NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7680.

K věcem, jež byly již v moci věřitelově, k nimž však neměl věcného práva, lze zříditi zástavní právo prohlášením, že je bude věřitel držeti — Čís. 7680 —
nadále mocí zástavního práva. Stačí, že věc byla ponechána v moci věřitelově, předpokládajíc, že důvodem tohoto ponechání bylo zajištění jeho pohledávky zástavním právem. To platí nechť jde o věci, které mohou býti vzaty v úschovu, neb o věci, které nepřipouštějí hmotného odevzdání.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1928, R I 1094/27.)
Žalobu proti správci úpadkové podstaty záložny K., by byly z úpadkové podstaty vyloučeny obrazy, procesní soud prvé stolice zamítl. Odvolací soud vyhověl žalobcovu odvolání potud, i že zrušil napadený rozsudek ohledně obrazu představujícího návrat Jana Žižky od Sudoměře a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ve věci dále jednal a znovu rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Jest souhlasiti s odvolacím soudem, že v případech, kde věci byly dosud v moci věřitelově, aniž měl k nim věcného práva, lze zříditi zástavní právo prohlášením, že věřitel na dále bude věci držeti mocí zástavního práva (§ 428 obč. zák., druhý případ). Tato t. zv. brevi manu traditio jest vlastně hmotným odevzdáním, jelikož při tomto způsobu odevzdání má věřitel zastavenou věc ve své moci, jenže do jeho moci se nedává teprve při zřízení zástavního práva, an věřitel ji ve své moci měl již dříve. V takovém případě stačí ponechati zastavenou věc v moci věřitelově, ovšem musí býti prokázáno, že důvodem tohoto ponechání v moci věřitelově jest zajištění jeho pohledávky zástavním právem. To platí nechť jde o věci, které mohou býti vzaty v úschovu (§ 451 obč. zák.), neb o věci, které nepřipouštějí hmotného odevzdání (§ 452 obč. zák.), a nebylo proto zapotřebí, obírati se oněmi rekursními vývody, jimiž se snaží stěžovatel dolíčiti, že nejde o případ § 452 obč. zák. Že tomu tak, plyne i z úvahy, že podle § 426 obč. zák. mohou sice vlastnictví a všechna věcná práva vůbec, vyjmouc případy stanovené v zákoně, býti nabývána jen právním odevzdáním a převzetím, že však občanský zákoník nikde nestanoví, že právní důvod nabývací a způsob nabývací musely by časově spadati v jedno, najmě, že způsob nabývací by nesměl předcházeti právnímu důvodu nabývacímu. Vzniká tudíž věcné právo, jakmile oba předpoklady jeho vzniku tu jsou. Právě v tomto směru zůstalo však řízení před prvým soudem neúplné, neboť prvý soud neobíral se otázkou, zda věci dané do zástavy prohlášením ze dne 16. února 1925 byly již před tím pokud se týče do této doby v moci záložny K., a právem tudíž odvolací soud nařídil doplnění, jenže postačí, obmeziti zjištění postrádaná odvolacím soudem na obraz představující návrat Jana Žižky od Sudoměře, o nějž jedině ještě jde. Že § 427 obč. zák. nemá co činiti s tradicí brevi manu, jest pravda. Než odvolací soud nic takového nevyslovil, nýbrž pokládá toliko za důležitou okolnost, zda záložna K. již před 16. únorem 1925 zastavenými věcmi výlučně nakládala, jinými slovy, věci tyto měla ve své moci, a míní, že by tomu tak bylo, kdyby jí byl vlastník věcí odevzdal klíče od místnosti, ve které se nacházely. Nedůvodnému rekursu, jehož konečný návrh na obnovení rozsudku prvého soudu ostatně jest pochybený, nebylo proto vyhověno.

Citace:

č. 7680. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 32-34.