NPD documents search: Sociální revue, 2 (1921) - Z Národ. shromáždění republiky Československé

Čl. III. č. 1. zák. ze dne 17. května 1912, č. 104 ř. z., dle něhož při exekuci pro výživu ze zákona příslušící musí zůstati volnou polovice ročního platu, který jinak není exekuci podroben, nejméně však při aktivitních požitcích 800 K, u aktivitních požitků osob ozbrojené moci a četnictva 1000 R a při odpočinkových požitcích 500 K, nelze použiti i na platy osob, jež nejsou v soukromých službách trvale ustanoveny.

Odůvodnění:
Podle čl. IX. uvoz. zák. k ex. ř. č. 10. byly dotud platné předpisy, zejména o přípustnosti vedení exekuce na příjmy z poměru pracovního aneb služebního, tedy'také na platy služební neb mzdové osob v soukromé službě trvale neustanovených pro privilegované nároky (daně a zákonné nároky na výživné) zachovány v platnosti s tou změnou, že musí zůstati volnou polovice ročního platu, který jinak není exekuci podroben.
Tato změna má podle názoru, panujícího téměř všeobecně v právní vědě a judikatuře, ten význam, že jedna polovice těchto služebních aneb mzdových platů, a to bez ohledu na výši těchto platů a bez ohledu na obmezení §u 3. zákona ze dne 29. dubna 1873 č. 68. ř. z., jest podrobena příslušné exekuci, druhá polovice naproti tomu musí zůstati zcela volnou.
Tento právní stav došel také výrazu v plenissimárním rozhodnutí ze dne 22. března 1900 čís. 651 praes. (zapsaném do knihy judikátů pod č. 145).
Po vydání zákona ze dne 17. května 1912 č. 104. ř. z., »o zvýšení obnosu služebních a mzdových platů, odpočinkových a jiných důchodů, který jest prost exekuce«, stala se pak spornou otázka, zda čl. III., čís. 1. zmíněného zákona, podle něhož v případě exekuce, aby poskytnuta byla výživa ze zákona příslušející, volna musí zůstati polovice ročního platu, který jinak není exekuci podroben, nejméně však při aktivitních požitcích 800 K, u takových požitků osob ozbrojené moci a četnictva 1000 K a při odpočinkových požitcích 500 K, lze použíti i na platy osob, jež nejsou v soukromých službách trvale ustanoveny. Jeden výklad zákona, který mnohokráte i v judikatuře se uplatnil, domníval se, že sluší otázku tuto zodpověděti kladně; při tom poukázáno převážně na slovné znění citovaného čl. III. čís. 1., v němž se na rozdíl od §u 2. zákona ze dne 29. dubna 1873 č. 63. ř. z. a od čl. 1. a 2. zákona ze dne 26. května 1888 č. 75. ř. z., mluví prostě o osobách v soukromé službě postavených.
Tohoto výkladu zákona nelze však schvalovati. Především nepřihlíží k dějinám vývoje citovaného zákona ze dne 17. května 1912. Předzvěstí tohoto zákona byla vládní předloha, která byla podána v XVIII. zasedání roku 1907, pak v XIX. zasedání 1909, konečně ve XX. zasedání 1909 ve sněmovně poslanecké a touto byla také v červnu 1910 vyřízena. V této vládní předloze nedostává se však ještě předpisu, který odpovídá dnešnímu čl. III. Jako účel vládní předlohy se výslovně vytýká zvýšení existenčního minima, a to: 1. u osob postavených ve veřejné službě a osob po nich pozůstalých, 2. u osob trvale ustanovených ve službě soukromé a osob po nich pozůstalých, 3. při platech odpočinkových, provisích, příspěvcích na výživu a výchovu, důchodech a pod., jež jsou poskytovány ústavy, společnostmi a spolky na základě pojišťovacích smluv. Poslanecká sněmovna usnesla se ve svém zasedání ze dne 8. června 1910 k návrhu poslance dra. Stolzla, alby zabránila zhoršení stavu osob, majících nárok na výživné, vůči nynějšímu stavu, že v případě vedení exekuce na platy úředníků a pod., aby poskytnuta byla výživa ze zákona příslušící, má zůstati exekuce prostým menší obnos, než obnos stanovený v odstavcích I. a II. vládní předlohy. Poslanecká sněmovna dala se tedy věsti myšlenkou, že zvýšením existenčního minima nesmí býti způsobena újma osobám, jimž zákon poskytuje výhodu, což by zajisté nastalo, kdyby byla vládní předloha přijata v nezměněné podobě. Těmto intencím vyhověla tudíž panská sněmovna a v souhlase s usnesením, učiněným v poslanecké sněmovně, přijala při pohledávkách na výživném, které jsou vymáhány exekucí, nižší existenční minimum. Tato změna tvoří obsah dnešního čl. III. Tímto článkem neměl však dojíti změny okruh osob, jichž existenční minimum mělo býti zvýšeno původní vládní předlohou, a neplyne ani z dalšího vývoje zákona, že jeho nynějším textováním měla nastati v některém bodě odchylka od vládní předlohy, pokud jde o rozsah platů a mzdy, při nichž mělo býti existenční minimum zvýšeno.
Že slovy »v soukromé službě postavených osob«, jež jsou obsažena v citovaném čl. III., dlužno rozuměti v §u 2. zákona ze dne 29. dubna 1873 a čl. I. zákona ze dne 26. května 1888 jmenované, v soukromé službě trvale ustanovené osoby, plyne již ze všeobecného způsobu řeči, z něhož nutno vycházeti pro nedostatek výslovného zákonného pojmového ustanovení. Při »osobě ustanovené« (Angestellter), tedy při osobě, která zaujímá nějaké »místo« (Stelle) a tím jest do jisté míry přičleněna do organismu příslušného podniku, úřadu neb ústavu, jest poměr služební vypočten na delší dobu. Ustanovení v tomto smyslu liší se od přijetí dělníka, který se z pravidla přece najímá jen na krátkou dobu aneb dobu kratší než osoba ustanovená. Ve slově »ustanovení«, »osoba ustanovená« jest vyjádřeno implicite již delší trvání poměru služebního aneb pracovního; vytčení vlastnosti »trvale« při slově ustanovení nebylo proto nutným. Též souvislosti zákonných ustanovení lze použiti pro názor zde hájený. Zmíněný článek III. č. 1. ustanovuje totiž, že »volna musí zůstati polovice ročního platu, který jinak není exekuci podroben, nejméně však při aktivitních požitcích 800 K. u takových požitků osob ozbrojené moci a četnictva 1000 K a při odpočinkových požitcích (odbytné) 500 K«. Nepraví se, že volna musí zůstati polovice ročního platu, který jinak exekuci není podroben, nejméně však 800 K, pokud se týče 1000 K, nýbrž jsou před číslicí »800 K« výslovně položena slova »při aktivitních požitcích«. Snížení na 800 K má nastati jen při aktivitních požitcích a musí proto seihati tam, kde není žádných aktivitních požitků. Označuje-li se v obecné mluvě aktivním poměrem onen, kde někdo skutečně vykonává povolání, odpovídající jeho předběžnému vzdělání a jeho stavu, skutečně koná činnost s tím spojenou, kteráž se mu stala životním pravidlem, a ještě není pro stáří, chorobu, nehodnost služby aneb z jiných důvodů sproštěn činného konání služ- by, pak ukazuje celý obrat »aktivita«, »aktivitní požitky« nepochybně s nutnou logikou na trvalý služební poměr, ať již veřejnoprávní či soukromoprávní. Také odpočinkové požitky budou se ve skutečnosti vyskytovati jen u takových osob, které byly postaveny v trvalém služebním poměru. To budiž uvedeno o výkladu zákona se zřetelem na zvláštní význam slov v jich souvislosti (§ 6. všeob. obč. z.).
K tomuto výkladu zákona dospěje se však již při pátrání po úmyslu zákonodárcově (§ 6. cit. zák.). Úmyslem zákonodárcovým při vydání zákona ze dne 17. května 1912, o nějž jde, bylo však: a) zvýšiti již platná existenční minima, nikterak utvořili nová existenční minima; b) v čl. III. č. 1. poskytnouti výhodu zákonným nárokům na výživné.
Ad a). Shora jako nesprávný označený výklad čl. III. č. 1. byl by musil míti v zápětí trojí rozdělení pojmů: osoby v soukromé službě trvale ustanovené, dále osoby v soukromé službě trvale neustanovené, a konečně jiní dělníci a zaměstnanci. Že takové trojí rozdělení nebylo zamýšleno, plyne již z tendence zákona, zvýšiti již platná existenční minima, jakož i z toho, že neposkytuje žádné opory pro lišení oněch pojmů od dosavadního zákonného stavu se odchylující. Onen zákon měl jen tam zasáhnouti změnou, kde již dosavadní zákonodárství bylo stanovilo obnosy prosté exekuce. Pokud nejde o osoby v soukromých službách trvale ustanovené, byla podle stavu dosavadního zákonodárství o zabavení mzdy, pokud se týče výkladu tohoto zákonodárství (čl. IX., č. 10. uvoz. zák. k ex. ř.), při exekucích k vydobytí zákonných nároků na výživu vyňata z exekuce polovice mzdy pracovní aneb služební, tedy do jisté míry existenční minimum, vyjádřené částí mzdy, ale nikoli číselně. Zákonodárství zaleklo se zásadně z důvodů národohospodářských zúžiti nestálé pracovní příjmy číselně určitým existenčním minimem, jak jasně plyne z motivů k zákonu ze dne 29. dubna 1873. Jen tehdy, když jest služební poměr trvalý, takže jeho zrušení není tak snadno možným dělníku aneb zaměstnanci, není prý nebezpečí přerušení pracovních výkonů vzdáním se služby pro zabavení pohledávky ze mzdy již tak hrozivým, jako při takových pracovních poměrech, jež mohou býti každým dnem právně aneb skutečně zrušeny a za které by dělník brzy mohl najíti opět náhradu na jiném místě. (Srovnej Kaserer, Materialien zum Gesetze vom 29. Apríl 1873.) Před vydáním zákona z roku 1912 bylo tudíž našemu zákonodárství o zabavení mzdy úplně cizím stanovení číselně určitého existenčního minima při nestálém důchodu z práce. Že by byl zákon ze dne 17. května 1912 na tomto zásadním stanovisku našeho zákonodárství něco změnil, nelze ani ze zákona Samého vyčisti, ani to neplyne z dějin jeho vývoje a nelze to usuzovati pro nedostatek výslovného předpisu.
Ad b). Ještě k dalšímu důsledku, jehož nelze srovnati s účelovým určením čl. III. č. 1. květnového zákona z roku 1912, musil by vésti vylíčený výklad zákona, který byl označen za nesprávný. Byla-li podle právního stavu před platností tohoto zákona při nestálých pracovních příjmech polovice platu prostě vyňata z exekuce k vydobytí zákonných nároků na výživné bez ohledu na výši mzdy, takže bylo možno jíti i pod obnos 800 K, byla by musila nyní exekuce ve prospěch zmíněných nároků, jakmile by jednou sestoupila k obnosu 800 K, jakož i vůbec při mzdových platech pod 800 K se zastaviti a nebyla by se směla dotknouti ani polovice těchto platů. To však značí nepochybně zhoršení stavu věřitele, majícího nárok na výživu, který zakročuje cestou exekuce, jež jest tím povážlivějším, ježto při dělnících hospodářských a lesnických i ještě dnes se mzda mnohdy jeví svrchovaně nízkou, kdežto, jak již bylo ukázáno na materialiích zákona ze dne 17. května 1912, zákon chtěl zákonným nárokům na výživné poskytnouti jen výhodu, nikterak ale je v některém směru poškoditi. Zachování číselně obmezeného existenčního minima při nestálých příjmech služebních a pracovních jest — na což klásti dlužno zvláštní váhu — prakticky přímo neproveditelným, zejména uváží-li se častější změna netoliko platů, nýbrž i zaměstnavatelů. Již motivy k zákonu ze dne 29. dubna 1873 vytýkají, že zaznamenání a zachování přehledu o všech obstávkách a exekucích, vedených na pohledávku ze mzdy, odúčtování mezi kvótami pro dělníka a jeho věřitele za vlastního ručení zaměstnatelova by pro tohoto bylo velkým obtěžováním. Polovici, třetinu atd. sraziti ze mzdy jest zajisté snadně. V našem případě by se ale zaměstnavateli ukládala práce, které nelze skoro provésti.
(Rozhodnutí nejvyšší ho soudu ze dne 4. dubna 1916, č. j. R II 131/16 / 1.)
—x.

Citace:

Čl. III. č. 1. zák. ze dne 17. května 1912, č. 104 ř. z., dle něhož při exekuci pro výživu ze zákona příslušící musí zůstati volnou polovice ročního platu, .... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1916, svazek/ročník 25, číslo/sešit 6, s. 296-299.