Č. 2200.

Státní zaměstnanci: 1. Není protizákonné, započetl-li úřad, prováděje zákon z 9. dubna 1920 č. 222 sb., resp. vl. nař. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. službu ztrávenou ve vlastnosti župního diurnisty jako službu kancelářského pomocníka. — 2. Poměr ministra s plnou mocí pro správu Slovenska k resortním ministrům.
(Nález ze dne 7. dubna 1923 č. 5840).
Prejudikatura: K 2. Boh. 2172 adm.
Věc: Štěpán Š. v R. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě o propočtení služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím ministra s plnou mocí pro správu Slovenska z — byla st-li podle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. propočtena služební doba takto: 1. Služba župní jako kancelářského pomocníka od 1. července 1910 do 6. října 1913 3 léta, 3 měs., 6 dnů, 2. služba vojenská a válečná od 7. října 1913 do 28. října 1918 5 let, 22 dní, 3. válečná půlletí 2 l., 6 m. a 4. župní služba kancelářská od 15. března 1919 do 31. července 1920 1 r., 4 m., 16 dní, úhrnem 12 r., 2 m., 14 dnů.
Od toho odečtena byla ve smyslu §u 4 bodu 2 nař. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb. a dle zákona ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. doba 7 roků, takže zbývá 5 roků, 2 měsíce, 14 dnů. K tomu státní služba od 1. srpna do 31. prosince 1920 5 m, celkem 5 roků, 7 měsíců, 14 dnů.
Vzhledem k této době zařazen byl st-1 dnem 1. ledna 1921 do požitků stupně 11. hodn. třídy, od 17. května 1921, resp. od 1. června 1921 do požitků 10/1 hodn. třídy.
Proti tomu směřuje stížnost, ve které se jako nezákonnost vytýká:
1) že nemělo býti od úhrnné započítané doby odečítáno 7 roků, 2) že st-l měl dnem 1. června 1921 býti zařazen do požitků 9/1 hodnostní třídy.
Rozhoduje o této stížnosti musil se nss zabývati nejprve námitkou
presidia min. vnitra, obsaženou v jeho odvodním spise a nesoucí se tím směrem, že nař. rozhodnutí ministra s plnou mocí pro správu Slovenska není rozhodnutím konečným, ježto st-l měl možnost podati z nař. rozhodnutí odvolání k ministerstvu vnitra. Námitku tuto neshledal nss důvodnou.
Nss již ve svém nálezu ze dne 31. března 1923 č. 664, Boh. 2172 adm., k jehož podrobnějšímu odůvodnění se dle § 44 jedn. řádu poukazuje, vyslovil názor, že ministr s plnou mocí pro správu Slovenska, vyřizuje určité správní akty, nejedná z vlastní zákonné kompetence, nýbrž jen z titulu plné moci mu vládou, pokud se týče tím kterým ministrem dané, že jako plnomocník nebo substitut zastupuje ministerstvo, za něž jedná tak, že jure repraesentationis všechny výkony jím v této funkci provedené musí býti pojímány jako vlastní úkony onoho ministerstva, za něž jako substitut vystupuje.
Je-li tomu tak, pak arciť nelze ministerstvo resortní stavěti proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska jako nějaký úřad vyšší instance, nýbrž nutno ve výrocích tohoto spatřovati jen výrok ministerstva, které po zákonu k dotčenému výroku věcně jest kompetentním.
Z toho však následuje, že nelze proti výroku ministra s plnou mocí pro správu Slovenska učiněnému v záležitosti spadající po zákoně v kompetenci ministerstva vnitra, když ani tuto záležitost ani záležitosti tohoto druhu ministr vnitra si pro sebe na Slovensku nevyhradil, činiti námitku nevyčerpaného pořadí instančního, nýbrž nutno výrok onen pokládati za výrok ministra vnitra samého vynesený ústy jeho povolaného a splnomocněného k tomuto substituta.
Presidium ministerstva vnitra ovšem spatřuje takové omezení plné moci ministra pro správu Slovenska jednak v zásadách pro úpravu osobních poměrů státních zaměstnanců na Slovensku, schválených v ministerské radě dne 27. července 1920, jednak v zákoně ze dne 22. března 1920 č. 210 sb. a prováděcím jeho nařízení ze dne 21. května 1920 č. 361 sb. a konečně v usnesení vlády ze dne 12. března 1919, jímž systemisována byla místa konceptního a kancelářského úřednictva pro politickou správu na Slovensku s podotknutím, že obsazování míst bude se díti postupně dle potřeby ministerstvem vnitra. Nss neshledal však, že by některé z uvedených usnesení ministerské rady nebo citované zákonné předpisy vylučovaly ministra s plnou mocí pro správu Slovenska, aby jako plnomocník vlády a tedy i ministerstva vnitra nemohl provésti s konečnou platností propočítání služební doby ve smyslu zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. a vládního nařízení ze den 22. prosince 1920 č. 666 Sb., ježto tyto zákonné předpisy upravují zcela jiné vztahy, než ona vládní usnesení a zákonné předpisy, jež ministerstvo vnitra k odůvodnění svého stanoviska uvádí.
Pokud pak jde o meritum věci, uvážil nss následující:
Spor točí se v podstatě o to, zda jest službu, kterou st-l v době od 1. října 1910 do 1. října 1913 ztrávil ve vlastnosti župního diurnisty, pokládati za mimostátní službu veřejnou, či za službu na roven postavenou službě kancelářských pomocníků. Žal. úřad pojímal službu tuto jako službu kancelářského pomocníka a sice po názoru nss právem. Měl pro svůj názor jednak přihlášku st-lovu ze dne 8. července 1921, ve které st-l sám označuje zmíněnou službu jako službu kancelářského pomocníka. Měl pro to i analogii ve vl. nař. ze dne 17. prosince 1920 č. 650 sb., podle něhož diurnisté u soudů stali se kancelářskými pomocníky, manipulanti pak kancelářskými oficianty, a ve vl. nař. ze dne 11. srpna 1921 č. 275 sb., podle něhož diurnisté, kteří byli ustanovení u státních úřadů bývalého státu uherského, se ustanovují kancelářskými pomocníky.
Není také rozumného důvodu, proč by bývalí diurnisté úřadů župních po sestátnění župních úřadů měli býti postaveni výhodněji nežli diurnisté bývalých úřadů a soudů uherských.
Za tohoto stavu věci a při tomto právním nazírání pak nebylo mož- no jinak, než při provedení zákona č. 222/20, resp. nařízení č. 666/1920 pozírati na službu župních diurnistů jako na službu kancelářských pomocníků a po sestátnění župních úřadů ve smyslu zákona ze dne 22. března 1920 č. 210 sb., resp. vl. nař. ze dne 21. května 1920 č. 361 sb. provésti propočtení služební doby dle oněch předpisů, které platí pro kancelářské pomocníky.
St-l byv dnem 15. března 1919 jmenován župním kancelistou, spadá kategorie zaměstnanců, kteří individuelním přestupem přešli z kategorie smluvní do kategorie úřednické na základě jmenování, a jest tedy jeho poměr posuzován ve smyslu § 4 č. 1 a 2 podle ustanovení § 3 č. 2 vl. nař. č. 666/1920.
Jest mu tedy propočítati veškeru dobu služební, která zbývá po odečtení lhůty stanovené zákonem ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. pro zařazení do nejnižší třídy hodnostní, t. j. po odečtení 7 let. Zbývá-li tedy st-li po odečtení 7 let služební doba 5 roku, 7 měsíců a 14 dnů, pak bylo vzhledem k postupovým lhůtám dle čl. 1 §u 2 a čl. 3 §u 1 zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. přiznati k 1. lednu 1921 požitky 11/3 hodn. třídy a k 17. květnu 1921, resp. k 1. červnu 1921 požitky 10. hodn. třídy. Učinil-li tak žal. úřad v nař. rozhodnutí, pak nelze shledati, že by rozhodnutí toto bylo v odporu se zákonem.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2200. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 982-984.