NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2241.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Skutková podstata urážky presidenta ve smyslu prvého odstavce §u 11 zákona vyžaduje v objektivním směru projev, dotýkající se hrubě zneuctívajícím způsobem cti presidenta, subjektivně pak, by projev tohoto rázu byl provázen pachatelovým úmyslem, ublížiti presidentově cti, a jeho vědomím, že projev je vhodným a způsobilým prostředkem, by presidentu bylo na cti ublíženo a že jde zejména o projev jej hrubě zneuctívající.
Pouhé poukazování na domnělé nedostatky presidentovy neb upírání mu dobrých vlastností samo o sobě nemusí býti projevem, presidenta (hrubě) zneuctívajícím.
Pokud sem nespadá výrok, že se president »tady na své místo nehodí«.
(Rozh. ze dne 13. ledna 1926, Zm I 650/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 30. července 1925, jímž byl obžalovaný podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin urážky presidenta republiky podle §u 11 čís. 2 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., pokud čelila proti rozsudkovému výroku, jímž byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro výrok z léta 1924, zrušil napadený rozsudek v tomto bodě jako zmatečný a věc odkázal na příslušný nyní okresní soud v Jičíně, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl. Naproti tomu zavrhl zmateční stížnost, pokud napadla rozsudkový výrok, jímž byl obžalovaný sproštěn z obžaloby pro výrok z března 1924.
Důvody:
Veřejná obžaloba vinila obžalovaného, že v K. jednou asi v březnu 1924 a opětně někdy v létě 1924, tedy opětovně před více lidmi při různých příležitostech presidentu republiky hrubě zneuctívajícím projevem na cti ublížil a že se tím dopustil přečinu podle §u 11 čís. 2 zákona na ochranu republiky. Výrok pronesený obžalovaným v březnu 1924 »vláda si dělá sama co chce, Masaryk a Beneš byli dobří v Rusku, ale tady se na svá místa nehodí«, béře rozsudek za prokázaný, neshledává však v něm projev, presidentu republiky na cti ubližující, tím méně projev, presidenta republiky hrubě zneuctívající neb uvádějící ho u veřejný posměch, nýbrž pouhou kritiku, která nepřekračuje mezí dovoleného. Naproti tomu druhý výrok, obžalovanému veřejnou obžalobou za vinu kladený »Masaryk je 74letý strýc, ten mohl býti dobrý za hranicemi, ale ne doma, toho zvolilo za hranicemi několik takových dobrodruhů a tady už se nedalo nic dělat«, nalézací soud za prokázaný nebéře. Zmateční stížnost státního zastupitelství uplatňuje důvody zmatečnosti čís. 5, 9 a) §u 281 tr. ř. Výtka neúplností rozsudku směřuje výhradně proti rozsudkovému závěru, podle něhož nalézací soud posléz uvedený výrok obžalovaného za prokázaný nevzal, kdežto námitkou důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. vytýká zmateční stížnost porušení, pokud se týče nesprávné použití zákona pouze rozsudkovému výroku, vztahujícímu se na projev obžalovaného z března 1924. Ve směru prv naznačeném nelze zmateční stížnosti upříti oprávnění. Zmateční stížnost namítá právem, že svědkové Jan B. a Jaroslav K. se sice na závadný výrok obžalovaného nepamatují, že však ho nevylučují, B. pak že jej výslovně připouští. Udalť Jan B. jako svědek, že se nemůže na to upamatovati, že obžalovaný pronesl nějakou urážku proti panu presidentovi, že však připouští, že se to státi mohlo a že třeba byl také u toho. Svědek Jaroslav K. uvedl, že nemůže říci nic o tom, že obžalovaný nějak neslušně mluvil o panu presidentovi, že se nepamatuje, že v jeho přítomnosti obžalovaný něco takového řekl, ač také nemůže říci, že v jeho přítomnosti nic takového neřekl, neboť prý je možné, že to při práci přeslechl nebo na to již zapoměl. Nemenším právem zdůrazňuje zmateční stížnost svědecký údaj Hynka J-e, podle něhož svědek K. mu koncem října nebo začátkem listopadu 1924 v kanceláři v K. na vyzvání Karla K-a a v přítomnosti službu majícího povídal, že obžalovaný prý se vyslovil, že »pan Masaryk (nebo Masaryk) je 74 let stár a že nemůže udělati v republice pořádek«, že svědek si výrok K-ův nepamatoval doslovně, nýbrž jen podle smyslu, že však nějaký výrok směšný (posměšný) nebo pohrdavý při tom byl. Připomenouti dlužno, že závadný výrok potvrdil jako svědek Karel Κ., jejž však nalézací soud z příčin, uvedených v rozsudkových důvodech, nepokládá za dostatečně, věrohodného tak, že, poněvadž výrok nepotvrdil kromě něho nikdo jiný, soud nevzal výrok za prokázaný. Nelze však vyloučiti možnost, že, kdyby byl nalézací soud při svých úvahách o věrohodnosti svědka K-a a pravdivosti jeho svědecké výpovědi byl vzal zřetel také ke svědeckým údajům, zdůrazňovaným zmateční stížností, byl by dospěl k přesvědčení, že výpověď K-ova víry zasluhuje, že tudíž závadný výrok dlužno pokládati za prokázaný. Rozsudku, jehož rozhodovací důvody pomíjejí ony údaje svědků В-a, K-a a J-e mlčením, vytýká tudíž zmateční stížnost právem neúplnost, která, týkajíc se skutečnosti zřejmě rozhodné, činí jej zmatečným podle čís. 5 §u 281 tr. ř.
Námitku důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. nelze shledati oprávněnou. Zmateční stížnost namítá, že výrok obžalovaného, zjištěný rozsudkem, nelze pojímati a vykládati jako pouhou dovolenou kritiku vůbec a věcnou kritiku zvlášť, ježto prý jej obžalovaný pronesl beze všeho příčinného podkladu a když byl sám zcela bezdůvodně zavedl řeč na poměry v republice, tedy v patrném úmyslu tyto poměry a představitele republiky, jejího presidenta haněti a snižovati. Ničím neodůvodněné upírání způsobilosti k hodnosti presidenta republiky, pronesené v úmyslu, presidenta republiky haněti a snižovati, tedy ho urážeti, je však podle názoru zmateční stížnosti projevem, presidenta republiky hrubě zneuctívajícím. Jak zejména svými posléze uvedenými slovy zmateční stížnost sama naznačuje, přichází výrok obžalovaného v úvahu výhradně jako ublížení na cti presidentu republiky projevem hrubě zneuctívajícím ve smyslu prvního odstavce §u 11 zákona na ochranu republiky. K trestnosti skutku, zejména slovního projevu jako urážky presidenta republiky, vyžaduje se ve směru objektivním projev, jenž se způsobem hrubě zneuctívajícím dotýká cti presidenta republiky, po stránce subjektivní musí projev rázu právě naznačeného býti provázen pachatelovým úmyslem, ublížiti presidentově cti, a jeho vědomím, že projev je vhodným a způsobilým prostředkem, by presidentu bylo na cti ublíženo a že jde zejména o projev hrubě ho zneuctívající. Z rozsudkových úvah je zřejmo, že nalézací soud neshledal ve výroku obžalovaného ani objektivní skutkové podstaty urážky presidenta republiky. Nestalo se tak neprávem a zmateční stížnost snaží se marně dodati výroku tomu povahu projevu hrubě zneuctívajícího tím, že v něm spatřuje upírání způsobilosti k hodnosti presidenta republiky. Nehledě k tomu, že ani pouhé poukazování na domnělé nedostatky presidentovy nemusí samo o sobě býti již projevem zneuctívajícím nebo dokonce projevem zneuctívajícím ho hrubě (Milota: Zákon na ochranu republiky, str. 46) a že stejně je tomu i, pokud jde o upírání jemu vlastností dobrých, výrok obžalovaného, vyznívající zcela všeobecně (»tady se na svá místa nehodí«), nemá nezbytně toho smyslu, který do něho vkládá zmateční stížnost, že jím byla presidentu republiky upírána způsobilost býti presidentem republiky. Že by snad byl obžalovaný výrok o presidentu republiky (a o ministru Dru Benešovi) pronesl v tak těsné vnitřní souvislosti s předchozími svými slovy o vládě (»Vláda si dělá sama co chce«), že by byl totiž i tato slova vztahoval též na presidenta republiky, netvrdí ani zmateční stížnost. Je konečně sice pravda, že řešení otázky, zda jde v konkrétním případě o projev, presidenta republiky zneuctívající, je začasté odvislým od okolností, za nichž byl projev učiněn, zejména od způsobu, jakým se tak stalo, než ani v okolnostech, zdůrazňovaných v tom směru zmateční stížností, že totiž obžalovaný pronesl snad závadný výrok bez příčiny a když byl sám zavedl řeč bezdůvodně na poměry v republice, nelze spatřovati moment, který by výroku tomu dodával ráz projevu presidenta republiky zneuctívajícího a který by zejména nasvědčoval úmyslu obžalovaného, haněti a snižovati presidenta republiky, který mu přisuzuje zmateční stížnost. Nelze tudíž důvodně říci, že dotyčným rozsudkovým výrokem byl porušen zákon nebo bylo ho použito nesprávně. Bylo proto zmateční stížnost v tomto bodě zavrhnouti jako bezdůvodnou. O výroku obžalovaného »Masaryk je 74letý strýc« a t. d. netvrdí ani veřejná obžaloba ani nezjišťuje rozsudek, že by byl pronesen veřejně nebo že by z jiného důvodu zakládal sám o sobě objektivní skutkovou podstatu přečinu podle §u 11 čís. 2 zákona na ochranu republiky; podle obžalovacího spisu byl čin ten spáchán před více lidmi, přichází tudíž sám o sobě v úvahu pouze jako přestupek podle §u 11 čís. 1 zákona.

Citace:

č. 2241. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 45-48.