NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8408 —
Č. 8408.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: Bylo-li právní jednání, kterým se provádí převod nemovitosti, podle vůle stran uzavřeno pod výminkou odkládací nebo s určením dies a quo, stává se účinným teprve splněním podmínky, resp. příchodem smluveného termínu a nastává převod ve smyslu dávkových pravidel teprve touto dobou.
(Nález ze dne 3. února, 1930 č. 23094/28.)
Věc: František G. ve D. proti moravskému zemskému výboru v Brně o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Trhovou smlouvou z 2. července 1926 prodali st-1 a pozůstalost po Anně G. v O. dům č. p. ... s příslušnými parcelami, každému z nich z poloviny náležející, Terezii B. Usnesením z 22. července 1926 byla smlouva ohledně pozůstalosti po Anně G. schválena pozůstalostním soudem. — Platebním rozkazem měst. rady o-cké z 24. listopadu 1926 byla z převodu toho předepsána dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí podle dávkových pravidel č. 143/22 sazbou 25% přírůstku.
V podaném odvolání uplatňoval st-l — mimo určité přípočty — zejména, že dávku bylo vyměřiti toliko sazbou 5% podle vl. nař. č. 121/26, poněvadž podle ujednání z 2. července 1926, které úřadu předložil, bylo mezi stranami sjednáno, že smlouva nabude v celku platnosti až schválení pozůstalostního soudu bude dodáno zástupci stran, notáři Dru R., což se stalo teprve dne 31. července 1926. — Žal. úřad nař. rozhodnutím vyhověl rekursu částečně co do přípočtů, jinak však odvolání zamítl.
Stížnost béře rozhodnutí to v odpor pro nezákonnost a vadné řízení, namítajíc: 1. že bylo dávku vyměřiti podle vl. nař. č. 121/26, poněvadž převod nastaly až 31. července 1926, 2. že bylo uznati ještě další přípočty ve stížnosti blíže vypočtené podle § 8 dávk. pravidel.
Ad 1. Žal. úřad béře za prokázáno, že strany uzavřely dodatečnou ústní smlouvu z 2. července 1926 toho obsahu, že smlouva z 2. července 1926 nabývá platnosti teprve od té doby, kdy schválení pozůstalostního soudu dojde pořizovatele kupní smlouvy notáře Dra R., a že podle potvrzení jeho z 20. září 1926 se tak stalo dne 31. července 1926. Přes to pokládá — opíraje se o ustanovení § 1 odst. 4 dávk. pravidel, dle něhož podléhá-li smlouva úřednímu schválení, platí za den převodu den schválení — za den převodu den 22. července 1926, kdy dostalo se smlouvě schválení pozůstalostního soudu, a vyměřuje tedy dávku ze sporného převodu sazbou stanovenou vl. nař. č. 143/22, vyvraceje námitku stížnosti tím, že předpisy vl. nař. č. 143/22 jsou normami všeobecně závaznými — t. j. patrně normami juris cogentis — a že tedy stranám nepřísluší právo soukromou úmluvou modifikovati — Č. 8408 —
vznik veřejnoprávní plat. povinnosti, tedy v daném případě posunovati jej do jiné doby, než do které kladou jej cit. dávková pravidla. Podle tohoto odůvodnění má žal. úřad za to, že dodatečnou úmluvou z 2. července 1926 strany disponovaly o vzniku povinnosti, platiti dávku z přírůstku hodnoty, způsobem odporujícím kogentnímu předpisu dávkových pravidel, a proto odepírá přiznati této úmluvě právní účinek v ohledu dávkovém. Nss neshledal toto pojetí správným.
Dodatečnou úmluvou osvědčenou prohlášením z 2. července 1926 ujednaly strany, že kupní smlouva z 2. července 1926 má nabýti platnosti teprve ode dne, kdy schválení pozůstalostního soudu dojde pořizovatele smluvní listiny. Tímto — jak žal. úřad nepochybuje — platným ujednáním připojily ke své smlouvě ve smyslu §§ 897, 696 a 704 o. z. o. suspensivní podmínku, resp. diem a quo, jichž splněním, resp. příchodem měla podle vůle stran teprve nastati účinnost zcizovacího právního jednání. Neurčovaly tedy strany onou vedlejší úmluvou — jak za to má žal. úřad — dobu vzniku dávkové povinnosti z právního jednání již účinného, nýbrž v mezích své soukromoprávní smluvní volnosti vázaly účinnost převodu mezi sebou sjednaného suspensivní podmínkou, resp. časovým určením.
Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí předepisuje se při převodu nemovitosti a to na základě právního jednání (rozsudku, vyvlastňovacího nálezu), které je titulem pro převod (§ 1). Paragraf 11 dávk. pravidel stanoví, že pro vyšetření přírůstku hodnoty je rozhodným obsah a doba zcizovacího jednání, na jehož základě převod se děje. Ustanovení to je pouze výrazem zásady, že momenty směrodatné pro předpis dávky jsou dány právním jednáním, které jest podkladem převodu (srov. Boh. A 7602/28).
Paragraf 1 odst. 3 dávk. pravidel praví sice, že převod ve smyslu pravidel nastává dnem, kdy právní jednání převod uskutečňující bylo pravoplatně ukončeno. Ustanovení to nelze však vykládati doslovně, jakoby záleželo pouze na skončení jednání stran bez ohledu ha obsah tohoto jednání. Dávková pravidla předpokládají zcela nepochybně právní jednání, které jest závazným titulem pro převod, a v cit. odst. 3. § 1 mají na mysli jen pravidelný případ, kdy závaznost — nejsouc dále nijak podmíněna — nastává ukončením jednání. Že tomu tak, plyne jednak z dalšího ustanovení cit. odst. 3., dle něhož v případech převodu na základě rozsudku nebo vyvlastňovacího nálezu nastává převod teprve, když rozsudek nebo vyvlastňovací nález nabyl právní mocí, jednak z odst. 4. § 1, dle něhož tam, kde smlouva vyžaduje úředního schválení, nastává převod teprve tímto schválením, a konečně z § 23 odst. 2., kde se mluví pouze o tom, že právní jednání bylo zrušeno nebo že bylo od něho upuštěno, takže zřejmě předpokládá se právní jednání již účinné.
Bylo-li právní jednání podle vůle stran uzavřeno pod podmínkou suspensivní nebo s určením dies a quo, stává se účinným teprve splněním podmínky, resp. příchodem smluveného termínu, a nastává tedy převod ve smyslu dávkových pravidel teprve touto dobou.
Věcí dávkového úřadu bylo tedy posouditi, jaký účinek vedlejší ustanovení shora zmíněné má na vznik, event. rozsah dávkové povinnosti. — Č. 8409 —
Poukazem na ustanovení odst. 4 § 1 dávk. pravidel nemohl úřad právem úmluvě té právní účinnost oduznati, neboť, stanoví-li tento předpis, že za den převodu platí den schválení, má na mysli právní jednání, jichž účinnost je podmíněna toliko oním schválením, nikoli právní jednání, jichž účinnost je podle vůle stran závislá na podmínce, jež v době úředního schválení ještě splněna není. Poněvadž žal. úřad, vykládaje si mylně obsah a dosah vedlejší úmluvy stran z 2. července 1926 i ustanovení odst. 4. § 1 dávk. pravidel, neposoudil vliv oné úmluvy na vznik a rozsah dávkové povinnosti st-lovy, nýbrž jakožto domnělé úmluvě o vzniku dávkové povinnosti upřel jí všelikou účinnost, je nař. rozhodnutí v tomto směru nezákonným. Ad 2. St-1 žádal v přiznání přípočty: — — — —

Citace:

č. 8408. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 341-343.