Čís. 1760.
Osvědčení, že dlužníku z pokračování exekuce hrozí nenahraditelná nebo těžko nahraditelná škoda, není podmínkou povolení odkladu exekuce, zejména lze-li již ze spisů seznati možnost tohoto ohrožení.
(Rozh. ze dne 4. července 1922, R II 424/21.)
Exekuční soud povolil odklad exekuce, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Dle § 44 ex. ř. nemá býti odložení exekuce povoleno, může-li exekuce býti počata nebo dále vedena, aniž by s tím pro toho, kdo žádá za odložení, spojeno bylo nebezpečenství majetkové újmy nenahraditelné nebo těžce napravitelné. Žalobce neosvědčil, že by utrpěl provedením exekucí škodu, v § 44 ex. ř. naznačenou. Ve svém návrhu toho ani netvrdil a nebylo též zřejmo, že by škoda tato nastati musila.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Napadené usnesení zamítá návrh povinné strany na odložení exekuce toliko z toho důvodu, že navrhovatel neosvědčil, ba ani v návrhu svém netvrdil, že by s pokračováním (vedením) exekuce bylo spojeno nebezpečenství majetkové újmy nenahraditelné nebo těžce napravitelné. § 44 ex. ř. nestanoví výslovně (jako na př. §§ 370, 390 a p.) povinnost, osvědčiti, že straně povinné z pokračování v exekuci hrozí nenahraditelná nebo těžko nahraditelná škoda, nýbrž formuluje podmínku negativně; že odklad exekuce nemá býti povolen, může-li v ní býti pokračováno, aniž by takové nebezpečenství vzešlo. Stanoví tedy zákon toliko podmínky, za kterých návrh na odklad exekuce jest zamítnouti. Nelze proto z doslovu zákona vyvozovati, že odklad exekuce lze povoliti jedině za té podmínky, že nebezpečí uvedené jest v návrhu osvědčeno, jak rekursní soud — opíraje se patrně o Neumannův komentář k ex. řádu 2. vyd. str. 201 — za to má. Toto přísné formalistické stanovisko nebude však, i kdyby se mu zásadně přisvědčiti mělo, zajisté na místě tam, kde ze spisu exekučního samého seznati lze, že zamítnutím odkladu exekuce by povinné straně vskutku mohla vzejíti nenahraditelná škoda; v tom případě odporovalo by slušnosti, by ulpěními na přísně formalistickém výkladu zákona byl zmařen sám účel zákonného ustanovení. Tomu jest tak v tomto případě: z exekučního spisu jde na jevo, že vymáhající věřitel vede exekuci k vydobytí nákladu, jenž mu vzešel dodáním pily za 64600 K do mlýna povinné strany, ač ze spisů С 100/21, a to z vlastního tvrzení vymáhajícího věřitele jde na jevo, že dodaná pila není vlastnictvím vymáhajícího věřitele, nýbrž osoby třetí, jež tyto vlastnické nároky uplatnila. Z vývodů rekursu vymáhajícího věřitele, jímž docíleno napadené rozhodnutí, jde na jevo, že mlýn, jím propachtovaný stojí, že následkem toho z nedostatečných prostředků peněžních není vymáhající věřitel ani s to, aby svým věřitelům úroky z toho, co jim dluží, zaplatil, a že jest vydán v nebezpečí exekucí. Z těchto okolností vyplývá, že povinné straně z pokračovaní exekucí, za jichž odklad žádá, hrozí nebezpečí nenahraditelné nebo těžko nahraditelné škody; nebylo proto zapotřebí, aby navrhovatel tyto již ze spisů soudu vyplývající okolnosti zvlášť a výslovně osvědčoval. Případné ohrožení uspokojení vymáhajícího věřitele povolení odkladu nebrání, nýbrž má dle § 44 odstavec druhý ex. ř. pouze ten význam, že soud může povolení odkladu učiniti závislým na složení jistoty; toho však vymáhající věřitel nepožaduje, a ostatně vzhledem k uvedenému právě ustanovení zákona má vždy na vůli složení jistoty požadovati.