Čís. 9028

Ručení za škodu provozem silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.). Osobami uvedenými na konci prvého odstavce § 4 zák. jsou, kdož použijí silostroje při výkonu své služby nebo příkazu.
(Rozh. ze dne 13. června 1929, Rv II 778/28)
Auto, náležející H-ovi a řízené V-em, sřítilo se do potoka, při čemž byl žalobce poraněn. Žalobní nárok na náhradu škody proti H-ovi a V-ovi opřel žalobce o to, že byl zaměstnancem V-ovým a že se súčastnil jízdy z příkazu žalovaných. Procesní soud prvé stolice neuznal žalobní nárok co do důvodu po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce opřel žalobu jednak o ustanovení zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. o ručení z provozování silostrojů, jednak o ustanovení 30. hlavy obč. zák. Podle § 4 aut. zák. nevztahují se ustanovení §§ 1 a 2 tohoto zákona na nároky na náhradu škody z poškození osob nebo věcí, které silostroj dopravuje, leč by se tak stalo za úplatu nebo v živnostenské dopravě osob nebo věcí nebo ve službách nebo k příkazu některé osoby k ručení zavázané. Že byl žalobce dopravován za úplatu, anebo, pokud jde o jeho osobu, při živnostenské dopravě, sám netvrdí, uplatňuje jen, že byl zaměstnancem žalovaného V-a a že se súčastnil jízdy k příkazu žalovaných. Leč žalobce jest na omylu, míně, že každý zaměstnanec anebo zmocněnec již proto, že jím jest, jest oprávněn požadovati náhradu škody ve smyslu §§ 1, 2 aut. zák. Osobami v § 4 aut. zák. uvedenými jest rozuměti jen takové, jež při výkonu své služby nebo příkazu použijí silostroje. Jest proto zcela lhostejno, zda žalobce v dílně žalovaného V-a byl jinak zaměstnán, nebo byl dokonce jeho zřízencem, a nebylo proto v tomto směru třeba dalších důkazů. Rozhodným jest jediné, zda podnikl jízdu za účelem výkonu své služby nebo uděleného mu příkazu. Avšak tomu tak nebylo podle skutkových zjištění nižších soudů, jež nelze již v dovolacím řízení napadati. Naopak žalobce súčastnil se jízdy podle těchto zjištění bez příkazu a z vlastní vůle. Na tom nic nemění okolnost, že mu v tom nebylo bráněno, že se pak o své újmě zase svezl zpět a že přesedl, třeba na vyzvání, z připjatého vozu do vozu předního. Nelze-li však použíti ustanovení §§ 1 a 2 aut. zák., nebylo třeba, by žalovaní provedli některý z vyviňovacích důkazů v § 2 aut. zák. uvedených, jmenovitě, by dokázali, že škodná událost nemůže býti dovozována ani z povahy silostroje ani ze zvláštního jeho způsobu, ze selhání nebo z nedostatku jeho činnosti, a mohou proto zůstati nepovšimnuty vývody dovolání tohoto důkazu a doplnění znaleckého dobrozdání se týkající.

Citace:

č. 9028. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 804-805.