Čís. 15065.

K § 250 c. ř. s.
Pojem »nároku« a »námitky«.
Nebyla-li strana při prohlášení průvodního usnesení, nařizujícího její výslech k důkazu, přítomna, musí býti obeslána se sdělením skutkových okolností, o kterých má býti vyslýchána; obeslání má býti řízeno na stranu samu a nestačí obeslání k ruce jejího právního zástupce.
Jde o zvláštní ujednání o konkurenci, nikoliv o pouhou výhradu ve prospěch zaměstnavatele, zavázal-li se zaměstnanec, že po určitou dobu (2 roky) od zrušení služebního poměru nebude vyvíjeti konkurenční činnost, začež mu bude bývalý zaměstnavatel vypláceti odškodné ve smluvené výši.
(Rozh. ze dne 20. března 1936, Rv II 74/36.)
Žalobce tvrdí, že nastoupil u žalované službu v dubnu 1921 na základě služební smlouvy ze dne 6. září 1920, obsahující mimo jiné doložku o výpovědní lhůtě 3/4 roku, kterážto smlouva služební byla pak nahrazena služební smlouvou ze dne 5. července 1926, v níž o doložce výpovědní zmínky není, avšak dle vůle stran měla tato původně ujednaná doložka i nadále zůstati v platnosti. Žalobce, byv bez důvodu propuštěn dopisem ze dne 18. července 1933, uplatňuje nárok na zaplacení služného, jak mu před propuštěním vypláceno bylo, zejména ještě za měsíc červen 1933, včetně příspěvku na náklady ubytování částkou 1986 Ř. M., a to za dobu až do uplynutí lhůty výpovědní, to jest až do dne 30. června 1934. Mimo to uplatňuje nárok na náhradu výloh a diet, jež žalované již před podáním žaloby byl likvidoval, a nárok na vyplacení a vyúčtování licenčného za některé žalovanou dle smlouvy ze dne 5. srpna 1926 využívané patenty udělené na vynálezy žalobcovy, jakož i náhrady rovnající se jeho služebním požitkům po dobu, po kterou se smluvně zavázal zdržeti se soutěžní činnosti (2 roky). Nižší soudy uznaly podle žaloby.
Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové jednání a rozhodnutí.
Důvody:
První soud připustil důkaz výslechem stran při ústním jednání dne 15. dubna 1935, konaném za přítomnosti právních zástupců stran, avšak v nepřítomnosti sporných stran, a odročil k provedení tohoto důkazu jednání na 27. května 1935. Zároveň se usnesl, že za žalovanou akciovou společnost bude slyšen Dr. Kurt D. Strany nebyly k odročenému ústnímu jednání soudem zvláště předvolány, nýbrž jejich právní zástupci jen prohlásili, »že je uvědomí o nařízeném výslechu stran«. K ústnímu jednání ze dne 27. května 1935 dostavil se toliko žalobce, Dr. Kurt D. dal se omluviti svým právním zástupcem pro neodkladné práce pro přípravu valné hromady žalované společnosti, osvědčiv tuto překážku dopisem ze dne 17. května 1935. První soud vyslechl toliko žalobce, a nepokládaje nedostavení se Dr. D. za omluvené, upustil od výslechu žalované strany. Z výpovědi žalobcovy zjistil pak první soud, že došlo v roce 1926 k ujednání služební smlouvy, a že tato smlouva upravila v podstatě služební poměr žalobcův až do jeho propuštění ze služby žalované firmy. V odvolání vytýkala žalovaná firma vadnost řízení pro nezákonný postup prvního soudu při provedení výslechu stran a navrhla, aby odvolací soud tento výslech provedl znovu. Odvolací soud prohlásil při ústním odvolacím roku usnesení, že se »připouští důkazy jak v první stolici« a provedl je »přečtením svědeckých výpovědí a předložených listin«. Vytýkaný postup prvního soudu se příčil zákonu, ustanovujícímu v druhém odstavci § 375 c. ř. s., že strana, jež nebyla přítomna při prohlášení průvodního usnesení, musí býti obeslána se sdělením skutkových okolností, o kterých má býti vyslýchána, aby se mohla na předmět výslechu připraviti. Proto má osobní obeslání strany k výslechu býti řízeno přímo na stranu a nestačí obeslání k ruce právního jejího zástupce. Nepřichází tu v úvahu ani předpis § 93 odst. 1 c. ř. s., ježto procesní soud nevyhotovil obsílku žalované strany k výslechu a nedoručil ji právnímu zástupci, nýbrž ponechal mu prostě, aby stranu jím zastoupenou uvědomil. Nesejde ani na tom, zda se tak stalo a zda žalovaná strana (pokud se týče Dr. Kurt D.) včas nabyla vědomosti o průvodním usnesení a nařízeném roku k výslechu stran. Neboť nebylo-li vyhověno velícímu předpisu § 375 (2) c. ř. s., jde o vadnost řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.; Sb. n. s. 12532). Odvolací soud dopustil se mimo to nové vady řízení (čís. 2 § 503 c. ř. s.) tím, že nepostupoval podle § 33 zák. čís. 131/31 Sb. z. a n. a že se spokojil pouhým přečtením protokolu žalobce jako strana vyslechnutého a nezachoval sám ustanovení druhého odstavce § 375 c. ř. s. Mylný je názor odvolacího soudu (čís. 4 § 503 c. ř. s.), že Hanuš A. neměl býti vyslechnut jako svědek, nýbrž že je v tomto sporu stranou a že jeho seznání jest oceniti jako výpověď strany, ježto jmenovaný prý jest členem představenstva. Neboť obě strany označily za sporu Hanuše A. za předsedu dozorčí rady, a bylo mezi nimi nesporno, že Hanuš A. byl předsedou dozorčí rady, nikoliv představenstva a upozornily soud první stolice na to, že při výslechu stran přichází v úvahu jiná osoba, totiž člen představenstva Dr. Kurt D. Odvolání jest tedy v tomto směru v rozporu se souhlasným přednesem stran a výslechem svědka Hanuše A. nelze nahraditi výslech povolaného zástupce žalované společnosti ve smyslu třetího odstavce § 373 c. ř. s. V odvolání, ve kterém byly přípustny novoty (§ 33 zák. čís. 131/31 Sb. z. a n.) uplatňovala žalovaná akciová společnost, že podle § 5 smlouvy ze dne 5. července 1926 měl žalobce po dobu účinnosti konkurenční klausule býti odškodněn tak, že se mu mělo dostati požitků ve formě služného, nákladů a tantiem, jichž požíval ve stejném období uplynulého roku před vystoupením a které byly v § 3 smlouvy přesně uvedeny, že však úhrnné požitky po vystoupení žalobcově, odstěhuje-li se z Berlína, nesmí přesahovati 125% jeho posledních ročních příjmů. Žalovaná firma uplatňuje, že žalobce již nebydlí v Berlíně a že tudíž podle poslední věty třetího odstavce § 5 dotčené smlouvy byl povinen po dobu účinnosti soutěžní doložky ke konci každého měsíce žalované společnosti oznámiti své příjmy z jiné své výdělečné činnosti, jež bylo mu započísti na nároky, příslušející mu proti žalované firmě. Odvolací soud spatřuje v tomto přednesu uplatňování »nového« nároku v odvolacím řízení a nepřihlížel tedy k tomuto přednesu pro zákaz § 33 zák. čís. 131/31 Sb. z. a n., leč neprávem, neboť jest rozlišovati pojmy »nárok« a »námitky«. Námitkou brání se strana, uvádějíc určité skutečnosti, proti uplatňovanému právu odpůrcovu a snaží se ní o to, aby žalobnímu návrhu nebylo vyhověno. Nárokem domáhá se strana vlastního práva, žádajíc rozhodnutí soudu o plnění z tohoto práva vyvozovaném, nebo o určení právního stavu, odpovídajícího tvrzenému právu. V souzené věci nenamítala žalovaná společnost vzájemnou pohledávku, nýbrž tvrdila jen, že žalobce jím uplatňovaný nárok dostatečně neopodstatnil, ježto nedbal příjmů z jiné své výdělečné činnosti, ani netvrdil, že neměl takových příjmů. Šlo tedy jen o obranu proti žalobcovu nároku. K této námitce měl odvolací soud přihlížeti (čís. 3 § 503 c. ř. s.), neboť bylo na žalobci, aby věc přednesl, čehož bylo třeba k opodstatnění svého nároku, zvláště též co do výše nároku, a důkazní břímě stíhalo ho podle smlouvy již proto, že smluvně byl zavázán žalované firmě příslušné příjmy a jejich výši oznámiti v určitých časových lhůtách. Bylo tudíž též povinností soudu (§ 182 c. ř. s), aby k tomu působil, by věc v tomto směru byla náležitě vyjasněna a aby strany případně doplnily své přednesy a učinily potřebné průvodní návrhy. Tohoto doplnění bude ovšem jen třeba, dospěje-li odvolací soud po novém řízení k přesvědčení, že byla ujednána soutěžní doložka i po uplynutí původní smlouvy a že platila až do ukončení služebního poměru. V souzené věci bylo tvrzeno, že smluvní strany ujednaly zvláštní úplatu za nesoutěžení žalobcovo za karenční lhůty (viz § 5 smlouvy příl. J). Tomu-li tak, nešlo o pouhou výhradu ve prospěch žalované firmy, nýbrž o zvláštní ujednání o konkurenci, tedy o dvoustrannou platnou smlouvu, jež jednou ze stran nemůže býti změněna nebo zrušena. Nemá tudíž význam, že žalovaná společnost z dopisu z 25. června 1933, zaslaného právnímu zástupci žalobcovu, vyvozuje, že se vzdala práv a konkurenční doložky jí příslušejících.

Citace:

Čís. 15065.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 358-361.