Č. 6184.

Horní právo. — Bratrské pokladny: * Majitel (podnikatel) hor neručí již podle § 187, odst. 1 hor. zákona (cís. pat. z 23. května 1854 č. 146 ř. z.) za příspěvky k ústřednímu zaopatřovacímu fondu bratrských pokladen, které byly podle zák. z 29. října 1919 č. 608 Sb. předepsány pachtýři.
(Nález ze dne 30. prosince 1926 č. 10821/25.)
Věc: Firma .... v D. proti zemské správě politické v Praze o příspěvky k ústřednímu zaopatřovacímu fondu bratrských pokladen v Praze.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem z 29. června 1922 předepsal Ústřední zaopatřovací fond bratrských pokladen v Praze stěžující si společnosti jakožto majitelce dolu v G. za příspěvková období 1920/II a 1921/I nedoplatky pojistných příspěvků ve výši 11076,08 Kč se 4% úroky, kteréž zaplatiti měl, ale nezaplatil nájemce dolu toho Jan F., jenž zatím zemřel a jehož pozůstalost zůstala pasivní.
Odporu, jejž st-lka proti výměru tomu podala, nevyhověla zsp v Praze nař. rozhodnutím v podstatě z toho důvodu, že báňský podnikatel, resp. vlastník — i když důl svůj pronajme — ručí podle § 187 hor. zák. za zachování předpisů hor. zák., k nimž patří i předpisy o horn. zaopatření.
Stížnost namítá v prvé řadě, že žal. úřad neprávem označil rozhodnutí své jako konečné, poněvadž prý nešlo o předpis příspěvku dle § X zák. z 29. října 1919 č. 608 Sb., nýbrž o rozhodnutí o ručební povinnosti majitele hor. Námitku tuto neshledal nss důvodnou.
Shora uvedeným výměrem ústř. zaopatř. fondu bratrských pokladen byly st-lce předepsány příspěvky k tomuto fondu. Třebas výměr ten se na ustanovení § 11 zák. z 29. října 1919 č. 608 Sb. výslovně neodvolával, nemohlo přece jíti o nic jiného, než o výměr podle tohoto zákonného ustanovení, kdyžtě zákon nezná jinaké předpisování takových příspěvků než právě výměrem fondu. Tak pojímala také st-lka výměr ten, když proti němu podávala odpor k zsp-é, tedy opravný prostředek v témže zák. ustanovení normovaný, a také zsp rozhodovala o odporu tom v mezích kompetence, dané jí jmenovaným předpisem zákonným. Na této formální kvalifikaci nař. rozhodnutí nemůže nic měniti okolnost, že úřad k meritornímu odůvodnění svého rozhodnutí uvedl ručební povinnost st-lčinu dle § 187 hor. zák. Ale pak právem označil žal. úřad rozhodnutí své za konečné, jak to § 11 odst. 1 cit. zák. výslovně stanoví.
Ve věci samé založeno jest nař. rozhodnutí na právním názoru, že povinnost uložená podnikateli hor v § 187 odst. 1 hor. zák., t. j. povinnost zodpovídati za zachování horních zákonů při provozu jeho hor i tenkráte, neprovozuje-li je podnikatel sám, nýbrž dal-li je do pachtu, vztahuje se na dodržení všelikých předpisů obsažených v zákonech o bratrských pokladnách, jež tvoří součást všeob. zákona horního.
Nss na základě usnesení svého odborného plena ze 6. prosince 1926 názor ten neuznal za správný. Při výkladu § 187 hor. zák. dlužno si všimnouti, že podle 1 .věty tohoto zákonného ustanovení uložena zde zodpovědnost za zachování horních zákonů podnikateli hor vůči báňskému úřadu. Důsledek výkladu, jejž dává ustanovení tomu žal. úřad, znamenal by, že báňský úřad jest oprávněn doháněti podnikatele hor k zachování kteréhokoliv z předpisů obsažených v kterémkoli zákoně horním, ať jest předpis ten rázu jakéhokoliv. Již ve všeobecném zákoně horním samém jsou však předpisy, nad jichž dodržováním svěřena jest kompetence dozorčí i rozhodovací úřadům jiným. Tak na př. v § 133 hor. zák. uloženo majiteli hor opatřiti si stav. povolení k provedení určitých staveb povrchových od úřadů politických, resp. nyní stavebních; v § 136 hor. zák. normováno ručení podílníků horního majetku za závazky vzájemné i závazky vůči osobám třetím dle všeobecných předpisů o spoluvlastnictví, tedy dle předpisů o. z. o., o kterýchžto předpisech náleží judikovati výhradně soudům atd. Podobné předpisy nalézají se v míře daleko rozsáhlejší ještě v novějších zákonech horních, jež upravují poměr majitele hor k jeho zaměstnancům, tak zejména v zákoně o závodních a revírních radách, o podnikových radách atd.
Důsledné provádění názorů žal. úřadu vedlo by tedy k tomu, že o všech povinnostech v předpisech takových podnikateli hor uložených byly by úřady báňské oprávněny rozhodovati bez ohledu na to, že podle zvláštních předpisů o tom vydaných jsou k rozhodování takovému v prvé řadě povolány úřady jiné, po případě i soudy, ať již řádné nebo rozhodčí. Znamenal by tedy předpis § 187 hor. zák. normu kompetenční, zakládající příslušnost báňských úřadů, doháněti podnikatele hor k dodržování jakýchkoli předpisů, obsažených v některém zákoně horním. Již pro toto pojetí neskýtá však ustanovení to dostatečné opory, neboť k tomu, aby úřadu nějakému byla propůjčena tak dalekosáhlá kompetence, bylo by třeba ustanovení jasnějšího a positivnějšího.
Než výklad žal. úřadu vedl by nad to i k duplicitě rozhodování v oněch případech, kde specielní předpisy zákonné svěřují přidržování podnikatele hor k plnění předpisů těch úřadům jiným. Jest známo, k jakým potížím vede v praxi takováto duplicita rozhodování. Aby tedy bylo lze z ustanovení nějakého vyvoditi, že zákonodárce duplicitu takovou skutečně zavésti chtěl, bylo by tím více třeba, aby tato jeho vůle z kompetenční normy zcela jasně vyplývala.
Po názoru nss-u nemají v § 187 hor. zák. obsažená slova »jest zodpověděn vůči báňskému úřadu«, jiného významu, než že báňský úřad jest oprávněn doháněti podnikatele hor a vynutiti na něm dodržení oněch předpisů zákonů horních, které již dle jiných předpisů zákonů těch jsou svěřeny péči úřadů báňských, tedy jistě v prvé řadě předpisů rázu policejního, předpisů, sledujících národohospodářskou péči o provoz hor (§ 1 zák. z 21. července 1871 č. 77 ř. z.) a snad i ještě předpisů jiného rázu, vždy však předpisů takových, v nichž jde o onen zvláštní zájem veřejný, za jehož ochránce báňské úřady byly ustanoveny, na rozdíl od předpisů takových, jež upravují práva a závazky vůči osobám třetím (jako na př. § 136 hor. zák.). Jistě však bude tato vynucovancí kompetence úřadů báňských míti svoji hranici tam, kde rozhodovací nebo dozorčí moc svěřena jest úřadům jiným, neboť nedá se mysliti — a nedá se také dovoditi ze stručného znění § 187 hor. zák., — že by byl zákonodárce chtěl předpisem tím učiniti z báňských úřadů nějaké exekuční orgány, sloužící k vynucování závazků, o nichž judikovati přísluší úřadům jiným.
Snad dalo by se proti názoru tomu namítnouti, že při tomto výkladu bylo by cit. ustanovení zbytečným. Leč neprávem. Věta prvá § 187 cit. zák. má dvojí význam, jednak vyslovena tu osobní odpovědnost podnikatele hor za nedodržení všech předpisů rázu shora vymezeného, ať nedodržení to zaviněno bylo kýmkoli, tedy bez ohledu na to, lze-li podnikateli samému přičítati nějaké zavinění či nikoli — jednak tvoří věta ta úvod a jednotný celek s oběma ostatními větami tohoto paragrafu, t. j. vymezení okruhu oněch závazků, za jichž splnění ručí podnikatel hor i za svého pachtýře a za své spoluvlastníky.
V daném případě šlo o závazek platiti příspěvky k ústř. zaopatř. fondu bratrských pokladen. Podle § 12 zák. z 29. října 1919 č. 608 Sb. přísluší o závazcích toho druhu rozhodovati zsp-é, a nad splněním této povinnosti majitele hor není žádným platným ustanovením svěřena ani dozorčí moc úřadům báňským. Dle toho, co svrchu dovoděno, není tedy majitel hor za splnění této povinnosti zodpověděn báňskému úřadu dle 1. věty § 187 hor. zák. Nejde-li však o takovouto odpovědnost, pak nelze ani z 2. věty cit. zákonného ustanovení dovozovati, že by majitel hor ručil za nesplnění této povinnosti se strany osoby, jíž důl svůj propachtoval.
Je tedy nař. rozhodnutí založeno na nesprávném právním názoru.

Citace:

č. 6184. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 843-845.