Čís. 4473.

Kterak jest vykládati smlouvy.
Porušil-li nakladatel smlouvu tím, že dal reprodukční právo dále, jest ten, kdo s ním nakladatelskou smlouvu uzavřel, oprávněn na dále ustoupiti od smlouvy.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1924, Rv I 1581/24).
Žalobce uzavřel se žalovanou firmou smlouvu, dle níž jí přenechal obrazy ku vydání obrazového díla. Provedené obrazy měly dle čl. 9 smlouvy zůstati majetkem žalované a jenom jí mělo náležeti reprodukční právo. Žalovaná prodala štočky obrazů žalobcových Miroslavu K-ovi, jenž jich používal obchodně dále ku tisku pro kalendáře, v čemž spatřoval žalobce porušení smlouvy a žaloval o zrušení nakladatelské smlouvy. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nejprve dlužno se zabývati otázkou výkladu smlouvy. Mínění dovolatelky, že rozhodným jest výklad, který smlouvě strany samy ve sporu dávají, a, když se v tom neshodují, že má se souditi, že pro nesouhlas vůle ke smlouvě nedošlo, jest tak nemožným, že to vlastně zbavuje soud povinnosti, by na ně vážně odpovídal. Při náhledu dovolatelky bylo by to v moci každé strany, by na svůj prospěch a na úkor strany druhé činila takto napotom, svým chováním ve sporu, smlouvu neplatnou. Ale nezáleží na tom, jak si strana smlouvu nyní vykládá t. j. jak se ve sporu staví, že jí tehdy rozuměla, nýbrž na tom, co tehdy bylo vůlí stran, a nelze-li se toho dopátrati, nebo strany samy na tu kterou otázku nemyslily, dlužno dále zkoumati, jaká je dle zákona t. j. dle doplňujícího předpisu jeho nebo dle daných jím vykládacích pravidel předpokládaná vůle stran. Výklad smlouvy náleží soudu, a nikoli stranám, leda by se na smyslu smlouvy shodly, kdež pak se soudce jejich rozumu podříditi musí, protože to je jejich srovnalá disposice a ony jsou pány sporu a nároků v něm uplatňovaných. Při výkladu smlouvy, o niž tu jde, možno a dlužno zcela pustiti se zřetele čl. 279 obch. zák., jenž byl ve sporu přetřásán, neboť ten nemluví o výkladu smluv, nýbrž o významu a účinku jednání a opomenutí. Za to ovšem přichází v potaz čl. 278 obch. zák., jenž o výkladu obchodních smluv jedná stanově, že soudce nemá ulpěti na výrazu, nýbrž hleděti k vůli stran. Ale jest ještě jeden obsažnější, ale v tomto sporu posud nepovšimnutý předpis, t. j. předpis §u 914 obč. zák. nové znění, který jest mladším a který předpis čl. 278 obch. zák. převzal a zároveň doplnil a zdokonalil, dodávaje, že každou smlouvu rozuměti jest tak, jako to obvyklostem poctivého obchodu odpovídá. Nevyzná-li se soudce, co v tom kterém oboru obvyklostem poctivého obchodu odpovídá t. j. jak to poctiví lidé v tom kterém oboru dělají a jak tomu rozumějí, ježto je ten obor jeho (soudcovým) zkušenostem odlehlejší nebo docela cizí, rozumí se samo sebou, že si o tom vyslechne lidi, v tom oboru zkušené (znalce) a dá se jimi o této faktické otázce poučiti a pak teprve znalostí oboru toho vyzbrojen přikročí k výkladu smlouvy. A to v tomto případě nižší stolice učinily, pročež marně dovolatelka důkaz ten napadá, točíc se kolem čl. 279 obch. zák., jenž byl již shora z okruhu úvah, sem hledících, vyřaděn. Vadnosti řízení tu tedy není. Ale když nižší stolice pomocí znalců zjistily, co jest v případě nakladatelské smlouvy, která vykazuje mezeru v tom kuse, jako sporná smlouva o niž jde, obvyklostí nakladatelského obchodu mezi poctivými stranami, správně smlouvu vyložily, vyloživše ji podle toho zjištění v ten rozum, že žalovaná nebyla oprávněna právo reprodukční dáti dále. Žalovaná si do tohoto výkladu stěžovati nemůže, neboť jako nakladatelka musila v obvyklostech poctivého nakladatelského obchodu, jak je znalci vylíčili, dobře věděti, a раk-li že jich opravdu neznala, musí si tento nedostatek znalosti živnostenské sama přičísti (§ 1299 obč. zák.). Potom zbývá již jen otázka, zda porušení smlouvy, kterého se žalovaná dopustila tím, že právo reprodukční přece dala dále, opravňuje žalobce k ustoupení od smlouvy. A to je opravdu otázka velmi vážná, neboť nezdá se, že se nižším stolicím podařilo nalézti pro kladnou odpověď správné důvody. Opřely se o § 920 obč. zák., který praví, že zmařeno-li splnění smlouvy zaviněním zavázaného, může druhá strana žádati náhradu škody pro nesplnění neb od smlouvy ustoupiti a to právo že má i při pouze částečném zmaření, раk-li že z povahy smlouvy nebo z účele plnění zřejmo, že částečné splnění pro ni nemá zájmu. Prvý soudce spatřuje v dalším zadání reprodukčního práva částečné porušeni smlouvy, jak to vícekráte opakuje, druhý soudce poukazuje prostě na jeho důvody, aniž by se sám otázkou obíral. Ale § 920 nemluví o »porušení« smlouvy, nýbrž o zmaření splnění, a to o zmaření skutečném a pravém, jak plyne z toho, že jako následek stanoví alternativní nárok buď na náhradu škody pro nesplnění neb odstoupení od smlouvy, protože právě splnění nemožným jest, byvši zmařeno. Ale v tomto případě nemůže o zmaření býti řeči, a na pouhé porušení, jež tu ovšem jest, zákon účinků těch nestanoví. Dovolatelka toho sice také nepostihuje, míníc, že jednati se může v tomto případě arci jen o částečné »zmaření« splnění, ale že se nedá souditi, že by žalobce neměl na dalším plnění zájmu, a dále se opírá o § 28 (3) zákona o smlouvě nakladatelské ze dne 11. května 1923 čís. 106 sb. z. а n., o které sice uznává, že pro tento spor ještě neplatí, avšak že, stanoví-li v citovaném předpisu, že porušení smlouvy neoprávněným prodejem štočku zavazuje pouze k náhradě škody, neopravňuje ale zadavatele k odstoupení od smlouvy, musí to tím spíše platiti za stavu dřívějšího, kde zákon ten posud neplatil, neboť nakladatel nemůže býti za tehdejší doby postaven hůře, než za situace nynější, oním zákonem utvořené. K tomu doložiti dlužno, že sice § 1295 obč. zák. na porušení ("přestoupení") smluvní povinnosti klade toliko závazek k náhradě škody, avšak toto východisko zajisté naprosto neuspokojuje. Dlužno uvážiti, že žalobce porušením smlouvy, jehož se žalovaná dopustila, musil ztratiti všecku důvěru, neboť v jaké to nemožné situaci by se ocitl, kdyby žalovaná jako právo reprodukční prodala na újmu žalobcovu dále firmě Κ., prodala nebo jinak zcizila je ještě jiným dalším uchazečům, o nichž všech by se on ani dověděti nemusil, takže by vůči žalované z faktických příčin ani náhradu škody uplatňovati nemohl. Než, i kdyby o každém porušení vědomosti nabyl, je známo, jak právě v takových případech výše škody nesnadno se dokazuje, a dále, i když se připustí, že soudcové v nastalém případě měli by při svém volném hodnocení (§ 273 c. ř. s.) vždy spíše zřetel na něho jakožto stranu ukřivděnou a trpící, než na žalovanou jako stranu křivdící, sluší to přece vždy uznati za situaci nejvýše svízelnou, když strana je nucena o své právo teprve se hrdlovati sporem, a uvážiti, co zde těch případů by mohlo býti. Máť smlouva nakladatelská tu zvláštnost, že může býti rušena pořád stejným způsobem nesčíslněkráte. Mimo to nemohl by žalobce vykonávati kontrolu v odst. 7 smlouvy mu vyhraženou, jakož i jiná práva smlouvou mu zaručená jako vliv na úpravu díla (odst. 8 smlouvy) a pod. Tedy v tom vězí jádro věci, že žalovaná nezachovala se tak loyalně jak měla, neboť místo aby byla žalobci obchod s firmou K. předem oznámila a vyčkala aspoň, až co on tomu řekne, když již si chtěla dělati nárok na volné zadávání reprodukčního práva (jakého by byla nabyla jen převodem práva autorského) a nechtěla přímo o svolení žalobcovo žádati, nebo si je od něho ukoupiti — učinila ten obchod svémocně, bez vědomí, takže pro žalobce, jenž následkem toho ztratil k ní důvěru, stalo by se další trvání smlouvy pramenem neustálých obav a starostí a po případě i škod, a dlužno proto hledati řešení více uspokojující, než jaké poskytuje nárok na náhradu eventuelní škody. Jak praveno, byla smlouva porušena, a tu zákon zřizuje právo ustoupiti od smlouvy i pro případ pouhého porušení jejího. § 918 nového znění praví, že nebyla-li úplatná smlouva jednou stranou splněna buď v náležitý čas neb na náležitém místě nebo vymíněným způsobem, může druhá strana ustoupiti od smlouvy, dala-li s prohlášením ústupním přiměřenou lhůtu k dodatečnému plnění a, rozumí se, lhůta ta uplynula marně. Dlužno zkoumat, zda jsou tu podmínky tohoto ustoupení. Podmínka, že smlouva nebyla plněna vymíněným, t. j. smluveným, ve smlouvě stanoveným způsobem, tu jest. Neboť dle smlouvy náleželo k povinnostem nakladatelky, by se zdržela každého dalšího zadání reprodukčního práva — (opomenutí), jež § 861 obč. zák. mezí předměty smlouvy rovněž uvádí — a této povinnosti žalovaná nedodržela a nesplnila, nýbrž jednavši proti ní, porušila. Žalobce také ustoupení od smlouvy prohlásil, nejpozději žalobou, kde právo to výslovně uplatňuje. Ale ovšem zákon vyžaduje ještě poskytnutí dodatné lhůty a to — jinak než čl. 356 obch. zák., jenž lhůtu tu žádá jen, раk-li ji povaha případu připouští — pro každý případ, bez ohledu na povahu případu. Avšak v tomto případě jde nesporně o obchod (čl. 272 čís. 5 obch. zák.), což umožňuje, aby se čl. 356 obch. zák. užilo obdobně (přímé užití není možné, ježto článek ten dán jest pro smlouvu kupní, obdobné však možným jest, protože smlouvou nakladatelskou přenechává se dílo k zužitkování § 1 zák. o sml. nakl. a je to tedy podobno smlouvě kupní, když zužitkování to se prodává t. j. přenechává za úplatu § 23 téhož zák.), takže lhůty není třeba, když jí povaha případu nepřipouští, čemuž v tomto případě skutečně tak jest. Neboť k čemu by byla nějaká lhůta, když smlouva porušena takovým způsobem, že se porušení nedá odčiniti in natura, nýbrž jen náhradou škody. Zákon (čl. 356 obch. zák.), žádaje lhůtu myslí na případ, kdy kupitel má platiti kupní cenu nebo prodavatel dodati zboží a ocitne se s touto povinností v prodlení: toto porušení smlouvy vždy ještě lze napraviti t. j. kupní cenu zaplatiti nebo zboží dodati a proto mluví zákon o lhůtě k »dodatečnému splnění zmeškaného«, o čemž ale tu, kde žalovaná povinna byla k opomenutí jistého činu, ale tento zakázaný čin spáchala, nedá se to neučinění (opomenutí) již poříditi (dohoniti) a proto není žádné lhůty třeba. Poněvadž však i § 918 n. zn. obč. zák. téhož výrazu »Nachholung« užívá, dlužno i jeho předpis třeba dle znění svého vyžadoval lhůtu bezpodmínečně, vyložiti obmezujícím způsobem tak, že lhůty je třeba toliko v případě, kdy to má účel a smysl vskutku, neboť zákon zajisté nemůže žádati nic nesmyslného — v tomto případě však každá lhůta byla bez účele a beze smyslu. Tak jest čl. 356 obch. zák. vykládací pomůckou k § 918 obč. zák. Pro dobu platnosti zákona o nakladatelské smlouvě čís. 106/23 poukázati dlužno na § 43 téhož. Právem tedy žalobě od smlouvy ustoupil. Ovšem ustoupil jen od pokračování v ní, aby žalovaná nemohla dále dílo jeho zužitkovati, neustoupil však od ní nijak, pokud mu ze zužitkování již provedeného vzešly nároky, zejména na zaplacení úplaty. Aby se to takto dělilo, to vyžaduje povaha nakladatelské smlouvy, pročež je dovolání v neprávu, míníc, že ustoupení od smlouvy odporuje jeho žaloba, kterou se domáhá zaplacení honoráře za reprodukce žalovanou firmou již vydané.

Citace:

č. 4473. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 779-782.