Čís. 9447.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Nebylo-li ve sporu o rozvod manželství od stolu a lože pro hluboký rozvrat manželství vůbec vzato na přetřes, zda jeden z manželů a který z nich jest na hlubokém rozvratu manželství převážně vinen, nelze povoliti rozluku podle § 17 rozl. zák., nelze-li podle spisů vyloučiti, že navrhovatele stihá převážná vina na rozvratu manželství.
(Rozh. ze dne 7. prosince 1929, R I 950/29.)
Návrh manžela, by byla povolena rozluka manželství podle § 17 rozl. zák., soud prvé stolice zamítl a poukázal navrhovatele na pořad práva. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Bylo přezkoumati, zda při vyřízení žaloby o rozvod by bylo již uznati na rozluku, kdyby již tehdy byla podána žaloba o rozluku a nikoliv jen o rozvod. Rekursní soud jest toho názoru, že na základě rozvodových spisů nelze přezkoumati tuto otázku, a že ani průvodní prostředky řízení prvního sporu nemohou vyřešiti tuto otázku, takže první soud důvodně odkázal navrhovatele na pořad práva (§ 2 nesp. říz.). Podle rozvodového rozsudku přicházejí v úvahu jako rozvodové důvody vzájemné nadávky v poslední době, cizoložství odpůrkyně navrhovatele v roce 1915 a cizoložství navrhovatele v poslední době a zlá nakládání odpůrkyně navrhovatele s navrhovatelem, jakož i zanedbávání domácnosti odpůrkyní navrhovatele. Jako příčina rozvratu a odporu přicházejí v úvahu nepochybně vzájemné cizoložství; z něho vyplývá vzájemné chování manželů. Tyto okolnosti by byly jistě odůvodnily rozluku manželství, kdyby nevyplývalo z rozvodových spisů, kde navrhovatel sám ve svém přípravném spise ze dne 4. března 1929 udává, že se přemlouvání rodičů jeho manželky v roce 1917 podařilo poněkud smířiti ho s odpůrkyní navrhovatele, rodiče jeho ženy, zvláště tchán, že mu slibovali všechno možné a že se dal pohnouti ke smíru sliby tchána, že ho tento odškodní další podporou a přiměřenými příspěvky, že navrhovatel vinou odpůrkyně navrhovatele takovým způsobem přišel do ostudy. Ne však tím připuštěné smíření, nýbrž zvláště ta okolnost, že navrhovatel podle vlastních údajů chtěl způsobenou ostudu dáti zahladiti podporou a přiměřenými příspěvky, způsobují, že cizoložství odpůrkyně navrhovatele nejeví se jako důvod rozvratu v té míře, že toto cizoložství a nikoliv nynější poměr navrhovatele jest rozhodujícím důvodem k podání žádosti o rozluku manželství. Podle těchto spisů nelze tedy z řečených důvod žádost o rozluku manželství navrhovatele podle zákona odůvodniti, poněvadž rozluky manželství jen z jednoho důvodu skutečně jest se domáháno, kterýžto důvod záleží v poměru navrhovatele (totiž v cizoložství). Navrhovatel musí tedy nastoupiti cestu práva, chce-li prokázati důvodnost své žádosti o rozluku manželství.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadeným usnesením rekursního soudu bylo usnesení soudu první stolice potvrzeno. Podle § 16 nesp. říz. má tudíž dovolací stížnost místo jen v případě zřejmé nezákonnosti, zřejmého rozporu se spisy nebo zmatečnosti. Stěžovatel shledává zřejmou nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že rekursní soud přes to, že ve sporu o rozvod manželství byly oběma stranami doznány důvody rozluky vytčené v § 13 písm. a), e), h), i) zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., nedospěl k úsudku, že by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé byly již tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby oň bylo bývalo žalováno, a že důsledkem toho k návrhu stěžovatelovu podle § 17 cit. zák. nevyslovil rozluku manželství z viny obou manželů. Zřejmé nezákonnosti tu není. Ve sporu o rozvod vzal soud ovšem za prokázané skutečnosti oběma stranami tvrzené a navzájem doznané, které by samy o sobě byly zakládaly důvody rozluky v § 13 písm. a), e), h), i) cit. zák. vytčené, oběma stranami zaviněné, a ve sporu o rozvod jedině uplatňované, t. j. hluboký rozvrat manželský a nepřekonatelný odpor obou manželů. Tento výrok jest směrodatný pro posouzení návrhu stěžovatelova podle § 17 cit. zák. Důvod písm. i) § 13 cit. zák. – nepřekonatelný odpor – nepřichází podle tohoto zákonného ustanovení pro povolení rozluky v úvahu, poněvadž manželka se k žádosti stěžovatelově o rozluku nepřipojila. Pokud se týče důvodu písm. h) cit. zák. – t. j. hlubokého rozvratu manželského – nelze rozluku vysloviti k žalobě manžela, který rozvratem jest převážně vinen. A tu v souzeném případě nebylo ovšem ve sporu o rozvod vůbec vzato na přetřes a zjištěno, zda jeden z manželů, a který z nich na hlubokém rozvratu jest převážně vinen. Ježto však podle spisů nelze vyloučiti, že převážná vina na rozvratu manželském stihá stěžovatele a poněvadž, kdyby tomu tak bylo, nebylo by lze podle § 13 písm. h) cit. zák. vysloviti rozluku k žalobě manžela, nelze dospěti k přesvědčení, že by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé byly již tehdy odůvodnily výrok o rozluce, a proto oba nižší soudy právem pro nedostatek předpokladů § 17 cit. zák. nevyhověly žádosti stěžovatelově o rozluku a odkázaly ho s touto žádostí na cestu sporu.

Citace:

č. 9447. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 771-773.