NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8550 —
Č. 8550.

Pojištění nemocenské: Cestující na provisi není za všech okolností vyňat z pojistné povinnosti nemocenské podle zák. č. 268/19.
(Nález ze dne 14. dubna 1930 č. 5920.)
Prejudikatura: Boh. A 4330/25, 7129/28.
Věc: Okresní nemocenská pojišťovna v K. proti ministerstvu sociální péče (za zúč. firmu Singer ... v K. adv. Dr. Max. Leiser z Prahy) o nemocenské pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Firma Singer Sewing Machine Company v Praze, filiálka v K., měla u okr. nemoc. pokladny v K. pro případ nemoci pojištěny své zaměstnance (cestující) Bohumila B., Josefa R. a Václava V. Dne 4. června 1925 zrušila dosavadní smluvní poměr s jmenovanými a uzavřela s nimi novou smlouvu se změněnými podmínkami. Zároveň je odhlásila z pojištění od okr. nemoc. pokladny, majíc za to, že za změněných podmínek pojištění již nepodléhají. Okr. nemoc. pokladna v K. neuznala tuto odhlášku, poněvadž nejde o případ § 31 nemoc. zák., když zaměstnanci ti jsou ve stálém a nepřerušeném zaměstnání, v základě čehož mohou býti pro eventuelní přestup k jiné pokladně odhlášeni teprve 31. prosince 1925 po předcházející měsíční výpovědi. — Č. 8550 —
Jmenovaná firma vznesla spor na osp-ou v K., jež výměrem z 31. května 1926 vyslovila, že okr. nemoc. pokladna v K. není povinna přijati odhlášku jmenovaných zaměstnanců firmou u pokladny dne 5. června 1925 učiněnou a že jest oprávněna tuto odhlášku odmítnouti na základě svých stanov, v nichž obsaženo jest ustanovení čl. VI zák. z r. 1917 č. 457 ř. z., podle kterého členové, podrobení pojistné povinnosti, pokud trvá zaměstnání, zakládající členství, smějí vystoupiti z pokladny jen koncem kalendářního půlletí, bylo-li vystoupení ohlášeno nejpozději měsíc před tímto dnem, a ježto skutečný pracovní poměr zaměstnanců zde zůstal a nově modifikovanou smlouvou nebyl podstatně změněn, a zaměstnanci nebyli při vzniku tohoto nového poměru přihlášeni u jiné okr. nemoc. pokladny.
Zsp v Praze rozhodnutím z 3. prosince 1926 odvolání firmy Singer Sewing Machine-Company z výměru osp-é nevyhověla a potvrdila výměr ten z jeho důvodů. Avšak min. soc. péče vyhovělo nař. rozhodnutím dalšímu odvolání firmy a vyslovilo, že okr. nemoc. pokladna v K. byla povinna odhlášku jmenovaných zaměstnanců ke dni 5. června 1925 přijmouti. V důvodech se praví: Aniž by musilo býti zkoumáno, zda zaměstnání uvedených zaměstnanců do 5. června 1925 u odvolatelky nemocenské pojistné povinnosti podléhalo, jest vysloviti, že zaměstnání to od 5. června 1925 této povinnosti nepodléhalo. Podle výpovědí jmenovaných zaměstnanců a obsahu písemné smlouvy jest míti za to, že byli cestujícími pouze na provisi, nehledíc k částce denních 10 Kč za pracovní dny, kteráž částka byla jen náhradou hotových výloh a nikoliv mzdou. Cestující na provisi nepodléhají nemocenské pojistné povinnosti, jak konstantně uznává i judikatura nss-u (viz na příklad nál. Boh A 4330/25). Nejde totiž v takovém případě o smlouvu služební, nýbrž o smlouvu o dílo. Zaměstnavatel jest oprávněn odhlásiti zaměstnance, když vystoupí ze zaměstnání pojistně povinného; to znamená také, že jest oprávněn odhlásiti zaměstnance, který sice z jeho služby nevystoupí, ale u něhož právní povaha zaměstnání tak se změní, že nejde již o poměr pojistně povinný. V důsledku toho mohla firma odhlásiti zaměstnance kdykoli, jakmile byla dřívější smlouva služební zrušena a uzavřena smlouva nová.
O stížnosti, kterou na toto rozhodnutí podala okr. nemoc. pojišťovna v K. jako právní nástupkyně okr. nemoc. pokladny tamtéž, uvážil nss toto:
Na sporu jest otázka, zda Bohumil B., Josef R. a Václav V. v období od 5. června 1925 byli vůči firmě Singer Sewing-Machine-Company ve služebním poměru podle § 1 zák. č. 268/19, zakládajícím pojistnou povinnost nemocenskou. Žal. úřad zodpověděl tuto otázku záporně a založil svůj výrok na náhledu, že cestující na provisi nepodléhá pojistné povinnosti podle nemoc. zák., ježto u něho nejde o smlouvu služební, nýbrž o smlouvu o dílo. — Náhledu tak všeobecně formulovanému nebylo by lze přisvědčiti. Služební poměr, jak jej má na mysli cit. § 1, není ničím jiným, nežli poměrem, jenž vyplývá mezi smluvními stranami z uzavření smlouvy — Č. 8550 —
služební dle § 1151 o. z. o., definující smlouvu služební v ten rozum, že vzniká tím, zaváže-li se někdo konati jinému po nějakou dobu služby. Dle toho jsou podstatné znaky smlouvy služební, tedy i služebního poměru, na straně zaměstnancově závazek konati služby a z toho vyplývající poměr podřízenosti a vázanosti na rozkazy zaměstnavatelovy (srov. Boh. A 4330/25, 7129/28 a j.).
Z těchto úvah však plyne, že i cestující na provisi může býti v poměru služebním k firmě, pro kterou sprostředkuje obchody, je-li smluvně zavázán pro firmu pracovati tak, že se ocitá vůči ní v poměru podřízenosti a vázanosti na její rozkazy. Avšak pak je pro řešení otázky existence služebního poměru nerozhodno, jakými měřítky je určena úplata, zda sprostředkuje obchody za pevný plat či za provisi z uzavřených obchodů. Proto také nemoc. zákon v § 7 b) výslovně uvádí mzdu kusovou, úkolovou atd. a pohlíží na ni stejně jako na mzdu časovou. Nelze proto cestující na provisi šmahem prohlašovati za osoby nemoc. pojistné povinnosti nepodléhající.
Než žal. úřad přece tím, že se odvolává na zdejší konstantní judikaturu a zejména na nál. Boh. A 4330/25, dal na jevo, že spor posuzoval s hlediska zásad tam vyslovených, že důvod, vylučující pojistnou povinnost, spatřuje právě v tom, že jde o osoby samostatně výdělečně činné, jež nejsou vůči firmě v poměru podřízenosti, jak předpokládá smlouva služební. Tak ostatně rozumí nař. rozhodnutí i stížnost, jež v podstatě dovozuje, že žal. úřad zjistiv, že jmenovaní cestující na provisi nevykonávají práce na základě smlouvy služební, nýbrž na základě smlouvy o dílo, tím vyřkl, že jsou samostatně výdělečně činni, proti kterémužto úsudku brojí, poněvadž dle jejího náhledu nejsou ve svých výkonech od zaměstnavatele neodvislými, nýbrž podléhají jeho rozkazům, pravidelně do závodu jeho za účelem přijímání rozkazů a podávání zpráv o vykonané práci docházejí, jsou za tyto práce honorováni jednak pevnou denní mzdou a jednak provisi z odprodaných strojů, žádný z nich není samostatným živnostníkem a není oprávněn zastupitelství, resp. komisionářství pod vlastní firmou provozovati.
K námitkám těmto třeba uvésti toto:
Písemná úmluva, které se také žal. úřad dovolává a jež tvoří právní podklad smluvního poměru mezi zúčastněnou firmou na jedné straně a jmenovanými cestujícími na straně druhé, neobsahuje závazku, který by tito ve směru konání služeb nebo úkonů pro jmenovanou firmu byli na sebe vzali, a chybí v ní vše, co by dokazovalo, že mezi nimi a firmou byl nějaký poměr služební. Dle této úmluvy bylo jím svěřeno zprostředkování prodeje strojů firmy a inkaso z obchodů za hotové, inkaso závdavků a splátek a přislíbena jim provise prodejní a inkasní. Mimo to jim byly hraženy jejich obchodní výdaje paušální částkou 10 Kč za pracovní den, při čemž ve smlouvě výslovně podotknuto, že paušál ten není platem ani mzdou. Ve smlouvě není nic o tom, že by oni cestující byli povinni, činnost svou vyvíjeti v určitých obdobích, že by byli povinni k rozkazu firmy určitá místa nebo osoby navštíviti, že by mohli nebo směli uzavírati obchody jen s osobami, firmou jim snad předem — Č. 8551 —
označenými, a vůbec, že by byli povinni podrobiti se rozkazům firmy. Naopak, smlouvou si vyhradili, že budou navštěvovati osoby, které podle svého soudu mají za způsobilé, koupiti stroj, že budou sice dbáti rad firmou jim udělených, ponechávají si však při tom svou vlastní iniciativu. Není ve smlouvě nic, co by svědčilo tomu, že jde o poměr služební, který přece dle své povahy předpokládá určitou podřízenost a vázanost na rozkazy zaměstnavatelovy.
Nemá tedy shora cit. tvrzení stížnosti, snažící se dovoditi, že tu takováto podřízenost a vázanost je, opory ve spisech, a jest přímo v rozporu s cit. smlouvou a se seznáním jmenovaných cestujících tvrzení stížnosti, že zúčastněná firma cestujícím těmto vyplácela pravidelnou denní mzdu 10 Kč. Jest proto také zcela bezdůvodná výtka stížnosti, že řízení zůstalo kusé, nebyla-li tato okolnost vyšetřena, ježto průvody shora uvedenými bylo výslovně potvrzeno, že oněch 10 Kč byl denní paušál na hražení hotových výloh obchodních a cestovních a nikoli mzdou.
Míní-li stížnost námitkou, že tito cestující nebyli oprávněni provozovati zastupitelství resp. komisionářství pod vlastní firmou, tolik, že neměli takovouto živnost ohlášenou, resp. v obchodním rejstříku zapsanou, je námitka taková bezdůvodna, poněvadž otázka, zda někdo je samostatně nebo nesamostatně výdělečně činným, jest otázkou práva materielního, pro jejíž vyřešení jsou rozhodnými jen věcná hlediska, jak shora byla uvedena. Vykazuje-li něčí činnost veškeré znaky samostatné výdělečné činnosti, nepozbývá této povahy a nestává se činností nesamostatně výdělečnou snad proto, že nebylo vyhověno formálním předpisům, na příklad §§ živn. řádu, a že činnost ta nebyla jako živnost ohlášena.
Míní-li stížnost, že smluvní úprava, že se zaměstnanci vzdávají práva na pojištění nemocenské, nemohla a nemůže míti právní platnosti, tu jednak zkresluje obsah cit. písemné úmluvy, jež jedině konstatuje, že touto novou smlouvou pozbývají platnosti nároky a závazky z dřívějšího ujednání a odpadá také nemocenské a pensijní pojištění, jednak tím stížnost nebrojí proti nař. rozhodnutí, jež z této klausule smluvní pro svůj výrok nic nedovozuje, ba o ní se vůbec nezmiňuje.

Citace:

č. 8550. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 649-652.