— 276 —
Žalobní návrh žaloby odpůrci na uznání bezúcinnosti právního jednání a na odsouzení žalovaného k plnění neb snášení dlužno považovati za nedílný celek, jenž celý musí býti zamítnut, nelze-li mu v celku vyhověli. — Majetková výhoda ve smyslu § 31. č. 1 odpůr. zák. musí býti bezprostřední. — Zřeknutí se osobní koncesse dlužníkem ve prospěch třetí osoby není odporovatelným ve smyslu odpůrcího zákona.
František T., hostinský v B., odsouzen byl zaplatiti akciovému pivovaru v B. za odebrané pivo 1652 K 40 h s úroky i útratami sporu. — 277 —
Exekuce zabavením a nuceným propachtováním živnosti hostinské Františka T., provozované na základě hostinské jeho koncesse, zůstala stejně jako exekuce mobilární bezvýslednou, poněvadž František T., aby exekuci na živnost tu předešel, zvláštním podáním vzdal se hostinské koncesse pod podmínkou, že koncesse téhož obsahu udělena bude jeho manželce Josefě T. Městská rada v B. jako úřad živnostenský k tomuto podání usnesla se tutéž koncessi hostinskou pro případ vzdání se jejího se strany Františka T. jeho manželce Josefě T. skutečně uděliti, načež František T. svou koncessi hostinskou složil a jeho manželce byla koncesse téhož obsahu propůjčena.
Na základě těchto okolností podal akciový pivovar v B. na Josefu T. žalobu odpůrčí, ve které učinil žalobní návrh, aby uznáno bylo právem:
1. že složení hostinské koncesse Františku T. příslušící ve prospěch Josefy T. je bezúčinné, a
2. že žalovaná Josefa T. je povinna připustiti, aby provedlo se zabavení a zpeněžení hostinské živnosti, která provozována jest na základě koncesse Františkem T. složené a nyní jí propůjčené, a to nuceným jejím propachtováním v cestě veřejné dražby nejvíce podávajícímu ve prospěch vykonatelné pohledávky žalobcovy, a aby výtěžků zpeněžení tohoto užito bylo k vydobytí téže pohledávky bez ohledu na nastalé držení koncesse ve prospěch žalované.
C. k. zemský soud v B. návrhu žalobnímu ad 1. vyhověl, kdežto návrh žalobní ad 2. zamítl a uložil žalujícímu pivovaiu náhradu 3/4 útrat žalované Josefě T.
Důvody:
Žádost žalobní skládá se ze dvou částí. V prvé části, týkající se složení koncesse pro výčep a hostinec, jež byla svého času v r 1904 propůjčena Františku T., považuje soud žalobní nárok za odůvodněný, neboť domáhání se bezúčinnosti děje se dle §. 30. č. 1 odp. zák., jenž prohlašuje veškerá bezplatná opatření dlužníkova, vztahující se na jeho majetek, za odporovatelná, pokud dlužník k nim nebyl že zákona povinen a pokud nejedná se pouze o obvyklé příležitostné dary poměrně nepatrné výše.
Není potřebí, aby zde byly předpoklady §. 29. odp. zák., a zákon ani nevyžaduje dolosního postupu dlužníkova.
Že dále skutečně stává bezplatné pořízení, jež je dokonce s to, aby Františka T. po případě učinilo zodpovědným pro maření exekuce před jiným forem, sotva lze popírati, a že František T. k složení koncesse po zákonu povinen nebyl, i kdyby sám ji provozovati nemohl nebo nechtěl, vysvítá z §. 2. nov. živn. řádu ve spojení s § 19. téhož. — 278
I když dále hostinskou a výčepní živnost, jež v §. 15. zák. ze dne 15. března 1883 č. 39 ř. z. za koncessovanou je prohlášena, dle §. 19. al. 2. tohoto zák. z pravidla majitelem koncesse osobně provozovati nutno, tož přece v následujícím odstavci tohoto §u výslovně je stanoveno, že se schválením živnostenského úřadu i takové živnosti pronajmuty býti mohou a provozování jejich nájemcem dovoleno jest, z čehož vyplývá jasně, že k složení koncesse Františka T. nižádný zákonný závazek nepozůstával; tím však jsou požadavky §. 30. č. 1 odp. zák. vyčerpány.
O smlouvách mluví tu zákon teprve v závěrečné větě a to ohledně smluv úplatných, smíšených s bezplatnými, nikoli však na počátku, takže na jakékoli srozumění s Josefou T. v tomto sporu netřeba bráti zřetele, poněvadž ani odpůrčí žalobkyně ničeho o takové smíšené smlouvě netvrdí.
Bylo tudíž této části žalobního návrhu vyhověti.
Jinak se má věc ohledně druhé části žalobní žádosti.
Zde nebudiž ani k tomu přihlédáno, že žalobní žádost rozsudkem zajištěna míti si přeje jistá opatření, týkající se zpeněžení předmětu exekuce, ač po zákoně výhradně soudu exekučnímu náležejí, takže aspoň tato část žalobní žádosti by bývala mohla býti v rozsudku vyloučena. Soud nesdílí ani názoru žalované, dle něhož by tvrzený nepatrný výnos hostinského obchodu, o který právě se jedná, byl závažným, poněvadž také v tomto ohledu jen exekuční soud by byl býval povolán k rozhodnutí. Zásadně však dle §. 56. nov. živn. ř., jímž se řídí původ živnosti, to pevně je na mysli podržeti, že dle odst. 3. cit. §u, kdykoliv se jedná o koncessovanou živnost, ať již po smrti provozovatele živnosti, či při jejím převodu právním jednáním mezi živými, je v obou případech potřebí nové koncesse. Majetková hodnota staré koncesse Františka T. složením jejím tedy zanikla, a koncesse Josefy T. jest n ov ý m majetkovým předmětem v osobě nynější majitelky, a nikoli jakýmsi pokračováním ve výkonu koncesse Františka T. Nelze tudíž mluviti o témž předmětě, kterýžto by byl ze jmění Františka T. do jmění Josefy T. přešel a na nějž jedině by mohla žalující strana exekuci provésti. To vysvítá jasně z §u 17., 19. a 20. odp. zák.
Než ani skutečné srozumění mezi Františkem T. a Josefou T. by nedostačovalo k odpor ovatelnosti nabytí koncesse Josefou T., jelikož by ani takovým srozuměním v daném případě zákon nikterak změněn býti nemohl.
Z uvedené úvahy nemohlo tudíž druhé části žalobního návrhu býti vyhověno, a spočívá výrok o otázce náhrady útrat sporu na §. 43. c. ř. s., při čemž byly dle důležitosti obou částí žalobní útraty poměrně rozděleny. —
K odvolání obou stran proti tomuto rozsudku rozhodl c. k. mor. sl. vrchní zemský soud v B. rozsudkem ze dne 5. dubna — 279 —
1911 č. j. Bc I 57/11—14, že odvolání žalujícího pivovaru se nevyhovuje, naproti tomu však d á v á se místo odvolání žalované a žalobní návrh i v části ad 1. se zamítá.
Důvody:
Z ustanovení §, 35. odp. zák., jež jest čl. XI. č. 4 úvoz. zák. k c. ř. s. v platnosti zachováno, a dle něhož s prosbou na prohlášení bezúčinnosti nějakého jednání právního musí býti spojena i další prosba, čím žalovaný má býti za povinna uznán, aby za účelem uspokojení věřitele něco plnil nebo trpěl, jakož i z motivů k tomuto místu zákona, dle nichž vyloučeno býti má obmezení odpůrčí žaloby na t. zv. iudicium rescindens, resp. na pouhou žalobu na uznání (nyní žalobu určovací), vychází jasně, že dlužno žalobní prosbu odpúrčí žaloby za celek považovati, a že musí tato býti tudíž buď celá odkázána aneb jí v celku býti vyhověno.
Vyhověl-li pak soud processní prvému dílu prosby žalobní, druhý pak odkázal, tu nastává především otázka, je-li odůvodněno odkázání poslednější části prosby žalobní, jelikož osud celé žaloby závisí od zodpovědění této otázky.
Není zajisté pochybnosti o tom, že mohou býti zřeknutím se koncesse, jež dle okolností representuje i značnou majetkovou hodnotu, věřitelé majitele koncesse poškozeni. Jiná jest však otázka, zda vzdání se nějakého oprávnění, zakládajícího se ve veřejném právu, současně zakládá nárok odpůrčí proti třetí osobě různé od dlužníka, jinými slovy, tvoří-li tato protivníka odpůrčího žalobce (»einen Anfechtungsgegner«).
Dle §u 31. zák. odpůr. je přípustná mimo jiné sem nepatřící případy žaloba odpůrčí: dle č. 1. proti tomu, kdo jest ohledně odporovatelného jednání právního vůči dlužníku smluvní protistranou anebo z právního jednání tyto výhody nabyl, a dle č. 3. proti jinému bezprostřednímu právnímu nástupci aneb bezprostřednímu odvodci právnímu toho, proti němuž odůvodněno by bylo právo odpůrčí dle č. 1. Avšak ani případy č. 3. §. 31. odp. zák. nehodí se na tento případ, jelikož žalovaná není ani právní nástupkyně (nabývání derivativní a translativní) ani právní odvoditelka (nabývání derivativní avšak konstitutivní) Františka T., nýbrž nabyla koncesse své originálně z ruky živnostenského řádu (§ 56. odst. 2. a 3. živn. ř.).
Z téhož důvodu vylučuje se z normy č. 1 také vlastnost žalované jako smluvní strany, jelikož soukromé smlouvy, jimiž by správní úřad vázán byl, nemohou uzavřeny býti o udělení čistě osobní koncesse.
Může se tedy přihlížeti toliko k výhodě, kteréž se žalované dostalo složením koncesse se strany Františka T. Avšak ta jest tu jen zdánlivě. Neboť zřeknutí se koncesse jakožto výhradného práva — 280 —
ničí celou její právní i hospodářskou existenci, aniž by tím současně nastala nějaká výhoda ve smyslu zákona odpůrčího nebo opětné oživnutí této u osoby třetí.
Hospodářské následky složení koncesse mohou toliko konstitutivním aktem správního úřadu, totiž udělením nové koncesse nahraženy býti. Pokud se při tom vyskytuje osoba třetí hospodářsky jako nástupkyně dřívějšího majitele koncesse, souvisí s tím složení koncesse jen zcela nahodile, fakticky, jelikož vzdáním se byla toliko správnímu úřadu dána snadnější příležitost, aby udělil se stanoviska potřeb obyvatelstva novou koncessi schopné osobě na místo dřívější. Jelikož pak živnostenský úřad při tom dle volného uvážení rozhoduje, nelze tvrditi, že dostalo se nějaké výhody žalované právním jednáním nebo opatřením jejího manžela.
Postrádá tedy tato odpůrčí žaloba zákonem uznaného odpůrce.
Na základě těchto úvah považuje odvolací soud odkázání druhé části žalobní prosby za odůvodněné.
Se zřetelem na shora rozebrané ustanovení §. 35. zák. odp. jeví se tedy odvolání žalované čelící proti prvé části prosby žalobní odůvodněným, pročež bylo mu také vyhověno a žaloba v celku byla odkázána. —
Dovolání žalujícího pivovaru c. k. nejvyšší soud nevyhověl.
Důvody:
Rozsudek v odpor vzatý jest po právnické stránce bezvadný a sluší dodati k zcela případným jeho důvodům jen ještě tolik:
Lze beze všeho připustiti, že dlužno spatřovati v prohlášení Františka T., že se zříká hostinské koncesse, »právní jednánk Františka T. Správno je také, že sluší hostinskou tuto koncessi pokládati potud za součást jeho jmění, pokud tvoří veřejnoprávní podklad ku provozování hostinské živnosti, které je určeno k tomu, aby umožnilo oprávněnému nabývání a dosahování statků a poskytovalo mu tedy hospodářské výhody.
Není však správno, že žalovaná stojí proti dlužníku, pokud jde o právní jednání, které se bere v odpor, jako spolukontrahentka (»Vertragsgenosse«). Zřeknutí se koncesse je jednostranným projevem vůle učiněným vůči úřadu živnostenskému, není však žádnou smlouvou. Podkladem jejím může arci býti ujednání soukromoprávní, jmenovitě i s onou osobou, v jejíž prospěch byla koncesse složena. Nehledě však ani k tomu, že ze skutečnosti, že se zřeknutí koncesse ve prospěch žalované stalo v tomtéž podání, v němž žalovaná prosila, aby jí koncesse byla udělena, nelze o sobě ještě usuzovati, že byla mezi Františkem T. a žalovanou uzavřena smlouva, a že strana žalující nenabídla o tom jiných důkazů, že smlouva takováto přišla k místu, — neodporuje se vůbec právní účinnosti 281 —
této smlouvy, nýbrž toliko právní účinnosti prohlášení, jímž byla koncesse složena. Nelze si také toho nepovšimnouti, že by pře dmetem smlouvy nemohla býti hostinská koncesse sama, která přece nemůže dle předpisů řádu živnostenského přejiti vůbec smlouvou na osobu jinou, nýbrž toliko plnění se strany osoby posud oprávněné, to jest právě zřeknutí se jí.
Ani o tom nemůže však býti řeči, že byla žalované poskytnuta tímto zřeknutím se výhoda ve smyslu cit. zákona (§. 31. č. 1. zák. odp.). K tomu by bylo zapotřebí, aby straně, jíž byla výhoda nějaká poskytnuta, vzešla z právního jednání dlužníkova bezprostředně nějaká majetková výhoda. V případě našem utvořil se však stav věcí následkem složení hostinské koncesse se strany Františka T. jen na ten způsob, že byla živnostenskému úřadu poskytnuta možnost, uděliti na místě koncesse uvolněné nyní koncessi novou. Závazku uděliti ji žalované tu nebylo; úřad živnostenský mohl naopak jednati dle volného uvážení.
Složením koncesse byla tedy situace ve prospěch žalované pouze usnadněna; lze proto mluviti jen o nepřímém poskytnutí výhody, které však zákonný pojem »Begünstigung« nevyčerpává. K tomu přistupuje ještě další důležitý moment.
Jak bylo svrchu již řečeno, tvoří koncesse jen veřejnoprávní
podklad pro provozování hostinské živnosti; též jest o sobě právem
výlučně osobním, jež nelze převáděti a tudíž ani zřizovati, a nemohou proto na ni jako takovou věřitelé sahati.
Toliko živnost na základě koncesse provozovaná čili živnostenský podnik může býti předmětem exekuce. Tento jest však soubor majetkových práv, jež příslušejí osobě k živnosti oprávněné s ohledem na živnost, kterou osoba ta vykonává. K tomu náležejí zejména též živnostenská místnost, zařízení obchodu, zásoby zboží, obchodní pohledávky atd. Zde však nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno, že žalovaná převzala do hostinské živnosti, kterou provozuje nyní na základě hostinské koncesse j í udělené, nějaké součástky jmění ze živnostenského podniku svého manžela, tedy součástky jeho jmění. Bylo by proto zcela nepochopitelno, jakým právem by mohla strana žalující vésti k vydobytí svojí pohledávky proti Františku T. exekuci na hostinskou živnost, kterou provozuje žalovaná na základě koncesse jí samé udělené s prostředky vlastními.
Právem prohlásil tedy soud odvolací, že je žaloba odpůrčí proti žalované vzhledem k §. 31. odp. zák. nepřípustná, a zamítl proto prosbu žalobní nadobro.
(Rozh. ze dne 18. října 1911 č. Rv III 295/11.)
Dr. Pavel Krippner.