Krise sociální politiky v Německu. Sociální ústav pořádal 3./IV. t. r. přednášku dra L. Heydeho, prof. nár. hospodářství na universitě v Kielu o krisi sociální politiky v Německu. Přednášející, uvedený prof. Grubrem, poukázal zprvu na to. že jako je shodná hospodářská struktura Československa i Německa — t. j. státy vysoce průmyslové — tak je i shodná sociální politika, kterou obě země od konce války prováděly. Při tom však tato poválečná sociální politika, jak Německa tak Československa, nepřinesla nic nového, hýla a je vlastně jen pokračováním předválečných idejí a snah sociálně-politických. které teď ovšem byly snad teprve dovršeny a prakticky provedeny. (Tak 8 hodinová doba pracovní, sociální pojištění, podpora nezaměstnaných, rozhodčí soudy, závodní rady a hod.). Řečník pojednává podobněji o některých těchto reformách, tak poukazuje na př. na obtíže t. zv. produktivní podpory v nezaměstnanosti, kde při nouzových pracích jsou nesnáze s nekvalifikovanými pracovními silami, o celkové bezvýznamnosti závodních rad a pod. tento vývoj sociální politiky německé byl zaražen různými okolnostmi, hlavně politickými a valutárními. Nepříznivě působí na celou sociální politiku Německa reparace Německo nemůže platiti jinak než vývozem, imisí míti proto co možná nejmenší náklady výrobní a odtud jde tlak proti sociálním reformám, poněvadž ony na konec přece jen za stěžují výrobu. Ale to zase ostatní svět se brání proti sociálnímu dumpingu Německa, které takto ohrožuje sociální vymoženosti dělnictva celého světa. Proti sociálním reformám mluví i hrozná ztráta produktivních sil válkou (2 miliony mrtvých, 4 miliony raněných), zmenšená výkonnost dělnictva a konečně dnešní stabilisace německé měny (díky rentové marce), která nutí podnikatele, zvyklé dosud na konjunkturální zisky inflační, k nejúzkostlivější kalkulaci, co možná k největšímu snížení vnitřních nákladů. Přesvědčení, že jen výroba může Německo vyprostiti z dnešní těžké, situace vedlo vládu k tomu, že byla nucena — z důvodu ulehčiti produkci — k suspensi a restrikci některých sociálních zařízení. To se týče zejména 8 hodinové doby pracovní, která může býti v celé řadě příkladů prodloužena až na 10 hodinovou. Posice dělnictva této době proň tak svízelné byla ještě oslabována tříštěním odborových organisací a demagogií kommunistů, kteří rozbíjeli organisace zakládán ni t. zv. buněk a pod. Někteří podnikatelé pak považovali dobu za vhodnou k úplnému odstranění reforem sociálně-politických, ale dle mínění přednášečova názory tyto u většiny podnikatelů přece jen nepronikly.
Prof. Heyde však považuje tyto zjevy za pouhou přechodní krisi. Trefně praví, že není hlavní věcí na př. to, je-li ve všech, oborech zavedena 8 hodinová pracovní doba a pod., ale zásadní otázka, zda vůbec se má prováděti sociální politika a sociální reformy. A sama tato idea sociální reformy je dnes oslabena a v krisi. Jsou názory (řečník je odmítá), že místo státní péče sociální by měla nastoupiti jakási samospráva, sociální politiky. Staré ideje sociálně-politické byly více méně splněny a jako vše, co je z oblasti idejí přeneseno na tvrdou půdu reality — více méně zklamaly; nějakých nových uskutečnitelných idejí sociálně-politických pak není. Přednášející na konec podotýká, že cílem sociální politiky má býti vyřešení problému, jak dělníka při dnešní dělbě práce uspokojiti s jeho postavením a dáti mu radost z práce, kterou koná.
St. Režný.