Č. 3431

Státní zaměstnanci: I Pojmem »válečná služba vojenská« v § 8 zák. č. 230/1920 rozuměti sluší nejenom skutečnou vojenskou službou válečnou, nýbrž i válečná pololetí v nejvyšším rozsahu 18 měsíců. — II. Zákon č. 230/1920 dává státním zaměstnancům, splňujícím předpoklady a podmínky zákonem stanovené, právní nárok na přiznání výhod zákonem tím normovaných.
(Nález ze dne 1. dubna 1924 č. 5517.)
Prejudikatura: Boh. 2611 adm.
Věc: Ing. Zdeněk B. v B. (adm. Dr. Ant. Pijáček z Prahy) proti ministerstvu zemědělství (min. rada Dr. Otto Eisenstein) o přiznání výhod dle zákona ze 7. dubna 1920 č. 230 Sb.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad žádosti st-lově za přiznání výhod zaručených zák. č. 230/1920 civilním státním zaměstnancům, kteří válkou byli zdrženi ve výkonu nebo nastoupení civilní služby státní a odůvodnilo svůj zamítavý výrok takto:
»Ing. B. byl podle zdejšího dekretu z 26. července 1921 vládou rep. čsl. jmenován provisorním vrchním stavebním komisařem v 8. hodn. tř. 1. plat. st. ke dni 1. července 1921. Jmenovaný vykazuje k tomuto dni 1. vojenskou službu válečnou od 15. srpna 1914 do 15. dubna 1920 5 roků 8 měsíců, 2. veřejnou službu státní od 15. dubna 1920 do 1. červense 1921 1 rok 2 měsíce 15 dní, 3. slovenskou výhodu 3 roky, úhrnem 9 roků 10 měsíců 15 dní.
Poněvadž jmenován byl do 8. hodn. třídy 1. plat. st., byla mu podle zákonitě stanovených postupových lhůt započtena úhrnná doba 10 roků, tedy ještě o 1 měsíc a 15 dní více než nahoře vykázáno.
Nehledíc k tomu, že Ing. B. neprokázal nepochybně rozhodné okolnosti pro přiznání výhod zák. č. 230/1920, jest další včítání vojenské služby a zkrácení postupových lhůt ve smyslu § 16, odst 2 cit. zák. vyloučeno, poněvadž na jeho vojenskou službu válečnou byl vzat náležitý zřetel již při jeho jmenování prozatímním vrchním stavebním komisařem«.
Rozhoduje o stížnosti, vytýkající jak vadnost řízení, tak nezákonnost, musil nss. podrobiti především právnímu rozboru výtku odvodního spisu žal. úřadu, jež vrcholí v názoru, že slovné znění § 8 cit. zák. ponechává úřadu na vůli, aby podle poměru konkrétního případu uvážil, zda a do jaké míry mají býti poskytnuty žatateli výhody z předpisu tohoto vyplývající. Tím popírá žal. úřad jakýkoliv subjektivní nárok st-lův na přiznání výhod těch a tedy i příslušnost tohoto soudu k rozhodování o věci (§ 2 zák. o ss).
Nss vyslovil však již v nál. Boh. 2611 adm. právní názor, že slovním obratem »může se včítati« § 8 cit. zákona nechtěl zákonodárce normovati libovůli úřadu při poskytování výhod zákonem tím zaručených, nýbrž že chtěl pouze vysloviti, že úřad nemůže výhodu, o níž tu jde, přiznati jiným zaměstnancům státním než těm, kteří spadají do úzkého kruhu oprávněnců, daného přesně vymezenými rekvisity zákonnými. Zakládá tedy uvedený zákon pro státní zaměstnance, vyhovující předpokladům a podmínkám v § 8, cit. zák. stanoveným, subjektivní právní nárok na přiznání výhod zák. tím normovaných. — —
Za tohoto právního stavu slušelo přiznati st-li, tvrdícímu, že vyhovuje všem požadavkům zákonným, subjektivní právní nárok na výhody § 8, a musil tudíž nss přikročiti k přezkoumání zákonitosti nař. rozhodnutí v rámci a rozsahu stížnosti. Při tom se řídil těmito úvahami:
Žal. úřad opřel svůj zamítavý výrok jednak o důvod procesní povahy, jednak o úvahu, založenou v materielním právu a dospěl k závěru, že jmenováním st-le vrchním stavebním komisařem vyčerpán byl obsah výhod, jichž přiznání tvoří jádro sporu a že tedy nárok st-lův nemá opory v zákoně.
Při tom vzal žal. úřad zřetel pouze ke skutečné vojenské sJužbě st-le a vycházel zřejmě z názoru, že tím bylo předpokladům zák. plně vyhověno.
Výhody, poskytované § 8 zák. č. 230/1920 státním zaměstnancům v ustanovení tom blíže individualisovaným záležejí v započtení vojenské služby v § 14 leg. cit. vytčené pro postup do vyšších požitků. Válečnou vojenskou službou rozumí pak předpis § 14 nejenom skutečnou vojenskou službu za války až do 28. října 1918 konanou a v odst. 1 a 2 blíže popsanou, nýbrž i službu ideální tak zv. válečná půlletí. Pojem »válečných pololetí« determinuje blíže 3. odst. § 14, který praví, že se má za každé 2 měsíce započítatelné válečné služby vojenské (odst. 1 a 2), konané v letech 1914—1918 od nabytí stanovené kvalifikace, připočítati vždy další 1 měsíc pro postup do vyšších požitků, až do úhrnné výměry 18 měsíců.
Jest tedy obsah výhody, poskytované stát. zaměstnancům §em 8 cit. zák. složen ze dvou na sobě vzájemně závislých a nerozlučitelných prvků, z nichž prvý se vyčerpává započtením skutečné vojenské služby válečné (po odečtení služby presenční) a druhý v připočtení válečných půlletí v nejvyšším rozsahu 18 měsíců pro postup do vyšších požitků.
V tomto rozsahu vojenská služba válečná st-li započtena nebyla a nebyla mu tedy poskytnuta dříve uvedená výhoda v plném jejím obsahu. Opomenutí toto mohlo by ovšem znamenati zásah do subjektivních práv st-lových jenom tehdy, vyhověl-li podmínkám, na jichž bezzávadné splnění předpis § 8 cit. zák. přiznání výhod tam normovaných připíná.
Z nař. rozhodnutí není však patrno, jaké stanovisko žal. úřad zaujal k průvodním tvrzením st-lovým a z kterých premis dospěl k závěru, že st-l neprokázal okolnosti, jež zákon kvalifikoval za předpoklady pro přiznání výhod dříve řečených. Tím znemožnil žal. úřad st-li, jak ze stížnosti zřejmo, aby nalezl právní základ pro provedení stížnosti před tímto soudem a zabránil také tomuto, aby mohl přezkoumati nař. výrok co do jeho zákonitosti, takže trpí nař. rozhodnutí podstatnými vadami po rozumu § 6 zák. o ss.
Na tom nemůže arciť ničeho změniti skutečnost, že žal. úřad přikročil v odvodním spise k vylíčení formálních důvodů, pro které žádosti vyhověti nemohl, neboť — nehledíc ani k tomu, že nemůže býti lhostejno pro procesní posici strany, může-li k právnímu názoru žal. úřadu zaujmouti stanovisko již při podání stížnosti, či teprve během řízení před nss-em — tvoří správní řízení, podrobené kognici tohoto tribunálu, jeden uzavřený celek, jehož vady nemohou býti sanovány doplňky neb opravami, předenesenými žal. úřadem teprve během řízení před nss-em.
Z těchto důvodů bylo zrušiti nař. rozhodnutí podle § 6 zák. o ss.

Citace:

č. 3431. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 932-934.