Č. 1146.

Školství: 1. Ustanoviti prázdninové dny na veřejných školách z ohledů náboženských je věcí školských úřadů, které rozhodují uvažujíce náležitě zájmy vyučovací a veřejné vůbec. — 2. Z ústavních předpisů o svobodě svědomí (§§ 121 až 125 úst. list.), zejména z předpisu o rovnosti všech náboženských vyznání před zákonem (§ 124 úst. list.) nelze odvozovati subjektivní nárok náboženských společností nebo jejich příslušníků na to, aby určitý sváteční den byl prohlášen za den feriální.
(Nález ze dne 30. ledna 1922 č. 6509/21.)
Věc: Frant. B. v C. proti zemské školní radě v Praze stran potrestání pro nedbalou docházku do školy syna stěžovatelova.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, jenž jest kazatelem náboženské společnosti adventistů, která světí sobotu, neposílal proto svého syna, žáka 1. tř. obecné školy v C., v sobotu do školy. Podle výkazu správy školy o zameškané návštěvě školy odsoudila okresní školní rada v — nálezem z — st-le k pokutě 10 K, při nedobytnosti k vězení 24 hodin. Odvolání st-lovo zamítl žal. úřad naříkaným rozhodnutím vzhledem k zjištěnému stavu skutkovému. O stížnosti vytýkající vadnost řízení, nesprávné hodnocení stavu věci a nesprávné právní posouzení uvážil nss toto:
Zákon ze dne 14. května 1869 č. 62 ř. z. a ze dne 2. května 1883 č. 53 ř. z. stanoví v §§ 20 a 24, že rodiče nesmějí ponechati své dítky bez vyučování, jaké je předepsáno pro; veřejné školy národní, že zodpovídají za to, aby děti školou povinné školu pravidelně navštěvovaly a že mohou donucovacími prostředky býti přidržáni ke splnění této povinnosti. V souhlase s tím nařizuje def. řád školní a vyučovací z roku 1905 (nařízení ze dne 29. září 1905 č. 159 ř. z.) v § 63, že děti mají školu pravidelně navštěvovati v předepsané době vyučovací a že rodiče jsou povinni přidržovati děti k pravidelné návštěvě školy.
Jelikož dále podle §§ 4 a 9 prve citovaných zákonů učebná osnova stanoví počet týdenních hodin vyučovacích a min. školství slyšev zemský úřad školní nebo podle návrhů tohoto úřadu ustanovuje osnovu učebnou a vše co patří k vnitřnímu řádu školy, jest patrno, že dítě k návštěvě školy povinné a od ní neosvobozené jest povinno býti přítomno vyučování školnímu po dobu povinného vyučování v rozsahu stanoveném učebnou osnovou a jinakými předpisy školských úřadů. Výjimky z této povinnosti připouští uvedený def. řád školní a vyučovací v §§ 65 a 66 potud, pokud dítěti buďto nepřítomnost byla příslušným činitelem (učitelem, třídním učitelem, správcem školy neb okresním úřadem školským) povolena nebo jsou-li zde dostatečné důvody omluvné, které příkladem jsou v § 66 uvedeny.
Podle § 27 zák. ze dne 19. února 1870 č. 22 z. z. předkládá správa školy měsíčně místní školní řadě seznam žáků, kteří školu zameškali bez náležité omluvy, a jest v takovýchto případech podle § 25 téhož zákona po bezúspěšném napomenutí potrestati rodiče pokutou do 10 K, při nedobytnosti vězením do 24 hodin.
Ze správních spisů jde, že st-lův syn nebyl častěji v sobotu povinnému vyučování přítomen, že st-l byl napomenut a o věci vyslechnut, že důvody omluvné jím uváděné, totiž příkazy náboženské, nebyly uznány a že proti němu vysloven trest ve smyslu shora uvedeného předpisu. Jest tudíž patrno, že námitka stížnosti, že úřady nezjistily náležitě stav věci, jest neodůvodněná.
Stejně bezdůvodnou jest námitka spatřující podstatnou vadu řízení v tom, že nař. rozhodnutí neobsahuje odůvodnění. Neboť ze znění nař. rozhodnutí jde, že žal. úřad zamítl odvolání st-lovo vzhledem k tomu, že pokládal skutkový základ trestného, činu za zjištěný. Dospěl-li však žal. úřad k tomuto názoru na základě předchozího řízení, z něhož je zjevno, že syn st-lův podle výkazu školní správy z — v době do 6. prosince 1920 zameškal devět půldnů a že otec dne — vyslýchaný udal za omluvu předpisy náboženské, nelze řízení vytknouti ani neúplnost skutkového zjištění, ani odpor se spisy ani porušení podstatných forem řízení.
Další vývody stížnosti snaží se v podstatě odvoditi z předpisů ústavní listiny §§ 121 a násl. domnělý nárok st-lův na to, aby náboženské ohledy, přikazující st-li a jeho dítěti svěcení soboty a zdržování se vší práce, tudíž i návštěvy školy v den tento, uznány byly za omluvu této nepřítomnosti ve škole. Nárok takový však z ustanovení ústavní listiny neplyne. Neboť praví-li ústavní listina v § 121, že svoboda víry a vyznání jest zaručena, nelze spatřovati porušení této zásady v tom, jestliže občan státní jest k tomu přidržován, aby splnil povinnosti plynoucí jemu a všem ostatním občanům z konkrétních předpisů zákona — v tomto případě ze shora uvedených předpisů zákonů a nařízení školských.
Podobně neplyne z předpisu § 123 úst. listiny, dle něhož nikdo nesmí ani přímo ani nepřímo býti nucen k účasti na jakémkoliv náboženském úkonu, opačný nárok na to, aby každému při plnění povinností zákonem uložených poskytnuty byly úlevy, kterých by po případě potřeboval k tomu, aby mohl býti účasten některého náboženského úkonu.
Stejně nelze z předpisu § 125 ústavní listiny, že »výkon určitých náboženských úkonů může býti zakázán, odporují-li veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti« odvoditi nárok na to, aby za účelem náboženského úkonu veřejnému pořádku nebo veřejné mravnosti neodporujícího povolovány byly úlevy a výjimky ze všeobecné zákonem uložené povinnosti.
Pokud konečně stížnost dovolává se zásady vyslovené v § 124 úst. listiny: »Všechna náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna« a míní po případě z toho, že sváteční dny některých cirkví nebo náboženských společností jsou dny prázdně školní, odvoditi nárok, aby i sváteční dny náboženské společnosti adventistů byly všeobecně nebo jenom pro příslušníky této náboženské společnosti uznány za dny feriální, jest tento názor stížnosti rovněž mylný. Neboť ze shora uvedených předpisů školských plyne, že stanoviti dny prázdně školní jest úkolem správy školské při výkonu jejího práva a povinnosti upravovati osnovu učebnou a vše, co náleží k vnitřnímu řádu školy, kterému však na druhé straně neodpovídá právní nárok náboženských společností nebo jednotlivých příslušníků jejich na to, aby správa školská prohlásila určité jejich dny sváteční za feriální. Pro takovýto nárok neposkytují ani ústavní listina ani shora uvedené zákony školské ani jinaké zákony a předpisy právního podkladu. Zejména nemůže takový podklad vzniknouti ani z ustanovení čl. 15 zák. ze dne 25. května 1868 č. 49 ř. z., který toliko vyslovuje zásadu, že ve školách navštěvovaných příslušníky různých církví nebo společností náboženských má, — pokud to lze provésti — vyučování býti zařízeno tak, aby i menšině bylo umožněno splniti svoje náboženské povinnosti.
V souhlase s předpisy zákonnými, zde uvedenými, bylo pak také jednak výnosem min. školství ze dne 5. května 1919 č. 18124, věstník min. 1919 str. 95 stanoveno, že dny prázdně jsou neděle a zasvěcené svátky různých vyznání podle dosavadních předpisů, jednak byly vzhledem k zvláštním poměrům místním, zejména frekvenčním řadou starších i novějších rozhodnutí připuštěny různé výjimky nebo úlevy konkrétní.
Vždy však stala se opatření taková toliko jako výron shora uvedeného práva správy školské k úpravě řádů školských, nikoli však důsledkem domnělého právního nároku některé náboženské společnosti nebo příslušníků jejích.
Stížnost jest proto bezdůvodnou.

Citace:

Č. 1146. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/1, s. 242-245.