Čís. 14605.K § 46 zák. čís. 26/29 Sb. z. a n. I vyplacená již dávka jest nezabavitelná podle § 46 zák. čís. 26/29 Sb. z. a n. Rovná-li se částka u dlužníka nalezená invalidnímu důchodu připadajícímu jen na měsíc, nepodléhá ani část nalezených peněz exekuci. (Rozh. ze dne 10. října 1935, R I 918/35.) Stejně rozh. n. s. čís. 9322 sb. n. s. V exekuci, již vedl Dr. Emil F. proti Eduardu K-ovi, zabavil výkonný orgán dne 9. února 1935 při kapesním zájmu u povinného z obnosu 1528 Kč 95 h částku 800 Kč. Na stížnost povinného podle § 68 ex. ř., že jde o invalidní důchod vyplacený mu právě všeobecným pensijním ústavem, exekuční soud zrušil výkon exekuce jako nezákonný vzhledem k znění § 46 zák. čís. 26/29 sb. z. a n. Rekursní soud zrušil usnesení prvého soudu. Důvody: Jde o odnětí hotovosti povinnému výkonným orgánem podle § 25 ex. ř. Převzetí peněz výkonným orgánem při zabavení nezakládá však pouhé zástavní právo na penězích, nýbrž působí jako placení dluhu povinným. Odnětím peněz jest exekuce skončena a výkonný orgán musí jen zkoumati, zda peníze byly ve výlučné držbě povinného a zda si na ně činí nároky jen jediný věřitel. Není třeba zkoumati otázku, zda zabavený peníz jest invalidní rentou povinného v den zabavení mu právě vyplacenou, neboť povinný peníz ten přijal a v době výkonu exekuce jej již smíchal s jinými penězi. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu. Důvody: Podle zjištění exekučního soudu měl povinný dne 9. února 1935 při výkonu exekuce částku 1528 Kč u sebe a bylo předloženým poštovním ústřižkem a zprávou úřadovny B) všeobecného pensijního ústavu v Praze prokázáno, že tento dne 8. února 1935 poukázal povinnému částku 1528 Kč 95 h jako invalidní důchod za únor 1935. Nesejde na tom, zda částka u povinného nalezená jest totožná s invalidním důchodem právě onoho dne vyplaceným. Podle § 46 zákona ze dne 21. února 1929, čís. 26 sb. z. a n. jsou převod, zastavení a zabavení nároků pojištěnců jakož i dávek, k nimž patří i důchod invalidní (§ 15 čís. 1 cit. zák.), jen potud přípustné a právně účinné, stanou-li se buď k úhradě nároku osob, které mají zákonný nárok na výživu proti osobám oprávněným k požitku podle předcházejících ustanovení, až do poloviny dávky, anebo k úhradě záloh, které byly dány osobám oprávněným k požitku na jejich vlastní žádost zaměstnavatelem, nositelem pojištění, obcí nebo jinou veřejnoprávní korporací na účet pojistných nároků po jejich nápadu, ale před jejich poukázáním. Tímto ustanovením byla opětně zavedena nezabavitelnost pojistných nároků z důchodu s výjimkou upravenou v § 46 (rozh. čís. 12366 sb. n. s.) a zákonné dávky pojišťovací nesmějí proto mimo případy zákonem výčetmo uvedené býti žádným způsobem odňaty oprávněné osobě a to ani z její vůle ani proti ní (rozh. čís. 9322 sb. n. s.). Účel tohoto předpisu byl by však zmařen, kdyby se nezabavitelnost zmíněných dávek obmezila na nevyplacené ještě dávky, na pouhé nároky a pohledávky. Že vyplacená dávka nikterak nepozbývá výsady zákonem poskytnuté, podává se z § 251 čís. 7 ex. ř., podle něhož u osob, jejichž peněžité platy podle zákona nebo podle výsady z exekuce zcela nebo částečně jsou vyňaty, nezabavitelná jest část nalezených hotových peněz, která se rovná příjmu, jenž nejsa exekucí podroben, připadá na čas od výkonu zabavení až do nejbližší lhůty, kdy plat se vyplácí. Poněvadž nejde o vymáhání pohledávky mající nárok na uspokojení z dávky podle § 46 zák. čís. 26/29 a poněvadž se částka u dlužníka nalezená rovná invalidnímu důchodu připadajícímu pouze na dobu měsíční (zmíněné důchody vyplácejí se podle § 39 cit. zák. v měsíčních splátkách dopředu), nepodléhá ani část nalezených peněz exekuci, pročež první soud zrušil právem její výkon jako protizákonný. Míní-li rekursní soud, že odnětí peněz působilo jako placení a stížnost podle § 68 ex. ř. také z toho důvodu nemohla míti úspěchu, nutno podotknouti, že tento účinek mohl nastati pouze při výkonu exekuce odpovídajícímu zákonu.