Č. 697.

Úřednictvo okresní (Čechy): 1. Rozdíl mezi úředníky okresními ve vlastním smyslu slova a smluvními úředníky okresu. — 2. Není podstatnou vadou, nereaguje-li odůvodnění vyšší stolice na všechny vývody odvolání.
(Nález ze dne 7. února 1921 č. 184.)
Věc: Josef S. v Tannwaldu proti zemskému správnímu výboru v Praze stran úpravy služebních poměrů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dekretem okresního výboru v Tannvaldě ze 17. listopadu 1885 čj. 336 byl stěžovatel podle usnesení okresního zastupitelstva jmenován okresním zvěrolékařem na oboustrannou pololetní výpověd a poukázána mu s místem tím spojená remunerace ročních 300 zl. V po- zdejších letech odměna tato postupně zvýšena r. 1893 na 450 zl., r. 1896 na 500 zl. a konečně r. 1919 na 1800 K.
V listopadu 1919 stěžovatel podal u okresní správní komise žádost, aby byl uznán za definitivního okresního úředníka ve smyslu zákonů z 3. října 1907 č. 63 z. z. a z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n., aby mu byl vydán jmenovací dekret a stanoveny byly jeho služební požitky a pensijní nároky. K žádosti té okresní správní komise usnesením z 20. února 1920 č. j. 2403 rozhodla, že žadatele za úředníka okresního ve smyslu citovaných zákonů pokládati nelze a že mu nárok na uznání povahy okresního úředníka a na úpravu platových a pensijních nároků podle uvedených zákonů nepřísluší. Stanovisko své odůvodnila tím, že podle § 7 cit. zák. je právem okresního zastupitelstva, aby se usneslo, zda pro službu okresního zvěrolékaře zříditi je úřednické místo či má-li býti zastávána úředníkem smluvním. Z dekretu ze 17. listopadu 1883 je zřejmo, že ustanovení stěžovatele míněno bylo jako ustanovení úředníka smluvního za remuneraci na oboustrannou pololetní výpověď; kdyby okresní zastupitelstvo bylo zamýšlelo ustanoviti stěžovatele jako okresního úředníka, bylo by se muselo dle § 7 leg. cit. usnésti, že se systemisuje místo okresního zvěrolékaře, což se však nestalo. Podané odvolání bylo naříkaným dnes rozhodnutím zemského správního výboru ze 16. dubna 1920 čj. 28623/3 z důvodů první instance zamítnuto.
O stížnosti, vytýkající vadnost řízení a nezákonnost, nejvyšší správní soud uvážil:
Námitka vadného řízení není odůvodněna. Naříkané rozhodnutí výslovně akceptuje důvody první instance, dávajíc tím s dostatek na jevo, které úvahy byly pro ně směrodatny, a neznemožňuje tedy straně nijak účinnou obranu. Aby reagovalo výslovně na všechny vývody odvolání, třeba není.
Ale také výtka nezákonnosti postrádá podstaty.
Naříkaným rozhodnutím odepřena byla stěžovateli povaha okresního úředníka ve smyslu zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. v podstatě z důvodu, že nebyl ustanoven úředníkem okresním, nýbrž toliko »úředníkem smluvním«; rozdíl obou kategorií zaměstnanců spatřuje pak žalovaný úřad v tom, že pro funkce stěžovateli uložené nebylo okresním zastupitelstvem systemisováno zvláštní místo zvěrolékařské. Stěžovatel proti tomu především popírá, že podle § 57 zák. o okres. zast., dle něhož služební poměr jeho dlužno posuzovati, bylo by odůvodněno takový rozdíl mezi zaměstnanci okresu činiti. V tom směru dlužno uvážiti:
Stěžovatel ustanoven byl ve službách okresu dekretem ze 17. listopadu 1885 č. 336. Pozdějšími usneseními okresu na podstatě jeho služebních poměrů, jak nesporno, ničeho se nezměnilo. Pro posouzení právní povahy tohoto poměru je tedy směrodatným ustanovení § 57 zák. o okres. zast. Zákonem z 3. října 1907 č. 63 z. z. nenastalo v něm žádné změny, ježto podle § 41 tohoto zákona úředníci ustanovení dříve nežli zákon nabyl účinnosti, zůstali i na dále v úřadě dle dosavadního služebního poměru.
§ 57 zák. o okr. zast. nevyzdvihuje sice, jak to pro obor služby obecní činí soudobý téměř § 32 obec. zřízení, z okruhu osob, přijatých do služeb okresu, kategorii »zvláštních úředníků a služebníků«, nýbrž mluví toliko o »úřednících a služebnících« výboru přidaných nebo ku spravování toho neb onoho předmětu zřízených. Z toho však, že zákon dává okresu právo, ustanoviti úředníky, neplyne ještě, že by nemohl — jako každý jiný subjekt k soukromoprávným činům způsobilý — zjednávati si pracovní síly také soukromoprávní cestou služební, jak je tomu i u státu, a jiných svazů komunálních. Dlužno proto i zde rozeznávati tyto dvě kategorie zaměstnanců. Rozhodným pak momentem pro rozlišení jich bude, zda zaměstnanec ustanoven jest na místo, které ve vnitřním ústrojí dotčeného komunálního svazu bylo zřízeno jako relativně trvalá instituce pro výkon určitého souboru funkcí dotyčného svazu a vůči osobám k výkonu oněch funkcí povolaným má samostatné trvání, či zda služba spojena je toliko s osobou a pevného systemisovaného podkladu postrádá. Kdežto v prvním případě zaměstnanec ustanovením ve službách svazu stává se členem jeho služebního organismu a splývá s ním v jeden celek, takže služební poměr jeho důsledkem zvláštní právní povahy zaměstnavatele jako nositele veřejné správy a moci služební ovládán je právem veřejným a vykazuje zvláštní charakteristické znaky, které jej odlišují podstatně od soukromoprávního poměru služebního, v druhém případě stojí mimo organismus svazu a zůstává vůči tomuto osobou zcela samostatnou a jemu cizí, která toliko na základě soukromoprávní smlouvy služební vykonává pro něj určité smluvně vymezené práce. Zaměstnanci této druhé kategorie jsou to, kteří bývají označováni jako »úředníci smluvní«, jak to také činí naříkané rozhodnutí a jsou postaveni v protivu proti úředníkům ve vlastním slova smyslu, jimiž rozumí se zaměstnanci druhu prvého. Rozdíl ten, který objevuje se též ve službě státní a došel výrazu také již v § 32 obec. zříz. česk. z r. 1864, byl pro obor služby okresní a obecní vyjádřen zejména zřetelně v zákonech o úřednících okresních a obecních z 3. října 1907 č. 63 z. z., resp. z 29. května 1908 č. 35 z. z. a z 23. července 1919 č. 443 a 444 sb. z. a n., když v § 7 mluví o tom, kolik míst úřednických a pro který obor služby se má zříditi, a v § 43 resp. 44 vylučují ze své platnosti síly výpomocné, chtějíce takto patrně omeziti platnost svých předpisů na úředníky okresní a obecní ve shora vymezeném vlastním slova smyslu. Nebyl však rozdíl onen zákony těmi snad teprve vytvořen, nýbrž byl tu již před nimi jako přirozený důsledek zvláštní povahy jednoho z obou subjektů služebního poměru. Míní-li tedy stěžovatel, že před platností zákona z 3. října 1907 služební poměr všech okresních zaměstnanců byl právně stejnorodý a že mu přísluší povaha úředníka okresního již proto, že byl dekretem ze 17. listopadu 1885 přijat do služeb, je na omylu. Žalovaný úřad naopak zcela správně rozlišuje úředníky »smluvní« od úředníků okresních ve vlastním slova smyslu. A otázkou toliko je, zda právem stěžovatele zařadil mezi »úředníky smluvní«.
§ 57 zák. o okr. zast. dává jedině okresnímu zastupitelstvu právo usnášeti se, kolik úředníků a služebníků se má výboru přidati nebo ku spravování toho neb onoho předmětu zříditi, tedy právo rozhodovati, kolik a jakých míst ve službě okresní má se systemisovati. Rovněž zákon ze 3. října 1907 č. 63 z. z. — nehledíc ke kategorickému předpisu § 6, že při každém okresním výboru nutno ustanoviti úředníka pro obor služby konceptní — vyhrazuje v § 7, odvolávaje se na § 57 zák. o okr. zast., okresnímu zastupitelstvu usnášeti se o tom, kolik míst úřednických a pro který obor služby má se zříditi. Přísluší tedy výhradně okresnímu zastupitelstvu, aby určilo služební charakter osob zaměstnaných u okresu a ze- jména také stanovilo, má-li osoba, která se do služeb okresu přijímá, ustanovena býti jako úředník či v postavení jiném.
Z toho plyne však důsledek, že pro rozhodnutí otázky, přísluší-li zaměstnanci okresu charakter úředníka okresního, je rozhodnou jedině a výhradně projevená vůle okresního zastupitelstva. Že okresní zastupitelstvo mělo úmysl a vůli, ustanoviti zaměstnance okresním úředníkem, lze však souditi jenom tehdy, když buď přímo jej jako »okresního úředníka« jmenovalo, v kterémžto případě dlužno pak míti za to, že současně s jeho jmenováním zřídilo zvláštní úřednické místo pro funkce mu svěřené, buď nepřímo tak, že jej ustanovilo na místo, které v organismu služby okresní bylo ať již dříve ať současně nebo později okresním zastupitelstvem systemisováno a podle povahy a obsahu funkcí s ním spojených jeví se jako místo úřednické. Zaměstnancům, u nichž se této náležitosti nedostává, povahu úředníka přiznávati nelze.
Že by stěžovateli nějakým aktem okresního zastupitelstva nebo výboru byl býval přímo udělen charakter okresního úředníka, stížnost netvrdí a není také ze spisů nikde patrno. Byla by tedy možná jen eventualita druhá.
Poprvé ustanoven byl zvěrolékař ve službách okresu Tannwaldského podle spisů usnesením okresního zastupitelstva z 12. prosince 1872, kdy ku své žádosti přijat byl za zvěrolékaře Josef S. prozatím na jeden rok za remuneraci 200 zl. s podmínkou, že bude míti svoje bydliště v Tannwaldském okresu, pokud možno ve středu okresu, a uloženo mu za povinnost míti v patrnosti a pečovati o zdraví domácího zvířectva, činiti ochranná opatření při vypuknutí nakažlivých nemocí dobytčích a dozírati na dobytčí trhy ve Smržovce a Příchovicích a konati občasné veterinářské prohlídky u řezníků v okresu. O nějakém systemisování místa zvěrolékařského u okresu se tu nemluví. Vyhláškou okresního výboru z 30. června 1885 č. 279 vypisuje se ovšem konkurs na »místo okresního zvěrolékaře«, které pak na základě tohoto konkursu propůjčeno stěžovateli. Ze spisů není však patrno, že by vyhlášce té bylo předcházelo nějaké usnesení okresního zastupitelstva, kterým by se místo takové jako trvalá instituce zřizovalo a stížnost sama takového usnesení neuvádí. Podobně také v pozdější době se usnesení takové nevyskytuje. Naopak však z podmínek, za jakých stěžovatel jako okresní zvěrolékař byl ustanoven, vyplývá, že ustanovení jeho jako úředníka okresního ve vlastním slova smyslu míněno nebylo. Ustanovuje se na pololetní výpověď, dává se mu pouhá remunerace, splatná v měsíčních lhůtách zpětných — tedy vesměs modality, které se vyskytují toliko při ustanovování sil smluvních a povaze trvalého poměru úřednického se příčí. V instrukci z 1. prosince 1885 č. 506 vymezuje se přesně obsah a rozsah jeho služebních povinností stejně jako se stalo v r. 1872 při přijetí prvního zvěrolékaře okresního, aniž si okres při tom vyhradil disponovati volně jeho pracovní silou dle své úřední potřeby. Usneseními okresního zastupitelstva z pozdějších let byla toliko stěžovatelova remunerace zvýšena, na podstatě služebního poměru jeho nezměnilo se však nic. Z uvedených okolností je patrno, že okresní zastupitelstvo nemělo úmysl ustanoviti stěžovatele úředníkem okresu, který by na místě k tomu účelu snad systemisovaném vykonával funkce zvěrolékařské jako orgán okresu, podrobený jeho služební disposici podle dočasné úřední potřeby, nýbrž že byl přijat toliko jako pomocná síla na smlouvu k obstarávání určitých záležitostí zvěrolékařských v instrukci přesně vymezených. Jestliže za těchto okolností žalovaný úřad nepřiznal stěžovateli povahy okresního úředníka, nýbrž uznal ho za pouhou sílu pomocnou, je rozhodnutí to ve shodě jak se zjištěným skutkovým podkladem, tak se zákonem. Důsledně nemohl mu však přiznati také úpravu jeho služebního poměru podle zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n., poněvadž se zákon tento dle svého § 43 na síly pomocné nevztahuje.
Bylo tudíž stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 697. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 172-176.