NPD documents search: Právník, 67 (1928) - Zvýšená ochrana ovoce na stromech podle § 175 II. a) tr. z. je odůvodněna povahou chráněného předmětu samého; není tedy omezena jen na stromy kolem veřejných silnic nebo aleje okolo polí,

Doc. Dr. F. Vážný:
O podstatě a účincích stihacího práva podle § 48 nového konkursního řádu.1)

I. Některá ustanovení konkursního řádu, tedy práva formálního, jeví účinek i na právo materiální, obsažené v zákonu občanském a obchodním resp. směnečném. V řadě ustanovení nového našeho konkursního řádu z r. 1931 (zákon ze dne 27. března 1931, č. 64 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrci) nalézáme ustanovení o zvláštních účincích pravoplatného prohlášení konkursu2) na soukromoprávní poměry. Jsou to v prvé řadě ustanovení §§ 10, 14—28 našeho konkursního řádu.
Spadají sem systematicky vzato především soukromoprávní jednání (úkony), která v době prohlášení konkursu nebyla ještě perfektní (nabídky —oferty, které jednak byly úpadci učiněny před prohlášením konkursu a jež úpadce v této době nepřijal, a dále nabídky úpadce, jež tento učinil před prohlášením konkursu a které v této době ještě nebyly přijaty. V prvém případě platí podle § 28 konkursního řádu, že nabídky zůstávají v platnosti, není-li z okolností zřejmá jiná vůle nabízejícího, v druhém případě pak platí, že správce konkursní podstaty jimi není vázán). Byla-li arci nabídka přijata již v době prohlášení konkursu, je smlouva sjednána.
Dále sem spadají smlouvy, které byly již v době prohlášení konkursu sjednány, ale zcela nebo z části ještě nebyly splněny a které zakládají vzájemné povinnosti a práva (dvoustranné smlouvy) — nepatří sem tedy smlouvy, u kterých povinnost k plnění stihá pouze jednu stranu — a to: smlouvy tyto vůbec ( konkursní řád mluví v § 23 o smlouvách o vzájemném plnění a má o nich ustanovení pro případ, nebyla-li smlouva o vzájemném plnění v době prohlášení konkursu ještě splněna úpadcem ani druhou stranou, nebo nebyla-li splněna úpadcem úplně, a to v tom smyslu, že správce podstaty může buď v určité lhůtě „vstoupiti“ v tyto smlouvy, nebo od smlouvy odstoupiti), a dále smlouvy dvoustranné ,,fixní“, t. j. kterými bylo smluveno, že zboží mající tržní nebo bursovní cenu, bude dodáno v přesně určené lhůtě (o tom má ustanovení § 24, a to pro případ, že doba splnění nastane, anebo uplyne-li lhůta teprve po prohlášení konkursu. Kdežto při obyčejných smlouvách dvoustranných může správce podstaty, jak řečeno, buď „vstoupiti“ ve smlouvu nebo od ní odstoupiti — při odstoupení má druhá strana nárok na náhradu škody, jí tímto odstoupením způsobené, při „fixních obchodech“, nastane-li doba splnění nebo uplyne-li lhůta teprve po prohlášení konkursu, nelze požadovati splnění, nýbrž jen náhradu škody; výše náhrady škody záleží v tomto případě v rozdílu mezi kupní cenou a cenou tržní nebo bursovní, jež se platí druhého všedního dne po prohlášení konkursu.
Zvlášť je upraven vliv konkursu dále na určité smlouvy, zakládající déle trvající poměry, a to a) na smlouvy nájemní a pachtovní a b) na smlouvy služební (§§ 25—27 konkurs. řádu). Posléze je zvlášť řešen vliv konkursu na mandát a plnou moc (§ 28 konk. řádu). Vliv konkursu na smlouvy nájemní a pachtovní se jeví v podstatě v otázce zkrácení doby trvání příslušného poměru. Zvláštní ustanovení, do jisté míry co do svého účelu obdobné s ustanovením § 48, o němž níže podrobněji pojednáme, je dáno pro případ, nebyl-li předmět nájmu nebo pachtu úpadci před prohlášením konkursu ještě odevzdán; pronajimatel (propachtovatel) může od smlouvy v tomto případě odstoupiti (jinak může pronajimatel resp. propachtovatel, najal-li nebo zpachtoval-li úpadce nějakou věc — stejně jako správce podstaty — bez újmy nároku na náhradu škody smlouvu vypověděti na zákonnou nebo smluvenou kratší lhůtu.
Vliv konkursu na služební smlouvy jeví se podle § 27 konkurs. řádu toliko v případě uvalení konkursu na jmění zaměstnavatelovo (původně navržené ustanovení o vlivu konkursu, prohlášeného na jmění zaměstnancovo nebylo do konečného znění konkursního řádu převzato). V této souvislosti jest se též zmíniti o ustanoveních § 10 konk. řádu (promlčení pohledávek), 15 (pohledávky nepeněžité, neurčité a v cizí měně), 16 (pohledávky nedospělé), 17 (nároky na opětující se dávky), 18 (pohledávky podmíněné), 19—20 (spoludlužníci a ručitelé) a 21 (kompensace vzájemných pohledávek), jež stanoví rovněž určitý vliv konkursu na materiální právo resp. úchylky od občanského zákona.3) II. Prohlášení konkursu má arci vůbec důležitý vliv na uplatňování nároků, příslušejících věřiteli vůči úpadci.4) Tu pak třeba rozlišovati mezi „obyčejnými“ — osobními věřiteli úpadcovými — tak zvanými konkursními věřiteli — a mezi věřiteli, kterým — z určitých — v konkursním řádu vytčených důvodů — přísluší stran uplatňování jejich speciálních nároků zvláštní přednostní postavení — to jsou tak zvaní „privilegovaní“ věřitelé. Osobní věřitelé úpadcovi, kteří mají proti úpadci majetkoprávní pohledávky, existující již v den prohlášení konkursu a kteří musí svoje pohledávky přihlásiti, chtějí-li býti účastni (poměrného) uspokojení z konkursní podstaty, pozbývají prohlášením konkursu možnosti, uplatňovati svoje pohledávky samostatně, individuálně a nemohou po prohlášení konkursu vymáhati splnění svých pohledávek. Na rozdíl od těchto věřitelů jsou ve zvláštním („privilegovaném“) postavení ti věřitelé, kteří mají nárok na vyloučení věci z konkursní podstaty, a dále nárok na oddělené uspokojení. Tito věřitelé — na rozdíl od konkursních věřitelů — nejsou přes uvalení konkursu na jmění úpadcovo dotčeni v uplatňování svých nároků (scil. na vyloučení věci a na oddělené uspokojení) i mohou tyto své nároky uplatňovati jako mimo konkurs. O podrobnostech, týkajících se těchto „privilegovaných“ věřitelů, jsme se již zmínili v pojednání „O privilegovaných“ věřitelích v konkursu v čísle 3. a 4. ročníku XVI. tohoto časopisu, na kteréžto pojednání poukazujeme.
V této souvislosti budiž pouze — za účelem souvislosti s vlastním naším tématem, totiž se stihacím právem podle § 48 konkursního řádu — předesláno, pokud jde o nároky na vyloučení věci, toto : Instituce práva na vyloučení (separatio ex iure dominii podle obecného práva), jež byla již známa konkurs. řádu z r. 1868 (který nikoli přesně mluvil o „Rückforderungsrecht“) postihuje věci, které nepatří úpadci resp. do jmění, tvořícího konkurs. podstatu. Nároky na vyloučení věci z konkurs, podstaty se posuzují jedině podle hmotného práva a nejsou prohlášením konkursu dotčeny (§ 47 konkurs. řádu). Nároky na vyloučení mohou býti uplatněny mimosoudně nebo žalobou, podanou na správce konkursní podstaty (žaloba na vyloučení má jistou paralelu v oboru exekučního práva v tak zv. exekuční intervenci či žalobě excisní podle § 37 exekuč. řádu, arci jen co do předpokladů přípustnosti těchto žalob). Nároky na vyloučení trvají, arciť ve změněné formě, i po té, když věc, o jejíž vyloučení jde, byla zcizena již po prohlášení konkursu (byla-li věc zcizena před prohlášením konkursu, může oprávněný žádati náhradu pouze jako konkursní, tedy obyčejný věřitel). V tomto případě má oprávněný náhradní nárok na vyloučení úplaty, dané za původní věc resp. na postoupení nároku na úplatu. Nejtypičtějším případem nároku na vyloučení je případ, kdy je vylučovatel vlastníkem dotyčné věci; výjimečně i některé obligační nároky na vrácení věci sem spadají. Instituce nároku na vyloučení neznamená zásah konkursního práva do hmotného práva, naopak zůstávají tu příslušná hmotná práva — i přes prohlášení konkursu na jmění úpadcovo — nedotčena. "
III. § 1. Zvláštním případem rozšíření práva na vyloučení věci z konkursní podstaty (co do jeho účinnosti) — a to přesto, že nejsou splněny podmínky, stanovené konkursním řádem pro uplatnění nároků na vyloučení věci z konkursní podstaty — tudíž případem sui generis — je tak zvané stihací právo podle § 48 nového konkursního řádu. O tomto svérázném i důležitém případu, který — na rozdíl od obyčejného případu vyloučení věci z konkursní podstaty — představuje určitý zásah konkursního práva do příslušných norem občanského resp. obchodního práva, chceme v tomto pojednání se detailněji zmíniti.
V našem právním řádu, přihlížíme-li ještě k době předpřevratové, byl institut stihacího práva po prvé zaveden v § 45 konkursního řádu z r. 1914 (v dřívějším konkursním řádu z r. 1868 instituce stihacího práva ještě nebylo). Jak ještě níže uvádíme, není ústav stihacího práva jedině vlastní našemu právnímu řádu, nýbrž je zaveden v celé řadě cizích zákonů, a to již dříve, než byl zaveden v rak. konkursním řádu z r. 1914. Náš nový konkursní řád převzal téměř doslovně ustanovení rak. konk. řádu (srv. ještě níže).
Stihací právo podle § 48 našeho konk. řádu záleží v tom, že prodavač nebo nákupní komisionář může žádati, aby mu bylo vráceno zboží, jež bylo úpadci zasláno z jiného místa a nebylo jím ještě zaplaceno, pokud před prohlášením, konkursu nedošlo na místo dodání a nedostalo se do moci úpadce nebo jiné osoby pro něho. Podotknouti třeba, že v našem konk. řádu mluví se o „moci“, místo „Gewahrsam“ v rak. konk. řádu, což však bylo vykládáno stejně jako výraz nynější „moc“, totiž jako detence.5)
Z cizích zákonů sluší se alespoň zmíniti o říšsko- německém konkursním řádu, který toto právo „Verfolgungsrecht“ téměř zcela shodně s naším konkursním řádem upravuje v § 44. Ve Francii upravuje právo to „Droit de suite“ code de commerce v článku 574 a následujících. Podle článku 576 může býti zpět požadováno zboží, jež bylo zasláno úpadci, pokud se nenachází ještě v jeho skladištích nebo ve skladištích komisionáře, pověřeného prodejem zboží na účet úpadce. Právo stihací však nemůže býti uplatňováno, jestliže bylo zboží před jeho příchodem bezelstně prodáno na účty a konosementy nebo nákladní listy6), jež byly zasilatelem podepsány. Ten, kdo uplatňuje stihací právo, musí zpět splatiti konkursní podstatě to, co obdržel na účet zaplacení, jakož i zálohy na dovozné, komise, pojištění a pod. a dále částky, které z těchže důvodů jsou dlužny.
Podle článku 577 code de commerce může býti prodatelem zadrženo zboží, které bylo jím prodáno, ale úpadci nebylo vydáno nebo nebylo ještě odesláno jemu nebo třetímu na jeho účet. V obou těchto případech může — podle čl. 578 cit. zákona — správce konkursní podstaty se zmocněním příslušného soudce žádati o dodání zboží, zaplatí-li prodateli cenu, která byla sjednána mezi ním a úpadcem.7) Stihací právo má v oboru francouzského práva zvláštní význam, ježto tu platí, že přímo prodejem věci (scil. určené individuálně) přechází vlastnictví na kupujícího. V Anglii je tato instituce rovněž zavedena; je to tak zv. „right of stoppage in transitu“ (zákon z r. 1893). Toto právo je tu přiznáno prodateli a to v případě, že kupující je neschopen zaplatiti trhovou cenu, a pozůstává v tom, že má prodateli právo zboží, i když pozbyl již jeho drženi, během dopravy zadržeti. Smí zboží během dopravy zadržeti a ponechati si je, dokud není trhová cena zaplacena. Povozník je povinen zboží, jehož se týká, zpět prodateli zaslati.
Toto právo podle anglického práva trvá již od doby, kdy zboží bylo odevzdáno, netoliko povozníkovi, nýbrž i jiné osobě do opatrování s tím, aby bylo odevzdáno kupujícímu, a to do doby, kdy kupující nebo jeho zástupce převezme zboží od povozníka nebo jiného schovatele dotyčného zboží, leda že by prodatel již předtím oznámil povozníkovi, že uplatní stran dotyčného zboží stihací právo. Ježto podle anglického práva, pozbývá prodávající vlastnictví zboží, pokud si nevyhradil při odeslání zboží disposici se zbožím k dopravě odeslaným, je tu zvlášť na místě jeho ochrana v cestě stihacího práva. Na rozdíl od našeho práva platí v anglickém právu, že stačí pro uplatnění tohoto práva, že je kupující (dlužník) neschopný zaplatiti dluhující částku.
Stihací právo podle anglického práva zaniká — kromě uvedeného — jestliže třetí osoba bona fide nabyla zboží prostřednictvím tak z v. „document of title“ (konossement, warrant a j.).
§ 2. Stihací právo bylo v našem právním řádu zavedeno po prvé již při vydání konkursního a vyrovnacího řádu z roku 1914, a to hlavně s hlediska, aby byla tímto způsobem zjednána odpomoc nedostatku dosavadního právního řádu, jejž jmenovitě kruhy obchodní pociťovaly zvláště při zasílání zboží osobám, upadnuvším po zaslání zboží do konkursu.8) Příslušným ustanovením konkursního řádu (§ 48 nynějšího konk. ř.) o stihacím právu jsou do jisté míry derogována některá obecná ustanovení občan. resp. obch. zákona (bližší srov. níže).
1. Oprávněným k uplatnění nároků vyplývajících ze stihacího práva podle § 48 konkursního řádu jest prodavač nebo nákupní komisionář.9) I jest tedy podkladem stihacího práva buď smlouva trhová, sjednaná mezi prodavačem (jakožto subjektem stihacího práva) a kupujícím (úpadcem) nebo komise k nákupu zboží, kde jde o poměr mezi komisionářem, obstarávajícím nákup zboží pro komitenta (který je tu subjektem stihacího práva) a komitentem (úpadcem). Ježto pak k skutkové podstatě stihání zboží podle řečeného ustanovení patří, že zboží, jehož se týká, bylo zasláno úpadci z jiného místa, čili že se jedná o dopravu zboží z jednoho místa do druhého, je stihací právo též přimknuto k poměru, založenému dopravou zboží (stihací právo při místních obchodech je vyloučeno).
I zasahují účinky stihacího práva — podle okolností —- buď právní poměr, založený trhovou smlouvou, nebo právní poměr, založený smlouvou komisionářskou (mezi komisionářem a komitentem); v obojích pak případech jeví toto právo reflex i na právní poměr, založený smlouvou o dopravě zboží, jehož se týká, mezi odesilatelem a dopravcem. O jednotlivostech modifikace uvedených právních poměrů výkonem stihacího práva jednáme níže.
2. Stihací právo se vztahuje na zboží. Pojem ten není v konkursním řádu blíže vymezen, i platí tu, co rozuměti zbožím v obvyklém smyslu ; jde tedy o movité věci, jež jsou předmětem obchodních styků (patří sem zejména i cenné papíry a valuty).
3. Jak již řečeno, vztahuje se stihací právo pouze na případ zaslání zboží z jiného místa. Při tom sluší uvésti, že se stihací právo snad neobmezuje jen na případ, že je prodatel resp. nákupní komisionář povinen zaslati zboží. Rovněž neobmezuje se stihací právo na případ, že prodatel nebo nákupní komisionář zaslal zboží na přání kupujícího resp. komitenta. Pro takové obmezení není v zákoně opory. Stačí tedy, aby šlo o zasláni zboží úpadci z jiného místa, k němuž došlo v souvislosti s plněním trhové nebo komisionářské smlouvy.
4. Dalším předpokladem nároků ze stihacího práva je, že zboží bylo zasláno úpadci. Bylo-li tedy podle smlouvy zasláno zboží prodatelem nebo nákupním komisionářem nikoli úpadci, nýbrž osobě třetí, která svého času toto zboží od úpadce koupila, nelze v takovém případě uplatňovati stihací právo. Stihací právo se totiž vztahuje pouze na poměr osoby, oprávněné podle tohoto práva k úpadci, nikoli i k osobám třetím s výjimkou, že držely zboží v zastoupení úpadcově (takže — v tomto ohledu — nemá věcně právní účinek; srov. níže).
5. Stihací právo je omezeno na případ, že zboží nebylo úpadcem prodateli nebo nákupnímu komisionáři zcela zaplaceno. Z jakého důvodu se tak nestalo, je pro stihací právo irrelevantní (platí tedy stihací právo a lze příslušný nárok z něho vzcházející, uplatniti i v tom případě, že k zaplacení nedošlo proto, že dluh za zboží ještě není splatný). Toliko v případě, že zboží, jehož se týká, bylo zcela zaplaceno prodateli resp. nákupnímu komisionáři, není již onoho momentu, který motivuje stihací právo i není potřebí ochrany, kterou instituce stihacího práva poskytuje.
Zboží musí býti úplně zaplaceno; musí tedy býti zaplacena kupní cena se všemi vedlejšími závazky. Zaplacením se rozumí i splnění surogátu: datio in solutum, kompensace, prominutí dluhu, soudní uložení.
6. Stihací právo je vyloučeno, jestliže zboží došlo již před prohlášením konkursu na místo dodání a jestliže bylo již před prohlášením konkursu převzato úpadcem nebo jinou osobou pro něho (dostalo se do moci úpadce nebo jiné osoby pro něho).
Jest proto uplatňování nároku ze stihacího práva vyloučeno, jsou-li všechny řečené podmínky splněny. I když tedy zboží došlo před prohlášením konkursu, po případě v době prohlášení konkursu na místo dodání, a nedostalo se do moci úpadce nebo jiné osoby pro něho, trvá stihací právo.
O tom, zda stihací právo je omezeno snad jen na případ zaslání zboží před tím, než byl prohlášen konkurs na jmění toho, jemuž bylo zboží zasláno, či zda platí i tehdy, bylo-li zboží zasláno teprve v době po prohlášení konkursu, není sice v citovaném paragrafu konkurs. řádu výslovného ustanovení. Jest však, hledě k účelu tohoto ustanovení, míti za to, že v případě zaslání zboží po prohlášení konkursu je toto právo vyloučeno, věděl-li resp. věděti mohl ten, kdo zboží odeslal, o prohlášení konkursu (neboť v tomto případě nebyla by ochrana podle řečeného ustanovení na místě. Podotknouti třeba, že místem ,,dodání“ ve smyslu ustanovení § 48 konkursního řádu jest vyrozumívati místo, kde — s hlediska dopravního — končí doprava zboží, zaslaného z místa odeslání; toto místo nemusí býti konformní s místem. plnění či plništěm (scil. prodatele resp. nákupního komisionáře).
Pokud pak se týká smyslu ustanovení, že se zboží dostalo do „moci“ úpadce nebo do „moci“ jiné osoby pro úpadce, jest tím rozuměti, že se zboží dostalo do detence řečených osob.
Příkladem, kdy se zboží dostane do detence osoby jiné pro úpadce, jest, bylo-li zboží odevzdáno do detence zřízence úpadcova, speditéra, komisionáře a podob.
Nespadá sem odevzdání nákladního listu, týkajícího se dotyčného zboží, ale ani odevzdání nakládacího listu, neboť prostřednictvím jeho se sice převádí vlastnictví, avšak se nenabývá detence zboží.
Stihací právo trvá i v tom případě, přešlo-li již zboží — ještě před odevzdáním — do vlastnictví úpadce, specielně na základě ustanovení 2. věty § 429 občanského zákoníka nebo na základě odevzdacího papíru, nakládacího listu, konnossementu (o věci srov. ještě níže). § 3. V čem záleží právní účinek pravoplatně předsevzatého stíhacího práva a jakou povahu má právo toto?
V otázce prvé lze odpověď nalézti přímo v příslušné normě konkursního řádu. Odpověď k otázce druhé lze pouze dovoditi z vlivu řečených účinků tohoto práva na příslušné právní poměry.
Právní účinek stíhacího práva pozůstává v tom, že ten, kdo je k tomu oprávněn, může se dožadovati toho, aby zaslané zboží bylo mu vráceno, pokud se týče bylo zadrženo i zamezeno jeho doručení a to i bez ohledu na to, zda již přešlo vlastnictví tohoto zboží na úpadce (nějaké zvláštní formy pro uplatňování tohoto práva není; stačí k tomu prohlášení správci konkursní podstaty). Účelem tohoto práva je, aby zboží, jehož se týká, se nestalo součástí konkursní podstaty, a tudíž aby ten, kdo uplatňuje toto právo, nebyl pak v posici obyčejného osobního věřitele úpadcova, odkázaného vedle ostatních věřitelů úpadce na výtěžek z konkursní podstaty. Poněvadž tu nejde o věc, která nepatří do konkursní podstaty — vždyť úpadce, kdyby nedošlo k prohlášení konkursu, by měl podle příslušného právního poměru v předpokladu arci, že sám je ochoten plniti, k čemu je se své strany povinen, proti tomu, kdo uplatňuje toto právo, právní nárok na tuto věc (kterýžto nárok uplatňovati po prohlášení konkursu přísluší správci podstaty), nehledíc ani k těm případům, kdy již úpadce nabyl (před vlastním odevzdáním) vlastnictví k této věci — nelze ohledně této věci uplatňovati nárok na její vyloučení z konkursní podstaty, jakožto do konkursní podstaty nepatřící (srov. shora uvedené o podmínkách nároků na vyloučení věci z konkurs, podstaty). Dokud se také neuplatní nárok ze stíhacího práva, spadá dotyčná věc do konkursní podstaty („Sollmasse“).10)
Při tom je nutno ještě uvážiti, že právní poměr mezi úpadcem a prodatelem nebo nákupním komisionářem, založený před uvalením konkursu na jmění úpadcovo, jako takový není prohlášením konkursu dotčen, čili zůstává jinak v platnosti, ale je modifikován. Jest právě účinkem stíhacího práva, že přes uvedené poskytuje — jako určitý způsob — arci sui generis — nároku na vyloučení — nárok na vrácení věci přes to, že tato podle příslušné smlouvy s úpadcem měla se dostati úpadci, ba podle okolností připadla již do jeho vlastnictví (v tom směru je právě rozdíl od práva na vyloučení věci z konkursní podstaty, která předpokládá, že věc, jíž se týká, do konkursní podstaty nepatří, a má býti vrácena vylučovateli v důsledku existujícího jeho věcného, po případě i obligačního práva). Právo stíhací, vytvořené právem konkursním, tedy právem formálním, skýtá z důvodů ekvity soukromoprávnímu nároku právní ochranu, jíž by se mu jinak podle obecných předpisů občanského resp. obchod, práva nedostalo. Kdežto v případě práva na vypučení věci z konkursní podstaty jsou materiální nároky na věc, nepatřící úpadci, konkursem nedotčeny, neplatí to bez dalšího též ve příčině nároků, přicházejících v úvahu při stíhacím právu. Ohledně těchto nároků by byla — předpokládajíc, že by tu nebylo instituce stihacího práva — situace stejná jako u ostatních „neprivilegovaných“ nároků (t. j. nároků osobních věřitelů úpadcových, které doznávají prohlášením konkursu určitých omezení, často značně citelných. Zejména však by tu — bez dalšího — nepříslušelo žádati vrácení plnění.
Právě však institucí stihacího práva rozšiřuje konkursní řád právní ochranu příslušných nároků a to tak, že přesto, že nejsou ohledně nich dány podmínky pro vyloučení z konkursní podstaty, rozšiřuje i na ně, arci nikoli doslovně, výhody, spojené s nároky na vyloučení věci z konkursní podstaty. Konkursní řád tímto ustanovením poskytuje oprávněnému subjektu (prodateli resp. nákupnímu komisionáři) právo žádati zpět zboží, odeslané již konkursantu (scil. z jiného místa), takže jest pak dotyčný subjekt v důsledku tohoto oprávnění v téže situaci, v jaké se nacházel před plněním (Rintelen mluví tu případně o „Rückgängigmachung der Leistung des Verkäufers oder Einkaufskomissionärs“). Ovšem správce podstaty má i tu právo, vstoupiti ve smlouvu a zaplacením zboží odvrátiti vrácení zboží.11) Z toho důvodu nelze zastávati, že stíhací právo je případem odstoupení od smlouvy.
V případě, že by správce podstaty zboží, jehož se týká, po prohlášení konkursu prodal, nemůže již oprávněný ze stíhacího práva žádati o vrácení jeho, nýbrž má náhradní nárok stran úplaty podle dohody § 47, odst. 2. konk. řádu.12)
To, že stíhací právo má účinky jako právo na vyloučení, jeví se v tom, že věc, jíž se toto právo týká, nestane se součástí konkursní podstaty (dokud však oprávněný toto právo neuplatní, jest považovati věc za součást podstaty). Ovšem ale jest předpoklad tohoto práva jiný, než práva na vyloučení věci. Kdežto pak u posléz uvedeného práva není uplatněním jeho dotčen základní poměr materiálně právní, na základě kterého se uplatňuje nárok na vyloučení (na př. vlastnictví věci, na základě jehož se uplatňuje nárok na vyloučení věci), je u stihacího práva situace jiná: zde základní poměr (smlouva trhová, komisní) doznává stíhacím právem modifikace. V jednotlivostech budiž o tom podán stručný přehled jednak pokud běží o trhovou smlouvu, jednak o komisi. Ježto pak stíhací právo jeví určitý reflex i na dopravní poměr, budiž též o tom učiněna zmínka.
α) Trhová smlouva ve smyslu občanského, pokud se týče obchodního zákona13) je smlouvou synalagmatickou. Obsahem jejím jsou dvě, na sobě závislé povinnosti (jimž odpovídají příslušné nároky), a to jednak povinnost prodávajícího, spočívající v ode- vzdání předmětu trhové smlouvy, jednak povinnost kupujícího, zaplatiti trhovou cenu. Obě povinnosti jsou arci na sobě závislé v tom směru, že jedna bez druhé nemůže vzniknouti a že žádný ze smluvníků není povinen — v nedostatku jiné úmluvy — plniti, aniž nabídl druhé straně plnění. Pokud se spec. týká zaplacení trhové ceny, má se tak státi — neplyne-li z úmluvy, povahy obchodu nebo obchodního obyčeje jinak — hned při předání věci. Při distanční trhové smlouvě bývá obvyklým kreditování ceny trhové (z důvodu možnosti ohledání zboží).
Prodávající tedy plní svůj smluvní závazek tím, že prodanou věc převede na kupujícího (povinnost ta se splní při hmotné věci věcně právním jednáním). Při distanční trhové smlouvě jest součástí tohoto jeho závazku, aby odevzdal věc k dopravě na místo určení (musí, neurčí-li kupující sám způsob dopravy, sám učiniti opatření o dopravě). Povinnost tato není — jako taková — suspendována ve smyslu obecných norem občanského resp. obchodního práva tím, že mezitím kupující upadl do konkursu. Tato okolnost není — sama o sobě — důvodem pro odstoupení od trhové smlouvy (může arci býti smluveno odstoupení od trhové smlouvy, jmenovitě pro případ, že kupující nebo prodávající do určité doby nesplní svých závazků. Slovenský obchodní zákon připouští tuto úmluvu všeobecně; §§ 364—367 slov. obch. zák.). Kdyby nebylo insti- tuce stíhacího práva, nemohl by prodavač, který podle své smluvní povinnosti plnil, žádati — toliko z důvodu, že na jmění kupujícího byl prohlášen konkurs — suspendování svého plnění, zejména vrácení věci, kterou již plnil (tak tomu je i za platnosti normy o stíhacím právu při místní trhové smlouvě). Stíhací právo však modifikuje v úvahu přicházející obecná ustanovení občanského (resp. obchodního) práva, v tom smyslu, že přiznává ve prospěch prodavače za splnění stanovených předpokladů suspensi jeho plnění, takže nastává pak stav, jako by k plnění nebylo došlo (arci, nezamezí-li tomu správce podstaty včasným plněním resp. vstupem do této smlouvy), a to i tehdy, když již přešlo vlastnictví prodané věci před jejím odevzdáním na kupujícího (podle citovaného výjimečného ustanovení? 429 obč. zák. resp. přešlo-li na kupujícího vlastnictví věci prostřednictvím tak zv. odevzdacích papírů, nakládacího listu resp. konnossementu).
ß) Komisionářská smlouva v užším slova smyslu podle ustanovení článků 360 a následujících obchodního zákona pozůstává v tom, že kupec u provozování své živnosti přejímá příkaz uzavříti obchod ve vlastním jméně na účet komitenta (přikazujícího). Smluvníky jsou: komitent, t. j. kdo dává příkaz k uzavření obchodu na svůj účet a komisionář, t. j. kdo příkaz ten — uzavření obchodu svým jménem — přijímá. Smlouva je konsensuální, neformální. Co do své podstaty, jest druhem smlouvy zmocňovací, a to případem úplatného mandátu k nepřímému zastoupení (liší se od občanského mandátu zvláštní kvalitou prováděcího příkazu — musí jíti o uzavření smluv, karakterisujících se jako obchod — a tím, že je svérázně, samostatně příslušnými ustanoveními obchodního zákona upravena). Ježto tu jde o nepřímé zastoupení, arci svérázně upravené14) — komisionář jest tak zv. náhradníkem, nepřímým zástupcem komitentovým — platí tu, že jednáními, které komisionář na základě komisního příkazu předsevezme, pouze opravňuje resp. zavazuje (při komisi v širším smyslu nutno rozlišovati: právní poměr mezi komitentem a komisionářem, založený komisním příkazem, a právní poměr, založený z prováděcího jednání komisionářova, který pozůstává mezi ním a třetím kontrahentem. Obojí poměr je — v zásadě — pojmově na sobě nezávislý; arci v důsledku toho, že prováděcí jednání komisionář předsevzal pouze jakožto mandatář (nepřímý) komitenta, jest povinen na základě dotyčného mandátu převésti výsledky svého jednání na komitenta (i musí též položiti účet, k provedení příkazu se vztahující); musí komitentovi vydati veškerý výtěžek, z komisního jednání docílený (a to i kdyby přesahoval komitentem zamýšlený nebo očekávaný výsledek). Náleží sem zejména povinnost komisionáře odevzdati věci zakoupené, vyplatí-li strženou cenu trhovou a dále postoupiti pohledávky, jež mu vznikly z prováděcího obchodu proti třetímu kontrahentovi.
Pro náš případ přichází v úvahu povinnost nákupního komisionáře (t. j. komisionáře, který podle komisního příkazu koupil svým jménem na účet komitenta věc) k odevzdání její komitentovi. Tím, že odevzdá — resp. při distančním obchodu — dá zaslati zboží, jež nakoupil, komitentovi, plní svůj smluvní závazek i nemůže — jedině z důvodu, že byl mezitím prohlášen konkurs na jmění komitentovo, požadovati suspendování svého plnění, jmenovitě vrácení zboží. V důsledku Instituce stíhacího práva však přes uvedené může nákupní komisionář zpět požadovati zaslané zboží.
V jednotlivostech pak platí totéž, co při stíhacím právu prodavatelovu.
Také tu platí, že stíhací právo přísluší komisionářovi, i když již vlastnictví zboží, jehož se týká, přešlo na komitenta (sem patří též případ přechodu vlastnictví cenných papírů podle singulerní normy § 5 zákona ze dne 10. října 1924, č. 241 Sb. z. a n. o povinnostech bankéřů při úschově cenných papírů). Jako aktivní subjekt stíhacího práva tu přechází v úvahu nákupní komisionář — bankéř, opatřující určité cenné papíry. Provedením předepsaného zápisu přechází tu na komitenta vlastnictví zapsaných papírů; jde-li o cenné papíry souhrne uschované, přechází vlastnictví takto uschovaných papírů téhož druhu ve množství, zapsaném pro komitenta, ač-li snad přechod vlastnictví se podle platného práva již dříve neuskutečnil.
γ) Jak řečeno, stíhací právo přichází pouze, jde-li o zaslání zboží (prodavačem nebo nákupním komisionářem, kupujícímu — úpadci resp. komitentovi — úpadci). Půjde tedy podle okolností při uplatňování tohoto práva i o určitý zásah do právního poměru, vzešlého — na základě dopravní smlouvy — mezi odesilatelem resp. příjemcem a povozníkem.
V úvahu tu přichází jmenovitě tak zv. příkazní či disposiční právo stran zásilky, odevzdané povozníkovi k přepravě příjemci na místo určení. Toto právo, jež se zakládá toliko na poměru, vzešlém z dopravy věci, přísluší podle ustanovení čl. 402 a 405 obchod. zákona (při smlouvě o dopravě věci, která podléhá ustanovením občanského zákona, není zvláštních předpisů v obč. zák. o tomto oprávnění) odesilateli po dobu přepravy zboží až do příchodu jeho na místo určení (resp. do uplynutí doby, kdy zboží mělo dojiti na místo určení). Poté přísluší též příjemci, arci výlučně poté, kdy byl mu odevzdán nákladní list nebo kdy byla povozníkovi doručena jeho žaloba na vydání nákladního listu a zboží. Povozník jest povinen uposlechnouti příkazů pouze oprávněné osoby (ve smyslu řečeného), jinak ručí za škodu, jí z toho vzešlou (čl. 402, odst. 2). Modifikace disposičního práva nastává arci při vystavení nákladního listu. Pod disposiční právo spadá zejména oprávnění, žádati o vrácení zboží. Ježto právě stíhací právo, pokud se zboží nachází ještě v dopravě, resp. došlo sice již na místo určení, ale nebylo ještě odevzdáno příjemci, sleduje — prakticky — to, aby bylo zboží vráceno odesilateli (aktivnímu subjektu tohoto práva), uplatňuje se příkazem, daným povozníkovi, stran vrácení zboží. Tu jde tedy fakticky o stejnou činnost, jako při výkonu normálního disposičního práva. Pokud je ten, kdo uplatňuje stíhací právo v naznačené formě, oprávněn (scil. ve smyslu příslušného nákladního poměru) žádati o vrácení zboží, je situace jednoduchá. Co však platí v případě, kdy ten, kdo uplatňuje stihací právo, není již oprávněn к disposicím — buď sám — jest tedy oprávněn vedle příjemce (při čemž v pochybnosti má jeho příkaz přednost) — nebo docela ne? Přesto, že není v tomto ohledu positivní normy, sluší — vzhledem к účelu i dosahu stíhacího práva — zato míti, že i tu zasahá toto právo v poměr dopravní a modifikuje jej v tom směru, že — za předpokladů, za kterých je stihací právo dáno — je oprávněný subjekt, pokud arci je též odesilatem dotyčného zboží — oprávněn k dotyčnému příkazu, byť již nebyl к tomu oprávněn podle nákladního poměru (v případě, že je sice oprávněn podle nákladního poměru к řečené disposici zbožím, avšak jen vedle příjemce, ustupuje tu příjemcovo oprávnění ve prospěch uplatňovatele stíhacího práva). Bude tedy moci s úspěchem žádati ten, komu přísluší stihací právo, aby povozník (jejž lze považovati v tomto případě za osobu, která drží zboží pro úpadce, což pak je ve shodě s tím, co bylo shora řečeno o tom, proti komu lze právo to uplatniti) mu vrátil zboží i neodevzdal je příjemci-úpadci, i když zboží již došlo na místo určení a i když poté byl příjemci (resp. správci podstaty) odevzdán nákladní list resp. byla povozníkovi doručena jeho (resp. správci podstaty) žaloba na vydání zboží a nákladního listu.
Samozřejmě po odevzdání zboží příjemci nelze již disposiční právo proti povozníkovi uplatniti. Nelze proto poté, co bylo již zboží úpadci resp. správci podstaty odevzdáno, osobě, oprávněné ze stíhacího práva uděliti povozníkovi příkaz k vrácení zboží. V tom případě může oprávněný ze stíhacího práva požadovati na správci podstaty vrácení (vyloučení z konkursní podstaty) zboží (v případě, že zboží před prohlášením konkursu došlo na místo dodání a dostalo se do moci úpadce nebo jiné osoby pro něho, nelze, jak výše uvedeno, stihací právo vůbec uplatňovati).
§ 4. Instituce stíhacího práva je — kromě případu konkursního řízení — výslovně dána naším právním řádem též pro případ řízení vyrovnacího podle vyrovnacího řádu.
Také však platí, byť i výslovného ustanovení o tom nebylo, pro případ nuceného narovnání15). Pokud se posléz uvedeného týká, stanoví konkursní řád v § 149 pouze, že práva vylučovatelů a oddělených věřitelů, jakož i nároky na poskytování výživy ze zákona, nejsou dotčena nuceným vyrovnáním (věřitelé podstatoví musí býti stejně jako pohledávky první a druhé třídy podle § 150, odst. 11 konkurs. řádu uspokojeni plně; jejich pohledávky, jsou-li zjištěny, musí býti zaplaceny, jinak zajištěny).
Pod právy ,,vylučovatelů“ jest zahrnouti i právo stíhací, pokud arci bylo před tím, než došlo k pravoplatnému provedení nuceného narovnání (s účinky podle § 156 konkursního řádu), věřitelem, jehož se týká, uplatněno (jak shora uvedeno, má uplatnění tohoto práva pro ně konstiturní význam).
Pokud se týká vyrovnacího řízení (scil. mimo konkurs, k němuž dochází za podmínek § 1 vyrovnacího řádu, totiž že dlužník je neschopen platiti i učiní návrh, vyhovující ustanovením § 2 vyrovnacího řádu, na zahájení vyrovnacího řízení u soudu [který by byl příslušný pro řízení konkursní] a s nímž jsou rovněž spojeny určité majetkoprávní zásahy, především pro dlužníka — § 10 vyrovnacího řádu — a dále i pro věřitele dlužníkovy) platí i v tomto řízení privilegované postavení věřitelů, kterým přísluší nárok na vyloučení, a věřitelů oddělených (k oddělenému uspokojení z určitých věcí arci tu nedojde, ježto se tu jmění dlužníka nezpeněžuje). Také tito věřitelé nemusí svoje pohledávky přihlásiti (pohledávky, vzešlé z vyrovnacího řízení, mají přednostní právo). O nárocích na vyloučení má ustanovení vyrovnací řád v § 24 obdobné s ustanovením § 47 konkursního řádu. Nárok na vyloučení uplatňuje se jako mimo vyrovnací řízení proti dlužníkovi — za podmínek § 10, odst. 2. vyrov. řádu se souhlasem vyrovnacího správce soudně nebo mimosoudně. Jestliže věc, jíž se týká, byla zcizena již před zahájením vyrovnacího řízení, nezbývá oprávněnému než uplatniti nárok na náhradu ve vyrovnacím řízení (jako osobní věřitel). Právo stíhací v řízení vyrovnacím pak jest normováno v § 25, rovněž obdobně, jako je totéž právo upraveno v § 48 konkursního řádu.16)
Také ve smyslu § 25 vyrovnacího řádu může prodavač nebo nákupní komisionář požadovati vrácení zboží, které bylo dlužníku zasláno z jiného místa a nebylo jím ještě úplně zaplaceno, pokud před zahájením vyrovnacího řízení nedošlo na místo dodání a nedostalo se do moci dlužníka nebo jiné osoby pro něho. Stíhací právo jest i tu možno uplatniti soudně nebo mimosoudně, a to proti dlužníku, jsou-li tu pak splněny podmínky § 10, odst. 2, pokud se týče § 5, odst. 1 vyrovnacího řádu,17) proti vyrovnacímu správci.

Z literatury právní srov. k tomuto článku: Hora, Základy přednášek o konkursním a vyrovnacím řízení, a dále jeho komentář ke konkurs., vyrovnacímu a odpůrč. řádu; komenáře ke konkurs. řádu Vosky a Karmana. Rintelen, Handbuch des österr. Konkurs- und Angleichsrecntes. Jäger, Konkursrecht.
Právní účinky prohlášení konkursu nastávají podle § 2 konkurs. řádu počátkem dne, kterého byla konkursní vyhláška vyvěšena na desce konkursního soudu. Zvláštní předpis má 2. odst. § 2 v případě, došlo-li k prohlášení konkursu zároveň se zastavením vyrovnacího řízení. Konkurs zasahuje veškeré jmění úpadcovo, které je podrobeno exekuci, a které mu patřilo v den prohlášení konkursu, nebo kterého nabyl za konkursu; § 3 konkurs. řádu („konkursní podstata“).
Také však nacházíme v občanském i obchodním zákoně několik ustanovení o vlivu konkursu na soukromoprávní poměry; srov. jmenovitě §§ 1210, 1260—1262, 1356 občan. zák., čl. 123, č. 1 a 3, 170, bod e, 200, 242, č. 4 obch. zák., § 84 č. 4 zákona o společnostech s ručením obmezeným z r. 1906, § 36 zák. o společenstvech výdělkových a hospodářských! srov. též § 27 směnečného zákona, § 12 šekového zákona z r. 1906.
Také jeví konkurs vliv na spory, v době konkursu již zahájené; konkursní řád má zvláštní ustanovení: a) o sporech o nároky konkurs. věřitelů, jež jest v konkursu přihlásiti, b) o sporech o nároky na vyloučení věcí, nenáležejících do konkurs. podstaty, с) o sporech o nároky na oddělené uspokojení ad) o sporech, jež se vůbec konkurs. podstaty netýkají.
Instituce stihacího práva nebyla ještě známa někdejšímu konkursnímu řádu z roku 1868, přesto, že byla zavedena v právu německém, francouzském i anglickém. Přesto již u příležitosti jednání o vydání řečeného konkursního řádu byly uplatňovány návrhy na zavedení tohoto práva, ježto již tehdy byla v příslušných kruzích pociťována tato mezera v právním řádu. Teprve však nový konkursní řád, vydaný císařským nařízením z 10. prosince 1914, č. 337 ř. z., zavedl toto právo, jmenovitě podle vzoru německého práva.
Na rozdíl od našeho práva má francouzský nákladní list (lettre de voiture) význam cenného papíru, a to odevzdacího (podobně jako konnossement).
Obdobně jako ve francouzském obchodním zákoně je i v Italii toto právo „diritito di revendic azione“ upraveno v čl. 804 italského obchodního zákona.
V důvodové zprávě k příslušnému ustanovení konkursního řádu z roku 1914 o stihacím právu bylo poukazováno na to, že podle obecného názoru kupectva považuje se zboží za přešlé do majetku toho, komu bylo zasláno teprve tehdy, když bylo odevzdání jeho dokončeno, čímž zboží přešlo do skutečné detence nabyvatele. Ustanovení občanského zákoníka, jež spojují tento stav již s dřívějšími termíny, byť i v jiných případech bylo odůvodněným i účelným, v daném případě (t. j. když ten, komu bylo zboží zasláno, upadl do konkursu) se jeví tvrdým a neodůvodněným. Bylo se proto přikloniti vzoru německého konkursního řádu, který zná instituci stihacího práva.
Podle býv. slovenského konkurs, řádu bylo stihací právo obmezeno na smlouvu kupní. Výkon pak byl vyloučen, splnil-li správce konk. podstaty smlouvu (§§ 44, 45 slov. konk. řádu).
Uplatnění stíhacího práva má tedy pro dotyčné právo význam konstitutivní, neboť jinak — bez jeho uplatnění — dotyčná věc spadá do konkursní podstaty. Naproti tomu věci, které do konkursní podstaty nepatří, se do konkursní podstaty vůbec nepojímají.
Vstoupí-li správce do smlouvy, mají pak nároky oprávněného ze stihacího práva povahu nároků za podstatou, čímž arci se stávají nároky privilegovanými.
Stíhací právo není věcným právem, neboť lze je uplatniti jen v poměru mezi oprávněným a úpadcem, arci nikoli proti tomuto, nýbrž proti správci podstaty. Proti třetí osobě by bylo podle okolností lze je uplatniti jen, kdyby zboží držela v zastoupení úpadcově.
Trhová smlouva náleží podle § 1053 občan. zák. k právním důvodům nabytí vlastnictví („titulus acquirendi domini“, což souvisí s učením, dnes většinou již opuštěným o titulu a modu nabytí), což jest, pokud jde o kupujícího, vztahovati jen na případ, že předmětem trhové smlouvy je hmotná věc. Abstrahujíc od uvedeného třeba, a to ať jde o věc hmotnou či nehmotnou, rozeznávati obligační a soluční stránku trhové smlouvy. Trhovou smlouvou se zakládá povinnost prodatele k plnění, t. j. odevzdání věci do vlastnictví kupitele (nejde-li o hmotnou věc jakožto předmět trhové smlouvy, tedy k postoupení příslušného nároku resp. zřízení práva). Tuto povinnost pak prodatel splní (příslušný závazek realisuje) solučním jednáním, t. j. jedná-li se o hmotnou věc, věcně právní smlouvu, tradicí (to platí též, pokud jde o cenné papíry, znějící na majitele a na řad). Prodávající zůstává podle našeho práva (na rozdíl od práva francouzského a anglického) vlastníkem věci prodané až do jejího odevzdání kupujícímu, arci s povinností převésti vlastnictví věci na kupujícího. Toliko ve výjimečném případě podle ustanovení § 429, věta druhá občanského zákoníka (o nabytí vlastnictví při zaslání věci) přechází na kupujícího vlastnictví věci již před faktickým jejím odevzdáním kupujícímu, a to již od doby odevzdání věci k dopravě, předpokládajíc arci, že kupující způsob dopravy určil resp. schválil. Kupující nabývá vlastnictví koupené věci bez ohledu na to, zda zaplatil kupní cenu. Ovšem lze učiniti výhradu vlastnictví v tom směru, že teprve zaplacením trhové ceny přechází vlastnictví (jde tu o převedení detence s vedlejší úmluvou, že převod vlastnictví nastává pod odkládací výjimkou, že trhová cena bude úplně zaplacena; občanský zákon nemá sice o výhradě vlastnictví při trhové smlouvě ustanovení — zmiňuje se o ní pouze v § 297 a o výhradě vlastnictví ke strojům — ale také ji nevylučuje). Tu pak se též přiznává prodávajícímu, vzejde-li pochybnost, zároveň právo, odstoupiti od smlouvy proto, že kupující je v prodlení.
Svérázná úprava nepřímého zastoupení při komisi se jeví — nehledíc k speciálním ustanovením obch. zák. o modifikacích komisionářské smlouvy (zejména při samovstupu komisionářovu) — speciálně v ustanovení čl. 368, odst. 2 obch. zák., podle něhož pohledávky komisionářovy z prováděcího jednání, i když nebyly postoupeny, platí v poměru mezi komitentem a komisionářem nebo jeho věřiteli za pohledávky komitentovy.
Úpadce se může i v konkursu pokusiti o vyrovnání, a to buď mimosoudně, anebo soudně. V posléz uvedeném případě mluvíme o nuceném vyrovnání (scil. v konkursu), o němž má konkursní řád ustanovení v §§ 141 a násl. „Nuceným“ se zove toto vyrovnání proto, že souhlasí-li s návrhem na toto vyrovnání většina konkursních věřitelů, při roku přítomných anebo zastoupených, kteří jsou oprávněni hlasovati, musí se ostatní podrobiti. Účinek jeho je ten, že se úpadce navždy osvobozuje od povinnosti, doplatiti věřitelům schodek, jejž při vyrovnání utrpí, nebo ručiti jim za výhody, které jim jinak bylo poskytnouti. Pro řízení, jež dlužno při nuceném vyrovnání zachovati, je rovněž v konkurs, řádu předepsán určitý postup, při němž je — přesto, že o návrhu úpadce na nucené vyrovnáni rozhoduji věřitelé úpadcovi, Jejichž práva jsou tímto vyrovnáním dotčena — zaručena i součinnost soudu. Návrh na nucené vyrovnání musí míti obsah, stanovený zákonem, při čemž musí býti dbáno určitých zákonných výhrad (práva věřitelů na vyloučení a na oddělené uspokojení a nároky na poskytování výživy ze zákona nejsou vyrovnáním dotčena; věřitelé podstaty a konkursní věřitelé 1. a 2. třídy musí býti uspokojeni plně; s konkursními věřiteli 3. třídy musí býti nakládáno stejně; musí jim býti nabídnuto aspoň 20% jejich pohledávek, kterážto částka musí býti do jednoho roku zaplacena; částky, při padající na sporné pohledávky, musí býti zajištěny v té výši a za stejných podmínek, jak jsou stanoveny pro pohledávky nepopřené; práva konkursních věřitelů proti rukojmím nebo spoludlužníkům úpadcovým nebo proti osobám, proti kterým přísluší konkurs, věřitelům právo postihu, nesmějí býti vyrovnáním dotčena (§§ 142, 140, 150, 152 konkursního řádu).
Vůči stíhacímu právu v konkursu jest prima facie při stíhacím právu ve vyrovnacím řízení situace potud částečně jiná, že tu nepřísluší podle vyrovnacího řádu dlužníku, pokud se týče správci vyrovnacímu právo, v případě uplatnění tohoto práva, dodatečně zameziti uplatnění tohoto práva. Přesto, že tu není v tomto směru positivní normy, sluší zato míti, že projeví-li dlužník resp. správce ochotu plniti, mohou požadovati zboží.
Vyrovnací řízení nezbavuje — na rozdíl od konkursního řízení — dlužníka zcela práva disposičního stran jmění, jež mu náleží. Omezení, jež i tu nastávají, jsou stanovena v § 10 vyrovnacího řádu (dlužník ode dne, kdy byl podán návrh na zahájení vyrov. řízení, nesmí zcizovati ani zavazovati nemovitosti, zřizovati na svém jmění právo na oddělené uspokojení, zavazovati se jako rukojmí ani činiti jakákoli bezplatná opatření. Právní jednání, která nenáležejí k obyčejnému hospodaření, smí konati jen se svolením vyrovnacího správce). Kromě toho stanoví § 5, odst. 1. vyrov. řádu, že vyrovnací soud může naříditi, aby se zdržel určitých právních jednání, nebo aby je konal jen za souhlasu správce.

Citace:

Spolek čsl. právníků Všehrd. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1936, svazek/ročník 18, číslo/sešit 8, s. 91-91.