Č. 3656.

Policie zbrojní. — Policejní právo trestní: I. * Prohlášení neoprávněně nošené zbraně za propadlou podle § 36 zbrojního patentu z 24. října 1852 č. 223 ř. z. jest přípustné jen, když zbraň jest majetkem odsouzeného neb osoby, která na trestním činu má účastenství. — II. Ani v policejním právu trestním není trestnost vyloučena omylem právním. — III. Závazek, že v policejním řízení trestním nemá býti uložen trest vyšší, než je nejnižší trest, který by mohl na delikt podobný uložiti soud, neplatí všeobecně pro trestní řízení policejní vůbec, nýbrž jen tam, kde zvláště je tak stanoveno. — IV. V trestním řízení policejním v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nelze předpisů zák. č. 562/1919 o podmínečném odsouzení použíti ani přímo ani obdobně.
(Nález ze dne 24. května 1924 č. 9144.)
Prejudikatura: Boh. 265 adm.
Věc: Václav B. v T. proti ministerstvu vnitra o přestupek zbrojního patentu.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost, pokud jím potvrzen byl výrok o prohlášení zabavené zbraně za propadlou. V ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem osp-é byl st-l uznán vinným přestupkem § 32 pat. z 24. října 1852 č. 223 ř. z. proto, že přistižen byl s loveckou puškou na cestě »v aleji« vedoucí do obory T., aniž měl úřední povolení k nošení zbraně, a odsouzen dle téhož patentu k peněžité pokutě v obnose 100 K, v případě nedobytnosti do vězení na 10 dnů; zabavená zbraň prohlášena za propadlou. Odvolání zsp nevyhověla.
Rozhodnutí to bylo k stížnosti odsouzeného nálezem tohoto soudu ze 4. září 1922 č. 7708 zrušeno pro vady řízení, načež zsp rozhodnutím z 29. září 1922 vydala nové rozhodnutí tohoto znění:
Nález v odpor vzatý se částečně zrušuje, poněvadž čin prokázaný, t. j. nošení zbraně bez úředního povolení, spadá pod skutkovou povahu § 36 patentu z 24. října 1852 č. 223 ř. z. a nikoliv pod § 32. Následkem toho, poněvadž není přitěžujících okolností dle § 37 téhož patentu, upravuje se trest přisouzený z moci úřední na 30 K, v případě nedobytnosti na 3 dny vězení. Propadnutí zbraně se potvrzuje, žádosti o snížení trestu a vrácení zbraně cestou milosti se nevyhovuje pro nedostatek zřetele hodných důvodů.
Odvolání st-lovu min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo, poněvadž jest skutková podstata přestupku § 36 zbroj. pat. prokázána.
Stížnost vytýká tomuto rozhodnutí nezákonnost a vadnost řízení a uplatňuje v obou směrech obdobně jako v odvolání tyto námitky:
1) že nebylo přihlédnuto k tvrzení, že st-l jednal v skutkovém omylu, domnívaje se, že může s puškou jíti, když majitel její — jeho bratr — má zbrojní list na pušku tu vystaven a st-l jí jenom příležitostně použil,
2) že výrok o trestu jest co do výše v rozporu se zákonem, ježto odporuje stěžejní zásadě trestního řízení policejního, že má býti nalezeno na trest nižší než nejnižší trest, který by za stejných okolností uložil soud,
3) že bezpodmínečné odsouzení odporuje zákonu proto, že jest proti zásadě ad 2 uvedené a že jest vadou řízení, že nebylo rozhodnuto o podmínečnosti odsouzení,
4) že výrok o propadnutí zbraně jest v rozporu se zákonem, poněvadž zbraň náležela osobě třetí, která se nijak neprovinila při nesprávném jejím použití, resp., že řízení jest vadné, poněvadž okolnosti právě uvedené nebyly zjištěny.
Nss uvažoval o námitkách těchto takto:
Ad 1) Domnívá-li se st-l, že není nedovoleno nositi zbraň, ohledně které byl vydán zbrojní pas jiné osobě, neodvolává se tím na omyl týkající se okolností skutkových, nýbrž omlouvá své jednání omylem právním, neznalostí předpisů zbrojního patentu z 24. října 1852 č. 223 ř. z. a to § 17, že oprávnění nositi zbraň nabývá se jen udělením zbrojního listu a § 19, že zbrojní pas platí jen pro osobu, na kterou zní.
Neznalost předpisů těch však jednání st-lovo neomlouvá dle všeobecné zásady, vyslovené v § 3 vš. zák. trest., platné obdobně i pro trestní věci policejní (srv. nál. tohoto soudu Boh. 265 adm.).
Ad 2. Zásada, které se stížnost námitkou tou dovolává, neplatí všeobecně v trestním řízení policejním, nýbrž jen tam, kde konkrétní zákonný předpis použití zásady té dovoluje, jak to činí nař. ministerstva z 30. září 1857 č. 198 ř. z. ohledně jednání trestních, pro něž není trest určen ve zvláštních nař. a cís. patent z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. ohledně činů trestních v § 11 tohoto patentu uvedených.
Správní úřad vyměřil trest v mezích sazby, stanovené v § 36 cit. zbroj. pat., přihlížeje k tomu, že tu není okolností přitěžujících; přezkoumání takového výroku o trestu vymyká se však z působnosti nss-u, který jest povolán jen zkoumati, zda výrok o trestu není v odporu se zákonem, t. j. zda nevybočuje z mezí zákonným předpisem stanovených.
Jeví se tudíž námitka ad 2 uvedená bezdůvodnou a pokud směřuje vůbec proti nepřiměřené výši trestu, nepřípustnou.
Ad 3. Námitka tato jest bezpodstatná, poněvadž ustanovení zák. ze 17. října 1919 č. 562 Sb. nevztahují se vůbec na činy trestné, přikázané do působnosti úřadů správních v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jak patrno z výjimky výslovně stanovené v § 22, odst. 2 cit. zák. pro oblast uher. tr. zákona pro řízení trestní před správními úřady v zemích historických. Obdobné použití zák. toho jest podle ustanovení právě cit. i dle § 1 cit. zák. naprosto vyloučeno.
Ad 4. Námitku tuto dlužno uznati oprávněnou. Propadnutí zbraně neoprávněně nošené, které jest v § 36 zbrojního patentu nařízeno, má, hledě k vlastnímu trestu pokuty neb vězení, zřejmě povahu trestu vedlejšího, při tom však skutečného trestu, který dle všeobecné zásady řízení trestního, i zvláště dle zásady, vyslovené v § 31 zák. trest, nemá a ne- může stihnouti nikoho jiného, než vinníka samého, t. j. osobu, proti které bylo trestní řízení provedeno a nález trestní byl vydán.
Zásadě té by však odporovalo, kdyby propadnutí zbraně mělo postihnouti osobu třetí, která se přestupku nedovoleného nošení zbraně nedopustila, ani na jeho spáchání nějaké účasti neměla.
Že zbrojní patent jest uvedenou zásadou ovládán, tomu svědčí i ustanovení § 47, jež má na zřeteli zřejmě jen propadnutí zbraní, s kterými vinník jest oprávněn disponovati.
Propadnutí zbraně podle § 36 zbroj. pat. lze dle toho pokládati za přípustné jen, když bez dovolení nošená zbraň jest majetkem odsouzeného samého aneb osoby, která se zúčastnila trestního jednání ať již dobrovolným zapůjčením zbraně či jinak.
St-l tvrdil v řízení správním, zejména v odvolání k žal. úřadu, že vzal ručnici svého bratra A. v jeho nepřítomnosti a bez jeho vědomí. Žal. úřad k tvrzení tomu nehleděl a pravdivost jeho nezjistil, vycházeje patrně z názoru, že § 36 zbroj. pat. nařizuje propadnutí zbraně nedovoleně nošené bez rozdílu, zda jest majetkem vinníkovým či osoby jiné.
Poněvadž tím, že nebyly uvedené okolnosti pro výrok o vedlejším trestu důležité vyšetřeny, zůstala skutková podstata neúplnou, tato podstatná vada řízení pak byla způsobena mylným právním nazíráním žal. úřadu, bylo nař. rozhodnutí, pokud se týká výroku o propadnutí zabavené zbraně, zrušiti dle § 7 zák. o ss. jako nezákonné.
V ostatním byla však stížnost zamítnuta, ježto vznesené námitky nejsou důvodný.

Citace:

č. 3656. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1371-1373.