Čís. 13171.

Manželka toho, kdo byl zbaven svéprávnosti, jest účastnicí nesporného řízení, oprávněnou podle §§ 6 a 37 zák. čís. 100/1931 k rekursu proti schválení prodeje nemovitého jmění manželova.
Krajský soud, rozhodující o usnesení okresního soudu podle § 109, druhý odstavec, j. n., jest činným jako soud prvé stolice a vrchní soud jako soud druhé stolice, jenž rozhodne zpravidla ve věci.
V případech důležitých a pochybných odporučuje se slyšeti před rozhodnutím i manželku, po případě i nejbližší příbuzné opatrovancovy (§ 185 nesp. pat.).
Podle § 40 zák. čís. 100/1931 lze v rekursu uváděti nové skutečnosti a průvody, které se musí zpravidla vztahovati na dobu před vydáním rozhodnutí soudu první stolice; skutečnosti později nastalé mohou býti zpravidla jen důvodem pro nové řízení a pro uspořádáni dotčených poměrů, ale výjimečně lze se dovolávati také skutečností a průvodů, které nastaly později, jde-li o ochranu osob pod zvláštní záštitou zákona (§ 21 obč. zák.), mění-li nové skutečnosti právní stav tak, že vzniká pochybnost o vhodnosti a účelnosti učiněného opatření, a jde-li o opatření, které by pak již nemohlo býti nahrazeno jiným, jakž jest tomu při svoleni k prodeji chráněncových nemovitostí.
(Rozh. ze dne 12. ledna 1934, R I 694/33.) Soud prvé stolice (krajský soud v J.) odepřel schváliti kupní smlouvu, jíž prodal opatrovanec (osoba, částečně svéprávnosti zbavená) nemovitost. Rekursní soud (vrchní soud v Praze) vyhověl rekursu opatrovance a podpůrce a schválil trhovou smlouvu.
Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu manželky opatrovance obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolací rekurs podala manželka opatrovancova a jest se proto především zabývati otázkou, zda jest účastnicí k rekursu oprávněnou (§§ 6 a 37 zák. ze dne 19. června 1931 č. 100 sb. z. a n.). Na otázku tu jest odpověděti kladně. Podle § 6 jest účastníkem ten, kdo může býti rozhodnutím soudu ve svých právech přímo dotčen nebo kdo uplatňuje právní zájem, aby soud učinil nějaké rozhodnutí; v té příčině může býti spolehlivým znakem jen hmotně právní poměr určité osoby k tomu, co jest předmětem nesporného řízení, jehož výsledkem mohou býti její vlastní zájmy dotčeny (rozhodnutí čís. 12428 sb. n. s.). Rekurentka jest manželkou opatrovance. Podle § 91 obč. zák. jest manžel povinen podle své hospodářské mohoucnosti poskytovati své manželce slušnou výživu a manželka jest podle § 92 obč. zák. mimo jiné povinna pomáhati, seč Jest, manželi v domácnosti a ve výdělku. Jak ze spisů vyplývá, jest hlavním zdrojem hospodářské mohoucnosti opatrovance, z něhož může plniti svou povinnost k poskytování výživy v širším slova smyslu (§ 672 obč. zák.) manželce podle § 91 obč. zák. a svému manželskému dítěti podle §§ 139 a 141 obč. zák. nemovitost, jejíž prodej z volné ruky byl rekursním soudem schválen. Je tudíž na bíledni, že schválením trhové smlouvy o nemovitostech jejímu manželi vlastnicky patřících jest manželka, na svém oprávnění požadovati od manžela slušnou výživu přímo ohrožena, a jest jí proto přiznati roli účastnice, jež se pokládá za zkrácenu napadeným usnesením.
Mylný jest ovšem názor rekurentky, že rekursní soud nebyl oprávněn schváliti trhovou smlouvu vůbec, ježto prý k tomu jest oprávněn podle § 109 druhý odstavec j. n. jen krajský soud jako sborový soud prvé stolice. Stěžovatelka přehlíží, že krajský soud je tu činným jako soud prvé stolice a že opravným prostředkem proti usnesení okresního soudu schválenému krajským soudem — i proti rozhodnutí krajského soudu, když se odchyluje od usnesení okresního soudu — jest rekurs k vrchnímu soudu jako soudu druhé stolice. O rozhodnutí vrchního soudu jako soudu rekursního platí i v tomto případě všeobecné ustanovení § 43 (1) zákona čís. 100/1931 sb. z. a n., že totiž rozhodne zpravidla ve věci samé a může tedy sám schváliti zcizení nemovitých věcí poručenců neb opatrovanců, byť i sborový soud prvé stolice schválení to byl odepřel.
Ve věci samé shledán však dovolací rekurs opodstatněným. Podle §§ 232 a 282 obč. zák. lze zciziti nemovitý majetek opatrovance jen v případě nouze, nebo k patrnému jeho prospěchu se schválením opatrovnického soudu, a to zpravidla jen veřejnou dražbou, ale lze z důležitých příčin povoliti zcizení i z volné ruky. Vrchní soud jako soud rekursní v souhlasu s usnesením okresního soudu v N. a v nesouhlasu s usnesením krajského soudu, jenž schválení odepřel, uznal prodej nemovitostí opatrovance nejen nutným, nýbrž i patrně pro něho prospěšným a odůvodnil to tím, že konaným šetřením bylo zjištěno, že dům je v sešlém stavu, potřebuje nevyhnutelně velkých oprav, že se opatrovanec o dům a o hospodářství starati nemůže, a že jeho manželka, která je s ním v rozvodovém sporu, z domu se vystěhovala a že není nikoho, kdo by se o dům a o hospodářství staral. Prodej nemovitostí z volné ruky schválil rekursní soud z důvodu, že za nemovitosti docílí se tržní cena 44000 Kč, že za nynějších poměrů docílilo by se ve veřejné dražbě pravděpodobně méně, a že rozhodným jest jen zájem (prospěch) opatrovance, před kterým prý musí ustoupiti nároky manželky opatrovance a jeho dítěte. Jak z odůvodnění toho vidno, kladly i okresní soud i vrchní soud jako rekursní soud hlavní důraz na »nutnost« prodeje, ježto tu není nikoho, kdo by se o dům a o hospodářství staral a zejména zapravil náklad na provedení nezbytných oprav sešlého domu. Dovolací soud shledal, že řízení netrpí sice zmatečností (§ 41 zák. č. 100/1931 sb. z. a n.),. ale že před rozhodnutím nižších soudů nebyly všechny okolnosti důležité pro rozhodnutí soudu, zda prodej nemovitostí soudního chráněnce je nutný, dostatečně vyšetřeny (§ 23). Před vydáním usnesení okresního soudu nebyla manželka opatrovance o navrhovaném prodeji nemovitostí vůbec slyšena, ač při tak důležitém a pochybném případu se odporučovalo slyšeti před schválením návrhu opatrovníkova i manželku jako účastnici, po případě i nejbližší příbuzné o tom, zda a jakým způsobem by bylo lze nemovitost udržeti pro rodinu (§ 185 druhý odstavec nesp. říz.). Stalo se tak teprve po vydání usnesení okresního soudu k příkazu krajského soudu, takže tu již není zmatečností podle § 41 (2) g) zák. čís. 100/1931 sb. z. a n.; při výslechu udala manželka, že Z domku není úplně odstěhována, že by se tam opětně vrátila, že je sice v rozvodovém sporu se svým manželem, že však manželství dosud trvá a že s prodejem nesouhlasí, ježto by sama a její děti (nezletilý Ladislav a očekávané druhé dítě) neměly z čeho býti živy.
Podle § 40 zák. čís. 100/1931 sb. z. a n. mohou býti uváděny v rekursu nové skutečnosti a průvody; ovšem musí se zpravidla vztahovat! k době před vydáním rozhodnutí soudu první stolice a nelze se zpravidla dovolávati skutečností a průvodů, které nastaly později. V takovém případě mohou býti skutečností nově nastalé, které mají význam pro uspořádání dotčených poměrů, důvodem pro nové řízení a nové rozhodnutí, ať již na návrh nebo z úřadu. Výjimku jest však připustiti, jde-li o ochranu osob pod zvláštní záštitou zákona (§ 21 obč. zák.)., mění-li nové skutečnosti právní stav tak, že vzniká pochybnost o vhodnosti a účelnosti opatření, jež bylo učiněno, ale dosud moci práva nenabylo, a jde-li o opatření, které pak by nemohlo býti již nahrazeno jiným, jak jest tomu právě v souzeném případě při svolení ke zcizení chráněncových nemovitostí. Rozhodnutí krajského soudu v J. jako soudu prvé stolice bylo vydáno dne 7. dubna 1933. Nejvyššímu soudu vzešly při přezkoumání napadeného usnesení rekursního soudu závažné pochybnosti o vhodnosti a účelnosti jeho opatření a proto nařídil podle § 43 (1) a § 46 (3) zák. čís. 100/1931 sb. z. a n. další šetření, hledě k zásadě svrchu vyložené a hledě proto i k tvrzením obsaženým v dovolacím rekursu. Tímto šetřením bylo prokázáno, že manželé František a Anna K-ovi obnovili manželské spolužití dne 26. dubna 1933, že na hospodářství opatrovancově pracují oba dva manželé, že František K. mimo to je zaměstnán jako dělník u hrnčíře za plat 2 Kč za hodinu a že úroky z knihovních dluhů váznoucích na nemovitosti jsou zaplaceny do konce roku 1933. Důvod rekursním soudem pro nutnost prodeje uváděný, »že manželka opatrovance jsoucí s ním v rozvodovém sporu se od něho odstěhovala a že tu není nikoho, kdo by se o domek a hospodářství staral«, tedy odpadl. Konaným šetřením bylo dále zjištěno, že dům č. p. 18 je ovšem sešlý a potřebuje nutně oprav, jež by vyžadovaly nákladů asi 17000 Kč, že bratr Anny K-ové — Stanislav V. — jest ochoten provésti vše, čeho je zapotřebí k opravě budov, zejména když bude zajištěn nárok jeho sestry a tato se stane buď sama nebo se svými dětmi spoluvlastnicí nemovitostí. Není tudíž toho času nutkavého důvodu, aby nemovitost opatrovancova byla prodána, naopak jest v zájmu jeho i jeho rodiny, aby nemovitost poskytující rodině obživu byla jí zachována.

Citace:

Čís. 14347. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 382-384.