Č. 413.

Zabírání budov: Výrok o přidělení náhradních místností uživateli budovy zabrané pro účely veřejné jest nezbytnou součástí rozhodnutí o zabrání, nestalo-li se v tom směru zvláštní ujednání. S bytem vlastníka budovy ve smyslu odst. 2. § 1 zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. nelze jako s objektem náhradním počítati.
(Nález ze dne 12. května 1920 č. 4050.)
Prejudikatura: nálezy uveřejněné pod č. 312, 341 a 349 Sbírky.
Věc: Konvent Voršilek v Praze (adv. Dr. Karel Slavík z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací v Praze (zast. min. místotaj. Jar. Slavíkem) stran zabrání klášterní budovy. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost, pokud jde o místnosti v I. a II. poschodí budovy mezi kostelem a domem čp. 1370, kde jest nyní pensionát, a o místnosti v budově mající frontu do Smetanovy ulice.
Důvody: Výměrem ze dne 31. prosince 1919 zabrala zemská politická správa dle zákona z 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. z komplexu řádových budov veškeré místnosti pronajaté dosud ministerstvu financí i ostatní používané k řádovým účelům mimo místnosti sloužící úkolům náboženským — pro veřejné účely, protože pro konkrétní účel veřejný, t. j. k umístění kanceláří ministerstva financí není vhodných místností a proto, že — jak zřejmo z vyjednávání o prodej budov témuž ministerstvu — je možno uživatele bez nenahraditelné hospodářské újmy jejich povolání, resp. ústav bez poškození účelu, jemuž budovy až dosud sloužily, vhodně umístiti v budovách jiných, třeba v jiném místě.
Naříkaným rozhodnutím zamítl žalovaný úřad stížnost, pokud jde o místnosti pronajaté dosud ministerstvu financí a o místnosti v I. a II. patře budovy mezi kostelem a domem čp. 1370 (kde jest nyní pensionát a to v I. poschodí 3 velké a 5 menších místností, v II. patře 3 velké a 4 menší místnosti), dále o místnosti v budově mající frontu do Smetanovy ulice, zrušil však rozhodnutí zemské správy politické pro vadnost řízení, pokud zabrány byly také budovy, případně místnosti jiné.
Zabrání místností pronajatých dosud ministerstvu odůvodnil žalovaný úřad ustanovením § 10 cit. zákona. Pokud pak jde o další místnosti svrchu uvedené, ohledně nichž stížnost byla zamítnuta, odvolal se na to, že stěžovatelka sama ve své stížnosti místnosti ty ministerstvu financí nabízí, prohlašujíc, že řád by se spokojil s budovou tvořící klausuru a pak budovou, v níž umístěna je škola, a přízemkem ve dvoře, případně v zahradě, sloužícím nyní rovněž k účelům školním. Pensionát by se přestěhoval do klausury, jejíž část by řeholnice vyklidily. Je tedy možno uživatele těchto místností vhodně umístiti v budovách jiných bez nenahraditelné hospodářské újmy a bez poškození účelu, kterému, budovy ony až dosud sloužily, neboť jinak by stěžovatelka sama o své újmě nabídky té neučinila.
O stížnosti do rozhodnutí tohoto podané a brojící pouze proti tomu, že zabrány byly také místnosti v I. a II. patře budovy mezi kostelem a domem čp. 1370, kde je nyní pensionát, a dále místnosti v budově mající frontu do Smetanovy ulice uvážil nejvyšší správní soud takto:
Dle § 1 zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. zák. a nař. lze pro účely veřejné zabrati zcela nebo z části k užívání budovy, je-li možno uživatele bez nenahraditelné hospodářské újmy jejich povolání, neb ústavy bez poškození účelu, jemuž až dosud sloužily, vhodně umístiti v budovách jiných, třeba v jiném místě. Dle § 2 pak musí býti uživatelům zabraných budov, nedojde-li ke zvláštnímu ujednáni, přiděleny místnosti, které by pokud možno hověly účelům, kterým sloužily zabrané místnosti.
Pokud jde o přidělení těchto náhradních místností, trvá nejvyšší správní soud při svém právním názoru vysloveném a blíže odůvodněném v nálezu ze dne 6. března 1920 č. 126, 1 na nějž se dle § 44 jedn. řádu odkazuje, že totiž přidělení a to určitého náhradního objektu musí se státi současně se zabráním a že tedy jak zabrání, tak přidělení objektu náhradního státi se musí jediným aktem správním, nedojde-li ovšem po rozumu § 2 cit. zákona ke zvláštnímu ujednání.
V případě, o který jde, uznal sice žalovaný úřad, jak z rozhodnutí jeho je patrno, že k účelům, jež stěžovatel v zabraných budovách sleduje, náleží také účely školní a zjistil také, jak v protokolu o místním šetření je patrno, že všechny budovy a místnosti jsou zplna obsazeny, přes to však objekt náhradní nebyl při zabrání určen ani přikázán, a to ani první ani druhou instancí. Nestalo se tak ani dodatečně, ježto dle rozhodnutí žalovaného úřadu ze dne 26. dubna 1920 č. 14 399, jež tento soudu předložil, potvrzeno bylo sice zabrání místností v zámecké budově ve Vlašimi za účelem poskytnutí náhradních místností konventu Voršilek, avšak místnosti tyto nebyly, jak zástupce žalovaného úřadu při veřejném líčení potvrdil, konventu dosud přikázány, takže soud nemá příčiny zkoumati, jaký právní význam by slušelo přiznati přikázání místností náhradních, stalo-li se dodatečně. Ježto pak žalovaný úřad ani sám netvrdí, že by zvláštní ujednání ve smyslu § 2 zákona se bylo stalo — a pouze toto mohlo jej povinnosti přiděliti místnosti náhradní sprostiti — a ježto ani ze správních spisů nevychází na jevo, že k ujednání takovému došlo, neodpovídá naříkané rozhodnutí zákonu a slušelo je proto dle § 7 zákona o správním soudě zrušiti.
Poukazuje-li žalovaný úřad na nabídku stěžovatelovu obsaženou ve stížnosti k němu podané, tož vyvozuje z ní i sám jedině ten závěr, že uživatele těchto místností lze vhodně umístiti v budovách jiných bez nenahraditelné hospodářské újmy a bez poškození účelu, jemuž místnosti ty až dosud sloužily, což však i kdyby závěr ten a jeho předpoklad, že jde o skutečnou a bezpodmínečnou nabídku, byl správný, neznamenalo by ještě vzdání se nároku na přikázání náhradního objektu a nesprošťovalo by úřad povinnosti objekt ten a to současně se zabráním přikázati, neboť v prohlášení tom nelze nikterak spatřovati zvláštní ujednání po rozumu § 2 cit. zák.
Žalovaný úřad, spokojiv se však pouze s odvoláním na toto prohlášení stěžovatelovo, ani nezjistil, pokud ze spisů správních seznati lze, k jakému účelu slouží dosud místnosti nyní zabrané, nalézající se v budově mající frontu do Smetanovy ulice a schází tudíž, pokud o tuto část budovy se jedná, i v tomto směru potřebný základ pro soudní přezkoumání této části jeho výroku.
Pokud jde o místnosti v I. a II. patře budovy mezi kostelem a domem čp. 1370, vychází žalovaný úřad z nesporného předpokladu, že je tam pensionát. Potvrdil-li přes to zabírací nález, aniž byly za zabranou část budovy přiděleny místnosti náhradní, byl by jednak ve shodě se zákonem jen tehdy, kdyby byl zjistil, že držení tohoto pensionátu nenáleží k účelům, jímž zabraná část budovy až dosud sloužila. Avšak ani z rozhodnutí ani ze spisů není patrno, zda žalovaný úřad i držení tohoto pensionátu počítá k účelům řádovým čili nic a počítá-li i tuto činnost výchovnou k účelům školním, zejména se zřetelem na nadační listiny stěžovatelem uvedené a na okolnost jím tvrzenou, že mnoho dívek tam chovaných navštěvuje jiné vychovávací ústavy pražské, což zejména by padati mohlo na váhu, pokud by šlo o přeložení řádu do budovy jiné, zejména i na jiné místo. Pokud však žalovaný úřad snad chtěl odůvodněním svého rozhodnutí vyjádřiti, že vzhledem k onomu prohlášení stěžovatelovu, pokud jde o místnosti nyní zabrané, vůbec není třeba náhradního objektu, ježto lze uživatele místností těch vhodně a bez újmy jejich účelu umístiti v budovách jiných, jež se stěžovateli ponechávají, vadila by tomuto jeho stanovisku, když prohlášení to není zvláštním ujednáním po rozumu § 2 zákona, další okolnost stranou rovněž namítaná, totiž že takovýmto přesídlením pensionátu byl by zaujat byt vlastníka budovy, kterýž dle předpisu odst. 2. § 1 ze zabrání jest vyloučen a s nímž tudíž při zabrání budovy ani jako s objektem náhradním počítati nelze. Námitkou touto se však žalovaný úřad vůbec neobíral, zejména nezaujal žádného stanoviska k otázce, koho jest pokládati za vlastníka budovy, a nezjistiv ovšem také pro případ, že jde o byt vlastníka budovy, jaký rozměr bytu toho jest dle nařízení, případně nyní dle zákona o zabírání bytů obcemi přípustný.
Jest tudíž stížnost, pokud béře naříkané rozhodnutí v odpor, důvodnou.

1) viz č. 349 této sbírky.1)

Citace:

č. 413. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 318-321.