NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8597 —
Č. 8597.

Zaměstnanci veřejní: * Přednostenský přídavek soudcovský podle zák. č. 290/24 nenáleží k »vyšším požitkům« ve smyslu § 173, odst. 4 prvé věty zák. č. 103/24.
(Nález ze dne 10. května 1930 č. 7651.)
Věc: Wolf H. v K. proti ministerstvu spravedlnosti o úpravu platů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-1 byl dekretem presidia vrch. zem. soudu v Brně z 29. července 1926 převeden do nových platů zák. č. 103/26 ke dni 1. ledna 1926 tím způsobem, že byly pojaty do souhrnu požitků starých: služné dle VII/2. hodn. třídy, místní přídavek, soudcovský přídavek, jednotný drah. přídavek a odměna dle zák. č. 289/24, celkem 31 630,20 Kč, po srážce pens. příspěvku 1 280,64 Kč 30 349,56 Kč. Jako platy nové byly poukázány: základní služné 6. stupně, funkční služné VII. stupnice funkčního služného, stupeň a, jakož i činovné celkem 32 076 Kč, po srážce pens. příspěvku 1 704 Kč, peníz 30 372 Kč. Podotknuto, že se zvýší základní služné dnem 1. ledna 1927. Do tohoto dekretu nepodal st-1 opravných prostředků.
Vzhledem k tomu, že byly st-li poukázány od 1. února 1926 požitky dle VI/1 hodn. třídy, byly mu výměrem presedia vrch. zem. soudu v Brně z 30. listopadu 1926 od 1. února 1926 upraveny po rozumu § 215 odst. 2 plat. zák. služební platy tím způsobem, že do souhrnu požitků starých byly pojaty: služné dle VI/1 hodn. třídy, místní přídavek, soudcovský přídavek, jednotný drah. přídavek a odměna dle zák. č. 289/24, celkem 33 917,40 Kč, po srážce pens. příspěvku 1 504,32 Kč, 32 413,08 Kč. Do souhrnu platů nových bylo pojato: základní služné 6. stupně, funkční služné VII. stupnice funkčního služného, stupeň a, jakož i činovné, celkem 32 076 Kč, po srážce pens. příspěvku 1 704 Kč, částka 30 372 Kč. — Č. 8597 —
Poněvadž tento zbytek byl o 2 041,08 Kč menší, než zbytek požitků starých, byl povolen st-li vyrovnávací přídavek ročních 2 052 Kč.
Vzhledem k tomu, že st-1 dosáhl od 1. května 1926 přednostenského přídavku zák. č. 290/24 ročních 1 200 Kč, byly mu dalším výměrem z 30. listopadu 1926 upraveny po rozumu § 215 odst. 2 plat. zák. služební platy od 1. května 1926 tím způsobem, že do souhrnu požitků starých byly pojaty složky, jak se podávají z výměru z 30. listopadu 1926, a mimo to přednostenský přídavek 1 200 Kč. Souhrn požitků těch činil ke dni 1. května 1926 celkem 35 117,40 Kč, po srážce pens. příspěvku 1 504,32 Kč, 33 613,08 Kč. Do souhrnu platů nových byly pojaty složky tytéž, jak se podávají z výměru z 30. listopadu 1926. Vzhledem k rozdílu mezi souhrnem požitků starých a souhrnem platů nových byl st-li od 1. května 1926 povolen vyrovnávací přídavek ročních 3 252 Kč. Konečně bylo třetím výměrem z 30. listopadu 1926 st-li poukázáno od 1. ledna 1927 základní služné 7. stupně, funkční služné VII/a, jakož činovné a snížený vyrovnávací přídavek ročních 1 452 Kč.
Proti výměrům z 30. listopadu 1926 podal st-1 námitky, jež jmenované presidium zamítlo výměrem z 8. ledna 1927 jako neodůvodněné v podstatě proto, že převodový výměr z 29. července 1926 nabyl právní moci. Odvolání zamítlo min. sprav. nař. rozhodnutím — — — —.
O stížnosti uvážil nss toto:
Stížnost obrací se proti nař. rozhodnutí toliko, pokud zamítlo odvolání st-lovo týkající se úpravy platové provedené podle předpisu § 215 odst. 2 zák. č. 103/26 k 1. květnu 1926, resp. k 1. lednu 1927, a stojí v zásadě na stanovisku, že úprava ta odporuje platnému právu proto, že st-1 měl v době té se zřetelem na přednostenský přídavek vyšší požitky, než které by mu příslušely podle lhůt časového postupu, a že slušelo proto určiti základní služné metodou předepsanou v § 173 odst. 4, 2. větě cit. zák. Při použití této metody byl by prý dosáhl st-1 základního služného 8. stupně již 1. květnem 1926 a jest prý proto nař. rozhodnutí nezákonným i potud, pokud schvaluje postup nižších stolic, které přiznaly st-li základní služné 7. stupně teprve od 1. ledna 1927. Ostatně prý se min. sprav, touto otázkou vůbec nezabývalo a nelze prý proto vyvraceti jeho důvodů, které uvedeny nebyly.
Nss neuznal, že by stížnost měla oporu v předpisech, jichž se dovolává. Podle předeslaného jest na sporu toliko otázka, jak sluší rozuměti § 173 odst. 4 plat. zák. č. 103/26, zejména obratu jeho 1. věty »vyšší požitky, než které by jim příslušely podle lhůt časového postupu«. Stížnost má za to, že jest doslovem tímto míněn souhrn všech požitků, které měl soudce ustanovený na služebních místech, v předpisu tom blíže vyznačených, v době rozhodné pro úpravu platovou podle § 215 odst. 2 plat. zák. a že proto pod pojem ten spadá i přednostenský přídavek ve smyslu zák. č. 290/24, resp. i jiné požitky služební. Žal. úřad stojí naproti tomu na stanovisku, že v osobě st-lově nejsou dány předpoklady cit. předpisu a to v podstatě proto, že st-1 neměl ke dni 1. května 1926 požitků vyšších, než které by mu příslušely podle lhůt časového postupu. A činí tak právem. — Č. 8597 —
§ 173 odst. 4 plat. zák. určil, že u soudců, kteří jsou ustanoveni na služ. místech zařáděných do IV., V., VI., nebo VII. stupnice funkčního služného, nebo na služ. místech zařáděných do II. skupiny soudcovských míst a mají vyšší požitky, než které by jim příslušely podle lhůt časového postupu, jest pro stanovení výše základního služného rozhodnou doba, kterou by měli v den účinnosti zákona, kdyby byli dosáhli svých požitků časovým postupem. Ustanovení toto neurčuje samo, co sluší rozuměti pojmem »vyšší požitky, než které by jim příslušely podle lhůt časového postupu«, a nutno proto pojem ten vyložiti podle zákonného stavu platného v úřednickém právu v době, kdy platový zákon nabyl účinnosti. V tom směru přichází především v úvahu všeobecný požitkový zákon státních úředníků z 15. dubna 1873 č. 47 ř. z., který rozdělil v § 1 všechny s platem ustanovené státní úředníky v 11 hodn. tříd a v § 3 určil, že systému odpovídající požitky jsou služné a funkční, resp. aktivní přídavek. Na tomto principu nezměnil nic zákon z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služ. pragmatika), který v § 45 odst. 1 výslovně ustanovil, že má definitivně ustanovený úředník nárok na požitky odpovídající podle platných zákonů jeho postavení v hodn. třídě, pokud mu v důsledku časového postupu nenáležejí požitky vyšší. Požitky těmi jest podle doslovu cit. § 45 odst. 1 služné a aktivní, resp. funkční přídavek. Také § 51 odst. 1 posléz cit. zák., podávaje definici časového postupu, ustanovil, že časovým postupem jest postup do požitků, t. j. služného a akt. přídavku nejblíže vyšší hodn. třídy bez změny postavení v hodn. třídě a postup do dalších stupňů služného v této hodn. třídě. Také zák. č. 541/19 zachoval v platnosti systém hodn. tříd a setrval na dosavadních dvou základních složkách požitků pragmatikálních úředníků státních (viz čl. I § 1, 2, čl. II, § 2, čl. III, § 1 čl. VI.).
Z předeslaných ustanovení vystvítá, že pojem »požitky« jest terminus technicus úřednického práva a že lze »požitky«, resp. »vyššími požitky«, než které by úředníkovi příslušely podle lhůt časového postupu, rozuměti jen požitky charakterisované předpisy § 45 a 51 služ. pragmatiky. Nelze proto pod pojem ten zahrnovati jiné složky služného příjmu státního úředníka. To co uvedeno o státním úředníku, platí vzhledem k ustanovení čl. I, odst. 3 služ. pragmatiky v celém rozsahu i o soudcích a konceptních pragmatikálních úřednících státních zastupitelstev.
Předeslanému výkladu pojmu »vyšší požitky« svědčí i srovnání dikce obou vět cit. § 173 odst. 4 plat. zák. Zákon mluví tu jednou o »vyšších požitcích«, než které by určitým soudcům příslušely podle lhůt časového postupu, podruhé o »svých požitcích« dosažitelných časovým postupem a poukazuje přisvojovacím zájmenem »svých« zřejmě k tomu, že má na mysli v obou větách požitky stejné kvality. Jsou proto míněny i »vyššími požitky« v 1. větě řečeného § 173 odst. 4 požitky označené v 2. větě téhož paragrafu zájmenem »svých«, čili jinými slovy požitky dosažitelné časovým postupem t. j. služné a akt. (místní) přídavek.
Přednostenský přídavek, který byl zaveden u soudců teprve zákonem č. 290/24, nemá vzhledem na předpis § 7 cit. zák. souvislosti se služebními požitky odpovídajícími platovému systému hodn. tříd, jak — Č. 8598 —
bylo právě vylíčeno, a nelze jej proto počítati mezi »vyšší požitky«, než které příslušejí soudci podle lhůt časového postupu. Jest proto stížnost na omylu, domnívá-li se, že st-lovy požitky byly »vyšší než požitky, které by mu příslušely podle časového postupu« proto, že měl v kritické době nárok na přednostenský přídavek a tvrdí-li, že proto byly dány u st-le předpoklady § 173 odst. 4 1. věty plat. zák. Přednostenský přídavek st-lův mohl dojíti zhodnocení při shora řečené úpravě platové toliko cestou § 196 odst. 1 a 3 plat. zák., a neporušil proto žal. úřad zákon, nepozíral-li na st-le jako na soudce, o němž je řeč v 1. větě 4. odst. § 173 cit. zák., a neprovedl-li určení výše základního služného podle 2. věty paragrafu toho.
Ježto konečně žal. úřad poukazem na § 51 služ. pragmatiky a čl. III. § 1 zák. č. 541/19 v souvislosti s ostatním obsahem nař. rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil svá právní hlediska, není stížnost důvodná ani pokud vytýká nař. rozhodnutí, že není dostatečně odůvodněno.

Citace:

č. 8597. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 753-756.