L. Luzzati, Freiheit des Gewissens und Wissens, Studien zur Trennung von Staat und Kirche, něm. překlad Dra J. Bluwsteina (Lipsko, Duncker Humblot 1911, XIV + 155 str.).
Nejde o pouhý překlad díla „Libertà di conscienza e di scienza,“ Milano 1909, nýbrž o německé vydání autorem doplněné a opatřené zvláštní jeho předmluvou. Autor je bývalý ministerský předseda italský a professor ústavního práva v Římě. Jeho vynikající osobnost politická dodává výkladům o svobodě náboženské, o pravé toleranci, o rozluce mezi státem a církví a o poměru vědy k náboženství zvláštní zajímavosti. Kniha povstala z pojednání a přednášek různého data.
Úvod tvoří pojednání o konstitučních zásadách rozluky mezi státem a církví. Přívrženci tohoto systému vycházejí jednak z víry, jednak z nevěry. Je mnoho lidí, kteří nedovedou si představit církev bez pomoci státní. Zkušenost však učí, že úplná volnost církvi více prospívá a také hmotné prostředky přivádí měrou větší, než činí stát za to, že je strážcem svědomí. Bez opravdové tolerance tíhne každá náboženská společnost ku světské moci a k ovládání státu jménem božím. Duch inkvisice zdá se tu a tam oživovati. Tím více třeba míti před očima nesmazatelné zásluhy oněch apoštolů a mučedníků svobody náboženství a vědy, která je požadavkem nového, konstitučního státu. Svoboda náboženská měla by býti základem sociálního života, historie však ukazuje, že po všech ústavních svobodách přichází naposled jako koruna celého díla. Poměry mezikonfessijní jsou nejlepším kriteriem konstitučního režimu. — Na to líčí se krátce rozlukové právo v Americe, kde rozluka přišla k duhu zejména církvi katolické, v Japonsku (rozluka od r. 1875, císař vzdal se všech božských poct církve budhistické, od r. 1890 obligatorní světské vyučování morálce na školách veřejných) a ve Francii, která přivedla problém rozluky na denní pořádek evropských států. Francouzskému zákonodárství rozlukovému vytýká autor zbytečnou a neprozíravou ostrost proti Římu. V Italii je nynějším výborným zákonodárstvím půda pro rozluku připravena, ale den rozluky tu ještě nenadešel. Nejvyšší chválou zahrnuje autor rozluku ženevskou, jež by měla býti vzorem pro budoucí zákonodárství. V Anglii dojde časem k rozluce na žádost církví samých. To je princip nejpřirozenější a nejsprávnější. Ideálem jé autorovi volná církev skotská (od r. 1900 spojená se starou církví presbyteriánskou). Jako jednotlivec má i církev míti volnost měniti své zásady a svobodně se vyvíjeti. Heslo budoucnosti je: svobodná církev v suverénním státě.
V prvním dílu spisu vzpomíná se hlavních apoštolů náboženské svobody v dějinách národů. Myšlénka náboženské svobody a snášenlivosti zrodila se již dávno před ediktem Milánským (313), a to na půdě asijské. Půltřetího století před Kr. — v době, kdy antický svět řecký trestal přísně odklon od bohů národních — provádí indický král Asoka toleranci mezi brahmany a budhisty, učí, že nemá vlastní náboženství velebeno býti snižováním jiného, a hlásá, že každý může žiti dle ideálu, jejž si sám vyvolil. Mezi největší průkopníky náboženské svobody náleží neprávem zapomenutý filosof Themistius (+ 390), důvěrník Juliána apostaty a zároveň přítel křesťanských světců, zejména sv. Řehoře. Jeho místo je mezi muži jako Protagoras, Anaxagoras, Montaigne, Spinoza, Locke, Stuart Mill. Světec Theodor Studita, pronásledovaný obrazoborci, na poč. stol. IX. rozpoznává, že jen zevní konání může státem býti posuzováno a trestáno, kdežto život vnitřní má býti svobodný, a vyslovuje zásadu: „Kacíře máme poučovati nikoli zabijeti.“ Za největšího pronásledování židů vystupuje ve 12. stol. francouzský mnich Bernard de Clairvaux na jich obranu a získává si vděčnost celého židovstva. Reformace neznamená pokroku v náboženské snášelivosti. Ani Hus, ani Luther ani Kalvín nehlásají tolerance, všichni dávají se unášeti hněvem proti jinak smýšlejícím. Není náhodou, že právě v Hollandsku, které se proslavilo boji proti španělské inkvisici, vyvstává největší apoštol náboženské svobody Spinoza, jenž dovede srovnati svobodu individua s potřebami státu a jenž ve svobodě vidí pravý účel státu. Lepšího odůvodnění náboženské svobody než je Spinozovo se nám dosud nedostalo.
První město, v němž Bůh svobodně směl býti uctíván, je Providence, založená v Sev. Americe Rogerem Williamsem kolem r. 1641. S radostí lze pozorovati, že lidstvo stále více se zajímá o budovatele kultury, kdežto dříve vědělo se z historie nejvíce o její bořitelích. Krásný příklad úcty k mučedníku svobody svědomí podali obyvatelé ženevští, kteří vystavěli r. 1903 okázalý pomník Servetovi pro popírání trojice božské Kalvinem k smrti odsouzenému, čímž smyli skvrnu na památce svého reformátora.
V části druhé, nadepsané „Vědění a víra ve svobodě,“ osvětluje autor své názory o poměru vědy k náboženství a morálce. Popírá, že by jen věda byla schopna rozvoje a nikoli morálka. Náboženství je nutným doplňkem vědy. Oběma třeba největší svobody, pak se objeví, že není mezi nimi zásadního rozporu. Vzdělání bez mravního zdokonalení nemá ceny. Větší cenu má prostý sedlák než rafinovaný padělatel směnek, úplatná a stranická demokracie je horší než tyrannie. Všeobecné hlasovací právo, které brzo ovládne svět, vyžaduje tříbení charakteru a šlechtění srdce. Sociální život není složen jen z faktorů hospodářských, nýbrž i duchových. Morálka není výsledkem hospodářských poměrů, jistě ne u heroůnových idejí. Není odůvodněn ani výstřední materialismus ani výstřední idealismus. Náboženského cítění neubylo, naopak přibylo, jak vidno z netušeného rozšíření bible v poslední době. Ale ovšem náboženské cítění se mění a zjemňuje. Ideálem budiž: svoboda a skromnost.
Autor je beze sporu zajímavou osobností. Několik desetiletí stál ve víru politického života italského a přece si zachoval neobyčejnou jemnost smýšlení a vysoký stupeň ideálního zanícení. Z knihy mluví veliká dobrota srdce a mírumilovnost. Autor by každému rád vyhověl, všem přeje svobody, která sama povede k harmonii života, a odmítá každý nátlak. Sám počítá s výtkou přílišného idealismu a optimismu. A výtka tato je oprávněna. Autor, odpůrce rationalistů a positivistů, sleduje jen svou zamilovanou myšlenku a přezírá skutečné poměry, které vykazují tolik vážných rozporů, s nimiž praktický zákonodárce musí počítati. (Jak divně kontrastuje s idealismem autorovým na př. skutečnost popsaná současně professorem theol. Dr. J. Schnitzerem v obsáhlém článku: Der katholische Modernismus, Zeitschrift für Politik, 5. sv. 1911 seš. I.!) Autor neschvaluje antiklerikalismu románských národů a kárá zejména Francii, za to však je úplně zamilován do Anglie. Tam se vše vyvíjí pomalu a bez převratů. Také Německu činí některé poklony, dle mého názoru ne úplně odůvodněné. Pro jednotlivé mučedníky pokroku má Luzzatti velké pochopení, nikoli, jak se zdá, pro národ, který v zájmu pokroku dal svou existenci v sázku a stal se mučedníkem nových idejí. Ti, kdož jen klidně přihlíželi, měli později snazší úlohu, těžíce z trpkých zkušeností onoho. Ačkoliv autor je professorem práva ústavního, nepřináší kniha mnoho studií k rozluce státu a církve“ ve smyslu právním, jak by se dalo očekávati dle nadpisu jejího. Rozluka pojímá se tu jen ideově. Jednotlivé oddíly netvoří souladného celku, ale spis poskytne každému čtenáři mnoho poučného i zajímavého.
Hobza.