Č. 838.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): * Pro vyšetření přírůstku hodnoty nemovitosti ve smyslu § 12 česk. řádu o dávce z 29. prosince 1915 č. 83 z. z., když zcizení podléhá schválení dle § 51 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. o zevních poměrech kat. církve, rozhodná je doba, kdy se zcizovacímu jednání dostalo schválení příslušného úřadu.
(Nález ze dne 12. května 1921 č. 5777.)
Věc: Klášter Benediktinů u sv. Markéty v Břevnově (adv. Dr. Fr. Ulberth z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Trhovou smlouvou ddto Břevnov 10. března 1918 prodal klášter Benediktinů v Břevnově s výhradou schválení příslušným správním a církevním úřadem dílce pozemkové parcely č. kat. 329 v Břevnově ve vl. č. 334 desk zemských ve výměře 522 m2 Václavu a Marii Š. za 290 K 40 h. Držení, užitek a břemena přecházejí podle smlouvy na kupující dnem podpisu smlouvy, podotýká se však, že zcizené dílce mají kupující a obec břevnovská již od dlouhé doby v užívání, a že v této příčině prodávající vzdávají se všelikého nároku na náhradu proti kupujícím. V březnu a dubnu 1918 byla smlouva arcibiskupskou konsistoří a místodržitelstvím schválena.
Vyměřovací úřad maje pochybnosti, zda udaná zcizovací cena srovnává se s obecnou hodnotou nemovitosti v době zcizení, t. j. ku dni 10. března 1918, vyzval zcizitele podle § 18 řádu o dávce, aby udal hodnotu, která se mu zdá přiměřenou, a když se strana nevyjádřila, stanovil zcizovací hodnotu dílců ku dni 10. března 1918 na základě odhadu městského úřadu břevnovského částkou 3627 K 75 h, a tuto hodnotu úředně předpokládanou podle § 18 řádu výměrem ze 17. ledna 1920 jí oznámil. Strana námitek nepodala. Na to inspektorát platebním rozkazem z 11. února 1920 na základě úředně předpokládané hodnoty vyměřil dávku částkou 700 K 62 hal.
Podané odvolání bylo naříkaným rozhodnutím v bodu dnes sporném zamítnuto s tímto odůvodněním:
Podle § 12 řádu je rozhodným obsah i doba právního jednání, které je základem převodu. Právní jednání jeví však teprve tehdy plný právní účinek a jest »mimoknihovním převodem« ve smyslu dávkového řádu. když vyhovuje právním předpisům materielním i formálním. Zcizení katolického jmění církevního podléhá schválení církevních a státních úřadů, a před udělením tohoto schválení nelze právní jednání pokládati za pravoplatné a účinné. V daném případě byla také smlouva výslovně uzavřena s výhradou, že bude schválena. Za tohoto stavu věci byl inspektorát oprávněn vzíti za základ obecnou hodnotu v den 10. března 1918 (§ 10 řádu). Klášter byl také v řízení dle § 18 řádu vyzván, aby sdělil obecnou hodnotu prodaných pozemků v den 10. března 1918. Jelikož tomuto vyzvání přes upozornění na preklusivní následky vyhověno nebylo, nastala prekluse ve smyslu § 18 odst. 4 řádu, která inspektorát opravňuje vyšetřiti dotyčnou hodnotu z moci úřední. To se stalo dotazem u městského úřadu v Břevnově, jenž odhadl 1 čtver. sáh dle stavu z 10. března 1918 na 25—35 K, a byl proto inspektorát oprávněn vzíti za základ jednotkovou hodnotu 25 K, čímž dospěl k číslici v platebním rozkaze uvedené, jejíž správnost není ve stížnosti popřena a také předmětem stížnosti vzhledem k preklusi ani býti nemůže.
Stížnost podaná k tomuto soudu namítá v podstatě, že pro vyšetření přírůstku hodnoty zcizené nemovitosti bylo vzíti za základ nikoli dobu vyhotovení písemné smlouvy resp. dobu jejího schválení, nýbrž duben 1911, neboť již tehdy uzavřeno právní jednání, které bylo základem převodu, a pozdější schválení působí nazpět. Podle tehdejších poměrů také smluvena kupní cena, která odpovídá zcela tehdejší obecné hodnotě nemovitostí.
Rozhoduje o stížnosti nejvyšší správní soud veden byl těmito úvahami:
Není sporu o tom, že zcizení předmětných nemovitostí je vázáno schválením dozorčích úřadu podle předpisů o zcizování jmění církevního. Podle § 5 min. nař. z 13. června 1858 č. 95 ř. z., jsou duchovní řády a kongregace oprávněny uzavírati právní jednání, šetříce zákonných předpisů a zejména ustanovení o zcizení a zavazení církevního majetku. § 38 zákona ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z. staví církevní majetek zásadně pod státní ochranu, které požívají všeužitečné nadace, co do zcizení a zavazení katolického jmění církevního zachovává pak § 51 leg. cit. v platnosti min. nařízení z 26. června 1860 č. 162 ř. z. a z 13. července 1860 č. 175 ř. z. — mimo ustanovení jich, vyžadující pro tato jednání schválení papežské kurie — takže zcizení a zavazení církevního jmění je vázáno povolením státním, které musí býti vykázáno prve, nežli může jednání ono býti vloženo do veřejných knih. § 867 o. z. o. poukazuje v příčině podmínek platnosti smluv uzavíraných komunitami stojícími pod zvláštní ochranou veřejné správy, na jejich ústavu a politické zákony. Paragraf ten zařazen je pod nadpisem »Náležitosti platné smlouvy: 1. způsobilost osob« spolu s § 865, jednajícím o uzavírání smluv s osobami stojícími pod mocí otcovskou, poručnickou neb opatrovnickou a stanovícím, že platnost těchto smluv je podmíněna svolením zákonného zástupce a soudu. Z toho patrno, že ob. zákon obč. rovná zásadně komunity stojící pod zvláštní ochranou veřejné správy v mezích této tutely co do způsobilosti k uzavírání majetkových smluv osobám s omezenou způsobilostí k právním jednáním, a že event. předepsaný souhlas veřejné správy k smlouvám jimi uzavíraným má s hlediska práva občanského týž význam jako souhlas zákonného zástupce k smlouvám uzavíraným osobou nesvéprávnou. Podle toho však souhlas ten je podmínkou platnosti oné smlouvy v ten způsob, že dotyčná komunita beze svolení státního, pokud je předepsáno, smlouvy uzavříti platně vůbec nemůže, a smlouva teprve udělením souhlasu státní správy stává se perfektní.
Stanoví-li § 18 řádu o dávce, že pro vyšetření přírůstku hodnoty rozhodným je obsah a doba zcizovacího jednání, které je základem převodu, má na mysli právní jednání, jež zahrnuje všechna essentialia negotii, a je pro kompaciscenty závazným titulem k převodu nemovitosti. K podstatným náležitostem právního jednání náleží však také způsobilost strany uzavříti jednání. Jde-li o strany s omezenou způsobilostí, je pak podstatnou náležitostí i souhlas osoby, povolané k tomu, aby nedostatek jejich způsobilosti svým prohlášením suplovala. Je tedy jednání perfektním a stává se závazným titulem pro převod nemovitostí teprve tehdy, když se mu dostalo potřebného schválení.
Jest ovšem správno, že schválení jednou udělené působí ex tunc, avšak účinek ten týká se pouze vzájemného poměru mezi kontrahenty a nikoliv jiných relací právních, které předpokládají smlouvu perfektní a mohou tedy vzniknouti teprve tehdy, když tato perfekce již nastala. Neretrotrahuje se tedy perfekce smlouvy, nýbrž smlouva teprve nyní perfektní účinkuje nazpět pro vzájemný poměr mezi kontrahenty.
Pro vyšetření přírůstku hodnoty zcizených dílců v konkrétním případě je tedy rozhodnou doba, kdy smlouva o jejich zcizení stala se perfektní. Tato perfekce nastala teprve schválením se strany dozorčích úřadů, k němuž došlo nesporně až v březnu 1918, a nebylo tudíž třeba řešiti otázku, zda zcizovací smlouva, jak stížnost tvrdí, byla uzavřena ve skutečnosti již v roce 1911. Nerozhodnou je okolnost ve stížnosti zdůrazněná, že strany sjednávají cenu kupní na základě poměru, které jsou tu v době uzavření smlouvy a nikoliv v době schválení, a že tato vůle stran má býti respektovaná. Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí má podle své základní myšlenky postihnouti nikoli zisk, který při převodu nemovitostí realisuje se v majetku zcizitele, nýbrž — jak podrobně uvedeno ve zdejším nálezu ze dne 5. dubna 1921 č. j. 3866 (Boh. č. 794), na který se dle § 44 jedn. ř. odkazuje — objektivně nastalý přírůstek hodnoty, který narostl v době mezi dvěma převody nemovitostí, a základem pro vyšetření tohoto přírůstku principielně nejsou zjištěné ceny, jak byly stranami smluveny podle jejich subjektivních motivů, nýbrž objektivní hodnoty nemovitostí v době, kdy rozhodná právní jednání stala se perfektními. Stanoví-li § 5, odst. 2 řádu, že za hodnoty zcizovací a nabývací platí zásadně zjištěné ceny zcizovací a nabývací, nemá tu cena významu jiného, nežli pohodlné technické pomůcky vyměřovací. Nemůže proto okolnost, že strany sjednávajíce kupní cenu mohou míti na mysli toliko poměr v době uzavírání smlouvy a nikoli poměry v neurčité dosud době pozdějšího schválení, míti žádného vlivu na otázku, která doba je rozhodnou pro vyšetření přírůstku hodnoty.
Byla-li však právem pro vyšetření přírůstku hodnoty zcizených dílců vzata za základ obecná hodnota jejich v době, kdy smlouva o zcizení byvši dozorčími úřady schválena stala se perfektní, je bezpředmětnou námitka, že smluvená kupní cena srovnává se s obecnou hodnotou, kterou nemovitost měla v době tvrzeného uzavření smlouvy roku 1911.
Jest tedy stížnost bezdůvodná.

Citace:

č. 838. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 530-533.