Č. 787.

Ústavní práva politická: Advokát nemá ve své funkci jako zástupce strany samostatného subjektivního práva jazykového. Zásada stejná jako u č. 786 pod I.
(Nález ze dne 29. března 1921 č. 1362.) Věc: Dr. Oskar Sch. v Ústí n. L. proti ministerstvu spravedlnosti o užívání německého jazyka před soudy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V trestní věci projednávané u okresního soudu v Ústí n. L. proti Anně T. pro přestupek § 8 tr. zák. a § 33 č. 2 vlád. nař. z 27. června 1919 č. 354 sb. z. a n. stěžovatel podal u tohoto soudu jménem obviněné, která ho po hlavním přelíčení pověřila zastoupením, žádost za odklad trestu, sepsanou jazykem německým. Žádost ta byla mu usnesením č. j. U III 68/19-10 z 19. května 1920 vrácena, poněvadž, jak z hlavního přelíčení soudu známo, podatelka není příslušnicí jazyka menšiny německé (§ 1, odst. 1, 2 č. 1 a contr. § 2, odst. 2 zákona ze dne 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n.). Stížnost, kterou Dr. Sch. proti tomu podal německým jazykem, byla mu usnesením okresního soudu z 22. května 1920 zase vrácena s týmž odůvodněním. Další stížnosti byly všemi instancemi zamítnuty, posléze naříkaným rozhodnutím z těchto důvodů:
Zákon ze dne 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n. stanoví především v § 1 povinnost úřadů a soudů úřadovati v jazyku státním, československém, s výhradou toho, co ustanovují §§ 2 a 5. Ustanovení §u 5. nepřichází zde v úvahu; až na výjimky v těchto §§ připuštěné jest tedy stanoveno výhradné užívání státního jazyka a tudíž i podání žádostí v tomto jazyku. § 2, odst. 2 připouští pak jen v okrese soudním, v němž obývá alespoň 20 proc. státních občanů téhož, ale jiného než československého jazyka, výjimku, ale opět pouze pro příslušníky jazyka této menšiny, t. j. v tomto okresu usedlé, že jsou od nich povinny soudy (úřady) přijímati podání i v jazyku jejich. Jest to tudíž úleva vyslovená pro obyvatele neznalé československého jazyka, jakmile však nejsou příslušníky jazyka oné menšiny, platí pro ně všeobecná povinnost §u 1. Osoby, jež samy dříve jednaly a činily podání v československém jazyku, nemohou se hlásiti za příslušníky jazyka menšiny.
Právní zástupci representují jen strany je zmocnivší, nemohou míti více práv, než strany samy, a předpisy o stranách platí také o nich. Nemohou-li, nebo nechtějí-li vyhověti zákonným předpisům, pak stihá újma toho stranu samu.
Rozhodnutí nižších stolic odpovídají tudíž zákonu.
Stížnost podaná k tomuto soudu namítá:
1. Naříkané rozhodnutí směšuje pojmy národnost a jazyk. Právo užívati na př. německého jazyka po zákonu není podmíněno tím, že podatel přísluší k německé národnosti, nýbrž že je příslušníkem německého jazyka. Tím je však každý, kdo v určitém případě německého jazyka použije. Nelze býti současně příslušníkem té i oné národnosti, ovšem však toho i onoho jazyka, jak je tomu u osob, které užívají obou řečí. Jsou-li dány všeobecné podmínky §u 2, totiž přihlásilo-li se v dotčeném soudním okresu podle posledního soupisu lidu aspoň 20 proc. obyvatelů k jazyku německému, je soud povinen přijímati podání německá, aniž má právo dále zkoumati, k jaké národnosti podatel přísluší nebo kterého jazyka jinak používá. Pro příslušenství k jazyku není jiného kriteria, nežli zda skutečně toho jazyka použije čili nic. Neprávem tedy soud prohlašuje, že jenom příslušníci německé národnosti mohou užíti německého jazyka. — Ačkoli vzhledem k tomu, že Anna T. bydlí v soudním okresu ústeckém, jest otázka ta bezvýznamnou, přece nutno poukázati na to,, že výklad soudu, jakoby jenom příslušníci německého jazyka, kteří v okrese jsou usedlí, měli právo tohoto, jazyka užívati, je nesprávný; zákon takového rozdílu nečiní.
2. Názor, že advokát toliko representuje stranu a vykonává její práva, platí co do práva materiálního. Ale právo činiti podání u soudu, plaidovati za stranu atd., není odvozeno od strany, nýbrž přísluší advokátu originérně jako advokátu. Kde na př. je přikázáno zastoupení advokátem, nemá strana práva sama před soudem jednati; zastupovati stranu, podávati opravné prostředky, jsou vesměs práva, která příslušejí advokátu v základě jeho zástupci moci, zákonem mu propůjčené, a jsou to práva jeho vlastní. Tato originérní práva zástupci smí vykonávati v tom jazyku, který zákon dává jemu ad personam bez ohledu na to, jakého jazyku používala strana ve svých dřívějších podáních.
Rozhodnutí v obou směrech spočívá na mylném právním názoru a jest tedy nezákonné.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti toto:
§ 2, odst. 2 jazykového zákona z 29. února 1920 č. 122 sb. z. a n. poskytuje příslušníkům jazykových (národních) menšin ve státě za určitých předpokladů právo požadovati, aby soudy, úřady a orgány republiky přijímaly od nich podání v jejich jazyku a v něm podání také vyřídily. Toto subjektivní právo na používání menšinového jazyka je ryze osobním oprávněním příslušníka jazyka menšiny. Nečiní-li podání sám, nýbrž zmocněncem, nelze tomuto přiznati více práv, než kolik přísluší zmocniteli, a dlužno tedy otázku přípustnosti užívání menšinového jazyka posuzovati výhradně podle osoby zmocnitelovy.
V konkrétním případě sporné podání bylo učiněno od stěžovatele jako obhájce Anny T. v řízení trestním. Obhájce v trestním řízení pomáhá obviněnému právní radou, zastupuje jej v mezích zákona a provádí jednotlivé procesní úkony za něj nebo k jeho prospěchu. Vlastním subjektem procesním zůstává však obviněný; obhájce jedná vždy jen jménem obviněného, a podání, která činí, dlužno pokládati s hlediska právnického za podání obviněného, je tedy také jen obviněný sám subjektem jazykového práva stanoveného v § 2 jazykového zákona. Právě pro obor řízení trestního dochází názor ten potvrzení přímo i v jazykovém zákoně, když tento stanoví, že veřejný žalobce je povinen za všeobecných podmínek trestní žalobu proti obviněnému jiného jazyka vznésti i v tomto jazyku, a prohlašuje tedy pro otázku jazyka za rozhodnou osobnost obviněného a nikoli jeho obhájce. Neprávem tedy stěžovatel spatřuje v tom, že podání, které učinil v zastoupení Anny T., nebylo soudem přijato z důvodu, že bylo učiněno jazykem německým, porušení svého práva jazykového. Porušení svého jazykového práva mohla by v tom spatřovati nanejvýš toliko Anna T. sama, neboť jenom ona byla v podání tom naproti soudu stranou. Stížnost na nejvyšší správní soud podává však stěžovatel výhradně svým jménem, nikoli také jménem Anny T. Je proto stížnost bezdůvodná již proto, že není tu žádného subjektivního práva stěžovatelova, které naříkaným rozhodnutím mohlo býti porušeno. (§ 2 zákona o správ. soudě), a nebylo tudíž třeba již dále zkoumati, zda stanovisko žalovaného úřadu bylo odůvodněno také s ohledem na stranu, stěžovatelem zastoupenou.

Citace:

č. 787. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 393-395.