Č. 3387.

Státní zaměstnanci. — Školství: I. Státní úředník (profesor), přeložený z moci úřední do jiného místa služebního, má nárok na nábytečné a na diety a cestovné za přestěhování, nikoliv však na náhradu výloh spojených s opravou nábytku stěhováním poškozeného nebo s úpravou nového bytu. — II. Takovýto úředník (profesor) nemá po dobu, po kterou — nemaje v novém působišti bytu — z dosavadního bydliště, kde má domácnost s rodinou, do nového působiště denně dojíždí, nárok ani na pravidelné diety ani na diety z důvodu vedení dvojí domácnosti.
(Nález ze dne 20. března 1924 č. 4631.)
Věc: Bedřich K. v P. proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Dr. Zdeněk Tlamich) o diety.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l byl z moci úřední přeložen z H. na reálku v P. 1. zářím 1919. V P. dostal byt až od srpna 1920 a musil od 1. září 1919 do 30. června 1920 z H. do P. dojížděti. Po přestěhování předložil st-l likvidaci, která po některých zšr-ou nařízených doplněních byla vyřízena výnosem zšr-y z 28. dubna 1922 tím způsobem, že st-li byla poukázána na základě výn. min. škol. z 21. března 1922 poštovním šekovým úřadem hotově částka 1352 K na úhradu stěhovacích výloh a cestovného. Dále uvedeno v cit. výnosu zšr-y, že kolkový poplatek byl sražen podle 2. stupnice z částky 1286 K a že nároku na diety za dobu od 1. září 1919 do 30. června 1920 žadatel nemá ve smyslu výn. presidia min. fin. č. 1060 z 3. února 1921 (Věstník mšano z r. 1921 st. 152). Rekursu st-lovu nebylo nař. rozhodnutím v příčině diet vyhověno vzhledem k výn. z 21. března 1922, na němž hledíc k výnosu presidia min. fin. z 3. února 1921 č. 1060 setrvati dlužno a jejž výměr zšr-y v odpor braný toliko intimoval. Intimujíc nař. rozhodnutí připojila zšr výnosem z 11. července 1922, že »náhrada za poškození nábytku a pod. se neposkytuje«
O stížnosti uvážil nss takto:
I. V ohledu formálním jest nejprve podotknouti toto: — — —
II. Ve věci samé uvážil nss takto:
St-l byl z úřední moci přeložen z H. do P. ve smyslu § 72 služ. pragm. Jeho novým služebním místem staly se tedy P. (§ 35, 1. odst. služ. pragm.). Může proto st-l uplatňovati podle § 73 služ. pragm. toliko »pravidelné poplatky za stěhování«, nikoliv však snad nárok na diety a cestovné podle předpisů platných pro služební cesty mimo služební místo.
Podle § 63, 2. odst. služ. pragm. řídí se tento st-lův »nárok na náhradu výloh stěhovacích podle předpisů v té příčině vydaných.«
V tomto směru jest základním předpisem dekret dvorské komory z 13. září 1809 č. 29311 (sbírka pol. zák. sv. 22 č. 31 str. 135), jenž stanoví, že přeloženému úředníku (profesoru) náleží jednak odškodné za nábytek, jednak cestovné a diety po dobu cesty.
Odškodné za nábytek poskytuje se pevnou částkou (§ 3), která se rovná při svobodném jednoměsíční částce služného, při ženatém dvouměsíční částce služného a při zaměstnanci s více než 2 dětmi tříměsíční částce služného. Uvedený předpis byl pak výn. min. fin. z 21. února 1919 č. 2223 (věstník min. fin. za rok 1919 částka 4. č. 8, kterýžto výnos min. fin. sdělen byl zšr-ám výnosem min. škol. z 30. dubna 1919 č. 1446 pres.) rozšířen potud, že podle bodu 4. tohoto výnosu »úředníkům, již na státní útraty do jiného úředního působiště přeloženi byvše, s vlastní domácností neb s vlastním bytovým zařízením se přestěhovali, a nestačitelnost normálního odškodného účty prokáží, mohou při výměře příslušného nábytečného k služnému buď z části nebo zcela připočteny býti i válelčné přídavky, jež na základě nař. býv. rak. min. fin. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. měsíčně jsou vypláceny.«
Podobně ustanoveno bylo výn. min. škol. z 12. července 1919 č. 2786 pres. na základě zmocnění daného usnesením min. rady z 12. července 1919, že možno úředníkům (státním osobám učitelským), přeloženým z moci úřední na jiné služební místo povolovati až na další náhradu skutečných, doklady prokázaných stěhovacích výloh.
Konečně vysloveno bylo výnosem min. škol. z 31. srpna 1919 č. 3399 pres. na základě usnesení min. rady z 19. července 1919 mimo jiné, že za výlohy stěhovací nutno považovati jen výdaje povstalé dopravou osob (zaměstnance, manželky, dětí, služebné), cestovních zavazadel (nar. býv. rak. min. fin. z 28. srpna 1896, věstník č. 150, ř. z. č. 166) a bytového zařízení, kdežto výdaje vedlejší, jako zpropitné za balení, za sejímání a věšení obrazů, lustrů, záclon, opravy nábytku, bytu atd. se nehradí.
Tohoto předpisu dovolává se pak též výn. min. škol. z 22. června 1920 č. 2632, který na základě usnesení min. rady ze 4. června 1920 prohlásil úpravu cestovních požitků státních zaměstnanců a v oddíle »4. Náhrada stěhovacích výloh« praví, že tato jest upravena na základě usnesení min. rady z 19. července 1919 výnosem min. z 31. srpna 1919 č. 3399 pres.
Z toho plyne, že přeložený úředník má právní nárok jen na nábytečné ve shora uvedené výměře, pak na cestovné a diety za přestěhování, nemá však právního nároku na náhradu jinakých výloh jemu přestěhováním vzrostlých, zejména ne na náhradu výloh opravy poškozeného nábytku nebo úpravy nového bytu.
Stížnost ani netvrdí, že nábytečné, cestovné a diety za st-le a rodinu při přestěhování do P. nebyly vyměřeny podle těchto předpisů, pokud se týče, že částka jemu poukázaná jest menší, než ona, na kterou podle uvedených předpisů má nárok.
Pokud tedy stížnost tvrdí nedostatečnost onoho obnosu proto, poněvadž jím nebyly nahrazeny výlohy za opravy poškozeného nábytku a výlohy za úpravu bytu v P., jest bezdůvodná.
Pokud pak se stížnost domáhá náhrady cestovného za dojíždění do P. v školním roce 1919/20 a diet za dobu tu, tedy není předpisu, který by nárok takový založil. Neboť cesty ty nelze pokládati — jak již v úvodě uvedeno — za služební cesty mimo služební místo, a nelze domnělý nárok na náhradu těchto výloh a diet opříti ani o předpisy platné pro náhradu výloh stěhovacích, poněvadž ovšem náklady ty nevznikly přestěhováním se stěžovatelovým do nového působiště, nýbrž naopak tím, že se do něho nepřestěhoval. Nárok takový nelze však ani opříti o předpisy vydané vzhledem k panující bytové nouzi.
Otázka odškodnění úředníků, kteří — přeloženi byvše do jiného služebního místa — pro bytovou nouzi nemohli tam přestěhovati svoji rodinnou domácnost, upravena byla usnesením min. rady ze dne 19. července 1919 (výnos min. škol. ze dne 31. srpna 1919 č. 3399 pres.) a ze dne 4. června 1920 (výnos min. škol. ze dne 22. června 1920 č. 2632 pres., viz též výnos min. fin. ze dne 15. června 1920 č. 5034 pres., Věstník min. fin. 1920, 4. č. 26), kterými dovoleno, aby takovýmto úředníkům z důvodu nuceného vedení dvojí domácnosti poskytnuty byly za prvých 14 dní celé diety (stravné) a příplatek za noc, a za ostatní dobu, pokud je poukaz diet přípustný, polovici těchto požitků. Tento výnos — který ostatně neposkytuje žádného právního nároku na odškodnění tam uvedené — předpokládá však, že úředník je nucen vésti dvojí domácnost, t. j. že v novém svém úředním působišti žije odloučeně od své rodiny a vede domácnost vlastní, a nemůže tedy již z tohoto důvodu dovolávati se ho pro sebe st-l, jenž nevedl v P. svou domácnost, nýbrž sdílel ji s rodinou v H., odkud denně do svého působiště dojížděl.
Dle toho nelze tedy na případ st-lův užíti ani předpisů platných pro služební cesty mimo úřední působiště, ani předpisů platných pro případ nuceného vedení dvojí domácnosti, a jest stížnost i pokud jde o tvrzený nárok na diety a cestovné za dojíždění stěžovatele z H. do P. bezdůvodnou.
Na tom nemůže ničeho měniti stížností dovolávaný předpis § 72 služ. pragm.; neboť stanoví-li tento § jednak, že »učitel může býti přesazen ... na každé jiné služební místo, jež odpovídá jeho způsobilosti ...«, jednak že »při přesazení na jiné služební místo jest učiteli povoliti přiměřenou lhůtu stěhovací, při čemž se má dbáti služebních zájmů a šetřiti, pokud možno, osobních poměrů učitelových,« tedy lze v těchto ustanoveních spatřovati toliko směrnici pro úřad, jenž přeložení vyslovil, aby stanově termín nastoupení nového služebního místa šetřil nejen zájmů služebních, nýbrž měl podle možnosti také na zřeteli osobní poměry přeloženého, ustanovení ta nedávají však tomuto žádného nároku na to, aby do té doby, dokud si v novém úředním místě sám bytu nenajde nebo úřad mu bytu nezaopatří, mohl s nastoupením služby do nového působiště vyčkávati, po případě aby mu náklady dojíždění do nového působiště byly hrazeny.
Stejně nemůže na shora uvedeném právním stavu nic změniti ani ta okolnost, že st-li prý náhrada útrat byla v min. škol. slíbena, poněvadž tvrzený ústní slib jednotlivého úředníka nemůže nahraditi řádné úřední povolení ani založiti nárok na úřední povolení toho, co takto bylo slíbeno
Konečně nemůže se zákonitosti nař. rozhodnutí dotýkati ani ta okolnost, že přestěhování st-lovo a jeho dojíždění do P. bylo před vydáním výnosu, kterého se nař. rozhodnutí dovolává; neboť výnos min. fin. z 3. února 1921 č. 1060 (Věstník min. škol. 1921 str. 252) uvádí na paměť toliko zásadu, která podle shora uvedeného platila již dříve, i v době přestěhování st-le a jeho dojíždění do P., že totiž diety z důvodů vedení dvojí domácnosti možno povoliti jen tehdy, je-li zaměstnanec nucen vésti dvojí domácnost; tato podmínka však u st-le splněna nebyla.
Pokud konečně stížnost dovolává se momentů ekvity, tedy nemohl nss zkoumati nař. rozhodnutí s tohoto stanoviska, poněvadž podle §§ 2 a 7 zákona z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 a § 2 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 Sb. jest toliko povolán, aby zkoumal zákonitost rozhodnutí nebo opatření správních úřadů. Vzhledem k tomu bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 8861. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 512-513.