Čís. 4394.

Nabylo-li usnesení, potvrzující vyrovnání, účinnosti právě v den 19. května 1923, vztahuje se naň předpis čl. 3. zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z a n.
Spor směnečný nelze spojiti se sporem obecným. Stalo-li se však přece tak a strana toho nevytýkala (§ 196 c. ř. s.), nelze tomu odporovati v řízení opravném.
Uznal-li odvolací soud, třebas omylně, odvolání za včasné, nelze tomu odporovati.
(Rozh. ze dne 20. listopadu 1924, Rv I 1329/24).
Žalovaný dluhoval žalobci kupní cenu za dodané víno 6610 Kč a na půjčovném za nádoby 70 Kč, tedy celkem 6680 Kč, účet byl splatným nejpozději dne 24. března 1923. Žalovaný k částečnému krytí této pohledávky vydal žalobci směnku na 2829 Kč 79 h, splatnou 15. dubna 1923. Usnesením ze dne 22. února 1923 bylo o jmění žalovaného zavedeno vyrovnávací řízení, k němuž také žalobce přihlásil svou pohledávku. Dle protokolu ze dne 29. března 1923 v němž dlužník doplnil svůj původní vyrovnací návrh, zavázal se žalovaný, že na pohledávky věřitelů zaplatí 25%, splatných ve 4 pololetních lhůtách, počínaje 6 měsíců po potvrzení vyrovnání, při čemž se podrobil co do dalšího vedení závodu až do úplného zaplacení ujednané kvóty dozoru zvláštního věřitelského komité s tím účinkem, že, kdyby neuposlechl poukazů tohoto komité, jmenovitě neskládal řádně účtů, oživly by celé pohledávky věřitelů. Tento návrh byl pak zákonnými většinami věřitelů přijat. Vyrovnání bylo schváleno usnesením vyrovnacího soudu ze dne 5. května 1924, v němž však výhrada oživnutí pohledávek věřitelů uvedena byla jen všeobecně pro případ, že by splátky kvóty nebyly včas zaplaceny. K podaní dlužníkovu ze dne 24. května 1923 bylo usnesení toto usnesením ze dne 25. května 1923 opraveno v ten smysl, že oživnutí celých pohledávek věřitelů má nastati, pakliže by se dlužník nepodrobil příkazům věřitelského komité ve smyslu výše uvedeném. Žalobce domáhal se zaplacení celé své pohledávky, obmezené o 443 Kč 11 h, jež dlužník teprve za sporu zaplatil a opíral svůj návrh, o prodlení žalovaného, který již prvé splátky včas, to jest dne 5. listopadu 1923 nezaplatil.
Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobce odůvodňuje svůj nárok jednak ustanovením §u 57 vyr. ř.v doslovu čl. 3. zákona ze dne 26. dubna 1923 čís. 99 sb. z. a n., jednak tím, že prý žalovaný nedbal příkazů věřitelského komité, jak se byl smírem zavázal. V tomto směru zjistily oba nižší soudy, že žalovaný svým povinnostem vůči věřitelskému komité úplně dostál, a právem proti dospěly k závěru, že z tohoto důvodu žaloba není opodstatněna. Jest však také přisvědčiti názoru obou nižších soudů, že v tomto případě nastaly účinky § 57 vyr. ř. v doslovu článku 3. zák. ze dne 26. dubna 1923 čís. 99 sb. z. a n. již po samém zákonu. Pro rozhodnutí otázky, kdy jest ustanovení čl. 3. zákona použíti také na vyrovnání, zahájena před působností zákona (před 19. květnem 1923), jest rozhodno, kdy bylo ujednané vyrovnání vyrovnacím soudem právoplatně schváleno. Usnesení vyrovnacího soudu, jímž schvaluje vyrovnání, má ráz konstitutivní; dokud nedošlo k právoplatnému potvrzení vyrovnání, nejeví účinků. Došlo-li tedy k pravoplatnému potvrzení teprve po účinnosti novely, nutno na vyrovnání bezvyjímečně použíti ustanovení čl. 3. zákona (důvody plenárního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1924 č. pres. 641/24). V tomto případě bylo vyrovnání schváleno usnesením vyrovnacího soudu ze dne 5. května 1923. Spisy vyrovnacího řízení nevykazují sice, zda a kdy usnesení toto bylo vyvěšeno na desce vvrovnacího soudu, ač právě ode dne této vyhlášky počíná běžeti lhůta rekursní bez ohledu na to, zda a kdy bylo usnesení doručeno účastníkům také přímo (§§ 49, 52, 63 vyr. řádu, § 174 konk. ř. a § 115 c. ř. s.; čís. sb. n. s. č. 2477). Leč vyhláška na soudní desce mohla se státi nejdříve v den vydání usnesení to jest dne 5. května 1923 a končila by v tomto případě rekursní lhůta dnem 19. května 1923, kdy mohl býti rekurs ještě s účinkem podán, takže toho dne usnesení ono určitě nenabylo ještě právní moci. Téhož dne však počal již působiti zákon ze dne 26. dubna 1923, čís. 99 sb. z. a n. a jeví proto dle toho, co bylo uvedeno, čl. 3. zákona plnou účinnost. Netřeba se tudíž obírati otázkou, zda vyrovnání bylo schváleno již usnesením ze dne 5. května 1923, či teprve usnesením ze dne 25. května 1923, poněvadž tytéž účinky nastaly by i v tom i onom případě. Ježto žalovaný, jak nesporno, již prvé splátky nezapravil, nesplnil včas a plně potvrzeného vyrovnání, a pozbyl proto dle §u 57 vyr. ř. v doslovu novely všech výhod z vyrovnáni a jest nárok žalobcův na úhradu celé pohledávky po srážce uplacené části odůvodněn. V vývodům dovolací odpovědi dlužno uvésti ještě toto: Jest sice formálně nesprávným, že nižší soudy spojily k společnému projednávání fakturní spor se sporem směnečným, neboť v obou jde o různé způsoby řízení. Leč tohoto spojení strany při ústním jednání nevytkly (§ 196 c. ř. s.) a nelze proto této formální závadě odporovati teprve v řízení opravném. Stejně jest nerozhodno, že odvolání proti rozsudku prvé stolice ve věci směnečné bylo podáno opožděně. Odvolací soud měl ovšem od sebe, námitky ani nečekaje, zkoumati, zda není odvolání opožděné (§ 471 čís. 2 c. ř. s.), a shledal-li je opožděným, měl je usnesením odmítnouti (§ 474 odst. 2 a 495 c. ř. s.). Uznal-li však odvolací soud odvolání za včasné, byť i omylně, nelze tomu odporovati ani rekursem (§ 519 c. ř. s.) ani dovoláním, poněvadž vadu tuto nelze zařaditi pod žádný v paragrafech oněch vyčetmo uvedených důvodů. Nelze ji zejména podřaditi ani pod dovolací důvod §u 503 čís. 2 neb 3 c. ř. s., neboť tyto důvody vztahují se jen na vady a rozpory, jež mají vliv na rozhodnutí o nároku, předmět sporu tvořícím, nebo-li na řešení hmotněprávní otázky případu.

Citace:

Nález č. 2287. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1142-1144.