NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2749.

Stavební právo: I. Nájemník, bydlící v domě sousedním, není sousedem ve smyslu § 32 stav. řádu pro Prahu a okolí a nepřísluší mu v záležitostech stavebních postavení strany. Rozhodnutí úřadu vydané k jeho »stížnosti« lze považovati jediné za rozhodnutí vydané z moci úřední. — II. Ve věcech stavebního řádu nepřísluší zemskému správnímu výboru v Praze dozorčí moc.
Řízení před nss-em: Rozhodnutí zemského spr. výboru v Praze vydané ve věci stavebního řádu z moci dozorčí, jest zrušiti podle § 7 zák. o ss, třeba stížnost k nss-u v tomto směru výtky nemá.
(Nález ze dne 10. října 1923 č. 16.150.)
Věc: Matěj S. a Karel F. na Žižkově ,(adv. Dr. Jaroslav Valenta z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za zúčastněné strany — adv. Dr. Zdeněk Krblich z Prahy) o zápověď užívati místnosti jako dílny.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost. Důvody: Rozhodnutím z 29. prosince 1921 zakázala městská rada v Žižkově Karlu F. dle § 119 st. ř. užívání dílny v domě č. 10 a nařídila mu, aby dílnu tu do 14 dnů vyklidil. V rozhodnutí se uvádí:
K stížnosti podané nájemníky domu č. 11 na obtěžování hlukem z dílny v domě č. p. 10 zjištěno bylo komisí konanou 15. prosince 1921, že dílna tato ani svou výškou, ani svým vynořením neodpovídá § 57 stav. ř. Při komisi té poukázáno k tomu, že nezpůsobilost tato zjištěna byla i komisí živnostenskou dne 9. července 1920, z kterého důvodu byla výroba výměrem osp-é v Žižkově z 10. srpna 1920 zakázána. Když pak konána byla nová komise' živnostenská, nebyli zástupcové obce proti ponechání dílny, budou-li odstraněny příčiny stížností nájemníků domu č. p. 11, jež však odstraněny nebyly, jak nová stížnost dokazuje. Poukázáno i na to, že užívání dílny té nebylo stavebním úřadem povoleno trvale, jak zjevno z výměru z 8. prosince 1906, v němž uvedeno, že povoluje se další užívání dílny.
O tom zpraven byl i majitel domu s tím, že po vyklizení dílny smí jí býti užíváno toliko jako sklepa.
Proti tomuto rozhodnutí podal Matěj S. jako spoluvlastník domu č. 10 stížnost, jíž stavební sbor ústřední komise města Prahy rozhodnutím z 24. května 1922 vyhověl a v odpor vzatý výnos zrušil.
K stížnosti »Unie železničních zaměstnanců v čsl. republice«, nájemnice to v sousedním domě č. 11 zrušil žal. úřad rozhodnutí staveb, sboru ústřední komise města Prahy a obnovil platnost rozhodnutí stolice I. V důvodech uvedeno:
Pravoplatným výměrem městského úřadu v Žižkově z 8. prosince 1906 dáno bylo majiteli domu, v němž je sporná dílna, povolení k dalšímu užívání dílny s podmínkou, že bude upravena dle předloženého plánu. Pravoplatným výměrem městského úřadu v Žižkově ze 4. května 1907 bylo povoleno rozšíření sporné dílny pod podmínkou, že bude místnost odpovídati § 57 stav. řádu. Jak při komisionelním jednání v této věci vykonaném dne 15. prosince 1921 bylo konstatováno, dílna ta dosud nevyhovuje ustanovením § 57 st. řádu a jedná se tedy o dílnu, která nemá schválení stavebního úřadu. Vzhledem k tomu slušelo zrušiti v odpor vzaté rozhodnutí a obnoviti platnost výměru stavebního úřadu I. stolice.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost podaná u nss majitelem domu č. 10 Matějem S. a Karlem F., jimž oběma bylo nař. rozhodnutí intimováno.
Rozhoduje o této stížnosti veden byl nss těmito úvahami:
Žal. úřad vydal nař. rozhodnutí jako rozhodnutí instanční o stížnosti, kterou proti rozhodnutí II. stolice podala Unie železničních zaměstnanců v čsl. republice.
Nss zkoumaje povahu tohoto rozhodnutí musel však dospěti k názoru, že ve skutečnosti nejde o rozhodnutí, vydané v pořadí instancí. Takové rozhodnutí předpokládá, že byla proti rozhodnutí nižší stolice podána stížnost stranou k podání stížnosti legitimovanou.
»Unii« však nelze přiznati práva, aby ve věci stavební, o jakou jde, stížnost proti rozhodnutí nižší stolice podávala. Jeť, jak jde ze spisů, pouze nájemkyní v domě sousedním. Jako takové nepřísluší jí ve věcech stavebních vůbec postavení strany a tím méně může jí býti přiznán nárok na to, aby bylo zapovězeno užívání místností, nevyhovujících snad předpisům stav. řádu.
Nelze arci nikomu a tehdy ani »Unii« upříti práva, upozorniti stavební úřad I. stolice na závady stavební, ale učiní-li tak, nemá v dalším řízení postavení procesní strany a nemůže důsledkem toho také proti rozhodnutí úřadu, které na upozornění to bylo snad vydáno, podávati stížnosti, nedosáhla-li toho, čeho upozorněním tím dosíci chtěla, totiž odstranění stavu, dle názoru jejího zákonu neodpovídajícího.
To plyne již z toho, že nájemník bydlící v sousedním domě nemůže býti pokládán za souseda po rozumu § 32 st. ř. a že by tedy »Unie« ani v řízení o povolení stavby dle částky III. st. ř. postavení strany neměla a míti nemohla. K tomu přistupuje, že by ani ten, koho zákon stavební za souseda uznává, nemohl si osobovati subjektivní nárok na to, aby předpisy § 57, předp. odst. byly při sousední stavbě dodrženy a tedy právo stížnosti, kdyby úřad povolil stavbu a pak užívání její, třeba by místnosti v ní tomuto ustanovení nevyhovovaly. Vždyť předpis ten dán jest toliko k ochraně zájmu veřejného a tento zájem hájiti a zastupovati jsou povolány samy úřady ze své moci úřední.
Jestliže však »Unie« v řízení, jež před vydáním nař. rozhodnutí předcházelo, neměla postavení strany a nebyla tedy oprávněna podávati proti rozhodnutí nižších stolic — v daném případě proti rozhodnutí II. stolice — stížnosti v pořadí instančním, pak ovšem jeví se nař. rozhodnuti nikoli rozhodnutím vydaným v pořadí instancí III. stolicí, nýbrž rozhodnutím vydaným žal. úřadem z moci úřední, tedy u výkonu dozorčího práva.
V záležitostech, jež upraveny jsou předpisy řádu stavebního z 10. dubna 1886 č. 40 z. z., dán jest dozor nad zachováním předpisů zákona stavebního toliko úřadu, jenž v první stolici jest k rozhodování ve věcech stavebních povolán, nikoli však zsv-u. Rozhodujeť zsv, jak plyne z ustanovení § 126 st. ř., vždy toliko jako třetí řádná instance o stížnostech podaných do rozhodnutí stolice druhé.
Dozorčí moc přísluší jedině stavebnímu úřadu I. stolice (arg. § 124 a 119 cit. zák.).
Zrušil-li tedy žal. úřad rozhodnutí druhé stolice, ač nebylo proti němu stížnosti podané stranou k tomu legitimovanou, tedy z moci úřední, vykonávaje jemu po zákonu nepříslušející právo dozorčí, pak překročil meze své zákonem mu dané kompetence a muselo proto nař. rozhodnutí býti ve smyslu § 7 zák. o ss zrušeno pro nezákonnost. Při tom nerozhodovalo, že stížnost sama tuto nekompetenci nenamítala, ježto nss, maje dle § 4 svého zákona z povinnosti své úřední zkoumati vlastní svoji příslušnost, jest povinen i z úřední moci přihlédnouti k tomu, zda nař. rozhodnutí jest výrokem poslední v instanční cestě k rozhodování povolané stolice správní (viz §§ 2 a 5, odst. 2 zák. o ss).

Citace:

č. 2749. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 743-745.