Č. 4287.

Jazykové právo: U zemsk. civ. soudu v Praze lze i ve věcech zemskodeskových činiti podání v jazyku německém jen za splnění všech podmínek § 2 jaz. zák., tedy zejména nikoliv, leží-li desková nemovitost v soudním okresu, který není menšinovým.
(Nález ze dne 31. prosince 1924 č. 23264.)
Prejudikatura: Boh. 3145 adm.
Věc: Bertold Z. v E. proti ministerstvu spravedlnosti (min. místotaj. Dr. Jan Srb) o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Bertold Z. podal zemskému soudu civilnímu v Praze knihovní žádost za zápis ve vložce desk zemských č. —, týkající se panství E., a ve vložce č. —, týkající se statku Z. Žádost sepsána byla v jazyku českém, připojené vkladní listiny však v jazyku německém.
Usnesením z 21. dubna 1923 bylo žadateli uloženo, aby do čtyř neděl připojil překlady vkladních listin do jazyka státního, poněvadž jak panství E., tak i statek Z. leží v soudním okresu volyňském, v němž počet stát. občanů německého jazyka nedosahuje 20%, takže není tu podmínek § 2, odst. 2, jaz. zák., za kterých bylo by možno činiti také podání v jazyce německém.
Proti tomuto usnesení podala strana stížnost k přesednictvu vrch. zem. soudu v Praze, které jí nevyhovělo rozhodnutím z 25. června 1923, z toho důvodu, že v konkrétním případě nejsou splněny podmínky § 2 jaz. zák. a že listina tvořící podklad zápisu, sdílí osud podání po stránce jazykové. § 89 knih. zák. vykládati možno pouze ve spojení s jaz. zák. a nelze dáti mu výklad, jenž by překračoval meze § 2, odst. 2 zák. jaz.
Další stížnost zamítlo min. sprav, rozhodnutím z 20. srpna 1923, v němž postavilo se na stanovisko, že listiny připojené ke knihovní žádosti jsou — hledíc k §§ 1 a 5 knih. zák. — částí podání a musí po stránce jazykové vyhovovati předpisům platným pro podání. Ježto nemovitosti, jichž se týkají vložky do desk zemských č. — a —, leží v soudním okrese volyňském, v němž není menšiny německé kvalifikované podle § 2, odst. 2. jaz. zák., musí jak knihovní žádost, tak připojené listiny býti předloženy soudu v jazyku státním.
Stížnost k nss potírá tento náhled, dovozujíc, že podle doslovu § 89 knih. zák. jde jedině o to, zda listiny jsou sepsány v jazyce, v němž možno u knihovního soudu podati žádosti vůbec, ale k těmto jazykům patří u zem. civ. soudu v Praze jako soudu zemskodeskového také jazyk německý, neboť se v tom směru vztahuje příslušnost jeho i na okresy s potřebným počtem německých obyvatelů. Mimo to se stížnost dovolává také ustanovení § 128 úst. listiny, které by bylo porušeno, kdyby strany byly nuceny přes to, že jim je zaručeno právo, aby ve stycích soukromých a obchodních volně užívaly jakéhokoli jazyka, zaopatřiti na svůj náklad ověřený překlad soukromých listin do jazyka státního, když by jich bylo třeba k nějakému úřednímu jednání.
Rozhoduje o stížnosti, byl nss veden těmito úvahami:
Již v nál. Boh. 3145 adm., vyslovil tento tribunál v případě obdobném právní názor, že jsou strany podle §§ 1 a 2 zák. jaz. povinny při svých knihovních žádostech podávaných u zem. civ. soudu v Praze a majících za předmět nemovitost ležící v okrese soudním, v němž neobývá aspoň 20% minorita německá, užívati výlučně jazyka státního — československého — a to bez rozdílu, zda jde o podání samo či o jeho přílohy.
Na tomto názoru trvá nss i v tomto případě, třebas šlo o knihovní podání stran vložek zemskodeskových, ježto pro jazykovou úpravu podání dle § 2 jaz. zák. nerozhoduje složení obyvatelstva v celém obvodu působnosti úřadu, jenž zahrnuje více okresů, nýbrž vždy jen složení obyvatelstva v soudním okresu, v němž vzešel důvod pro příslušnost úřadu (soudu) dovolaného. V případě předloženém byla žádost st-lova podána u zem. soudu v Praze proto, že šlo o nemovitost ležící v soudním okresu volyňském, v němž počet státních občanů německého jazyka nesporně nedosahuje 20%.
Nelze tedy vytýkati nezákonnost rozhodnutí žal. úřadu, kterým bylo uznáno, že zem. civ soud v Praze právem uložil st-li, aby do stanovené lhůty předložil překlad vkladních listin, přiložených ke knihovní žádosti, do jazyka státního.
Pokud se st-l snaží porušení svého práva jazykového dovoditi poukazem na předpis § 128 úst. listiny, stačí konstatovati, že předpis ten se výslovně týče jen používání jazyka ve stycích soukromých a obchodních, ve věcech týkajících se náboženství v tisku a v jakýchkoli publikacích, nebo ve veřejných shromážděních lidu, že však pro styk stran se soudy a úřady republiky platí podle § 129 téže listiny výhradně zásady zvláštního zákona, který byl vydán dne 29. února 1920 č. 122 Sb., zejména tedy dovolané jeho §§ 1 a 2.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

JINDŘICH. Rozšíření sociálního pojištění.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1934, svazek/ročník 15, číslo/sešit 6, s. 261-261.