Náboženské společnosti.

Úvod. I. Vývoj na území Čech, Moravy a Slezska. II. Vývoj na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. III. Náboženské rozvrstvení obyvatelstva v ČSR. IV. Zákonné (státní) uznávání n-ých sp-í. V. Právní účinky uznání a právní postavení n-ých sp-í. VI. Státní dozor nad n-ými sp-mi (jus inspiciendi et cavendi). VII. Státní ochrana n-ých sp-í (jus advocatiae). — Literatura.
Úvod. Víra jednotlivcova v boha nebo v personifikovanou tvůrčí moc a sílu všech věcí na světě i mimo něj je základem jeho náb. přesvědčení. Toto přesvědčení, ujasněné, upravené a na venek se projevující, představuje náb. vyznání jednoho nebo — je-li společné — několika jednotlivců. Sdružení jejich k organisaci společného vyznání a k jeho výkonu zakládá n-ou sp., zvanou v pokročilejších formách této organisace také církví. Protože vyznání, přestávajíc býti jen věcí vnitřního náb. přesvědčení jednotlivcova, dostává se do styku s vnějším světem a jeho pořádkem po jiných stránkách trvajícím, potřebuje úpravy svého poměru a postavení k tomuto pořádku světa vnějšího, mimonáboženského, specielně pak ke státu. Tato úprava je závislá jednak na povaze samého vyznání, jednak pak na poměrech od něho neodvislých, v nichž trvá a je upraveno mimocírkevní prostředí. Tu pak buď vyznání svým obsahem a tedy i n. sp. svým trváním a působením nemá v sobě nic, co by bylo na příč státnímu prostředí, v němž existuje, takže stát nemá objektivní příčiny, aby se tím cítil na své existenci a svém účelu i působení ohrožen. Za tohoto stavu věcí stát buď upraví poměr svůj k n-é sp-i positivním směrem nebo se o ni nestará, nechávaje ji trvati a působiti zcela volně. Rovněž tak n. sp. buď vstoupí v určitý positivní poměr k státu nebo nevšímajíc si ho vyvíjí svou činnost bez ohledu na něj. Jestliže však vyznání obsahuje prvky s veřejnou mravností nebo s existencí a úkoly státu neslučitelné, ba přímo jej ohrožující, a jestliže n. sp. v důsledku toho vyvíjí svou činnost na státním území směrem, jenž škodí státu nebo jej ohrožuje v jakémkoliv ohledu, tu nastává mezi státem a vyznáním příp. n-ou sp-í nepřátelský poměr, ježto stát nemůže trpěti takovéhoto výkonu vyznání a uznávati nebo snášeti existenci i činnost n-é sp-i takto působící.
N. sp., jsouc sdružením příslušníků určitého stejného náb. vyznání, již tím samým předpokládá a vyžaduje, aby byla zorganisována na jistých zásadách a pravidlech. Tato její organisace je jednak vnitřní, platná pouze pro společnost samu, jednak vnější, v poměru k veřejnosti mimo ni stojící, zejména k státu, na jehož území společnost existuje a působí. Této vnější organisaci n-é sp-i odpovídá v případě, že je se státem v positivních právních stycích a že se neomezuje podle státního práva na pouhou existenci ve státě právně nepodloženou, úprava vnějšího poměru církevního státními předpisy. Ty jednak regulují tu stránku existence a působení n-é sp-i, která se jeví právě ve styku se státem a veřejností mimo ni stojící, jednak pak zasahuje často i do vnitřních poměrů n-é sp-i.
Stát zná positivně n-ou sp. jen v případě takové státní úpravy jejích poměrů, při níž jí propůjčuje určitá práva na svém území a po příp. uznává ji za korporaci v přirovnání ke sdružením za jinými účely zřízeným výhodněji posuzovanou, privilegovanou [veřejnou korporaci]. Za to však mnohdy opět omezuje její působení svými předpisy, jimiž má v patrnosti její činnost neb i vykonává na ni svůj vliv. Leč také tehdy, jestliže stát nemá nic společného s n-ou sp-í, aniž by však měl potřebu jak ji tak i vyznání jí zastoupené potlačovati, nebrání se proti nazírání na ni jako na náb. sdružení, ač mu při tom obyčejně nepřiznává zvláštní korporační existence a ponechává mu, aby si našlo pro svůj vnější styk a působení v rámci obecně platného právního řádu jinou existenční základnu i útvar než právě kultový.
Tak tedy existence a působení n-ých sp-í trvá na státních územích v různých formách od nevšímání si státu a navzájem od nevšímání si společnosti (— při rozluce státu a církví nebo při n-ých sp-ech resp. vyznáních se státem ve vnějším styku nestojících —) až do různotvárného prolínání státu a n-ých sp-í, kdy jsou některé n-é sp-i státem protěžovány na úkor druhých nebo dokonce jedna či několik církví jsou oficielními církvemi státními, vyvrcholujícího v systému, kde církev převzala a vykonává funkce státu (Kirchenstaatstum, světovláda církve ve střv.) nebo kde stát přejímá a vykonává funkce určité církve (caesaropapismus, Staatskirchentum).
I. Vývoj na území Čech, Moravy a Slezska. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku po historických změnách, kdy vedle jediného kdysi vyznání katolického v poslušenství k papeži stojícího objevila se a zápasila úspěšně o existenci, rovnoprávnost ba převahu i některá jiná (husitské, českobratrské, evangelické), ovládlo v XVII. stol. opět jen katolictví, jež pak jsouc státní církví bylo až do doby Josefa II. jediným dovoleným vyznáním vedle trpěného židovského. Teprve toleranční patent z r. 1781 připustil jako trpěná i obě vyznání evangelická (augs. a helvet.) jakož i vyznání řeckovýchodní (v českých zemích však nezastoupené), leč pouze tak, že příslušníci těchto vyznání směli soukromě konati pobožnosti, postaviti si modlitebny a míti kněze, učitele a školy; organisovati se v korporace nebylo jim však dovoleno. Znovu upravil některé stránky náb. života ve státě zejména u evangelíků cís. pat. č. 107/1849 ř. z. Stanovil rozeznávání evangelíků na augsb. a helvet. vyznání, vyřkl podmínky změny křest. vyznání, povolil vésti evangelické matriky, vyslovil se o některých majetkových věcech evangelických a o manželství nekatol. snoubenců. Základ k rovnoprávnosti občanské po náb. stránce položil v Rakousku teprv cís. pat. č. 151/1849 ř. z., jenž poskytl plnou svobodu víry a právo domácího výkonu náb. vyznání každému a učinil účastenství na občanských a politických právech nezávislým od náb. vyznání. Každé zákonem uznané církvi a n-é sp-i přiznáno bylo právo společně veřejně vykonávati své náb. a samostatně spravovati i pořádati své záležitosti, vše to za zachování platnosti státních zákonů. Cís. pat. č. 3/1852 ř. z., jenž nastoupil na místo onoho výše vzpomenutého, zachoval tyto zásady nezměněny.
Na podkladě těchto zákonných zásad upravil pak cís. pat. č. 41/1861 ř. z. vnější poměry evangelického vyznání, zorganisovav je v rakouskou evang. církev augsb. vyzn. a helv. vyzn.
Pokud jde o katol. církev, bylo její dominující postavení v poměru ku státu stlačováno liberálními zákony rakouskými z polovice XIX. stol. blíže k řadě vyznání ostatních, ale znovu upevněno a posílena r. 1855 konkordátem uzavřeným mezi Vatikánem a císařem jako představitelem státu tehdy absolutistického [cís. pat. č. 195/1855 ř. z.], čímž si tato církev udržela přednost před ostatními vyznáními.
Stát. zákl. zák. č. 142/1867 ř. z. a všeob. právech státních občanů znovu, a to ještě jasněji zdůraznil práva jednotlivcova v náb. ohledu, zaručiv úplnou svobodu víry a svědomí i nezávislost občanských a politických práv na náb. vyznání, jakož i svobodu od nucení k církevním výkonům nebo k účasti na nich (čl. 14), dal práva každé zákonem uznané církví a n-é sp-i, aby společně a veřejně vykonávala své náb. a spravovala si své vnitřní věci, zachovávajíc všeob. státní zákony (čl. 15), konečně pak dovolil přívržencům vyznání zákonem neuznaných — nikoli však třetím, k vyznání tomu nepatřícím osobám — domácí výkon náb., pokud neodporuje platnému právu a neuráží mravnost (čl. 16).
Návrat Rakouska ke konstitucionalismu, vyjádřený vydáním zákl. zákonů státních r. 1867, otřásl privilegovanou posicí katolictví a stát vypověděl r. 1870 — nejv. rozh. 30. 7. — konkordát z r. 1855. Zák. ze 7. 5. 1874, č. 50 ř. z. prohlásil cís. pat. č. 195/1855 ř. z. a tím i konkordát vnitrostátně za zrušený i uspořádal vnější poměry kat. církve s ohledem na stát a jeho kultovou výsost, zejména v příčině církevních úřadů a obročí, výkonu církevní moci a správy duší, výchovy kněžského dorostu, řeholí, patronátu, farních obcí a církevního majetku, jakož i státního kultového dozoru.
Současně přikročil stát k úpravě poměrů vyznání ve státě ještě neuznaných. Zák. č. 68/1874 ř. z. vyslovil podmínky, za nichž mohou nová vyznání resp. n-é sp-i dosáhnouti uznání ve státě a provésti svou organisaci (zřízení náb. obcí a vyšších církevních jednotek admin., ustanovování duchovních, církevní správa atd.). Na podkladě tohoto zákona domohly se v Rakousku státního uznání n. sp. starokatolická (nař. č. 99/1877 ř. z.) a evangelická církev bratrská čili ochranovská církev bratrská (nař. č. 40/1880 ř. z.).
Zák. č. 68/1874 ř. z. netýkal se starších n-ých sp-í, již dříve ať výslovně nebo mlčky státně uznaných, u nichž úprava vnějších poměrů byla buď již od dřívějška provedena nebo které tu trvaly posud bez povšechné organisace státněkultové. První z těchto skupin — mimo výš vzpomenutá evang. vyznání — tvoří vyznání řeckovýchodní (pravoslavné), u něhož však netrvala a také nikdy nebyla provedena v Rakousku úprava celostátní, nýbrž jen pro ony země, kde bylo toto vyznání zastoupeno svou církevní organisací (Dalmacie, Bukovina). Skupina druhá je zastoupena vyznáním židovským (izraelitským), jehož vnější poměry uspořádal teprv zák. č. 57/1890 ř. z., ale jen pokud jde o organisaci náb. (kultových) obcí, ne však vyšších církevních jednotek admin., tak že dnešní právní stav nezná tu vyšší nucené náb. organisace nad obce sahající. V posledních letech však aktuální potřeba, aby se kultové obce židovské k hájení společných zájmů židovstva blíže semkly, vedla k vytvoření jejich dobrovolných svazů, když již zákony nepamatují na obligatorní vyšší organisaci. Tyto svazy dosáhly v ČSR státního schválení. Jsou to svaz pražských náb. obcí, českých náb. obcí v Čechách, německých náb. obcí v Čechách, zemský svaz moravský a zemský svaz slezský, nejnověji pak nejvyšší rada jako ústředna těchto pěti svazů. (Viz heslo: „Izraelská náboženská společnost.“)
Specielní úpravy dostalo se v Rakousku také islámu, který v ritu hanefitském byl uznán s určitými výhradami zvláštním zák. č. 159/1912 ř. z. V ČSR je toto vyznání bez církevní organisace, stejně jako jí tu postrádají Gregoriáni neb arménskovýchodní církev, tolerovaná v Rakousku nejv. dop. Josefa II. z 19. 6. 1783 a v důsledku st. zákl. zák. uznaná, a Lippované, uznaní cís. pat. z 9. 10. 1783. Otázka uznání Mennonitů byla v Rakousku sporná, pro ČSR je zatím bezvýznamná, ježto vyznání to není tu zastoupeno.
Čsl. republika, ač pro historické země jinak převzala celý rakouský právní řád (zák. č. 11/1918 Sb.), zrušila platnost zákl. zákonů státních v čl. IX. zák. č. 121/1920 Sb. (úst. list. ČSR). Leč čsl. ústavní listina sama přidržela se v kultových věcech ústavních zásad kdysi rakouských, vyslovivši, že svoboda svědomí a vyznání je zaručena (§ 121), že všichni obyvatelé státu mají právo v stejných mezích jako státní občané republiky vykonávati veřejně i soukromě jakékoli vyznání, náb. nebo víru, pokud výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy (§ 122), všechna náb. vyznání že jsou si před zákonem rovna (§ 124), vykonávati náb. úkony že může býti zakázáno, odporují-li veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti (§ 125), nucení k účasti na náb. úkonech že je vyloučeno s výhradou moci otcovské nebo poručenské (§ 123), rozdíl v náb., víře nebo vyznání že není v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, k úřadům a hodnostem, jakož i o výkon živnosti nebo povolání (§ 128). V těchto ustanoveních je ta okolnost novou proti stavu za býv. Rakouska, že je zaručen i veřejný výkon jakéhokoli vyznání, čehož tam nebylo.
Leč přes převzetí platného právního stavu kultového ukázala se brzo po vzniku ČSR potřeba se zřením ke změněným poměrům státním, národním a sociálním provésti určité změny v posavadní struktuře některých n-ých sp-í. Platí to zejména o evang. vyznání, ježto tam se objevila posavadní organisace ve směru celorakouské evangelické církve nadále neudržitelnou. Proto se evangelíci v historických zemích seskupili v nové n-é sp-i, a to Češi, posud valnou většinou helvetští, přijali pozměněnou konfesi českobratrskou, založenou na tradicích národněhistorických, a utvořili pro hist. země „českobratrskou církev evangelickou“, Němci pak, skoro vesměs luterští, připojili k sobě sporé helvety a dali vznik „německé církvi evangelické” v týchž zemích, konečně pak v Českém Těšínsku vznikla ze zbytku tamního celotěšínského seniorátu (luterského) na podkladě teritoriálním, nikoli národnostním, „augsburská církev evangelická ve východním Slezsku v Československu”, vnějším rázem polská, vskutku však sdružující v sobě tamní Poláky, Čechy i Němce. Tyto církve daly si jednak zákl. ustanovení jako hlavní rysy své organisace, jednak podrobnou církevní ústavu; obojí dosáhly již vládního schválení u českobratrské církve evangelické vyhláškou min. škol. č. 625/1919 Sb., příp. č. 64/1922 Sb., u německé evangelické církve vyhláškou min. škol. č. 79/1923 Sb., příp. č. 209/1924 Sb. Východoslezská církev evangelická má posud schválena jen zákl. ustanovení vyhláškou min. škol. č. 165/1923 Sb.; o schválení její ústavy se teprv jedná. Evangelické církvi bratrské čili ochranovské církvi bratrské se dostalo vyhláškou min. škol. č. 319/1921 Sb. názvu „jednota bratrská”. Nově domohla se státního uznání podle zák. č. 68/1874 ř. z. československá církev (vyhláškou min. škol. č. 542/1920 Sb.) a náb. společnost unitářů (vyhláškou min. škol. č. 110/1930 Sb.). Konečně je třeba vzpomenouti také vyznání řeckovýchodního (pravoslavného) v historických zemích, které, ač státně uznáno, netvořilo tu v rakouských dobách zvláštní organisace (t. zv. pražská pravoslavná obec byla jen jakousi expositurou nebo stanicí pravoslavné obce vídeňské u sv. Sávy). R. 1921 vznikla v Praze zvláštní samostatná česká náb. obec pravoslavná pro obvod historických zemí, jejíž statut byl schválen výn. min. škol. č. 28362/1922. R. 1929 došlo k utvoření pravoslavné eparchie (biskupství) pro hist. země, státně potvrzené (vynesení min. škol. č. 161182/1929, min. věstník 1930, str. 11). (Viz heslo: „Pravoslavná církev.”)
Z vyznání v tuzemsku zastoupených, která jako n-é sp-i zákonně uznána nejsou, buď že zásadně nechtějí vstoupiti ve styk se státem nebo že z jiných příčin se o dosažení toho nepokusila, je vzpomenouti těchto: Jednota českobratrská čili svobodná církev reformovaná, bratrská jednota Chelčického (náleží mezi církve baptistické), methodistická církev, adventisté, obec svobodného bratrství a j.
II. Vývoj na území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Vývoj náb. poměrů na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jakožto součástech bývalého státu uherského děl se cestami od historických zemí značně odlišnými. Ve středověku bylo v Uhrách katolictví jediným a výhradným náb. v zemi, nehledí-li se k trpěnému tam od starodávna vyznání židovskému. V XVI. stol. vniklo do Uher a zejména do Sedmihrad protestantství, jež v zemi posléz jmenované brzo nabylo náb. svobody, kdežto v Uhrách samých byla tato svoboda právně zajištěna teprv několika míry ve stol. XVII. a XVIII. (vídeňským r. 1606, lineckým r. 1645, šoproňským r. 1681 a sátmarským r. 1711). Také pravoslaví (víra řeckovýchodní), pronikajíc od XV. stol. ze sousedních zemí do Uher, domáhalo se náb. svobody a dosáhlo jí aspoň částečně v Sedmihradsku již v XVl. stol., v Uhrách samých však až později, a to v jižních Uhrách koncem XVII. stol. pro tamní Srby a sedmihradské Rumuny, kdežto v Podkarpatské Rusi a na Slovensku byli pravoslavní Rusové (stejně jako Valaši v Sedmihradsku) utlačováni, takže v druhé polovici XVII. věku raději změnili svou víru a stali se řeckokatolíky, dohodnuvše se o unii s Římem. Pravoslavní Srbové těšili se náb. svobodě dále, i byla jim zejména za Marie Terezie znovu zaručena a poměry jejich církve upraveny listinou, panovnicí tou r. 1779 vydanou (t. zv. Benignum rescriptum declaratorium nationis illyricae). Řeckovýchodní církev v Uhrách, původně celá podřízená srbskému patriarchovi (metropolitovi) v Karlovcích, rozdělila se počátkem druhé polovice XIX. stol. ve dvě samostatné, srbskou a rumunskou (zák. čl. IX/1868). Vedle těchto pravoslavných církví existovali v Uhrách ještě t. zv. macedonští řeckovýchodní, kteří sice do žádné z nich nenáleželi, ale při tom neměli vlastní organisace.
Podobné svobody jako protestanství požívalo unitářské vyznání, od XVI. stol. na uherské půdě zastoupené, které bylo v Sedmihradsku připuštěno již r. 1571, v Uhrách však teprve zák. čl. XX/1848, byvši tam dlouho před tím trpěno.
Tato od starodávna i míry a zákony uznávaná vyznání byla na prospěch katolictví opět a opět omezována na své existenci a svobodách; reformy Josefa II. přinesly také do Uher úlevu. Toleranční patent z r. 1781 platil i tam a dal protestantům i pravoslavným volnost, která však neobsahovala vše to, co bylo těmto vyznáním opětně zaručováno v dřívějších dobách. Proto r. 1791 byla usneseními sněmů a potvrzením nového krále Leopolda tato starodávná svoboda obnovena (u protestantů zák. čl. XXVI/1791, u pravoslavných zák. čl. XXVII/1791).
Tato vyznání resp. církve, jež vedle katolické byly připuštěny případně přijaty (recipovány) v zemi zvláštním zákonem, když již dlouho před tím tam existovaly a byly činny, sluly církve zákonitě recipované i požívaly značné autonomie vůči státu, při čemž přední z nich, římskokatolická, zůstávala jakožto trvající od prvopočátku uherského státu církví dominující, ba státní.
Král musil býti katolíkem, kat. církev prováděla korunovaci královu, kat. preláti byli prvním stavem v zemi. Král měl vrchní dozorčí právo nejen nad kat. církví uherskou, ale i nad ostatními recipovanými, v kat. církvi pak měl k tomu ještě vrchní právo patronátní. Teprv r. 1848 (zák. čl. XX/1848) prohlášena byla i druhá recipovaná vyznání resp. církve za rovné a vzájemné, tedy za rovnocenné s katolictvím a byla jim slíbena i finanční podpora státní. K recipovaným církvím přistoupilo později i židovské vyznání, po staletí v zemi rozšířené a trpěné. Židům byla zák. čl. XVII/1867 přiznána úplná politická a občanská rovnoprávnost s křesťany, ale jejich vyznání bylo teprv zák. čl. XLII/1895 prohlášeno recipovaným. Od té doby jsou v Uhrách resp. nyní na Slovensku a v Podkarpatské Rusi recipovanými vyznáními a církvemi římskokatolická, řeckokatolická, arménskokatolická, evangelická augsb. vyzn. (příslušníkům říká se prostě evangelíci), evangelická reform. (nejnověji prostě reformovanou zvaná), řeckovýchodní (pravoslavná) a to srbská a rumunská, dále církev unitářská a konečně židé, jak tento výčet výslovně obsahuje § 6 zák. čl. XLII/1895. Válečné spojenectví s Tureckem a zvláštní podmínky islámu způsobily vydání zák. č. XVII/1916, jímž bylo v Uhrách po vzoru rakouského zák. č. 159/1912 ř. z. uznáno islámské náboženství ritu hanefitského.
Mimo církve a n-é sp-i recipované, jak jsou výše uvedeny, nebo zvláštním zákonem uznané (islám), zná uherské zákonodárství n-é sp-i uznané „zákonně”, ve skutečnosti však pro každý jednotlivý případ administrativním aktem na základě zák. čl. XLIII/1895, jenž vyhlásil podmínky, za nichž lze dosáhnouti takovéhoto zákonného uznání. Takovéhoto uznání domohla se v Uhrách však jen jediná n. sp. baptistská (nař. č. 77092/1905 kul.), kdežto Nazareni byli v Uhrách pouze trpěni, ne však výslovně uznáni, ježto některé části jejich učení byly v rozporu se zákony na obranu země (nař. č. 12598/1868 kul., č. 563/1875 kul., č. 15226/1881 kul.). V nejnovější době získaly zákonné uznání pro Slovensko a Podkarpatskou Rus na základě téhož zák. článku československá církev (vyhláška min. škol. č. 193/1925 Sb.) a českobratrská církev evang. (vyhláška min. škol. č. 84/1928 Sb.). Týmž zák. čl. XLIII/1895 také bylo umožněno vystoupiti z kterékoli n-é sp-i beze vstupu do jiné, tedy zůstati bezkonfesním.
Také na Slovensku a v Podkarpatské Rusi změna státoprávních poměrů spojením zemí těch s historickými zeměmi v nový stát vedla u tamních protestantů k tomu, že se zřekli posavadní organisace a odešli ze svých celouherských církví i vytvořili si církve tuzemské, pouze na Slovensko s Podkarpatskou Rusí omezené. „Evangelická církev a. v. na Slovensku” dosáhla již státního potvrzení své ústavy (vyhláška min. škol. č. 61/1922 Sb.), kdežto reformovaná církev o potvrzení to ještě stále se státem jedná. Oficielní styk obou těchto církví s býv. ústředím v Maďarsku je ovšem přerušen a nové církve nejsou nadále součástmi starouherských církví, v Maďarsku zbylých.
Pravoslaví začalo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi svou organisaci zřizováním jednotlivých farních (náb.) obcí, jimž dostávalo se schválení státní správy kultové. Teprv r. 1929 byla utvořena pravoslavná eparchie (biskupství) pro Podkarpatskou Rus, státně potvrzená (vynesení min. škol. č. 161181/1929, min. věstník 1930, str. 34). Na Slovensku však k takovéto vyšší organisaci posud nedošlo. (Srov. heslo: „Pravoslavná církev.”)
Pokud jde o židy na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, zná dnešní právní stav pouze jejich povinnou organisaci v náb. (kultové) obce, jež jsou — po rozštěpení v židovstvu, nastalém v 70. letech minulého století — trojího druhu (ritu), orthodoxní, neologické či kongresové a status quo ante, a jejichž státní schvalování děje se administrativní cestou. Na vyšší obligatorní organisaci židovstva nebylo ani v Uhrách legislativně pamatováno, ale administrativně povstaly zemské svazy náb. obcí s ústřední kanceláři v Pešti (kongres. r. 1869, orthodox. r. 1871). Když po vzniku ČSR bylo spojení náb. obcí na Slovensku a v Podkarpatské Rusi s těmito svazy přerušeno, vynutila si brzo praktická potřeba, že se tuzemské kultové obce na Slovensku seskupily v nové dobrovolné zemské svazy na ochranu společných zájmů, kteréžto svazy (nyní jeden pro obce orthodoxní, druhý společný „ješurun“ zvaný pro kongresové čili neologické i pro status quo ante) dosáhly státního schválení. V Podkarpatské Rusi však posavadní pokusy o takovouto dobrovolnou vyšší organisaci neměly trvalého úspěchu. (Srov. heslo: „Izraelská náb. společnost.")
Z vyznání státem jakožto n. sp. neuznaných resp. těch, která o uznání to nepožádala, sluší vzpomenouti methodistů, adventistů (také sobotníky zvaných), církve boží a j.
Státoobčanská práva po náb. stránce nebyla v Uhrách vyslovena souhrnně v nějakém základním zákoně (uherské zákonodárství nezná takového druhu zákonů), nýbrž byla vyvozena z rozličných zákonů, zvyklostí a právních zásad. Podle nich v poslední době uherského státu každý směl vyznávati jakoukoli víru a náb. a sledovati je i zevně vykonávati v mezích zákonů a veřejné mravnosti. Nebylo dovoleno nikoho nutiti k plnění náb. aktu, s jeho vírou nesrovnatelného, aniž církevně vystupovati proti někomu z důvodu, že plnil svou občanskou povinnost nebo vykonal své právo v zákonech obsažené nebo že neučinil něco zákony zapovězeného. Teprv zák. čl. XLIII/1895 vyslovil určitě tyto zásady ve smyslu právě naznačeném (§§ 1 až 4).
Dnes platí o všeobecných právech státních občanů na kultovém poli to, co bylo nahoře již uvedeno při ústavní listině ČSR. Také na Slovensku a v Podkarpatské Rusi tato ústava vytvořila proti posavadnímu stavu liberálnější situaci, ba v praksi je rozdíl proti dřívějšku v těchto zemích ještě větší. Zvláštní postavení má podle této ústavní listiny Podkarpatská Rus, ježto její budoucí sněm je povolán, aby si upravil sám náb. poměry v zemi (§ 3 úst. list.). Je na bíledni, že to může vésti k úpravě v zásadách i jednotlivostech odlišné od úpravy v ostatních částech státu a tím až k disunifikaci náb. poměrů, pokud stát do nich zasahuje.
III. Náboženské rozvrstvení obyvatelstva v ČSR.
(Výsledky sčítání obyvatelstva z r. 1921, provedeného podle vyznání, nikoli podle náb. společností.)
Nábož. vyznání Čechy Morava Slezsko Slovensko Podkarp. Rus Celá ČSR
římskokatol 5,216.180 2,421.220 564.064 2,128.205 55.164 10,384.833
řeckokatol 6.771 1.772 721 193.735 332.451 535.450
arménskokatol 32 5 6 43 7 93
českobrat. evang 147.799 72.612 10.788 2.372 297 233.868
augsburské 85.248 12.112 53.327 382.428 2.267 535.382
helvet. (reform.) 2.282 340 458 144.549 60.277 207.906
ochranovské (Jedn. Brat.) . . 3.634 206 23 58 12 3.933
svobodné reform. (Jedn. českobratr.) 4.534 458 44 61 2 5.099
baptist. (Jedn. Chelčického). . 715 279 16 1.011 86 2.107
metodistické 1.445 9 — — 1 1.455
anglikánské 189 37 8 26 — 260
jiná protest 268 16 5 7 13 309
řeckopravosl
arménskopravosl 7.165 1.675 242 2.877 60.986 72.945 127 12 — 2 11 152
starokatol 16.329 2.799 975 145 7 20.255
českoslov 437.377 61.786 24.069 1.910 191 525.333
izrael. (židov.). ....... 79.777 37.989 7.317 135.918 93.341 354.342 jiná 1.344 315 734 210 221 2.824
neznámá 1.282 216 66 495 60 2.119
bez vyznání 658.084 49.026 9.405 6.818 1.174 724.507
všeho obyvatelstva 6,670.582 2,662.884 672.268 3,000.870 606.568 13,613.172
IV. Zákonné (státní) uznávání n-ých sp-í. Podmínky zákonného (státního) uznání nových n-ých sp-í a postup při tom upravuje pro historické země zák. č. 68/1874 ř. z. Přivržencům náb. vyznání posud zákonně neuznaného musí se uděliti uznání jejich n-é sp-i, jestliže její učení, bohoslužba, ústava (zřízení) a pojmenování neobsahují nic protizákonného nebo mravně závadného a je-li zajištěno zřízení a trvání alespoň jedné náb. obce podle požadavků tohoto zákona (§ 1). Uznání vyslovuje ministr školství a dostává se jím n-é sp-i účasti na právech, která příslušejí podle státních zákonů církvím a n-ým sp-em zákonně uznaným (§ 2). Náležitosti příslušnosti k n-é sp-i a způsob vstupu do ní určuje církevní ústava (§ 3). Zřízení náb. obcí a okrsků, které zahrnují několik obcí, jakož i změna obvodů obcí a okrsků již trvajících potřebuje státního schválení (§ 4). Státní souhlas se zřízením obce je však vázán na průkaz, že obec má nebo je s to opatřiti dostatečné prostředky, aby zajistila bohoslužebné ústavy a obstarávala vyučování náboženství (§ 5). Dřívější požadavek o prostředcích na vydržování duchovního správce byl odstraněn § 6 zák. č. 122/1926 Sb. Neobsahuje-li již sama církevní ústava ustanovení o zřizování a působnosti náb. obcí, je to upraviti statutem obce, jenž potřebuje státního schválení (min. škol.) (§ 6 zák. č. 68/1874 ř. z.). Obec může se konstituovati teprve, když dosáhla státního schválení podle § 4 (§ 5). Náb. obec zahrnuje v sebe všechny příslušníky n-é sp-i v obvodu obce bydlící; kdo z příslušníků bydlí mimo obvod některé z náb. obcí, pokládá se za člena obce nejbližší (§ 8). Členy představenstva obce mohou býti jen státní občané, plně požívající občanských práv. Zřízení představenstva je oznámiti zemské politické správě, leda že by šlo o představenstvo, jehož působnost zahrnuje více než jednu obec; tu je nutno potvrzení ministerstva školství (§ 9). Rovněž obmyšlené ustanovení duchovního správce je oznámiti zemské politické správě, která má právo do 30 dnů sděliti obci své odůvodněné námitky proti tomu. Neučinila-li tak vůbec nebo včas (s. s. 4. 6. 1900, č. 5302, Budw. 14440 a 5. 11. 1902, č. 9331, Budw. 1300), lze ustanovení provésti. Ustanovení církevních služebníků (duchovních), jejichž působnost zahrnuje více než jednu náb. obec, potřebuje potvrzení ministerstva školství (§ 11). Duchovním správcem může se státi jen státní občan, mravně a politicky bezúhonný, jehož všeobecné vzdělání prokázáno je aspoň skončením gymnasijního studia (§ 10). O theologickém vzdělání zákon nemluví a je tedy věcí samé n-é sp-i, jak a kdy pokládá duchovního za odborně připraveného k jeho funkci. To bývá obyčejně vysloveno v její ústavě a je pak její povinností ustanovení to dodržovati. Jestliže církevní služebník (duchovní) ztratí občanství nebo byl uznán vinným zločinem nebo trestním deliktem spáchaným ze ziskuchtivosti, proti mravopočestnosti nebo vzbuzujícím veřejné pohoršení, má vláda požádati n-ou sp. resp. obec za jeho odstranění z úřadu. Provinil-li se vůbec chováním, kteréž by jeho setrvání v úřadě činilo nebezpečným veřejnému pořádku, může vláda požadovati jeho odstranění z výkonu úřadu. Když se požadavku vlády nevyhoví v přiměřené lhůtě, pokládá stát církevní úřad duchovním posud zastávaný za uprázdněný pro státní obor a postará se o to, aby úkony státními zákony na tento úřad vznesené byly jinak opatřeny po tak dlouho, až bude tento úřad znovu obsazen. Stejně může býti postupováno, jestliže z jiného důvodu nemohou býti tyto úkony řádným duchovním správcem obstarávány (§ 12). Každé spojení několika náb. obcí nebo jejich zástupců k společné činnosti trvalé nebo přechodné, na něž není pamatováno již v církevní ústavě, zejména k usnášení se o společných věcech, potřebuje povolení ministra školství (§ 13). K vydobytí církevních dávek (přirážek), se státním souhlasem rozepsaných, jakož i požitků a platů příslušejících církevním služebníkům, poskytuje se státní pomoc (§ 14). Státní správa kultová bdí nad tím, aby uznané n-é sp-i, jejich obce a orgány nepřekročovaly obor své působnosti a zachovávaly ustanovení tohoto zákona i příkazy na jeho podkladě jim státními úřady dané, jakož i plnily požadavky jimi na ně vznesené podle téhož zákona. Úřady mohou tu zakročiti peněžními pokutami nebo jinými přípustnými prostředky donucovacími (§ 15).
Jak je viděti, zák. č. 68/1874 ř. z. jedná jen o nových n-ých sp-ech a požaduje s jejich uznáním jako celku současně zřízení aspoň jedné náb. obce jako konkretní jednotky administrativní. Obojí povoluje ministr školství. Zákon sice mluví v § 3 o církevní ústavě, neurčuje však blíže, zdali je nutno ji státně schváliti nebo jinak sankcionovati. Není pochyby, že by to příslušelo rovněž ministru školství, když mu patří již i schvalování statutů jednotlivých obcí. (Také vskutku byla ústava starokatolické církve — její „synodální a obecní řád“ — schválena výnosem min. kultu č. 16875/1877, kdežto evang. [ochranovská] církev bratrská nemá posud státně schválené církevní ústavy.)
N. sp., jež by si nechtěla v tuzemsku opatřiti státní uznání, nebyla by tu vlastně s hlediska státního n-ou sp-í, nýbrž jen vyznáním representovaným věřícími, ježto stát ji jako kultovou korporaci nezná (srov. s. s. z 28. 12. 1907, č. 11832, Budw. 5612). Tím však n. sp. a tím více ovšem samo vyznání není ještě zakázáno, nýbrž zůstávají jen neuznanými.
Právně je pokládati za zakázaná všechna náb. sdružení (sekty), jejichž zákaz byl státní správou výslovně vyřčen a posud nebyl odvolán, tak za býv. Rakouska u německokatolíků, přátel světla, svobodných křesťanů (nař. min. vnitra č. 246/1851 ř. z.), dále u johanovských bratří, novojerusalemitů, novosalemitů, vyznavačů čisté křesťanské lásky a nazarenů (nazareů, následovníků Kristových) (nař. min. kultu č. 47/1858 ř. z. a č. 183/1860 ř. z.); je ovšem sporno, zda tento zákaz neplatí pro celou býv. říši.
Při n-ých sp-ech státně neuznaných a tím více ovšem při zakázaných sektách nelze mluviti o dovoleném výkonu náb., jehož subjektem by byla takováto n. sp. Může jím býti jen jednotlivec, jemuž to zaručuje § 122 úst. list., pokud jen výkon ten není v neshodě s veřejným pořádkem nebo s dobrými mravy, tak že není tu překážky, aby jednotlivec byl i vyznavačem — ne ovšem členem — zakázané sekty, při čemž však je trestno (§ 304 tr. z.) pořádati shromáždění, konati přednášky, získávati vyznavače a pod. k založení nebo rozšíření n-é sp-i (sekty), jejíž uznání bylo státní správou prohlášeno nepřípustným. Vzhledem k § 122 úst. list., jenž každému povolil nejen soukromý, ale také veřejný výkon jeho vyznání, spadá pod § 304 tr. z. jen náb. vyznání výslovně zakázané, jakožto příčící se veřejnému mravu a pořádku.
Zák. č. 68/1874 ř. z. nepraví nic o odnětí zákonného uznání. Není pochyby, že by musilo býti odnětí tohoto uznání výslovně prohlášeno, a to opět ministrem školství, a že by nenastalo bez takovéhoto právního aktu již samou ztrátou zákonných podmínek positivních (existence aspoň jediné obce). Změna ústavy by ovšem žádala nového schválení — uznání — u těch n-ých sp-í (církví), které požívají státního uznání nikoli teprve na podkladě tohoto zákona, nýbrž již od dřívějška. Tu by bylo lze uznání odejmouti jedině cestou zákona.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jako někdejších součástech uherského státu platí o zákonném uznávání nových n-ých sp-í a o jejich organisaci posud zák. čl. XLIII/1895. Podle něho státní občané (cizozemci se tedy toho nemohou domáhati), kteří zamýšlejí se ustaviti v n. sp. zákonně uznanou, mají prokázati, že je zajištěno zřízení a udržování aspoň jedné náb. obce, jakož i náb. vyučování dětí, a předložiti ministru školství ke schválení organisační statut, obsahující všechna ustanovení, jež se týkají církevního života. V tomto statutu zejména je pamatovati na ustanovení o dogmatickém a mravním učení, o bohoslužbě a ostatních náb. obřadech, jakož i o discipl. předpisech pro úředníky a jiné zaměstnance (§ 7). Schválí-li ministr školství předložený organisační statut, je v tom zahrnuto i zákonné uznání n-é sp-i, o němž se tedy zvláště nerozhoduje. Schválení může býti odepřeno jen tehdy, kdyby nová n. sp. sledovala protistátní nebo protinárodnostní směr, kdyby nebyly splněny podmínky § 7, kdyby zásady víry, učení, bohoslužba a jiné náb. obřady nebo církevní organisace byly v odporu s platnými zákony nebo s veřejnou mravností, byly souhlasnými s některou jinou n-ou sp-í již recipovanou nebo uznanou nebo se od ní rozeznávaly pouze bohoslužebnou řečí a církevní správou, kdyby název n-é sp-i choval v sobě charakter jedné rasy nebo národnosti či urážel n-é sp-i již recipované neb uznané (§ 8). N. sp. po schválení statutu konstituovaná může jakožto veřejná korporace náb., pod ochranou a vrchním dozorem státu stojící, volně vykonávati veřejné společné bohoslužby, činiti podle svého autonomního práva církevního sama opatření ve svých náb. a církevních věcech, spravovati svá nadání církevní, vyučovací, vychovávací a dobročinná, shromažďovati prostředky k úhradě svých církevních potřeb a požadovati pro to od svých věřících hmotné příspěvky. Může dále ukládati církevní daň a jiné dávky, jež může uplatňovati s vyloučením admin. cesty jen řádným pořadem práva (kdežto u recipovaných církví slouží tomu administrativní cesta), konečně pak může vykonávati církevní kázeň podle schválených discipl. předpisů. Její právo k nabývání nemovitého majetku je však omezeno na budovy modlitební, vyučovací, vychovávací a dobročinné, na obytné domy pro její zaměstnance církevní i ústavní a na hřbitovy. Listiny vydané o jejím nabývání nemovitostí potřebují potvrzovací doložky prvního úředníka municipia (župního úřadu), bez níž nelze provésti knihovní zápis vlastnictví (§ 9). Konstituování náb. obce oznámiti je témuž úřadu a je při tom předložiti také místní statut obce, kde je uveden její obvod a organisace představenstva (§ 11). Členem náb. obce je každý, kdo patří do n-é sp-i a bydlí v obvodu obce (§ 12). Duchovním správcem a představeným obce může býti státní občan, občansky i politicky svéprávný a státoobčansky i mravně bezúhonný, jenž své způsobilosti k tomuto úřadu dosáhl v tuzemsku (§ 13). Má býti oznámen prvnímu úředníku municipia (žup. úřadu), který vznese při nedostatku osobních podmínek §u 13 proti obmyšlenému ustanovení své námitky, před jichž vyřízením nelze ustanovení provésti (§ 14). Ministr škol. zbaví duchovního správce nebo představeného úřadu, ztratil-li státní občanství nebo byl-li odsouzen pro delikt státu nepřátelský nebo prýštící ze ziskuchtivosti, urážející veřejnou mravnost nebo vzbuzující veřejné pohoršení. Nebylo-li uposlechnuto příkazu k odstranění z úřadu, může ministr vysloviti rozpuštění náb. obce (§ 15). Když n. sp. sestává z několika náb. obcí, jež jsou spojeny ve vyšší církevní organismus, má si zříditi vyšší představenstvo, jehož členové mají rovněž splňovati podmínky §u 13 a potřebují potvrzení ministra škol. (§ 16). Úřad nebo jednotlivec mimo svaz státu stojící nemůže býti církevní hlavou nebo ochráncem n-é sp-i a nesmí společnost býti v nijaké církevní odvislosti od zahraničního úřadu, n-é sp-i nebo osoby (§ 17). Každá změna organisačního statutu má býti předložena ke schválení ministru škol. Nevyhovuje-li změna podmínkám §ů 7 a 8, odporuje-li §u 4 nebo když církevní usnesení, modlitební knihy nebo učebnice obsahují taková ustanovení nebo učení, jež zakazují členům n-é sp-i plniti státoobčanské povinnosti nebo jim ukládají jednání zákonem zapovězené, má ministr škol. odvolati zákonité uznání (§ 18). Generální shromáždění církevní může se konati jen veřejně a mohou býti na něm projednávány pouze věci církevní, majetkové, vyučovací, vychovávací a dobročinné, n-é sp-i se týkající, jakož i všeobecné věci patřící do okruhu náb. a mravního života. Usnesení tam učiněná je zaznamenati v protokole, který se překládá ministrovi neb úřadu jím naznačenému (§ 19). Ministr má právo vykonávati vrchní dozor nad n-ou sp-í zejména pak bdíti nad tím, aby jmění a nadání nebyla zmenšována nebo dokonce pro špatnou správu ztracena nebo odcizována svému účelu, jakož i aby n. sp. vykonávajíc svou církevní autonomii dbala zákona a držela se činnosti organisačním statutem (sc. církevní ústavou) nebo statuty náb. obcí vymezené (§ 20).
V. Právní účinky uznání a právní postavení n-ých sp-í. Státním uznáním nabývá n. sp. charakteru veřejné korporace s příslušnými právy a povinnostmi. Zdali je pokládati za právnickou osobu celou n. sp. nebo její jednotlivé části nebo konečně její instituce, závisí od její organisace státně uznané. V historických zemí není rozdílu mezi jednotlivými církvemi a n-ými sp-mi, pokud jde o jejich zásadní právní poměr k státu, ježto tu zákonodárství XIX. stol. ve své nivelisující tendenci postavilo je všechny na roveň, pokud vůbec požívají státního uznání. Leč význam jednotlivých vyznání a církví v dějinách, jejich světová důležitost, konečně pak faktické poměry ve státě, zejména počet jejich příslušníků, zámožnost atd. přece jen způsobují, že obecné mínění neklade je všechny na jeden stupeň. Rovnost všech n-ých sp-í před státem a zákonem není ovšem ještě provedena veskrz důsledně; tak na př. není zřejmá z jejich finančního poměru k státu, neboť některé dostávají od něho povinné pravidelné dotace — povinnost státu k dotaci nezavazuje jej vyplatiti celou částku ve státním rozpočtu pro to určenou (n. s. s., Boh. adm. 6519) — jiné však jen dobrovolné podpory (subvence), mezi oněmi prvními pak opět jedny mají pro svoje duchovenstvo vyměřeny pevné individuální státní příspěvky resp. platy (kongruu), jdoucí od státu, příp. u katolíků z náb. fondů, přímo k percipientu bez prostřednictví církevních úřadů, jiné dostávají však na duchovenstvo hromadnou dotaci, s níž samy hospodaří. Zákon (t. zv. kongruový) č. 122/1926 Sb. změnil tento stav potud, že také ty státně uznané n-é sp-i, jež posud byly ohledně svých duchovních odkázány na event. dobrovolné státní podpory, mají nadále pro ně od státu pravidelnou roční dotaci; ostatní účely církevní jsou však u nich i napříště subvencovány státem jen dobrovolně. Rovněž je viděti vliv jen některých vyznání resp. církví a to in concreto křesťanských na státní úpravu nedělního a svátečního klidu, při čemž po praktické stránce je hledati důvod v tom, že valná většina obyvatelstva ve státě je křesťanská.
Ve příčině vykonávání náb. odstranila ústavní listina RČS dřívější omezení, že veřejný výkon příslušel pouze n-ým sp-em státně uznaným; nyní není rozdílu, zdali jde o příslušníky n-é sp-i státně uznané
Slovník veřejného práva českosl. 45 nebo neuznané a možnost veřejného náb. výkonu je jim obojím poskytnuta stejně, pokud výkon není v neshodě s veřejným pořádkem a řádem nebo s dobrými mravy (u n-ých sp-í výslovně zakázaných vždy), u hromadných výkonů pak pokud se zachovají předpisy obecněstátní, týkající se spolčování a shromažďování. To platí tedy jak o shromážděních k náb. účelům, tak také o průvodech, procesích, poutích a pod. Při tom u n-ých sp-í státně uznaných nepotřebují pohřební průvody, procesí, pouti a jiná shromáždění nebo průvody konané v rámci výkonu kultu ani oznámení úřadu, ani předchozího úředního povolení (§ 5 zák. č. 135/1867 ř. z.).
Je věcí především n-ých sp-í státně uznaných samých, aby si svoje vnitřní věci vedly samosprávně, at jde o náb. nauku, způsob bohoslužby, duchovní správu, církevní administrativu, vyučování náb., kostelní pořádek atd., vše to jednak v mezích církevní ústavy, jež tvoří základ jejich organisace státně uznané, jednak pak v mezích všeobecných státních zákonů a s ohledem na výše zmíněné všeobecné omezení, v státní ústavě vyslovené. Úřední a disciplinární moc n-é sp-i je omezena pouze na členy církve a nelze při jejím výkonu užívati vnějšího donucení, jakož i nemůže býti uplatňována tak, aby nastal tím konflikt se zákony a nařízeními státními nebo s výkonem občanských práv u církevních příslušníků. Také majetková stránka n-ých sp-í je především věcí jich samých, takže jednak zůstávají nadále v držení a užívání svého jmění a svých zařízení, sloužících církevním účelům v širším smyslu (vyučovacím, vychovávacím, dobročinným i specificky náb.), jednak pak mohou n-é sp-i státně uznané volně nabývati majetku a jím disponovati, ať jde o církevní celek neb o jednotlivé jeho části a instituce, řádně vzniklé a existující, když postup při tom děje se podle církevní ústavy a je ve shodě s příslušnými předpisy státními, pokud u některých církví nejsou výslovně stanovena jistá omezení (na př. státní dozor majetkový u kat. církve). Uznané n-é sp-i mohou — až na kat., při níž na to právní předpisy státní nepamatují — rozepisovati k úhradě svých potřeb církevní daně a jiné daně a jiné dávky a mohou za zachování jistých podmínek dovolávati se státní podpory při jejich vymáhání na svých členech.
U n-ých sp-í státně neuznaných není dána positivními státními předpisy takováto právní základna pro jejich působení, ať jde o církevní správu, náb. život nebo konečně o majetkové věci, nelze tu mluviti s hlediska státního o korporativní representaci společnosti, stát nezná jejich náb. obce aniž duchovní správu nebo církevní funkcionáře, nýbrž má co činiti jen s jednotlivými přivrženci takového vyznání. Podklad pro svou existenci pro foro externo, pokud vůbec bylo by lze, musily by si tyto společnosti zjednati jinak, jestliže vůbec chtějí míti právní půdu pod nohama. Děje se to obyčejně tím, že náb. sdružení se etabluje ve formě spolkové pro jednotlivé účely (školské, charitativní nebo materielně zájmové), ježto všeobecné kultové sdružování na základě spolčovacího práva není možno pro kongregace, řády a n-é sp-i (§ 3 zák. č. 134/1867 ř. z.). Pokud jde o vyznání resp. sekty přímo zakázané, není ovšem důsledně ani touto cestou možno propůjčovati nějaký právní základ pro jejich organisaci, ať by měla účelem povšechné sdružení příslušníků nebo jednotlivé stránky církevního života. N-ých sp-í státem mlčky uznaných právní stav nezná.
Ne zcela stejné postavení n-ých sp-í je na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. I tam platí ústavní listina ČSR. a také tam nelze proto brániti veřejnému a soukromému výkonu náb. za zachování příslušných ustanovení státních. Leč pokud jde o n-é sp-i a jejich postavení i působení, zanechal historický vývoj v obou těchto územích býv. státu uherského stopy mnohem znatelnější. N-é sp-i, jež stát zná a uznává, tvoří tam dvě kategorie, od sebe odlišné; jednak církve recipované, k nimž nutno přičísti také židovské vyznání — ač to tam netvoří n. sp. s vyšší případně ústřední církevní organisací obligatorně vybudovanou —, jednak n-é sp-i zákonně uznané. Ony byly připuštěny a uznány zákony (míry a pod.), je tedy jejich existence ve státě součástí celé zákonné soustavy. Z těchto je každá zvlášť uznávána pouhým ministerským nařízením resp. povolením podle jednotného zákona (zák. čl. XLIII/1895), jenž položil všeobecný základ k takovémuto uznávání a stanovil zásady a podmínky pro to. Podmínky ty jsou však mnohem tužší než ony, za nichž existují a působí recipované církve; jim blízko stojí náb. islamské, které dosáhlo svého zákonného uznání zvláštním zák. čl. XVII/1916. Také mezi recipovanými církvemi, které po právní stránce jsou si navzájem rovny, činí veřejnost rozdíl, hlavně s ohledem na jejich historický vývoj a početnost věřících; právní opory však rozdíly ty ve státě nemají. Veřejnými korporacemi jsou jak recipované církve, tak i n-é sp-i „zákonně uznané“, ať již jde po rozumu církevní ústavy o celek, části neb instituce. Po finanční stránce byl dříve rozdíl v tom, že recipované církve měly nárok na povinné státní příspěvky (dotace) a že jejich duchovní požívali kongruy, kdežto u zákonně uznaných n-ých sp-í tohoto nároku a kongruy nebylo. Zák. č. 122/1926 Sb. přinesl aspoň tu změnu, že pro duchovenstvo zaručuje se n-ým sp-em zákonně uznaným nyní pravidelná státní dotace; jejich jiné církevní účely však tohoto zajištění nemají a jsou odkázány jen na případnou dobrovolnou státní subvenci.
V pojmu recipovaných církví na Slovensku a v Podkarpatské Rusi kryje se nutně také pojem církevní autonomie, tam značně šíře chápané, než je tomu u státně uznaných n-ých sp-í v historických zemích. Autonomie ta se týká jak celého církevního života tak zejména majetkové stránky. Je vyslovena především v církevním zřízení samém, nesmí však jíti tak daleko, aby překážela státním zákonům nebo s nimi kolidovala. V této autonomní úpravě církevních věcí je obsažena svoboda uspořádati si náb. nauku, bohoslužbu, duchovní správu, církevní administrativu, vyučování náb., disciplinární moc nad duchovními i věřícími (za státní podpory pro výkon disciplinárních nálezů) atd., jednak pak disposice majetkem a hmotnými zařízeními, pokud není platnými předpisy upraven státní vliv na ně (jako důsledek nejvyššího patronátu králova souhlas krále resp. vlády se zcizováním a zatěžováním kat. církevního majetku a jejich zásadní vliv na majetkové věci jiných recipovaných církví). N-é sp-i zákonně uznané nemají tak rozsáhlé církevní samosprávy, ježto platí pro ně omezení daná zák. čl. XLIII/1895, výše již vzpomenutá, zejména státní povolení každé náb. obce, tuzemská kvalifikace duchovních, zbavení duchovního funkce i rozpuštění náb. obce státní správou kultovou, nutnost zříditi vyšší orgány při několika obcích, zákaz odvislosti od zahraničních církví, osob a institucí, možnost odvolati zákonné uznání, státní dohled nad řádnou správou církevního jmění a nad nepřekročováním působnosti n-é sp-i, omezené právo k nabývání majetku atd. To, co bylo nahoře řečeno o n-ých sp-ech neuznaných, platí zásadně v celku také pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, stejně jako pokud by šlo o vyznání zvlášť zakázaná a jich činnost. Otázka církevní autonomie není v ČSR. již tak významna, jako tomu bylo ve státech, z jichž částí Čsl. republika povstala, a zejména v Uhrách, ježto dnes chápe stát podstatně jinak svoje úkoly na náb. poli a vychází ze zásady nezasahovati do církevního života, zejména vnitřního, o nic více, než žádají platné předpisy právní, mimo jejichž rámec upravuje a řídí si n. sp. vše ostatní bez ohledu na stát, majíc ovšem také sama zření k platnému právnímu stavu.
Ve příčině školství jsou státně uznané n-é sp-i v historických zemích podobně jako recipované církve a zákonně uznané n-é sp-i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi po kultové stránce zásadně oprávněny zřizovati si ze svých prostředků církevní školy podle všeobecných školských předpisů s omezeními v nich obsaženými. Rovněž nezakazují platné školské předpisy, aby školy ty byly navštěvovány také dětmi jiného vyznání.
Pokud konečně jde o církevní úřady a církevní úřední osoby v n-ých sp-ech recipovaných neb uznaných, jsou sice úřady a funkcionáři veřejnými, nikoli však státními, i požívají v této své činnosti po některých stránkách státní ochrany, zejména pokud při tom vykonávají funkce státem na ně přenesené (oddavky, matriky).
VI. Státní dozor nad n-ými sp-mi (jus inspiciendi et eavendi). V historických zemích není toto právo státu vůči všem n-ým sp-em stejné. Společným pro všechny n-é sp-i státně uznané je, že v duchovní správě může působiti jen takový duchovní, jenž má zdejší státní občanství a je politicky i mravně bezúhonný. Zvláštní postavení má tu římskokatolická církev, což souvisí s jejím historickým významem a jejím poměrem k státu v běhu dějin. Stát má jistá práva nad ní, tak na př. při obsazování některých církevních úřadů resp. obročí — ať bera na vědomí ustanovení církevních funkcionářů nebo spolupůsobě při jmenování vyšších hodnostářů —, a dozírá na církevní majetek chráně jej před zhoršením i dávaje svolení k jeho zcizení a zatížení. Jinak je opatřeno toto právo státu u evang. církví, kde stát schvaluje církevní ústavu (zřízení), potvrzuje nebo béře na vědomí volbu vyšších funkcionářů duchovních i světských v církvi a nižšího duchovenstva. Ještě jiná úprava je u n-é sp-i židovské podle zák. č. 57/1890 ř. z., neboť tu se již blíží poměru státu k n-ým sp-em a jejich náb. obcím, jak je určen v zák. č. 68/1874 ř. z.
45* U oněch n-ých sp-í, které dosáhly státního uznání na podkladě zákona právě uvedeného, platí ustanovení §§ 9 a 11 tohoto zákona, jak byla ve příčině volby představenstva a ustanovování duchovních již výše uvedena. Zdali je ustanovení to definitivní nebo zatímní, případně zdali jde o řádného duchovního správce (faráře) nebo jiného člena duchovní správy (na př. farního administrátora), nečiní rozdílu, leda že by šlo jen o přechodné obstarávání církevních funkcí duchovním na dobu uprázdnění duchovní správy (s. s. 18. 2. 1888, č. 183, Budw. 3934). Jestliže duchovní je trestně stíhán nebo odsouzen, má o tom soud učiniti sdělení zemské politické správě (výnos min. sprav. č. 1091/1880), což původně platilo jen o kat. duchovenstvu (výnos min. sprav. č. 3504/1878 případně č. 17507/1878). O odstranění duchovního správce z úřadu bylo již pojednáno nahoře (§ 12 zák. č. 68/1874 ř. z.). Konečně je tu vzpomenouti zák. č. 111/1919 Sb., jenž stihá trestně duchovního kteréhokoli vyznání nebo jinou osobu v podobné funkci činnou, která při náb. úkonu, zejména při kázání, promlouvá o věcech politického života, kritisuje zákony nebo nařízení, doporučuje politické organisace či strany a pod. (t. zv. zákon kazatelnicový).
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi není státní dozor nad n-ými sp-mi — podobně jako v historických zemích — u všech stejný. Práva státu vůči římskokatolické a řeckokatolické církvi jsou podobna těm, jaká byla právě stručně vylíčena v historických zemích. Panovník v býv. Uhrách — a tedy dnes na Slovensku a v Podkarpatské Rusi vláda státu — je nejvyšším patronem (ochráncem a dozorcem) této církve, v kterémžto pojmu je skryta obsáhlá ingerence státu na církev v ohledu majetkovém. Obě protestantské církve (evang. a. v. a reform.) byly v Uhrách vůči státu chráněny rozsáhlou autonomií, pro Slovensko a Podkarpatskou Rus aspoň právně posud aktuelní, ač i v jejím rámci jsou práva státu značná. Stát schvaluje církevní ústavu, je zastoupen při celocírkevních shromážděních, bere na vědomí volbu nebo jmenování církevních funkcionářů atd. Dozor státu nad církevním jměním u protestantských církví, ač kdysi stát si jej vyhražoval, se v praksi nyní vůbec nevykonává, leda že by stát měl specielní zájem o to po stránce finanční, jsa v ní účasten. Také židovské vyznání na Slovensku a v Podkarpatské Rusi požívá ještě z uherských dob autonomie, leč tu, ježto není obligatorní vyšší církevní organisace, zasahuje do něho stát hlouběji, neboť povoluje nové náb. obce, schvaluje jejich statuty a bdí nad tím, aby rabíni splňovali jisté osobní podmínky (státní občanství a nabytí způsobilosti v tuzemsku, zák. čl. XLII/1895). U n-ých sp-í zákonně uznaných na podkladě zák. čl. XLIII/1895 je upraven státní dozor v §§ 13 až 16, 20 tohoto zákona, jak bylo uvedeno již výše. Státní dozor jeví se také v tom, že podle § 19 nutno je předkládati ministrovi školství neb úřadu jím označenému usnesení učiněná na generálních shromážděních církevních.
V § 15 zák. č. 68/1874 ř. z. jsou obsažena ustanovení týkající se jus cavendi státu. Podle toho v historických zemích má státní správa kultová bdíti nad tím, aby n-é sp-i a jejich obce i orgány nepřekročovaly obor své působnosti, jakož i aby zachovávaly ustanovení tohoto zákona i příkazy, na jeho základě jim dané státními úřady, a plnily požadavky na ně podle téhož zákona vznesené, neboť by jinak mohlo býti proti nim zakročeno pokutami nebo jinými zákonně přípustnými prostředky donucovacími. Jinak je tomu, jestliže n. sp. vydá normy, jež jsou protizákonné nebo mravně závadné, ježto tu, setrvá-li při nich, zbavuje se sama svého právního podkladu a musila by se vysloviti ztráta jejího státního uznání, kdyby jiné mírnější prostředky upomínací nebo donucovací zůstaly bezúčinnými.
Jednati o kultových věcech n-ých sp-í státně uznaných — mimo výjimky zvlášť stanovené — přísluší státním úřadům kultovým, jimiž jsou resp. v jejichž vlastnosti fungují politické správy okresní a zemské s ministerstvem školství jakožto nejvyšší řádnou instancí kultovou. Kompetence soudní je výjimkou.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi obsahuje podobná ustanovení, týkající se jus cavendi státu, zák. čl. XLIII/1895. Jeho § 20 ustanovuje, že má ministerstvo školství bdíti nad tím, aby byly zachovávány zákonné předpisy při výkonu církevní autonomie a aby n-é sp-i se držely hranic svého oboru působnosti, daného schválenou církevní ústavou nebo statuty náb. obcí. Není pochyby, že také tu by následek neposlušnosti resp. překročení těchto mezí mohlo býti odvolání uděleného zákonného uznání, ač zákon sám mluví výslovně o takovémto odvolání jen na konci § 18, kde se stanoví, že je lze odvolati, když změna organisačního statutu (ústavy) nevyhovuje podmínkám, za nichž byla n. sp. uznána, když církevní usnesení o modlitbách neb učebnicích obsahuje ustanovení neb učení, jež členům zakazuje plniti státoobčanské povinnosti nebo jim ukládá jednání zákonem zapovězené.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi — mimo některé případy zvlášť určené — nefungují politické úřady jako nižší instance kultové a ministerstvo školství je tu tedy obyčejně jedinou a poslední řádnou kultovou instancí.
VII. Státní ochrana n-ých sp-í (jus advocatiae). N-é sp-i státně uznané případně jejich služebníci (duchovní) požívají v důsledku tohoto uznání a tím v důsledku upravení svého poměru ke státu různých výsad ve státě; jsou do značné míry obdobny s těmi, jež jsou údělem katolické církvi, která, jsouc ve státě nejstarší, má poměr k němu nejpropracovanější.
Přihlédneme tu nejprve k poměrům v historických zemích. Z někdejšího osvobození případně úlevy od vojenské služby zbývá pouze to, že vysvěcení neb ustanovení duchovní a kandidáti duchovního stavu církví a n-ých sp-í zákonem uznaných, kteří byli uznáni způsobilými k vojenské službě, mají býti po své žádosti zaznamenáni k použití v pomocné zdravotní službě nebo jiné pomocné službě beze zbraně (§ 43 nař. č. 141/1927 Sb.). Ti se potom přidělí do divisních nemocnic nebo do pěších pluků, aby tam konali tuto službu (§ 82), lze je však při povoleném odkladu presenční služby přeložiti po žádosti do náhradní zálohy (§ 95). O úlevě duchovních při ubytování vojska platí posud § 10 zák. č. 93/1879 ř. z., případně zák. č. 100/1895 ř. z., ježto zák. č. 248/1920 Sb. ustanovení toho se nedotkl. Podle zák. č. 117/1924 Sb. jsou od povinného odevzdání k vojenským účelům osvobozeny koně, jichž potřebují duchovní k výkonu svého povolání (§ 13) a stejně i vozidla, mimo motorová (§ 27). Pokud se týká různých úlev u daní a přirážek jakéhokoli druhu viz příslušná hesla tohoto Slovníku, rovněž o ustanovovacím poplatku, konečně i o nabývání domovského práva u duchovních definitivně ustanovených.
Duchovní nepovolává se k porotčímu úřadu (§ 3 zák. č. 278/1919 Sb.), nemůže býti nucen k přijetí poručnictví neb opatrovnictví (§§ 195, 281 obč. zák.), je osvobozen od povinnosti býti soudním svědkem v trestním řízení (§ 103 tr. ř.). O tom, co mu bylo svěřeno při zpovědi nebo pod pečetí duchovní mlčenlivosti, nemůže býti jako svědek vyslýchán (§ 151 tr. ř., § 320 c. s. ř.). Při exekuci na služební požitky požívají duchovní stejné úlevy jako veřejní zaměstnanci (zák. č. 123/1882 ř. z., případně čl. IX zák. č. 29/1896 ř. z., zák. č. 314/1920 Sb.). Duchovní ve veřejné duchovní správě podléhají obligatornímu nemocenskému pojištění (§ 1 zák. č. 221/1925 Sb., nař. č. 144/1926 Sb.), a vztahuje se na ně také zák. č. 221/1924 Sb. o starobním pojištění zaměstnanců, pokud n-é sp-i nemají vlastních pensijních fondů.
Jmění n-ých sp-í požívá stejné právní ochrany jako jmění soukromé; nepodléhá — mimo zvláštní postavení některých církevních majetků, zákonem stanovené, což se však týká pouze katolické církve — nijakému zvláštnímu omezení, ale je vázáno účelem svého určení. Vydržecí a promlčecí doba je u něho mimořádně zvýšena (§ 1472 a 1485 obč. z.). O exekuční úlevě nebo dokonce vyloučení z exekuce u církevního jmění viz čl. VIII. a XIV. zák. č. 29/1896 ř. z. a § 250 zák. č. 30/1896 ř. z.; viz také § 15 téhož zák., příp. nař. č. 153/1897 ř. z. O hmotné státní podpoře n-ých sp-í, jejich jednotlivých částí nebo institucí bylo již řečeno výše a lze to viděti z každoročního státního rozpočtu. K vydobytí církevních daní a dávek, předepsaných se státním souhlasem, poskytuje se n-ým sp-em státní pomoc, brachium saeculare (§ 10 cís. pat. č. 41/1861 ř. z., § 23 zák. č. 50/1874 ř. z., § 22 zák. č. 57/1890 ř. z., § 14 zák. č. 68/1874 ř. z.). Korespondence církevních úřadů všech vyznání státně uznaných ve věcech náb., školských a jiných úředních je ve styku s úřady prosta poštovného (zák. č. 108/1865 ř. z.). Vojenská duchovní správa je v armádě upravena u všech těch n-ých sp-í, kde to vzhledem na početnost příslušníků je účelné. O výchovu duchovního dorostu se stát stará jednak přímo zřizováním státních theologických fakult (katol., evang.), jednak poskytuje tuzemským theologickým učilištím jakožto církevním ústavům finanční podporu.
Duchovní správcové (nebo v jejich zastoupení pomocní duchovní) — u židů rabíni — fungují při církevních sňatcích věřících, jejichž platnost je pro stát rovna sňatkům uzavřeným před příslušnými úřady státními (zák. č. 320/1920 Sb.). Dále obstarávají tito duchovní (u židů zvláštní církevní funkcionáři úředně ustanovení jakožto matrikáři) matriky o narození, sňatcích a úmrtích členů své n-é sp-i pod státním dozorem (min. vnitra). Pro tyto funkce jest je při tom pokládati za úředníky podle § 101 tr. z. Výpisy z matrik a všeliká vysvědčení i listiny, vydávané farním úřadem, požívají jakožto veřejné listiny plné víry a trestní ochrany (§ 199 lit. d tr. z.), jíž jsou účastny i pečeti farních úřadů (§ 316, 330 tr. z.).
Trestní ochrana n-ých sp-í budiž vytčena aspoň při těchto paragrafech trest. zákona: Podle § 153 trestá se lehké poškození na těle jako těžké, když bylo za určitých okolností spácháno na duchovním při výkonu jeho povolání nebo pro tento výkon; rušení náb. se trestá jako zločin podle § 122; popuzování proti náb. je trestné podle § 302, urážka n-é sp-i podle § 303 příp. zák. č. 111/1919 Sb. Krádež spáchaná na místě k bohoslužbě určeném je tíže kvalifikována (§ 174), rovněž když byla provedena na věci určené k bohoslužbě nebo za urážlivého zneuctění (§ 175).
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platí o n-ých sp-ech zákonně uznaných (recipovaných) i o jejich duchovních podobné, ač ne vždy stejné předpisy jako v historických zemích.
Vojenská služba duchovních a poskytování koní i vozidel je upraveno týmiž ustanoveními případně zásadami jako v historických zemích. O ubytování vojska jedná zák. čl. XXXVI/1879 a XXXIX/1895. Duchovní nepovolávají se k porotčímu úřadu (zák č. 278/1919 Sb.), nemusí přijmouti poručnictví nebo opatrovnictví (§ 49 zák. čl. XX/1877), nemohou býti státními matrikáři (§ 9 zák. čl. XLIII/1894), nemohou býti jako svědci vyslýcháni o tom, co vědí ze zpovědi nebo vůbec pod pečetí mlčenlivosti duchovního tajemství (§ 204 zák. čl. XXXIII/1896, § 298 zák. čl. I/1911), nemohou býti v trestním řízení znalci (§ 229 zák. čl. XXXIII/1896). O úlevách při exekuci viz zák. čl. XLI/1908, zejména § 2 a 6.
Jmění n-ých sp-í má výjimečně dlouhou vydržecí a promlčecí lhůtu 40 let (Tripartitum § 2 tit. 78, díl I). Předměty určené k bohoslužbě, modlitební knihy a výstroj bohoslužebných místností nemohou býti exekvovány (§ 2 zák. čl. XLI/1908). Místnosti sloužící církevním účelům jsou osvobozeny od domovní daně (zák. čl. VI/1908). K vymáhání církevních daní a dávek propůjčuje se n-ým sp-em pomoc státu, jenž ji poskytuje svými orgány (§ 9 zák. čl. XLIII/1895). Korespondence církevních úřadů je prosta poštovného (nař. č. 24744/1901 obch.).
Matriky narozených, oddaných a zemřelých obstarává na Slovensku a Podkarpatské Rusi od 1. 10. 1895 výlučně stát svými orgány (matrikáři), kdežto n-é sp-i mají jen své matriky pro církevní účely (zák. čl. XLIII/1894). V době před tímto dnem sloužily církevní matriky také veřejným potřebám a jejich zápisy z té doby mají ještě dnes význam veřejných listin. O fungování duchovních při církevních sňatcích platí to, co bylo řečeno již výše, ježto zák. č. 320/1920 Sb. zrušil na Slovensku a v Podkarpatské Rusi obligatorní civilní manželství, zavedené tam zák. čl. XXXI/1894. O nemocenském a starobním pojištění duchovních viz výše.
Na trestní ochranu n-ých sp-í a jejich duchovních je pamatováno na několika místech uher. trest. zák. (zák. čl. V/1878). Tak je násilné překažení nebo znepokojení náb. obřadů trestno jako zločin (§ 190), stejně jako veřejné pohoršení v místnosti pro obřady určené nebo potupa předmětu náb. úcty po čas obřadů (§ 191). Ublížení duchovnímu při obřadech slovem nebo skutkem je přečinem, jeho poškození na těle zločinem (§ 192). Krádež předmětu k obřadům určeného v bohoslužebné místnosti je bez ohledu na cenu zločinem (§ 336). Zák. čl. XL/1879 o přestupcích dí, že veřejné pohoršlivé pohanění předmětu náb. úcty i mimo bohoslužebnou místnost je trestno (§ 51).
O osobách bez vyznání viz heslo: „Bezkonfesní osoby“.
Literatura.
Burckhard: „Gesetze und Verordnungen in Kultussachen“ (1895); Bušek: „Učebnice dějin práva církevního", 1929; Ferdinandy: „Staats- und Verwaltungsrecht des Königreiches Ungarn und seiner Nebenländer" (ve sbírce: Scholz-Storck: Bibliothek des öffentl. Rechtes, 1909); Hain: „Ročenka čsl. republiky"; články o nábož. a církev. poměrech ve všech posavadních ročnících; Henner: „Religionsgesellschaften" (Mischler-Ulbrich: Österr. Staatswörterbuch); týž: „Poměr mezi státem a církví" (Laichtrova Česká politika, 1906); týž: „K nauce o státu a církvi v Čechách" (Pocta Ottova, 1915); týž: „Poměr státu k církvím" (1920); týž: „Základy práva kanonického" (1921); Hobza: „Autonomie náboženských svazů v moderním státě" (1910); týž: „Poměr mezi státem a církví v čsl. republice" (Naše Doba, 1920); týž: „Poměr mezi státem a církví v Čsl. republice" (Ročenka Čsl. republiky, 1923); týž: „Poměr mezi státem a církví" (1925); Marczali: „Ungarisches Verfassungsrecht" (ve sbírce Huber-Jellinek-Laband-Piloty: „Das öffentliche Recht der Gegenwart", 1911); Márkus: „Ungarisches Verwaltungsrecht" (ve sbírce Huber-Jellinek-Laband-Piloty: „Das öffentliche Recht der Gegenwart", 1912); Mayrhofer-Pace: „Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst", 4. svazek; Müller: „Náboženské poměry v Čsl. republice“ (Občanská knihovna, 1925); Pražák: „Rakouské právo ústavní" (1902); Roztočil: „Poměr státu a církve" (Zahraniční politika, 1925); Vavřínek: „Základy práva ústavního" (1920); Weyr: „Soustava čsl. práva státního" (1921).
Václav Müller.

Citace:

Náboženské společnosti TABULKA. Slovník veřejného práva Československého, svazek II. I až O. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 711-725.