NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1884.

Pro ochranu §§ů 68 a 81 tr. zák. jest rozhodnou formální oprávněnost k úřednímu výkonu.
Obecní stavební komise (ve Slezsku) smí předsevzíti potřebné vyměření hranice stavebníkova vlastnictví a vykolíčkováním vyznačiti vyměřené hranice stavebního pozemku, nikoliv rozhodovati o sporných hranicích.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1925, Zm II 444/24).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmatední stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 21. července 1924, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí podle §u 81 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu by ji znovu projednal a rozhodl, mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá zmateční stížnost, že stavební komise překročila při jednání na pozemku obžalovaného meze svého oprávnění a že její členové následkem toho nepožívají zvýšené ochrany §u 81 tr. zák. Stěžovatel má za to, že stavební komise není podle slezského stavebního řádu (zákon ze dne 2. června 1883, čís. 26 z. zák.) oprávněna, vyměřovali na pozemku souseda stavebníkova a dokonce na něm zatloukati kolíky za účelem určení hranice mezi stavebníkem a sousedním pozemkem. Toho prý nelze dovozovati z ustanovení §u 19 a 22 cit. zákona, na něž se rozsudek odvolává, naopak prý plyne z ustanovení §u 24 stav. ř., že všecka ustanovení tohoto zákona se týkají pouze pozemku stavbyvedoucího, nikoliv sousedova. Jednání stavební komise bylo prý v tomto případě nezákonné a svémocné, obžalovaný byl oprávněn proti násilnému rušení držby, jehož se komise dopustila, se brániti. Jednání stavební komise bylo prý nejen věcně nezákonné, vybočujíc z mezí kompetence stavební komise, zákonem určené, nýbrž nemělo prý ani formálně rázu úředního jednání, poněvadž prý stavebník nepodal předepsané žádosti s průkazem práva vlastnického a obžalovaný jako soused nebyl ke komisi písemně předvolán. Není prý tu ostatně trestné činnosti, v §u 81 tr. zák. požadované, poněvadž obžalovaný ničeho jiného neudělal, než že řekl, že nedovolí zarážení kolíků do svého pozemku a že jeden kolík ze své zahrady vyhodil. I kdyby byla pravda, že členy komise Ř-a a A-а odstrčil, bylo by prý lze v tomto jednání spatřovati nejvýše přestupek urážky na cti poněvadž členové komise pozbyli úředního rázu pro nezákonný výkon.
K těmto výtkám sluší uvésti toto: Pro ochranu podle §§ů 68 a 81 tr. zák. jest rozhodnou formální oprávněnost k úřednímu výkonu, o který jde, i kdyby snad materielní správnost konkrétního výkonu mohla býti pochybnou. Splnění podstatných formálních náležitostí pro určitý výkon je třeba potud, pokud by bez nich jednání pozbylo vůbec rázu jednání úředního, o něž jde. Kdyby výkon vůbec nenáležel k působnosti vrchnostenské osoby jej provádějící nebo kdyby jednání bylo nedovolené nebo dokonce trestné, nešlo by ovšem o úřední výkon. Nalézací soud zjišťuje, že Josef Ř., chtěje si na zakoupeném stavebním místě, odděleném plotem od zahrady obžalovaného, vystavěti obytný domek, podal u obecního úřadu žádost za povolení ku stavbě a zaměření stavebního místa a že obecní starosta za účelem vyřízení této žádosti svolal stavební komisi, k níž přibral dva znalce a zapisovatele na místo samé, obeslav k úřednímu jednání dle zákonitých předpisů stavebníka Josefa Ř-a i jeho souseda, obžalovaného. Z těchto zjištění jest patrno, že byly dodrženy podstatné formální náležitosti pro konání místní stavební komise, předepsané v §u 23 stavebního řádu pro Slezsko ze dne 2. června 1883, čís. 26 z. zák.; k opačným tvrzením zmateční stížnosti, odporujícím těmto zjištěním, nelze přihlížeti. Jenom mimochodem budiž podotknuto, že komisionelní jednání by nepozbylo rázu úředního jednání ani tenkráte, kdyby bylo pravdivým tvrzení zmateční stížnosti, že obžalovaný nebyl ke komisi obeslán písemně, nýbrž přivolán ústně, poněvadž osobním dostavením se obžalovaného ke komisi by byla tato případná — ostatně pro posouzení formální oprávněnosti komisionelního jednání bezpodstatná — vada odčiněna. Z ustanovení §u 23 staveb. řádu plyne, že stavební komise, pro jejíž činnost byly zákonné předpoklady, byla oprávněna, předsevzíti na místě samém potřebné úkony, sloužící k pečlivému zkoumání stavebního projektu, a že obžalovaný byl podle toho, co shora uvedeno, povinen, podrobili se oprávněnému výkonu stavební komise. Z ustanovení šestého odstavce uvedeného §u 23 stavebního řádu pro Slezsko, který předpisuje, by stavební komise při místním jednání, konaném dle nařízení prvého odstavce téhož §u, důkladně zkoumaly stavební plány se zřetelem na ustanovení stavebního řádu, ve spojení s §em 19, který ukládá stavebníkovi, aby dokázal své vlastnictví k stavebnímu pozemku, dlužno souditi, že stavební komise jsou nejen oprávněny, nýbrž i povinny, zjistiti předem vlastnické poměry na místě, určeném k stavbě, a za tím účelem předsevzíti potřebné vyměření hranic stavebníkova vlastnictví nejen na jeho, nýbrž i po případě na sousedních pozemcích, poněvadž se často bez vstoupení na pozemky sousedovy a bez příslušných úkonů na nich tato práce ani nedá provésti. Podle §u 25 stav. ř. musí stavební úřad, dávaje povolení k stavbě, vzíti zřetel na bezpečnost požární, zdravotní a jiné veřejné ohledy, což by rovněž nebylo možno bez důkladného vyšetření sousedních pozemků a budov. Povinná účast sousedů stavebníkových při komisi, předepsaná v §u 23 stav. ř., má právě účel, by zájem jejich majetku, jehož se úřední výkon může dotknouti, byl chráněn.
S těchto hledisk dlužno tedy zkoumati, zda se v tomto případě zjištěná činnost stavební komise pohybovala v shora vytčených mezích jejího formálního oprávnění. Podle zjištění nalézacího soudu odebrala se komise na pozemek stavebníkův, a vyměřila plochu dle katastrální mapy, při čemž zjistila, že obžalovaný užívá více, než mu patří, neboť plot (mezi pozemkem jeho a Ř-ovým) již za dřívějšího majitele nestál na oprávněné hranici a byl jen prozatímně vystaven. Obžalovaný se na to vyjádřil, že výměra, stavební komisí zjištěná, není správná a že nikoho do svého majetku nepustí. Na to prohlásil starosta S. jako předseda obecní stavební komise, aby obžalovaný, když není s vyměřováním srozuměn, hledal »správnost u vyšších úřadů«, a zároveň nařídil přítomnému Janu Ř-ovi, by zatloukl na místa určené hranice kůl. Podle toho, co bylo uvedeno o pravomoci stavebních komisí podle stavebního řádu pro Slezsko, nemůže býti pochybnosti, že obecní stavební komise nepřekročila v tomto případě meze svého oprávnění, pokud předsevzala jen potřebné vyměření hranic stavebníkova vlastnictví, třeba na pozemku obžalovaného. Jiná jest však otázka, zda nepřekročila tyto meze zarážením kolíků na pozemku, patřícím posud obžalovanému. Tuto otázku bylo lze bezpečně rozřešiti jen zjištěním, za jakým účelem nařídil předseda komise zarážení kolíků. Bylo-li účelem tohoto vykolíčkování jen vyznačení vyměřené hranice stavebního pozemku podle dokladů, jež měla komise po ruce, náležel onen výkon, (vykolíčkování) k působnosti komise, chráněné podle §§ů 68 a 81 tr. zák. Mělo-li však zarážením kolíků na pozemku obžalovaného býti rozhodováno o sporných hranicích mezi stavebníkem a sousedem, šlo by o činnost, která stavební komisi nepříslušela, neboť by si tím osobovala právo, vyhražené pravomoci soudní, a nešlo by tedy v tomto směru vůbec o úřední výkon stavební komise po rozumu §u 81 tr. zák. Pro rozřešení této otázky není však v napadeném rozsudku žádných zjištění, takže zrušovacímu soudu nelze rozhodnouti ve věci samé. Bylo proto zmateční stížnosti vyhověti a uznati podle §u 288 čís. 3 tr. ř. právem, jak se stalo, aniž bylo třeba zabývati se dále uplatňovaným důvodem zmatečnosti podle §u 281 čís. 9 b) tr. ř.

Citace:

č. 1884. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 87-89.