Č. 899.

Pozemková reforma: * Ustanovení prvého odst. § 61 zákona příděl. o vybírání dávky při udílení souhlasu se zcizením a dělením nemovitostí vztahuje se na všechny objekty nemovitého vlastnictví, jež podle zábor. zákona jsou podrobeny záboru, tedy i na budovy průmyslových podniků.
(Nález ze dne 22. června 1921 č. 8126.)
Věc: Jan H. v Mimoni adv. Dr. M. Taussig z Mimoně) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (zast. odb. radou Veithem) o poplatek dle § 61 zák. příděl. Výrok: Stížnost se zamítá dílem jako bezdůvodná, dílem jako nepřípustná.
Důvody: Společnost K. spolu s Janem ti., majitelem panství v Mimoni, zažádali o schválení kupních smluv, kterými Jan H. prodal společnosti pivovar v Mimoni... za 360 000 K. Státní pozemkový úřad po rozumu § 7 zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. žádané svolení principielně udělil, učinil je však závislým na podmínce, že před schválením písemné kupní smlouvy bude ve smyslu § 61 zák. ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n. hotově složeno 10 procent kupní ceny, tedy 36.000 K.
Proti připojení podmínky obrací se stížnost podaná u tohoto soudu a činí se v ní tyto námitky: — — — — — —
Nejvyšší správní soud vycházel při svém nálezu z těchto úvah:
Ad 1. Předpis § 61 zák. ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n., jenž ve sporném případě padá na váhu, rozeznává dva druhy právních jednání, které podléhají schválení pozemkového úřadu dle § 7 zák. zábor. a mohou býti podnětem k vybírání dávky, jak o ní mluví § 61 příděl. zák. Do prvé kategorie spadají všecka zcizení a dělení, do druhé patří propachtování a pronajímání. Předmětem právních jednání prvé kategorie jsou nemovitosti, pokud záboru podléhají, předmětem právních jednání kategorie druhé jsou jen hospodářské celky nebo podniky hospodářského a lesnického průmyslu. V prvém případě činí dávka 10 proc. ceny propuštěné nemovitosti, ve druhém pak vyměřuje se 1/4 proc. z úhrnného pachtovného. Toto odlučování a různá úprava obou kategorií právních jednání, které podléhají schválení pozemkového úřadu, vylučuje, aby conclusione a contrario z předpisu daného pro druhou kategorii právních jednání byla interpretována ustanovení týkající se právních jednání prvé kategorie, naopak jest každý z těchto předpisů vykládati o sobě z jejich vlastního slovného znění a z jejich obsahu.
Poněvadž ve sporném případě jde jen o zcizení, může pro posouzení zákonnosti naříkaného předpisu 10 proc. dávky za schválení přijíti v úvahu výlučně jen norma § 61 al. 1. Podle tohoto předpisu není, jak stížnost za to má, právo žalovaného úřadu vybírati dávku obmezeno na případy, když jsou zcizeny zemědělské pozemky. Zákon mluví o udílení povolení ke zcizení a dělení »nemovitosti«, aniž činí rozdíl mezi pozemky a jinými nemovitostmi (budovami). Z obratu pak následujícího, »pokud půda se propouští ze záboru«, nelze dedukovati, že zákon pod předcházejícím výrazem »nemovitosti« rozuměl toliko zemědělské pozemky. Nepřihlížejíc k tomu, že výraz »půda« není identickým se slovy »zemědělské pozemky« — vždyť stavební pozemky nepochybně jsou také půdou — podává zákon hned na to bližší vysvětlení slova »půda«, když mluví o tom, že dávka má obnášeti 10 proc. hodnoty propuštěné »nemovitosti«. Z toho jde však nade všecku pochybnost na jevo, že výraz »půda« má týž smysl jako výraz »nemovitost« a že tedy prvý odstavec § 1 vztahuje se na všecky objekty nemovitého vlastnictví, které podle zákona ze dne 19. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. jsou podrobeny záboru, a v důsledku toho spadají pod ustanovení § 7 tohoto zákona.
Jest tedy bezdůvodnou námitka stížnosti ad 1. uvedená, jež snaží se dokázati, že prodej pivovarského podniku nespadá proto pod předpis § 61 al. 1 zák. příděl., poněvadž toto ustanovení má vztah jen na propouštění zemědělských pozemků, nikoliv však také na propouštění samostatných průmyslových podniků.
Ad 2. Stížnost domáhá se výroku nejvyššího správního soudu, že stěžovatelovy průmyslové podniky, jež byly prodány společnosti X., mají povahu objektů právně i hospodářsky samostatných, a že jsou tedy po rozumu § 3 lit. a) zábor. zák. ze záboru vyloučeny. Nejvyšší správní soud, jenž podle své zákonné působnosti povolán jest toliko k tomu, aby rozhodnutí správních úřadů přezkoumal co do jejich zákonnosti, nemůže výrok takový učiniti, pokud příslušný správní úřad se touto otázkou nezabýval, a pokud svoje vlastní rozhodnutí neučinil.
V otázce, zda pivovar č. ... v Mimoni... jest objektem samostatným po rozumu § 3 lit. a) zák. zábor., zda jest spolu s ostatními statky stěžovatelovými zabrán, či zda je ze záboru vyloučen, příslušný k tomu pozemkový úřad (zákon z 11. června 1919 č. 330 § 7 al. 1) dosud nerozhodl, a rozhodnutí takové také dosud učiniti nemusil, poněvadž strana rozhodnutí toho před vydáním naříkaného usnesení nežádala, naopak tím, že kupní smlouvu o pivovar ke schválení dle § 7 zák. zábor. předložila, dala indirektně výraz svému stanovisku, že zmíněné objekty jsou zabrány, a že v důsledku toho potřebují, aby dle cit. normy ze záboru byly propuštěny.
Nemůže se tedy nejvyšší správní soud, hledě na ustanovení § 5 zák. o správ. soudě, zabývati meritem otázky nadhozené, a nemůže také viděti neúplnost rozhodnutí resp. vadu řízení v tom, že žalovaný úřad otázkou tou se nezabýval.
Z těchto úvah musil nejvyšší správní soud zamítnouti stížnost dílem pro bezdůvodnost, dílem pro' nepřípustnost, aniž tím chtěl popříti přípustnost dodatečného zakročení u pozemkového úřadu o rozhodnutí otázky ad 2 uvedené a dosud nevyřízené.

Citace:

č. 899. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 657-659.