vyrobené obuvi nabýti ani zpracováním materiálu, ani ústní úmluvou a výhradou a byla by proto její žaloba odůvodněna, kdyby prokázala, že vlastnického práva k výrobkům nabyla v době pozdější. K tomu bylo by třeba podle ustanovení § 425 obč. zák. důvodu a způsobu nabývacího, některého ze způsobů odevzdání, jak jsou uvedeny v §§ 426 až 428 obč. zák. Žalobkyně však ve sporu ani netvrdila, že o takové pozdější nabytí vlastnického práva u ní šlo, a proto důkaz o jejím vlastnickém právu úplně selhal.Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.Důvody:Žalobkyně odporuje rozsudku odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci, tedy z dovolacího důvodu čís. 4 § 503 c. ř. s., napadajíc právní názor odvolacího soudu, že jí nepřísluší ani právo vlastnické ani právo spoluvlastnické k vylučovaným předmětům a že na tento případ nelze použiti ustanovení §§ 414, 415 obč. zák. Dovolací důvod není opodstatněn. Ze zjištění nižších soudů plyne, že když žalobkyně prodala v lednu a v březnu 1925 Františku B-ovi kůže, bylo mezi stranami ujednáno, že prodané kůže a i výrobky z těchto koží zůstanou vlastnictvím žalobkyně až do úplného zaplacení kupní ceny. Právem dospěl odvolací soud k úsudku, že výhrada práva vlastnického co do koží byla právně účinnou, že však výhrada práva vlastnického k obuvi z koží těch zhotovené byla bez účinku, poněvadž v době, kdy tato výhrada byla smluvena, obuv z koží nebyla ještě zhotovena, tudíž neexistovala, a žalobkyně si proto vlastnické právo k obuvi vyhraditi nemohla. V tom směru stačí odkázati na důkazy napadeného rozsudku, jež nebyly vyvráceny vývody dovolacího spisu. Že žalobkyně nabyla vlastnictví k obuvi zhotovené z koží některým ze způsobů v §§ 425 až 428 obč. zák. vytčených, nebylo ve sporu ani tvrzeno. K vývodům, že, kdyby takováto výhrada neměla právních účinků, byla by žalobkyně aspoň spoluvlastnicí obuvi, vyrobené Františkem B-em z koží, ke kterým si vyhradila právo vlastnické, jež uznal prvý soud, а k její výtce, že odvolací soud právně mylně má za to, že na tento případ nelze užiti ustanovení §§ 414 a 415 obč. zák., jest připomenouti toto: Žalovaný domáhal se mezitímním návrhem určovacím toho, by bylo rozsudkem zjištěno, že žalobkyni k exekučně zabaveným předmětům, obuvi, zhotovené z koží, jež dodala B-ovi žalobkyně, nepřísluší právo vlastnické, to jest výhradné právo vlastnické, činící exekuci nepřípustnou. Toho, zda jí přísluší či nepřísluší omezené právo vlastnické nebo spoluvlastnictví, se mezitímní určovací návrh nedotýkal. Proto procesní soud, rozhoduje zatím jen o mezitímním návrhu určovacím, zcela zbytečně si nadhodil a řešil otázku, zda se žalobkyně zpracováním koží, k nimž si vyhradila vlastnictví, stala aspoň spoluvlastnicí výrobků. Řešení této otázky nebylo mezitímním určovacím návrhem, o který v tomto období sporu jediné jde, požadováno a procesní soud nebyl oprávněn zjišťovati trvání nebo netrvání právního poměru, jehož určení žádáno nebylo. Důsledkem toho nemůže se ani dovolací soud obírati řešením tohoto právního poměru. Jelikož, jak vyloženo, nenabyla žalobkyně k zabavené obuvi práva vlastnického, to jest výhradného práva vlastnického, bylo právem odvolacím soudem rozhodnuto, že jí nepřísluší k zabaveným předmětům právo vlastnické, činící exekuci nepřípustnou, a nebylo tudíž nedůvodnému dovolání vyhověno.