Čís. 1033.
Úmluva, jíž jeden z manželů za úplatu napřed se zavazuje, že dá souhlas k žalobě nebo žádostí druhého manžela o rozluku, jest neplatnou.
(§ 879 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 26. dubna 1921, Rv II 18/21.)
V řízení o rozvod manželství od stolu a lože umluvili manželé: »Obě strany souhlasí, aby jejich manželství se dobrovolně rozvedlo; zavazují
se vzájemně, že svolují k tomu, aby každá strana mohla žádati o rozluku manželství, až zákon to dovolí, a zavazují se k tomu potřebné prohlášení u soudu na žádost druhé strany kdykoliv podepsati.« Na základě
tohoto smíru bylo manželství mezi stranami rozvedeno, a po uplynutí zákonné lhůty žádala manželka na soudě, aby povolil rozluku manželství.
Manžel, byv předvolán k soudu, odepřel souhlas k rozluce. Tím, že žádost
o rozluku byla zamítnuta, vzešla manželce škoda, ježto musela zaplatiti
útraty právního zastupování a domáhala se proto náhrady této škody na
manželi, tvrdíc jeho hrubé zavinění. Procesní soud prvé stolice
žalobu zamítl. Důvody: Úmluva, že žalovaný podepíše žádost o rozluku, a že bude souhlasiti s rozlukou, jest ve smyslu § 878 obč. zák. neplatná a neúčinná. Neboť jedná se v tomto případě o osobní právo, které
jest nezadatelné, následkem čehož jest nemožno žalovat na splnění takovéto úmluvy. Zákon o rozluce ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.
připouští rozluku, když manželství bylo rozvedeno na základě žádosti,
avšak soud z úřední povinnosti musí konati šetření v tom smyslu, zda
jest zde nepřekonatelný odpor, раk-li ovšem vůbec jest této podmínky
zapotřebí. Manžel se nemůže nikdy napřed zavázat, že i v budoucnosti bude
míti proti druhé straně odpor. Ostatně jest právem kteréhokoliv manžela,
by za řízení dal k rozluce souhlas, a toto právo nemůže mu býti odňato.
Následkem toho ve smyslu § 1305 obč. zák. nemůže zodpovídati za škodu,
která vznikla někomu z výkonu tohoto jeho práva. Odvolací soud
uznal dle žaloby. Důvody: Závazek rozvedených manželů, kterým se
navzájem zavazují, že o žádosti jednoho z nich za rozluku manželství
pro nepřekonatelný odpor druhý potřebná prohlášení u soudu podepíše,
neshledává odvolací soud ani za plnění nemožné po rozumu § 878 obč. zák., ani principielně za nemorální po rozumu § 879 obč. zák. Takový závazek, který v době převzetí nebyl nemorální proto, poněvadž v té době
měli oba manželé k sobě nepřekonatelný odpor, může se státi nemorálním
teprve tehdy, když se poměry změní a nepřekonatelného odporu k povolení
rozluky manželství předpokládaného na straně jednoho manžela tu více
není. V našem případě se poměry na straně žalobkyně dle jejího tvrzení
od doby převzetí závazku nezměnily a nepřekonatelný odpor tu zůstal;
jinak je tomu na straně žalovaného. Ten dle svého prohlášení z 19. května
1920 k manželce nepřekonatelného odporu nemá a tvrdí, že naopak po
povolení rozvodu vyjednávali manželé spolu vážně o obnovení manželského společenství, scházeli se a projevovali si vzájemně náklonnost.
Poněvadž se na straně žalovaného změnily poměry, které ho přiměly
k tomu, aby souhlas k rozluce nedal, a on manželku neuvědomil, že na
jeho straně nastaly poměry, které jsou překážkou, že závazek ze smíru převzatý nesplnil, musí škodu z nedodržení tohoto závazku žalobkyni
vzniklou po rozumu předpisu §§ 1295 a 1311 obč. zák. hraditi.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., uznává nepřekonatelný odpor jednak při každém manželství za důvod, pro který lze se
domáhali žalobou rozluky svazku manželského (§ 13 i), jednak při manželstvích soudně již rozvedených — za dalších podmínek zákonných —
za důvod pro přeměnu rozvodu v rozluku v řízení nesporném (§§ 15 16).
Zákon nevyžaduje nepřekonatelného odporu obou stran, tedy odporu vzájemného, ovšem jest v tom i v onom případě třeba souhlasu druhého manžela. Tento souhlas není však pouhou formalitou, aniž smí býti dáván jen
na oko, máť spíše dle úmyslu zákona býti výronem pravé vůle a svobodného rozhodnutí, a jeho projevem má býti dotvrzeno, že tu jest skutečně odpor manžela rozluky se domáhajícího, jejž jako vnitřní postup
těžko lze kontrolovati. Proto také dle § 16 a) dotčeného zákona, uplynula-li od provedeného soudního rozvodu tři léta, netřeba k rozluce souhlasu
druhého manžela, ježto se odpor v takovýchto případech zákonem samým
již předpokládá. Když tomu tak jest, nelze připustiti, aby souhlas, druhého
manžela k rozluce stal se předmětem obchodování, poněvadž by tím bylo
umožněno obcházení zákona a nekalé využitkování snahy manželského
soudruha o rozvázání svazku manželského. Ujednání, jímž jeden z manželů za úplatu napřed se zavazuje, že dá souhlas k žalobě nebo žádosti
druhého manžela o rozluku, nesrovnává se tedy s úmyslem zákona a
s obecnými názory o slušnosti, a jest proto dle § 879 obč. zák.neplatným
a bezúčinným. V daném případě žalobkyně sama uvádí, že žalovaný dostal 10.000 K za to, že se zavázal, že dá souhlas k rozluce. Dle toho, co
uvedeno, jest úmluva ta od počátku neplatná; jednal-li žalovaný proti
neplatné úmluvě, nelze tvrditi, že porušil smluvní závazek, a není práv
ze škody, která vzešla žalobkyni zmařením její žádosti o rozluku pro odepřený souhlas. Taktéž názor soudu odvolacího, že žalovaný měl oznámiti
v čas žalobkyni, že poměry na jeho straně se změnily, a že neučiniv
tak, ručí za škodu, žalobkyni vzniklou, neobstojí, neboť žalovaný nemohl
věděti, zda po případě kdy žalobkyně odvodí důsledky z ujednání
ostatně neplatného.