NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 4938
.
Veřejní zaměstnanci (Slovensko): * Doba ztrávená ve smluvním poměru k bývalé uherské poštovní správě státní nezakládá podle § 60 služ. pragmatiky z r. 1914 nárok na výslužné a to ani tehdy, následovala-li pragmatikální služba bezprostředně po takové službě smluvní.
(Nález ze dne 24. září 1925 č. 17594.)
Prejudikatura: Boh. 3440, 3879 a 4427 adm.
Věc: Marie K. v Ch. proti ministerstvu pošt a telegrafů (min. r. Jar. Matoušek) o pensi.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Smlouvou služební z 5. června 1884, uzavřenou mezi st-lkou a býv. uh. ředitelstvím pošt a telegrafů v Bratislavě, byla st-lka ustanovena poštmistrovou při poštovním úřadě v Ch. V § 12 cit. smlouvy uvedeno, že pro spory vzniklé z tohoto služ. poměru jsou příslušnými řádné soudy a v § 13, že smlouva ta jest vzájemně půlročně vypovčditelnou. Dle správních spisů konala st-lka na základě této smlouvy službu u jmenovaného pošt. úřadu až do převratu a po té v nezměněném služ. poměru až do 31. prosince 1920.
Výnosem z 8. února 1921 rozhodlo min. pošt upraviti služ. a platové poměry zaměstnanců u třídních pošt. úřadů na Slovensku podobně jak to učinil zákon č. 203 z r. 1919 ohledně obdobných zaměstnanců býv rak. poštovního ústavu v ten smysl, že tyto síly zařadí za určitých předpokladů do stavu pragm. pošt. úředníků skupiny »D« a sice od 1. ledna 1921 a za použití zásad vyslovených v cit. zákoně č. 222 z r. 1920. V důsledku toho byla st-lka s odvoláním na výnos právě citovaný dekretem z 16. listopadu 1921 jmenována pošt. úřednicí skupiny »D« v XI. hodn. třídě pragm. státních zaměstnanců s titulem pošt. adjunktky, a přiznány jí od 1. ledna 1921 požitky 1. plat. stupně VIII. hodnost, tř. státních úředníků s tím výslovným podotknutím, že její služ. smlouva uzavřená s býv. uh. pošt. správou považuje se dnem 31. prosince 1920 za zrušenou. Dle záznamu obsaženého v osobních výkazech založených ve správních spisech bylo st-lce výnosem řed. pošt v Bratislavě z 27. října 1921 započteno 5 válečných pololetí podle zák. 457 z r. 1919 a dle výnosu téhož řed. č. 51205 započteno jí ke dni 31. prosince 1920 podle zák. č. 222 z r. 1920 do postupu dalších 19 let, 3 měs. a 18 dní, takže včetně zmíněných válečných pololetí vykazovala ku dni svého jmenovaní pragm. úřednicí pro postup do vyšších požitků dobu 21 let, 9 měs. a 18 dní.
Podáním z 25. září 1923 přihlásila se st-lka, odvolávajíc se na výnos min. pošt ze 13. června 1923 a nař. z 25. ledna 1914 č. 20 ř. z. za účely pensijními k zakoupení 19ti roků a 18 dní ze své služ. doby, ztrávené před převzetím do stavu pošt. úředníků skupiny »D« a prohlásila ochotu příslušnou částku zaplatiti.
Na podkladě žádosti z 29. března 1922 byla st-lka dekretem řed. pošt v Bratislavě ze 17. března 1924 přeložena ke dni 30. dubna 1924 na trvalý odpočinek a přiznáno jí odbytné ve výši dvouletého služného. Její odvolání proti tomu podané a domáhající se vyměření pense na podkladě 40tileté veř. služby bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
Rozhoduje o stížnosti proti tomu podané, uvážil nss takto:
Dle skutkového stavu shora vylíčeného vykazuje st-lka ke dni svého pensionování t. j. ke dni 30. dubna 1924 tyto služební doby: V poměru k býv. pošt. správě uherské do 28. října 1918 34 r., 4 měs., 1 den, v poměru k čsl. správě poštovní od 28. října 1918 do 31. prosince 1920 2 r., 2 měs., 3 dni, od 1. ledna 1921 do 30. dubna 1924 3 r., 4 měs., na válečných pololetích 2 r., 6 měs. St-lka domáhá se toho, aby za základ jejího výslužného položena byla služební doba resultující ze součtu všech těchto složek, leč neprávem.
Není sporu o tom, že st-lka v době, kdy bylo rozhodováno o jejím nároku pensijním, byla pragm. státní úřednicí čsl., a že tudíž sluší, jak již nss vyslovil v nál. Boh. 4427 adm., její nárok na výslužné posuzovati ve všech relacích jediné dle zák. o služ. pragmatice z r. 1914 a norem s ním souvislých.
Dle § 60 služ. pragm. jest posuzovati nárok úředníka na výslužné (odbytné) podle zákonů do té doby plativších se změnami, které vyplývají ze služební pragmatiky. Dle § 1 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. mají civilní úředníci státní, kteří jsou zařazeni v určitou třídu hodnostní, v zásadě nárok na výslužné až po 10ti letech služby bez přerušení vykonaných, nenastal-li případ zmíněný v § 2 cit. zák. opravňující úřad za určitých předpokladů naložiti s úředníkem majícím nejméně 5 let takové služby, jako by byl 10 let služby skutečně odsloužil. Jinak mají takoví úředníci toliko nárok na odbytné (§ 3 cit. zák.). Činí tudíž zákon nárok na výslužné závislým na určitém času služebním. Jakým způsobem se pak určuje čas služební ve smyslu služ. pragmatiky: stanoví tento zákon v § 9, určuje, že služ. čas pragmatikální počíná při novém neb opětném ustanovení dnem skutečného nástupu služby a při bezprostředním přestupu z jiného služ. poměru dnem sproštění. Tato poslední věta nezůstavuje žádných pochybností o tom, že zákon zde staví proti sobě čas ztrávený ve služ. poměru pragm. proti době ztrávené v jiném než pragm. poměru ke státu.
Ze souvislosti uvedených předpisů podává se tudíž nezvratný závěr, že nárok na výslužné úředníků podrobených služ. pragmatice jest podmíněn v zásadě l0tiletou, výjimečně 5tiletou nepřetržitou službou pragmatikální, čítanou ode dne skutečného nástupu této služby a v případě, že jde o přestup z jiné nepragm. služby státní do služby pragm., ode dne sproštění oné služby nepragmatikální. Že by pak taková služba nepragm. měla význam pro získání nároku na výslužné, ze zákona odvoditi nelze, nýbrž podává se pravý opak ze srovnání předpisu § 60 služ. pragm., mluvícím o nároku, s výslovným ustanovením § 61 téhož zákona, určujícím směrnice pro výměru výslužného.
V daném přpadě nelze chovati pochybnosti o tom, že poměr služební, ve kterém st-lka byla k býv. pošt. správě uherské do 28. října 1918 a po *é do 1. ledna 1921, kdy byla jmenována čsl. úřednicí pragmatikální, k čsl. správě státní, nebyl poměrem pragmatikálním, ani poměrem jemu podobným, nýbrž, jak toho jest dokladem jmenovitě znění úvodem reprodukovaných §§ 12 a 13 služ. smlouvy z 5. června 1884, kterou byl upraven její vztah k poštovní správě státní do 31. prosince 1920, šlo tu právě naopak o smluvní poměr ke státu. Jmenovacím dekretem ze 16. listopadu 1921 byl tento poměr zrušen, a st-lka jmenována ke dni 1. ledna 1921 pragm. státní úřednicí. Sluší proto tento den považovati dle shora zmíněných předpisů zákonných za počátek služ. doby rozhodné pro určení jejího nároku na výslužné. Vycházel-li tedy žal. úřad, posuzuje sporný nárok, z tohoto předpokladu, nejednal proti zákonu.
Vykazuje tudíž st-lka v pragmatikální službě pro nárok na výslužné dobu od 1. ledna 1921 do 30. dubna 1924, tudíž 3 roky, 4 měsíce a dále se zřetelem na názor vyslovený v cit. nálezu Boh. 4427 adm., dle něhož započtení válečných pololetí dle § 1, odst. 2 zák. č. 457 z r. 1919 má význam i pro dobu rozhodnou pro nabytí nároku na zaopatřovací požitky, na válečných pololetích 2 r., 6 měs., dohromady tudíž 5 let, 10 měsíců. Nedokonala tedy vpočítatelnou dobu nepřetržitých 10ti let služby pragmatikální a nemůže činiti nárok na výslužné, bda, že by nastala výjimka stanovená v § 2 zák. č. 74 z r. 1896. Tohoto předpisu se však stížnost ani výslovně nedovolala, ani neuvedia skutečnosti, z nichž by se dalo souditi na to, že by ho bylo v daném případě použíti.
Míní-li však st-lka, poukazujíc na zákon č. 203 z r. 1919 a zákon č. 222 z r. 1920, dovoditi, že nároku na pensi nabývá již z těchto norem, sluší poukázati jednak na nález tohoto soudu Boh. 3879 adm., v němž vysloven a podrobně odůvodněn právní názor, že zákon č. 203 z r. 1919 nevztahuje se na okruh pošt. zaměstnanců ustanovených pošt. správou býv. státu uherského, z něhož st-lka vzešla, jednak na nález Boh. 3440 adm., v němž vysloveno, že dle doslovu zákona č. 222 z r. 1920 i dle jeho účelu pojednává tento předpis toliko o započtení služ. doby pro zařadění a postup a že otázkou započtení této doby pro pensi se nezabývá vůbec. Nemůže se proto st-lka s úspěchem těchto zákonů dovolávati a nutno tudíž při rozhodování daného sporu vycházeti ze závěru, že st-lka ke dni svého pensionování vykazovala pro určení nároku na výslužné včitatelnou služ. dobu 5 let a 10 měs., tudíž dobu delší než 5 let a že získala tím nárok na odbytné ve výši dvojnásobného služného. Konstatuje-li naproti tomu nař. rozhodnutí, že st-lka vykazuje toliko 3 léta a 4 měsíce započítatelné pro získání nároku na pensi, ocitá se tím v odporu se skutkovým i právním stavem daného případu, leč žal. úřad nevyvodil z tohoto mylného závěru pro st-lku žádných nepříznivých důsledků, nýbrž přiznal jí odbytné ve výši zákonné, pročež nutno uznati, že právní nárok její došel po zákonu svého uspokojení.
Pokud st-lka poukazuje ke zdůvodnění svého nároku na výslužné na nař. č. 20 z r. 1914, přehlíží, jak žal. úřad správně vytkl, že ve smyslu § 2 č. 3 cit. nař. má připočtení tu normované význam toliko pro výměru výslužného a nikoliv pro zdůvodnění nároku na pensi, což souhlasí také s obsahem § 61 služ. pragm., jenž se zabývá toliko otázkou výměry výslužného a nikoliv otázkou nároku na něj. Již z tohoto důvodu netřeba se touto výtkou stížnosti dále zabývati a netřeba vůbec uvažovati o tom, zdali služba, kterou st-lka konala ve smluvním poměru ke státu, byla neveřejnou službou pomocnou, jak ji má 3. odst. § 61 služ. pragm. a § 2 nař. č. 20 z r. 1914 na mysli.

Citace:

č. 4938. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 185-188.