Č. 10209.

Vodní právo. — Řízení správní: Může nadřízená stolice — rozhodujíc o odvolání strany — ve věcech vodoprávních změniti rozhodnutí stolice prvé ultra petitům a in peius odvolatele?
(Nález ze dne 7. prosince 1932 č. 19266.)
Věc: Stanislav Z. v L. (adv. Dr. Rud. Traub z Čes. Brodu) proti zemskému úřadu v Praze o odstranění škodlivých následků povoleného vodního díla.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud se jím z moci úřední mění rozhodnutí prvé stolice, se zrušuje pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem býv. osp-é na Kladně z 2. srpna 1924 bylo min. prací — stavební kanceláři pro hradní vodovod — na podkladě provedeného řízení vodoprávního uděleno vodoprávní povolení ke znovuzřízení rybníka v obci L. před lety vypuštěného, podle předloženého a vodoprávně projednaného projektu, za účelem zásobování pražského hradu vodou. Ježto po napuštění tohoto rybníka byly sklepy v některých budovách obce L. zaplaveny, předložilo min. prací — stavební kancelář pro hradní vodovod pražský — podáním z 25. února 1926 projekt na drenování obce L. se žádostí, aby projekt ten byl vodoprávně projednán. Bývalá osp na Kladně provedši stručné řízení vodoprávní podle § 83 vod. zák., udělila žadatelce vodoprávní povolení k provedení odvodňovacího projektu ex comissione, o čemž stranám byl vydán výměr z 18. března 1926.
Podáním z 22. června 1927 žádalo min. prací, stavební kancelář pro hradní vodovod pražský, aby provedena byla kolaudace jak rekonstrukce rybníka, schválené nálezem z 2. srpna 1924, tak drenáží, povolených nálezem z 18. března 1926. Na oznámení obce L., že napuštěním rybníka vznikly závady zdravotní, zaplavení sklepů, stoupnutí vody ve studních, podmáčení domů, provedl státní obvodní lékař šetření, jímž dne 12. října 1927 zjistil účinky napuštění rybníka na některé domy v L., a pokud pak jde o dům st-lův, zjistil, že veškeré místnosti jsou vlhké, a že se stěn opadává omítka. — Při kolaudačním řízení, konaném dne 16. prosince 1927, bylo konstatováno, že povolovacímu výměru býv. osp-é na znovuzřízení rybníka podle nálezu z 2. srpna 1924 bylo žadatelem vyhověno a ujednané změny provedeny, a dále že bylo vyhověno i podmínkám nálezu z 18. března 1926 (až na úpravu pěšiny, kterou se správa hradního vodovodu zavázala ještě provésti). — V průběhu kolaudačního řízení stěžoval si dnešní st-l na škodlivé účinky napuštění znovuzřízeného rybníka a uváděl zejména, že se na jeho obytném stavení objevily trhliny, že mléčný sklípek a byt jsou vlhké, a žádal za zjednání nápravy. Podle obsahu protokolu z 21. února 1929 odmítl st-1 nabízené odškodnění Kč 4000 a formuloval svůj požadavek v tom smyslu, aby veškeré škody objevivší se v jeho stavení a ve studni byly odstraněny a vyhradil si uplatňovati »i do budoucna další nároky na vzniklé škody«.
Výměrem okresního úřadu v Kladně z 8. května 1929 byly jak rekonstrukce rybníka, tak i provedené drenáže kolaudovány s tím, že se na základě dobrozdání státního technika doporučuje, aby byly provedeny nové drenáže a připojeny do přímých odpadů. Dnešní st-1 byl pak »se svými požadavky« odkázán na pořad práva, při čemž se okresní úřad dovolal předpisu § 88 vod. zák.
Z tohoto rozhodnutí se st-1 odvolal, domáhaje se toho, aby kolaudace rybníka byla zrušena, a aby podnikateli vodního díla bylo nařízeno snížiti hladinu rybníka, odvodniti obec způsobem vyhovujícím a napraviti škody na budovách způsobené.
Nař. rozhodnutím se nejprve konstatuje, že vodoprávní konsensy ke znovuzřízení rybníka a odvodnění obce nabyly moci práva a že povolené vodní dílo bylo provedeno podle uděleného konsensu. St-lovo odvolání, pokud uplatňuje nárok na snížení rybniční hladiny a domáhá se řádného odvodnění obce, bylo odmítnuto, a to pro preklusi ve smyslu § 83 vod. zák. Požadavky st-lovy na náhradu škody byly odmítnuty z těchže důvodů a také proto, že do řízení kolaudačního nenáležejí. Zároveň bylo z moci úřední zrušeno rozhodnutí 1. stolice, pokud byl jím st-l se svými požadavky odkázán na pořad práva. Konečně bylo vysloveno, že doporučení obsažené v rozhodnutí 1. stolice, aby byly provedeny nové drenáže, se z rozhodnutí 1. stolice nevylučuje, poněvadž neobsahuje »přesný předpis«.
Stížnost obsahuje dva přesně formulované stížní body, které namířeny jsou jednak proti tomu, že žal. úřad z úřední moci, tedy ultra petitům odvolání st-lova zrušil výrok 1. stolice, pokud se jím st-l se svými požadavky odkazuje na pořad práva, jednak proti tomu, že žal. úřad prohlásil, že doporučení 1. stolice stran provádění dalších drenáží nemá povahu přesného předpisu. Proti ostatnímu obsahu nař. rozhodnutí, zejména proti odmítnutí zmíněných námitek odvolání pro preklusi, stížnost neformuluje stížních bodů.
Pokud se prvního stížního bodu týče, vycházel žal. úřad, jak z textu nař. rozhodnutí je patrno, ze skutkového předpokladu, že běží tu o škody, které vznikly provedením vodního díla, to jest znovuzřízeného rybníka v L., aniž byl k těmto škodám při povolování tohoto vodního díla následkem nesprávných předpokladů vzat zřetel, a že je tedy dán skutkově případ § 89 vod. zák. Po stránce právní řídil se pak žal. úřad právním názorem judikaturou ss-u důsledně zastávaným (Budw. 2158/1884, 2366/1885, 4807/1889) a také v odborné literatuře schvalovaným (Páce, Mayerhoffer V. svazek str. 1266, Pantůček, pojednání o »Nápravě škodlivých účinků, vycházejících pro sousedy z vodních děl« v Právníku ročník 60 str. 257), podle něhož řádným soudům přísluší na základě § 89 vod. zák. rozhodovati toliko o výši náhrady škody, nikoliv však o základu nároku náhradního, o němž podle cit. § 89 rozhodovati mají úřady vodoprávní.
V dnešním sporu neměl nss příčiny, ba ani příležitosti zabývati se touto právní otázkou, a zkoumati, zdali právní názor, z něhož žal. úřad, opíraje se patrně o specielní předpis § 89 vod. zák. vychází, dá se srovnati se stavem práva nyní platného, zejména s generelním ustanovením obsaženým v § 364 a ve znění 111. novely k o. z. o. Neboť na spor vznesena byla jen otázka ryze procesní, zdali žal. úřad byl oprávněn zrušiti výrok 1. stolice, jímž st-1 se svými požadavky byl odkázán na pořad práva. St-1 i žal. úřad jsou úplně za jedno v tom, že tento výrok 1. stolice nebyl odvoláním vzat v odpor. Bylo tedy i nss-u od této procesní skutečnosti vycházeti, takže bylo řešiti jen otázku, zdali žal. úřad byl oprávněn výrok o odkázání požadavků st-lových na pořad práva z moci úřední odstraniti.
Vývodům stížnosti slušelo dáti za pravdu, že není žádné, zejména žádné dozorčí normy, jež by k tomu vyšší stolici opravňovala. Nelze ani míti za to, že výrok 1. stolice stižen jest zmatečností, k níž vyšší stolice, jako ke zmatečností absolutní, by mohla i nad meze opravného prostředku hleděti. I kdyby se vycházelo z uvedeného právního názoru žal. úřadu, mohlo by tu jíti o pouhou nezákonnost, k níž, nebyla-li vytýkána, vyšší úřad není oprávněn hleděti. Není tu však ani případ, o němž jedná § 81 odst. 2 správního řádu, jehož se ostatně žal. úřad ani nedovolává, neoznačiv veřejný zájem, který by jej snad opravňoval jíti nad návrh odvolání. Domnívá-li se žal. úřad, že mohl v řečeném směru rozhodnutí 1. stolice zrušiti proto, že domáhání se náhrady škody do kolaudačního řízení nepatří, není ani v tom důvod pro kasaci z moci úřední, a to tím méně, ježto není žádné zákonné překážky, která by poškozenému bránila při příležitosti řízení kolaudačního své požadavky na náhradu uplatňovati.
Nelze tedy nalézti zákonný důvod, který by žal. úřad opravňoval měniti, resp. rušiti rozhodnutí 1. instance v části nikým nenaříkané. Poněvadž však st-l nabyl odkazem svých požadavků na pořad práva jisté procesní poscie, o niž nař. rozhodnutím byl připraven, nemohl mu soud žádanou ochranu odepříti. Bylo proto nař. rozhodnutí, pokud jím bylo rozhodnutí 1. stolice zrušením výroku o odškodnění st-lových požadavků na pořad práva změněno, zrušiti pro nezákonnost.
Naproti tomu nebylo lze vyhověti druhému bodu stižnému. V rozhodnutí 1. stolice jest obsaženo výslovně jen doporučení ohledně dalšího provádění drenáží. Doporučení jest však zřejmě něco zcela jiného, než úřední rozkaz, neboť nemá povahy imperativní. Jelikož tedy žal. úřad kvalifikoval tento passus rozhodnutí 1. stolice v ten smysl, že to není »přesný předpis« — a jen proti tomu stížnost jest namířena — vystihl tím správně podstatu »doporučení«, čímž nemohl st-le v jeho právech zkrátiti. Bylo tedy stížnost v tomto bodě pro bezdůvodnost zamítnouti.

Citace:

Č. 10209. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 744-746.