NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 1

Č. 9826.

Učitelstvo: Od kdy jest poukázati vdovskou pensi manželce učitele veř. školy nár., který zúčastniv se světové války, stal se nezvěstným a byl prohlášen za mrtva?
(Nález ze dne 16. dubna 1932 č. 6098.)
Věc: Anna R. v B. proti ministerstvu školství a národní osvěty o zaopatřovací požitky.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Usnesením zemského soudu pro civilní věci v Brně ze 14. března 1923 byl manžel st-lčin Josef B., definitivní učitel ve S., jenž jako jednoroční dobrovolník pěšího pluku č. 8 účastnil se války a stal se od srpna 1917 nezvěstným, prohlášen za mrtva s tím, že se považuje den 31. prosince 1919 za onen den, kterého nepřežil. Výnosem zšr-y moravské z 2. ledna 1924 byla st-lce ode dne 1. dubna 1923 poukázána vdovská pense ročně 5609 16 Kč s přídavkem 1920 Kč, nákupní výpomocí 114 Kč měsíčně a nouzovou výpomocí 114 Kč měsíčně. Současně zastavena výplata aktivních služebních požitků manžela st-lčina do rukou st-lčiných. Dalším výnosem z 19. května 1924 učinila zšr mor. opatření, aby st-lce byly dnem 1. ledna 1920 počínajíc vyplaceny zaopatřovací požitky v částce ve výnosu uvedené. Tímto výnosem prohlášen za zrušený výnos z 2. ledna 1924 a poznamenáno, že ohledně případného upuštění od vymáhání až dosud vzniklých přeplatků bude dodatečně rozhodnuto v dohodě s vydržovatelem školy.
Proti tomuto výnosu obrátila se st-lka podáním ze 14. července 1924 označeným jako stížnost, k min. škol. dovozujíc, že ve smyslu ustanovení §§ 1 a 3 zák. z 23. července 1919 č. 470 Sb. má nárok na to, aby jí byly vypláceny všechny služební příjmy a přídavky tak, jako kdyby její nezvěstný manžel byl na živu a v činné službě školní až do — Č. 9826 —
konce března 1923, kdy je datováno prohlášení manžela st-lčina za mrtva, při nejmenším však do dne účinnosti zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb.
Zšr v Brně, považujíc podání to za rozklad, výnosem z 19. března 1929 mu nevyhověla. Ve výnosu tom bylo uvedeno, že platovým poukazem z 2. ledna 1924 byly žadatelce poukázány zaopatřovací požitky od 1. dne měsíce, následujícího po rozsudku zem. soudu civ. v Brně ze 14. března 1923, jímž byl první manžel její prohlášen za mrtva, t. j. od 1. dubna 1923. Tento poukaz pak byl zrušen poukázkou z 19. května 1924 a poukázána žadatelce vdovská pense od 1. dne měsíce následujícího po dni, kterého první její manžel dle cit. rozsudku nepřežil, t. j. od 1. ledna 1920. K podání st-lčině ze 14. července 1924 uvedla pak zšr, že ustanovení § 3 zák. č. 470/19, z něhož dovozuje st-lka nárok na další výplatu plných služebních příjmů svého zemřelého manžela Josefa B. i po 1. lednu 1920, vztahuje se pouze na rodiny padlých nebo nezvěstných učitelů-legionářů a vojínů čsl. armády z doby po 28. říjnu 1918. Ježto však první manžel st-lčin se stal nezvěstným za bojů proti Itálii v měsíci srpnu 1917, nelze ho považovati ani za legionáře, ani za vojína čsl. armády z doby po 28. říjnu 1928 a nelze proto na daný případ vztahovati ustanovení § 3 cit. zák. Při tom podotčeno, že zákon č. 76/22, jímž podle názoru st-lčina byla provedena úprava zaopatřovacích požitků po padlých a nezvěstných učitelích, zmíněná v § 3 cit. zák. č. 470/19, upravuje pouze zaopatřovací požitky voj. gážistů.
V odvolání namítala st-lka, že výnos zšr-y z 2. ledna 1924 nebyl pouhou platební poukázkou, nýbrž rozhodnutím právní moci schopným, které nemohlo býti výnosem z 19. května 1924 jednostranně změněno, a dále dovozovala, že i podle předpisů zák. č. 76/22 v souvislosti s ustanovením § 10 mor. z. zák. z 12. března 1890 č. 53 z. z. mor. a podle § 3 zák. č. 470/19 jest jí vyměřiti zaopatřovací požitky teprve od 1. dubna 1923 a nikoli již od 1. ledna 1920. Konečně po stránce procesní vytýkala, že o jejím podání ze 14. července 1924 neměla rozhodnouti zšr jako o rozkladu, nýbrž přímo min. škol.
Min. škol. nař. výnosem zamítlo odvolání to z důvodů rozhodnutí zšr-y.
Stížnost na toto rozhodnutí podaná opakuje námitku odvolání, že výnos zšr-y z 2. ledna 1924, jakožto rozhodnutí v právní moc vešlé, nebylo přípustno později měniti a ve věci brojí proti názoru zšr-y, převzatému i žal. úřadem, že předpisy zák. č. 76/22 a č. 470/19 na daný případ nelze aplikovati.
Pokud st-lka ve věci opírá svůj nárok o předpisy zák. č. 470/19 a zák. č. 76/22, nemohl nss uznati stížnost důvodnou.
Stížností dovolávaný předpis § 3 zák. č. 470/19 stanoví, že rodinám padlých nebo nezvěstných učitelů-legionářův a vojínův čsl. armády z doby po 28. říjnu (sc. 1918) mají býti doplaceny a dále vypláceny všechny služební příjmy a přídavky tak, jako kdyby učitelé ti byli na živu a ve službě školní a to po dobu, než budou zaopatřovací požitky po padlých a nezvěstných učitelích těch zákonem trvale upraveny. Předpis tento pozbyl podle ustanovení čl. 11 zák. č. 251/22 platnosti dnem — Č. 9826 —
1. června 1922 (arg. čl. 14 cit. zák.). Cit. předpis § 3 vztahuje se podle svého znění jen na rodiny padlých neb nezvěstných učitelů legionářů nebo vojínů čsl. armády z doby po 28. říjnu 1918.
Stížnost namítá, že z té pouhé okolnosti, že soudem byl určen jako den, kterého manžel st-lčin nepřežil, den 31. prosince 1919, ještě nutně neplyne, že manžel st-lčin nemohl skutečně konati službu v čsl. legiích v Italii po 28. říjnu 1918. Leč stížnost tu přehlíží, že ve výnosu zšr-y, jejíž důvody žal. úřad převzal, vylučuje se možnost, že manžel st-lčin byl čsl. legionářem neb vojínem čsl. vojska po 28. říjnu 1918 z toho důvodu, že manžel st-lčin se stal za bojů proti Italii nezvěstným již v měsíci srpnu 1917. Správnost tohoto předpokladu žal. úřadu stížnost nepopírá a rovněž netvrdí, tím méně prokazuje, že manžel st-lčin byl vskutku legionářem nebo členem čsl. vojska po 28. říjnu 1918.
Míní-li stížnost, že předpisu § 3 zák. č. 470/19 mělo býti použito v daném případě aspoň analogicky, i kdyby nebyly zcela splněny všechny předpoklady tam stanovené, stačí na to odpověděti, že podle všeobecných zásad interpretačních se analogické rozšiřování předpisů výjimečných — a takovým předpisem je zřejmě i ustanovení § 3 zák. č. 470/19 — na případy jiné považuje za nepřípustné. K odchylce od této zásady neshledal nss v daném případě důvodu.
Dále vytýká stížnost jako nesprávný názor žal. úřadu, že zák. č. 76/ 22 upravuje jen nároky zaopatřovací po vojínech gážistech, a poukazuje na předpis § 10 zák. z 12. března 1890 č. 53 z. z. mor., podle něhož vdovám a sirotkům po učitelích, kteří zemřeli při vykonávání vojenské povinnosti, je zabezpečeno právo k příjmům zakládajícím se na veškeré službě nebožtíkově. Kdyby pak předpisy vojenské, jednající o takových nárocích, byly příznivější, má se rozhodnouti podle ustanovení příznivějších.
Zákon ze 17. února 1922 č. 76 Sb. jedná o vojenských požitcích zaopatřovacích vojenských gážistů a čekatelů z povolání a v záloze. Podle ustanovení § 81 odst. 4 a násl. cit. zák. přináleží výslužné a zaopatřovací požitky podle ustanovení platných pro vojenské osoby z povolání též příslušníkům čsl. legií a jejich pozůstalým. Ze správních spisů však neplyne, že manžel st-lčin byl vojenským gážistou, čekatelem nebo příslušníkem čsl. legií. Nemohla by se proto st-lka ani prostřednictvím předpisu § 10 mor. zem. zák. č. 53/1890 dovolávati ustanovení zák. č. 76/22. Ale ani kdyby toho nebylo, nemohla by st-lka ze zákona č. 76/22 nic pro sebe dovozovati, poněvadž není v něm předpisu, podle něhož vdovám přísluší nárok na aktivní požitky nezvěstného vojenského gážisty až do pravoplatnosti prohlášení vojenského gážisty za mrtva. Zejména nic takového neplyne z ustanovení § 48 zák. č. 76/22, kterého se stížnost dovolává, neboť v předpisu tom je normován případ obživnutí nároku na vdovský důchod po prvním manželu, bylo-li druhé manželství pravoplatně zrušeno nebo prohlášeno za neplatné; v odst. 4 cit. paragrafu se pak stanoví, že v takovém případě výplata důchodu počne 1. dnem toho měsíce, který následuje po dni úmrtí, nebo po dni, kterým se počíná právní působnost soudního rozhodnutí. Předpis tento předpokládá tedy skutkovou podstatu zcela jinou než je skutková podstata případu dnešního, neboť st-lka nedomáhala se vyplacení — Č. 9826 —
vdovského důchodu po prvním manželu z důvodu, že její druhé manželství bylo zrušeno, nýbrž tvrdila, že má právní nárok na plný aktivní učitelský plat svého prvního manžela až do konce onoho měsíce, kdy bylo vydáno soudní usnesení o prohlášení jejího prvního manžela za mrtva.
Dále vytýká stížnost, že v nař. rozhodnutí není uveden důvod, proč vdovská pense se přiznává ode dne, o němž je stanoveno, že ho manžel st-lčin nepřežil. Žal. úřad sice na stejnou v odvolání obsaženou námitku výslovně nereagoval, ale nss přes to neuznal tento nedostatek za vadu podstatnou, neboť st-lka nemohla býti důvodně v pochybnosti o právním stanovisku žal. úřadu, jež tento v nař. rozhodnutí v této věci implicite zaujal, že totiž tu jde pouze o uplatnění v zaměstnaneckém právu všeobecně platného pravidla, že nárok na zaopatřovací požitky náleží vdově po veřejném zaměstnanci od 1. dne měsíce, následujícího po dni smrti zaměstnancovy a že den v soudním usnesení o prohlášení za mrtvého označený jako onen den, kterého osoba za mrtva prohlášená nepřežila, jest podle právní fikce stanovené v § 10 poslední odst. zák. ze 16. února 1883 č. 20 ř. z., které nebylo změněno ani zákonem z 30. června 1921 č. 252 Sb. ani zákonem z 31. března 1918 č. 128 ř. z., považovati za den smrti oné osoby; proto je již tímto dnem splněn zákonný předpoklad nároku vdovy na přiznání zaopatřovacích požitků.
Proti tomuto stanovisku žal. úřadu měla tedy st-lka možnost ve stížnosti zaujati stanovisko, a to také činí dovozujíc, že jí vdovský plat přísluší od termínu jiného než ode dne, kterého podle řečené právní fikce její manžel nepřežil. Dále se stížnost dovolává ustanovení čl. 12. zák. č. 251/22 o tom, že státní úřady tomu kterému nezvěstnému učiteli v prvé stolici nadřízené jsou oprávněny a povinny ihned zakročiti, aby nezvěstný učitel byl podle platných předpisů prohlášen za mrtvého, a poukazuje na to, že ošv v Brně byl povinen postarati se o to, aby její manžel byl dříve prohlášen za mrtvého. Avšak ani z tohoto předpisu nijak neplyne, že nezachoval-li se ošv podle tohoto ustanovení, má st-lka nárok na aktivní požitky manželovy v rozsahu jí uplatňovaném.
Potud tedy bylo stížnost uznati bezdůvodnou; naproti tomu bylo nutno stížnosti vyhověti, hledíc k námitce rei judicatae.
St-lka uplatňovala již v odvolání, že výnos zšr-y z 2. ledna 1924 nebyl pouhou pokladniční poukázkou, nýbrž řádným rozhodnutím, schopným nabýti právní moci, a že tudíž zšr nebyla oprávněna jednostranně novým výnosem z 19. května 1924 ono rozhodnutí zrušiti. Žal. úřad k této námitce v nař. rozhodnutí stanovisko nezaujal, neboť pouhým odkazem na důvody rozhodnutí zšr-y nemohlo se tak státi, kdyžtě zšr neměla podnětu o této otázce, která byla vznesena na spor teprve v odvolání, judikátně se vysloviti; pouhé pak pojmenování výnosu z 2. ledna 1924 v narativní části rozhodnutí zšr-y »platebním rozkazem« bez bližšího odůvodnění nelze zajisté považovati za judikátní výrok o právní povaze onoho výnosu a o přípustnosti jeho pozdější změny.
Bylo proto povinností žal. úřadu, aby k řečené právně relevantní námitce odvolání projevil v nař. rozhodnutí své stanovisko. Ježto žal. úřad tak neučinil, ztížil st-lce obranu před nss a tomuto soudu znemožnil spolehlivé přezkoumání zákonitosti nař. rozhodnutí. Nedostatek tento bylo proto uznati vadou podstatnou.

Citace:

č. 9826. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 764-767.