Čís. 14080.Je-li týž soud soudem povolujícím exekuci a zároveň i úřadem poukazujícím ve smyslu prvého odstavce § 295 ex. ř., není formální závady, aby tento soud jako úřad poukazující v zastoupení čsl. státu nepodal rekurs proti usnesení, jež týž soud vydal jako soud exekuci povolující. Zastoupení finanční prokuraturou není v tomto případě třeba.Poddlužníku přísluší právo k rekursu proti usnesení o povolení exekuce jen, příčí-li se platební zápověď o sobě zákonu, byl-li jí poddlužník nenáležitě stižen nebo byly-li mu dány neodůvodněné příkazy. Není překážkou pro povolení exekuce zabavením dlužníkova nároku na vydání požární náhrady, neuvedl-li sice vymáhající věřitel v exekučním návrhu, zda pojišťovací podmínky neobsahují doložku o použití pojistné jistiny k znovuzřízení stavby podle § 290 čís. 2 ex. ř., udal-li však, že dlužník shořelé stavení znovu postavil a je úplně obnovil a že vymáhaná pohledávka vzešla právě z dodáni stavebního materiálu k znovuzřízení shořelé budovy.Podlehnuvšímu poddlužníku, i když jím jest stát, jest uložiti náhradu úspěšného dovolacího rekursu vymáhajícího věřitele.(Rozh. ze dne 10. ledna 1936, R I 1149/34.)Prvý soud, okresní soud v N., povolil vymáhajícímu věřiteli A. T. zajišťoyací exekuci zabavením pohledávky, kterou mají povinní za okresním soudem v N., u něhož pohledávka ta byla jako požární odškodné pojišťovnou složena. Rekursní soud vyhověl částečně rekursu tohoto okresního soudu a návrh exekuční, pokud se týkal zababení požádního odškodnění za shořelé nemovitosti, zamítl. Důvody: Exekuční návrh sám připouští, že požárního odškodného má býti použito k opětnému postavení a zřízení shořelé a poškozené budový. Snaží se však vymknouti se ustanovení § 290 čís. 2 ex. ř. a dvorního dekretu ze dne 8. července 1828 čís. 2354 sb. z. s. o nepřípustnosti exekuce tvrzením, že povinná strana shořelé stavení znovu postavila a je úplně obnovila, čímž prý se požární náhrada uvolnila, takže se prý stala volnou pohledávkou povinné strany. Tím, že shořelé stavení bylo znovu postaveno, není ještě řečeno, že pominul účel požární náhrady na soudě složené, pokud z ní mají býti hrazeny náklady opětného vybudování a zřízení stavení, naopak ze spisů je zjevno, že přihlášky věřitelů z důvodu opětného vybudování a zřízení stavení daleko náhradu převyšují, takže důvod nepřípustnosti exekuce dále trvá. Proto lze povolenou exekuci považovati za přípustnou jen potud, pokud se týká požární náhrady za shořelé svršky.Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu a uložil československému státu, by vymáhajícímu věřiteli nahradil náklady úspěšného dovolacího rekursu.Důvody:Usnesení, jímž byla exekuce povolena, bylo učiněno okresním soudem. Jím byla zabavena pohledávka 6137 Kč, kterou má povinná strana za Čl. státem, ježto pojišťovna složila u okresního soudu v N. požární odškodné za shořelé nemovitosti povinné strany. Spravovati tento soudní deposit a rozhodovati o něm přísluší okresnímu soudu v N. oddělení I. Jest tudíž okresní soud v N. i soudem exekuci povolujícím i úřadem poukazujícím ve smyslu prvého odstavce § 295 ex. ř. Jde sice i v tom i v onom případě o týž soud, ale u každého z obou soudních oddělení o výkon rozdílné pravomoci soudní, takže jest venkoncem nerozhodnou nahodilá okolnost, že jde o dvojí oddělení téhož soudu. Není ovšem pochybnosti o tom, že ani soud jako takový, tím méně to které jeho soudní oddělení, nemá právní osobnosti. Než okresní soud v N. oddělení I. jednal ve věci a podal rekurs jen jako zástupce čsl. státu jako schovatele požárního odškodného. K rekursu byl formálně oprávněn ustanovením druhého odstavce § 295 ex. ř. Zastoupení finanční prokuraturou nebylo vzhledem k tomuto výjimečnému ustanovení třeba. Nebylo proto závady, aby rekurs nebyl věcně vyřízen. Podle § 8 odstavec 2 ex. ř. nesmí býti o návrhu na povolení exekuce konáno šetření a nesmí býti Vyslechnut ani odpůrce nebo poddlužník (srov. rozhod. č. 8329 sb. n. s.), z čehož plyne, že se rozhodnutí o návrhu na povolení exekuce děje jen na základě údajů v návrhu na povolení exekuce. Totéž platí i o rekursu poddlužníka podle § 294 odstavec 4 ex. ř., i když jím jest veřejný úřad (§ 295 odstavec 2 ex. ř.) a bylo proto vysloveno v rozhodnutí č. 5496 sb. n. s., že poddlužníku přísluší právo k rekursu proti usnesení o povolení exekuce jen, příčí-li se platební zápověď sama o sobě zákonu, byl-li jí poddlužník nenáležitě stižen nebo dány-li mu neodůvodněné příkazy. Žádná z těchto překážek bránící povolení exekuce není splněna. Neboť údaje návrhu na povolení exekuce zabavením požárního odškodnění za shořelé nemovitosti složeného k soudu stačí k povolení exekuce, ana vymáhající věřitelka sice neuvedla v návrhu, zda pojišťovací podmínky neobsahují doložku o použití pojistné jistiny k znovuzřízení stavby podle § 290 čís. 2 ex. ř., avšak udala, že povinná strana shořelé stavení znovu postavila a je úplně obnovila a že vymáhaná pohledávka vzešla právě z dodání stavebního materiálu k znovuzřízení shořelé budovy. Nepříčil se tedy exekuční návrh zákonu (§ 290 čís. 2 ex. ř.), i kdyby pojišťovací podmínky obsahovaly doložku § 290 čís. 2 ex. ř., poněvadž exekuční návrh směřuje právě k použití složené požární náhrady k onomu účelu. A hypotekární věřitelé nemohou býti zkráceni, ježto zavazená budova byla znovu zřízena, a neodporuje proto exekuční návrh ani dvor. dekretu z 18. července 1828 čís. 2354 sb. n. s., jenž byl zachován v platnosti (srovnej judikát bývalého vídeňského soudního sboru čís. 162 a rozhodnutí čís. 5091, 5564, 7382 sb. n. s.). Poddlužník (okresní soud v N. odděl. I.), nebyl nenáležitě stižen platebním zákazem, ani mu nebyly dány neodůvodněné příkazy, ježto mu bylo jen zakázáno, by neplatil povinné straně, čímž mu nebylo zabráněno, by o rozdělení složené požární náhrady nerozhodl, přihlížeje při tom ovšem na povolení exekuce. Pokud pak poddlužník vytýkal v rekursu, že požární pojistka byla vinkulována ve prospěch spořitelny v Č. K. a že požární náhrada byla postoupena Spořitelnímu a záloženskému spolku v Č. K., uváděl nepřípustné novoty, jež v exekučním návrhu obsaženy nebyly a pozměňovaly skutkovou podstatu exekučního návrhu a nejde o novoty, k nimž jest přihlížeti z úřadu, nýbrž o hmotněprávní námitky, jež v rekursním řízení řešiti nelze (srovn. rozhod. čís. 5920, 7166, 7980, 8329 a jiné sb. n. s.). Výrok o útratách dovolacího rekursu jest odůvodněn §§ 41 a 50 c. ř. s. a § 78 ex. ř., k čemuž se dodává, že v rozhodnutí čís. 6327 sb. n. s. jest vyslovena zásada, že i podlehnuvšímu poddlužníku, i když jím jest stát, jest uložiti náhradu útrat úspěšného dovolacího rekursu vymáhajícího Věřitele, k němuž bylo změněno usnesení rekursního soudu vyhovující rekursu poddlužníkově. Od této zásady neupustil nej vyšší soud ani v četných pozdějších rozhodnutích.