Jar. Koudelka:

Problém dělnického vystěhovalectví.

Vystěhovalectví jest jedním z faktorů, které poučují, že světové hospodářství vyžaduje unifikace, jednoty v organisaci, výrobě i odbytu. Rozděleno v nesčetné místní obvody, ohraničené politickými hranicemi států, světové hospodářství je vydáno nejrůznějším rušivým vlivům, jak konkurenci, nabývající nebezpečné formy politického imperialismu, tak i řadě sociálních problémů, vycházejících nejen ze základního fakta sociálního podřízení práce, ale namnoze také z různého postavení pracující třídy v jednotlivých úsecích světového hospodářství. Bývá potlačováno na př. sociální zákonodárství odkazem na menší sociálně-politickou pokročilost konkurenta, nebo — což bude předmětem naší pozornosti — vzniká nadbytek pracovních sil a s ním nezaměstnanost, plodící emigraci nebo u různých států zase immigraci, což vše má opět za následek řadu dalších sociálních defektů i problémů.
Pochopit a změřit otázku dělnického vystěhovalectví a vůbec nuceného mezinárodního pohybu pracovních sil z celkového přehledu světového je proto jistě věc hodná pozornosti především naší, kteří jsme sociálními otázkami dělnické emigrace do tak značné míry sužováni. Běží tu o objemnou studii význačného dělnického experta John W. Browna, která vyšla na podzim 1926 v Amsterodame pod titulem »Das Wanderungs- problem und die Arbeiterklasse.1 Kniha, obsahující též zprávu o červnové londýnské konferenci o světovém vystěhovalectví, navazuje na pražský mezinárodní sociálně-politický sjezd z r. 1924 a jeho usnesení, a na podkladě důkladného mezinárodního šetření shrnuje cenný materiál a cenné úvahy o otázce světové dělnické emigrace téměř na celých 400 stranách. O významu studie nemůže tudíž býti pochyb.
Autor rozeznává trvalé vystěhování, dočasnou emigraci, ukončenou opětným návratem do vlasti a sezónní vystěhovalectví. Co do způsobu, je pak kolektivní, skupinové nebo individuelní vystěhovalectví a také vnitřní pohyb za prací z venkova do měst, do méně vyvinutých krajů a zemí velkých států (kolonií) atd. Autor se tu dotýká i naší pozemkové reformy, která měla zadržeti zemědělské obyvatelstvo na venkově. Dále třídí názory dělnictva na otázku emigrační, posuzuje ji z hlediska hospodářského, politického a sociálního, zastavuje se u působení zvlášť pokročilého vystěhovalectví na světový mír (žlutá emigrační invase přes Pacifik a pod.).
Všeobecný historický rozhled klade, podle autora, počátky emigračního zjevu do doby objevů zámořských pevnin. V průběhu 450 let zalidnila samojediná Evropa tři veliké zámořské kontinenty, které čítají 160 milionů obyvatelů a přece je Evropa stále přelidňována! Evropa je skoro výlučně vystěhovalecký kontinent a snad kromě Francie, Belgie a uhelných revírů v Luxemburku a Saarského obvodu nemá žádné přistěhovalecké země. Asie — jejíž sociální fluktuaci sleduje autor již od doby stěhování židů — má svoji emigraci zatíženu známým rassovým problémem, který ztěžuje příliv emigrantů žluté rassy do Spojených, států, Kanady a Austrálie. Tito se uchylují do zemí tropického klima, kam Evropan massově vniknouti nemůže. Jihovýchodní Asie je stále více čínská. Při populační a životní houževnatosti propadnou patrně tyto země čínskému zalidnění úplně; kromě toho směřuje čínská emigrace do Mexika a střední i jižní Ameriky. Indická emigrace — ač mocná, ale přece slabší — může směřovat pouze do jižní Asie a na Ceylon. Japonská emigrace je mírnější než čínská a indická a omezuje se nyní ponejvíce na blízké ostrovy, jižní Mandžurii a bude se ubírat patrně do Brasilie. Afrika nemá žádného vystěhovalectví, jsouc z největší části slabě zalidněna, ač přece dochází ku vnikání jejího živlu do Jižní i střední Ameriky, západní Indie a pod. Obšírný je přehled Ameriky, kde anglosasští národové zavírají dveře před přílivem žluté rassy, omezujíce i emigraci evropskou. Austrálie čelí při svém sousedství s čirou a Japonskem nepřetržitě nátlaku žluté emigrace; přijímá značnou evropskou emigraci, ale poněvadž tato emigrace je ponejvíce chudá a země potřebuje kapitálu, upadají tu vystěhovala v novou nezaměstnanost, která nabývá někdy i velmi vážného významu.
Podle statistiky přistěhovalo se v letech 1920—1924 do Severní Ameriky 2332892, do Jižní Ameriky 1074050, do Australie a oceánských ostrovů 505189 a do Afriky 76708, celkem 3988839 osob. Na tomto vystěhovalectví se podílí 18 evropských zemí takto: Země: od 1920-1924 v procentech
vystěhovalo se . obyvatelstva
celkem osob země
Italie 1540000 3.97
Velká Britanie 1070000 2.42
Portugalsko 146433 2.35
Španělsko 457000 2.14
Belgie 129000 1.77
Polsko 447000 1.70
Norsko 43000 1.65
Československo 180000 1.32
Finsko 40000 1.17
Švýcarsko 34000 0.89
Dánsko 39000 0.84
Rakousko 39000 0.60
Rumunsko 92000 0.58
Jugoslavie 52000 0.44
Německo 242000 0.40
Holandsko 20000 0.29
Pokud se barevných rass týče, žilo v r. 1921 mimo hranice svých vlastí 8867520 Číňanů, 2002700 Indů a 631500 Japonců.
Bohatý a nesnadno tlumočitelný je materiál, pojednávající o otázkách vystěhovalectví v každé jednotlivé evropské zemi i v každém politickém obvodu veškerých dílů světa. Můžeme zaznamenati jen nejzajímavější:
Z Belgie se vystěhovalo 1920: 9384, 1921: 2200, 1922 : 927, 1923: 2256 a 1924 : 2922 osoby; vystěhovalectví směřuje hlavně do severní Francie, představujíc tu desetinu místního obyvatelstva — ponejvíce Vlámů, kteří však po válce jsou v zemědělských krajích vytlačováni Poláky a Slováky. Přistěhovalectví směřuje hlavně do belgických uhelných revírů, V r. 1925 bylo v Belgii 20000 cizích dělníků, ponejvíce Italů; českých dělníků asi 400. Z Dánska (1924: 6319 vystěhovalců) ubírá, se emigrace hlavně do Spojených států a Kanady, a do země přicházejí na letní práce zemědělské hlavně polské dělnice (1924: 1300). Z Německa vystěhovalo se r. 1924: 58637 dělníků, převážně do Spojených států; pro cizí dělníky bylo v Německu 1923 vydáno 226526 pracovních legitimací, z čehož 19756 bylo nově přibylých dělníků. Ze zahraničních jenom, polští dělníci měli 118920 pracovních legitimací, a z nich zemědělských dělníků bylo 103520. Před válkou bylo Německo významnou přistěhovaleckou zemí, neboť jenom rakouských a ruských dělníků pracovalo v Německu r. 1913 přes 600000.
Francie je významna pouze pro přistěhovalectví. Conf. Gen. du Travail odhadovala počet ve Francii zaměstnaných cizích dělníků na dva miliony — 800000 Italů, skoro půl milionu Poláků, dále velký počet Belgičanů, Švýcarů, Rusů a 39591 Čechoslováků, Anglie vyvezla v r. 1924 na 150000 svých příslušníků, ponejvíce do svých vlastních dominií a za stálé platnosti svého zákona z r. 1919 téměř zamezuje přistěhovalectví. Italie se svým ročním populačním přírůstkem asi 430000 duší vyvezla v roce 1924: 401686 pracovních sil. Z Jugoslavie vystěhovalo se r. 1924: 17238 osob, proti čemuž se do země přistěhovalo r. 1923: 5000 cizích dělníků; v Jugoslávii se nachází 700000 Němců a značně i Rakušanů. Z Rakouska odešlo v letech 1919—1920: 40000 lidí za moře a v r. 1924 do země přišlo 9697 cizích příslušníků, z čehož 3105 Čechoslováků. Polsko vyvezlo v r. 1924: 40647 svých příslušníků, z čehož téměř polovici za moře a dvě třetiny do zemědělství. Malé Portugalsko mělo r. 1924: 22279 vystěhovalců, Rumunsko 10434 (přistěhovalců 9961, z čehož Čechoslováků 1509), z Ruska se jednotlivě v r. 1924 vystěhovalo 70000 osob, při čemž v letech 1922—1924 nebyl počet přistěhovalců větší jak 2500; Španělsko vyslalo r. 1924 do ciziny 86920 lidí, Švédsko 6812 (přistěhovalců r. 1923 bylo 5827), Švýcarsko 4140, Československo r. 1924 25677 (přistěhovalců 8731) atd.
Emigrační a imimigrační pohyby v ostatních světových dílech jsou rozměrů mnohem povážlivějších, nelze však bohatá data o nich podrobněji uvádět. Zajímavá jsou data, týkající se Spojených států, kam se v letech 1911—1920 přistěhovalo 4368453 osob, a v letech 1921—1924 1541008 lidi (V prvém období 3426, a ve druhém 80819 Čechoslováků.) Od r. 1924 do r. 1927 připouští americký immigrační zákon kvótu 164667 přistěhovalců (v r. 1922 činila kvóta 356.995 osob). Naše kvóta činí 3973 (1922: 14282). Z přistěhovalectví jsou vyloučeni: Číňané zákonem z r. 1882, Japonci a Indové rozhodnutím Nejvyššího soudu z r. 1923, Korejci a jihoameričtí Indiáni rozhodnutím okresních soudů, Arménci a příslušníci Syrie, o kterých zákaz však není upraven. Immigrační problém vede tu přímo k vytyčování přísných rassových přehrad, čímž vzniká nový činitel mezinárodního napětí i konfliktů, jenž do budoucna budí velké znepokojení.
Mr. Brown věnuje značnou pozornost i povolání vystěhovalců. Uvádí, že v roce 1923—1924 bylo ne méně než 150694 vyučených dělníků z celkového počtu 706896 přistěhovalců, kteří v této době přibyli do Spojených států; ze zemědělství pocházelo 28000 dělníků a 20000 sedláků, V r. 1923 vystěhovalo se z 11 evropských států 422071 dělníků, z nichž ze zemědělství pocházelo 61023 (14.4%), průmyslu a hornictví 111785 (26.5%). z dopravy a obchodu 42741 (10.1%), z domácího zaměstnání a z pomocné práce 67881 (16.1%), z volných povolání a veřejného zaměstnání 15138 (3.6%), z jiných a neznámých povolání 123530 (29.3%). Z immigračních států jedině Spojené státy a dříve také Jižní Afrika připouštěly větší počet kvalifikovaného dělnictva. Australie a Nový Zéland zejména bojují velmi ostře proti přistěhovalectví vyučeného dělnictva. Stává se, že vystěhovalci specialisují se na určitá odvětví. Norové a švédové jsou ponejvíce zaměstnáni v oboru zpracovávání dřeva, židovští přistěhovalci věnují se v Americe ponejvíce krejčovství a výrobě obuvi, Rekové bývají čističi bot a vyhledávají zaměstnání v hotelích a hostinství, Belgičané bývají skláři atd.
Ohromné rozměry, jichž mezinárodní stěhování nabylo, vedly prakticky k úplnému zrušeni zásady volného pohybu, jíž v r. 1791 formulovala Revoluce francouzská. Nejdříve počaly být přistěhovalectví kladeny obtíže z důvodů zdravotních, morálních, poté i politických, nyní však jsou to výlučné důvody hospodářské, jež uzavírají hranice států přílivu pracovních sil z venčí. Je to domácí dělnictvo samo, které namnoze se staví proti immigraci konkurenčních sil. Mimo Evropu jsou pak rasové pohnutky velmi silným činitelem, zabraňujícím, přistěhovalectví. — Číňanům je zakázána Kanada, Ecuador, Kuba, Panama, Salvador a Spojené státy, Japoncům rovněž Spojené státy, všem Asiatům Costa Rica, Quatemala a Jižní Afrika; Arabům, Arménům, Indům, Turkům a příslušníkům Syrie Kanada, Costa Rica, Haiti, Natalsko a Panama, africkými Negrům a Cikánům Paraguay a Kolumbie veškerým barevným přistěhovalcům.
Byla ovšem vytvořena i péče o ochranu vystěhovalců, zpravidla to chudých a bezbranných lidi, a uzavírány jsou mateřskými státy s immigračními zeměmi zvláštní smlouvy, tuto ochranu vymiňující a zabezpečující. Smlouvy zejména uzavřely Italie, přejímající vedení na mezinár. vystěhovaleckých konferencích, Československo, Rakousko a Polsko. K ochraně vystěhovalců ovšem také slouží smlouvy, upravující opatřování informací vystěhovalcům, zakazující vystěhovaleckou propagandu, omezující soukromé agentury, zřizující veřejné fondy pro vystěhovalce, usnadňující zpětné přistěhovalectví, zřizující vystěhovalecké attaché při cizích legacích, zařizujíci lékařskou prohlídku před odcestováním, zakazující verbovací agenty a půjčky, chránící úspory vystěhovalců, zakazující vybírání záloh a dbající při výchově a vyučování problému vystěhovaleckého.
Paralelní péče je věnována též sociální ochraně přistěhovalých dělníků a jejich podřízení organisačním povinnostem, Franko-polská smlouva přiznává přistěhovalcům právo, pracovati, kde práci mohou nalézti, jejich mzdy a všeobecné pracovní poměry musí odpovídati hodnocení domácího dělnictva. Přistěhoval dělníci požívají ochrany francouzské odborové organisace, musí však sami býti organisováni. Podobně jsou vymezeny povinnosti a práva přistěhovalců v řadě jiných států.
Problémem je vyřešení účasti přistěhovalého dělnictva na domácím sociálně-pojišťovacíím zákonodárství, jako sociálním pojištění, nemocenském, úrazovém a invalidním pojištěni, pojištění v případě staroby, ovdovění a osiření a posléze v případě nezaměstnanosti. Pokud se týče případů úrazů, jsou cizozemští dělníci roztříděni ve tři skupiny: buď státy zaručují svému dělnictvu navzájem rovnost, nebo mají o těchto případech vzájemné úmluvy a nebo jsou státy, které při přistěhovalcích činí rozdíly. Při nemocenském pojištění požívají vystěhovalci rovnoprávnosti a zabezpečeni v těch zemích, kde je nem. pojištění povinné a různé postavení, kde je systém nemocenského pojištění dobrovolný. Při pojištěni invalidním, starobním a u rent vdov a sirotků je nerovnost v postavení přistěhovalců značnější: dělníci jsou buďto k pojištění připuštěni za podmínky vzájemnosti, nebo se jim zastavuje důchod, nebydlí-li pojištěnec v zemi (Československo), nebo se státní příspěvek zadržuje (Československo, Itale), nebo i příspěvek zaměstnavatelů (Belgie, Francie). O pojištění proti nezaměstnanosti existuje smlouva, ratifikovaná dosud dvaceti státy, jíž se zaručuje vzájemná rovnost v podmínkách pojišťovacích. Vůbec princip vzájemnosti nabývá v sociálně- politických stycích jednotlivých států stálé větší platnosti a stane se zajisté základem potřebné mezinárodní unifikace sociálního zákonodárství. Po obšírném a jisté nesnadném praktickém mezinárodním přehledu otázky vystěhovalecké vraťme se k činitelům, kteří k vystěhovalectví vedou. Stěhování je přirozený faktor, který přispívá k vyrovnávání životní základny v různých dílech světa. V jednotlivostech je činitelů vystěhovaleckého hnutí veliký počet. Světová válka provedla politické a hospodářské změny, které na postavení pracujících tříd mají velký vliv a vyhrocují jen tendenci emigrační. Vystěhovalectví stalo se prostředkem, jímž se léčí hospodářské obtíže. Jsou jen tři cesty, jimiž možno se dostati z emigračního problému, buď se budou státy industrialisovat, nebo musí pokračovati ve vystěhovalectví do zemí, které jsou schopny příliv cizího dělnictva zaměstnat anebo bude nutno omezovat populaci. Ač autor nesdílí teorii, že vystěhovalectví je následek přelidnění —které neexistuje — přece klade otázku, je-li emigrační politika řešením otázky přelidnění světa. Spíše se obává, že vystěhovalectví odvádí pozornost veřejnosti od základních jeho příčin. Vystěhovalectví není řešením přelidněni, nýbrž zvýšení produkce nebo stabilisace počtu porodů (buď zvýšením, věku ženitby, dobrovolným omezováním početnosti rodin a omezováním pohlavního styku osob duševně méněcenných). Vystěhovalectví právě vede k přelidnění; vystěhovalectví z Evropy v 19. století nijak Evropu neodlidnilo. Vystěhovalectvími se problém přelidnění vůbec nedá řešit. Jádrem problému je dosažení vyšší životní úrovně, jemuž musí platit všechny snahy národohospodářů.
Na závěr je si všimnouti usnesení vystěhovaleckého kongresu, konaného v Římě r. 1924, Mezinárodní konference soukromých společností pro ochranu pocestných, jakož i projevů odborových centrál jednotlivých států a odborových sjezdů i svazů. Ze všech těchto projevů vysvítá neobyčejná mnohostrannost otázky: problém životní míry pracujících vrstev v každém z jednotlivých států, problém ochrany a kontroly vystěhovalců, problém asimilace z vystěhovalectví vznikající, problém hospodářského nacionalismu, pronikavě se v době poválečné uplatňujícího atd. Po mínění autorově bude dělnictvo nuceno zabývali se alternativou: a) přelidnění s provázejícím, je všeobecným zhoršováními životní míry, b) hromadného vystěhovalectví, které dělnictvo immigrační země poškozuje a jeho životní poměry zhoršuje, c) války, se snahou vystěhovalectví, přes všechen odpor prosadit nebo umožnit další industrialisaci přelidněné země, d) omezování obyvatelstva.
Jako metodu positivního řešení mezinárodního vystěhovaleckého problému navrhuje J. W. Brown utvoření mezinárodního úřadu pro vystěhovalectví a přistěhovalectví, jehož funkce by byly: určovati rozsah vystěhovalectví zahraničního s pobočními emigračními kancelářemi, které by fungovaly v každém dotčeném státě; vypracovával by spolu s těmito emigračními kancelářemi v jednotlivých zemích smlouvy o vystěhovalectví jednající, jež by upravovaly emigrační otázku od státu ke státu; smlouvy by se týkaly mzdové a pracovní parity vystěhovalců, jejich sociálně-politické ochrany, stanovily by normy pro cestovní ochranu vystěhovalců, o jejich cestovních pasech, visech a lékařské prohlídce, vyměňovaly by si informace o immigračních potřebách jednotlivých zemí a jejich hospodářských a průmyslových poměrech a specielně by činnost státních centrál záležela v tom, aby důkladné informovaly vystěhovalce o mzdách, poměrech a podmínkách zemí immigračních, aby podporovaly mezinárodní úřad v jednání o smlouvy vystěhovalecké mezi jednotlivými státy, aby kontrolovaly vystěhovaleckou propagandu, aby spolupracovaly s mezinárodním úřadem při uzavírání dohod o počtu vystěhovaleckého kontingentu, aby dohlížely, by vystěhovalců nebylo zneužíváno ke stávkokazeckým, službám a pod. Proto musilo by míti odborové hnutí silné zastoupení jak v mezinárodní ústředně, tak i v jejich státních odbočkách. Při státních centrálách působili by organisátoři, kteří by konali drobné služby, jako opatřování jízdních lístků, míst v lodních kabinách, míst ve vlacích, poskytování pokynů o přesedání, doporučování a zajišťování noclehů, pomoc při nákupech potravin, tlumočení a nesčetné jiné způsoby pomoci.
Mr. Brown navrhuje také založiti zvláštní mezinárodní vystěhovalecký fond, k němuž by přispívaly odborové centrály jednotlivých zemí a jenž by sloužil organisaci veškeré ochrany dělnických vystěhovalců: byl by z tohoto fondu také vydáván příslušný tisk, případně přílohy k odborovým časopisům a pod. Vystěhuje-li se organisovaný dělník, je třeba zařídit, aby hned pískal členství své odborové organisace v zemí imimigrační, aby i pro něho platily stejné stanovy odborových svazů v zemi jeho nového zaměstnání, aby mu byly započteny příspěvky, které byl zaplatil do své organisace v mateřské zemi a aby po určité době (na př. dvouleté) získávat již právo býti volen za funkcionáře a pod.
Potud objemná studie, opírající se o hojnou mezinárodní literaturu, pojednávající o problému sociální emigrace. U nás, v zemi, která je především živě interesována na otázce mezinárodního vystěhovalectví, zasluhují výroky Brownovy zvláštní pozornosti. Svou bohatou statistickou výzbrojí, svým vyčerpávajícím obsahem, svojí odbornou a střízlivou objektivitou, je práce J. W. Browna prostě mezinárodní událostí.

Verlag des Internationalen Gewerkschaftsbundes, 31 Tesselschadestraat, Amsterdam, 1926.

Citace:

Námitky proti výkazu nedoplatků premií v exekučním řízení.. Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 398-400.