Č. 1828.

Věci církevní: Jmenovací právo ke kanonikátům, jež příslušelo panovníku, přešlo po převratu na vládu republiky čsl.
Administrativní řízení: O účincích rozkladu.
(Nález ze dne 10. ledna 1923 č. 314.) Prejudikatura: Boh. 1827 adm.
Věc: Biskupský ordinariát v Brně (adv. Dr. Konst. Sobička z Prahy) proti vládě republiky československé (min. rada Dr. Jaroslav Hendrych) o jmenování A. T. kanovníkem a jmenovací právo ke kanonikátům při kathedrální kapitole v Brně.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Biskup brněnský oznámil přípisem ze dne 14. listopadu 1920 zemské politické správě v Brně, že má v úmyslu uděliti sídelní kanonikát při stoliční kapitule brněnské, který se uprázdnil dne 9. září 1920 úmrtím kanovníka Fabiána R., arciknězi a děkanu A. T., faráři v Š.
Ministerstvo školství a národní osvěty, jemuž oznámení to bylo předloženo, podalo 12. března 1921 ministerské radě návrh na jmenování uvedeného funkcionáře kanovníkem, uvádějíc, že na uprázdněná místa kanovnická katedrální kapitoly v Brně jmenoval kanovníky dosud císař rakouský a že podle § 64 úst. listiny přísluší nyní výkonná moc vládní — pokud není vyhrazena presidentu republiky — vládě.
Na to schválen ve schůzi ministerské rady ze dne 14. dubna 1921 návrh na jmenování A. T. kanovníkem, o čemž zpraven byl biskup brněnský přípisem zemské politické správy moravské ze dne 6. května 1921 tímto způsobem:
»Vláda republiky čsl. jmenovala usnesením ze dne 14. dubna 1921 děkana a faráře v Š., A. T., kanovníkem kathedrální kapitoly v Brně.«
Přípisem ze dne 13. července 1921 podal biskup brněnský »proti formě tohoto jmenování« vládě rozklad z toho důvodu, že k takovému jmenování vláda právo nemá, a žádal, aby vláda pozměnila formu svého usnesení ze dne 14. dubna 1921 tím způsobem, že ustanovení faráře A. T. kanovníkem stoliční kapitoly v Brně ve smyslu § 6 zákona ze dne 7. května 1874 přijímá na vědomí.
Nař. usnesením ze dne 16. března 1922 tomuto rozkladu vyhověno nebylo z těchto důvodů:
»Vláda republiky se nepřiklonila k vývodům obsaženým v rozkladu biskupského ordinariátu v Brně, že právo bývalého císaře rakouského jmenovati kanovníky příslušelo tomuto jakožto právo osobní, nýbrž je toho právního názoru, že uvedené právo bylo vyhrazeno císaři rakouskému se strany státu §em 3 zákona ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z., jakožto ústavnímu nositeli výkonné moci ve státě. Že právo to bylo stejným způsobem pojímáno i rakouskou ústavně-právní praxí, toho je dokladem skutečnost, že jmenování církevních hodnostářů císařem nedělo se soukromým aktem panovníkovým, nýbrž aktem vládním, k jehož platnosti byla vyžadována kontrasignace zodpovědného ministra.
Ježto pak podle platného ústavního práva republiky čsl. náleží plnost moci vládní a výkonné — a contrario ústavních předpisů rakouských — vládě republiky a nikoliv hlavě státu, a ježto dále právo jmenovati církevní hodnostáře není výslovně vyhrazeno presidentu republiky, přešlo druhdy císařovo právo jmenovati kanovníky na vládu republiky (čl. 2. zákona ze dne 28. října 1918 č. 11 sb., § 64, posl. odst. úst. listiny ze dne 29. února 1920 č. 121 sb.).
Vláda republiky vykonávajíc právo jmenovati kanovníky považuje se tudíž za sukcesora v právu, jež příslušelo bývalému císaři, nikoliv však snad v domnělém právu bývalé rakouské vlády, jak usuzuje mylně shora uvedený rozklad.«
O stížnosti uvážil nss takto:
Zkoumaje jednak z moci úřední podklady své kompetence, jednak vzhledem k námitce vznesené zástupcem stížnosti při veřejném ústním líčení toho obsahu, že nař. vyřízení není rozhodnutím správního úřadu, nýbrž toliko prohlášením strany, musil nss nejprve zjistiti povahu a obsah nař. vyřízení.
Předmětem sporu jest v prvé řadě obsazení určitého, při katedrální kapitule v Brně uprázdněného kanonikátů A. T-ou.
Obsazení toto provedeno jmenovacím aktem vlády, a to usnesením vlády ze dne 14. dubna 1921.
Toto jmenovací usnesení jest autoritativním a proto právní moci schopným rozřešením určitého právního poměru, jest tudíž »rozhodnutím správního úřadu« ve smyslu § 2 zák. o ss ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 a bylo by se tedy mohlo státi předmětem stížnosti na tento soud.
O tomto rozhodnutí byl st-l zpraven intimátem zemské politické správy moravské, vypraveným dne 7. května 1921. Cítil-li se st-l tímto rozhodnutím na svých právech dotčeným a chtěl-li se domáhati toho, aby toto domnělé porušení jeho práv bylo výrokem nss-u odčiněno, byl by se musil podle § 14 cit. zák. o ss dovolati kognice tohoto soudu ve lhůtě 60 dnů.
To však neučinil; stížnost k nss-u nemůže nahraditi rozklad, který st-l vládě 13. července 1921 podal a nemohl si též st-l podáním tohoto rozkladu o své újmě prodloužiti zákonnou lhůtu pro stížnost na nss.
Stížnost ovšem směřuje formálně proti usnesení vlády ze dne 16. března 1922.
Co do povahy tohoto usnesení jest uvésti toto:
Ve svém shora zmíněném rozkladu obracel se st-l jednak proti provedenému jmenování A. T. kanovníkem, jednak vznesl však také in judicium otázku, komu přísluší povšechně právo jmenovati kanovníky při katedrální kapitule brněnské.
Uvedeným usnesením vlády byl rozklad v obojím směru vyřízen záporně.
Pokud jde o jmenování kanovníka T., setrvala vláda při svém rozhodnutí ze dne 14. dubna 1921, neučinila ve věci jmenování A. T. rozhodnutí nové a jest tudíž lhůtu ke stížnosti do toho na nss počítati ode dne doručení usnesení vlády ze dne 14. dubna 1921. Jeví se proto nynější stížnost, pokud směřuje proti jmenování A. T. kanovníkem, podle §§ 2 a 14 zák. o ss nepřípustnou.
Že by pak vláda byla bývala povinna k rozkladu st-lovu zrušiti nebo změniti svoje rozhodnutí ze dne 14. dubna 1921 a vydati rozhodnutí nové, tedy povoliti obnovu řízení, st-l ani netvrdí.
Další obsah usnesení vlády ze dne 16. března 1922 jest sice označen formálně jako důvody, proč vláda setrvává ve věci T-ově na svém usnesení ze dne 14. dubna 1921.
Avšak z obsahu těchto »důvodů« v souvislosti s tím, co shora řečeno o obsahu rozkladu st-lova z 13. července 1921, jde, že se zde činí zároveň autoritativní výrok o tom, že nominační právo ke kanonikátům katedrální kapitoly brněnské, přísluševší dříve vladaři rakouskému, přešlo na vládu republiky čsl. a že tudíž vláda jest oprávněna tyto kanovníky jmenovati.
V tomto směru jest zde nové rozhodnutí ve smyslu § 2 zák. o ss. proti němuž jest stížnost podána v čas.
Nss uznal tuto stížnost za bezdůvodnou z těchto úvah:
Ve věci namítá stížnost v podstatě jednak, že odůvodnění usnesení vlády ze dne 16. března 1922 nevystihuje jádro věci, neboť biskup nezastával stanovisko, že by uvedené právo bylo dříve příslušelo vládě rakouské nebo že by bylo přešlo na presidenta republiky, jednak že nominační právo císaře, spočívajíc na papežském privilegiu, vzniklo jako právo osobní, že jako takové bylo také zachováno čl. 22 konkordátu z roku 1855 a § 3 zákona ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z. a že pro tuto svou povahu zánikem monarchie rovněž zaniklo a na vládní orgány republiky čsl. nepřešlo.
Námitky tyto nejsou důvodné; prvá proto, poněvadž nař. rozhodnutí ani netvrdí, že by nominační právo ke kanonikátům bylo kdy příslušelo vládě rakouské, naopak uznává, že právo to příslušelo vladaři; druhá pak proto, poněvadž — jak blíže odůvodněno v uvedeném již nálezu tohoto soudu ze dne 10. ledna 1923 č. 315 (Boh. 1827 adm.), jehož vývody platí nezměněně i pro kapitolu brněnskou — ono právo nominační nepří- slušelo vladaři pro jeho osobu nebo pro jeho rodinu, nýbrž bylo vykonáváno vladařem jako nositelem státní moci výkonné, tedy jako část státního impéria.
Vzhledem k tomu nutno z důvodů rovněž blíže uvedených v citovaném nálezu č. 315/1923 míti za to, že toto nominační právo i v příčině kanonikátů při katedrální kapitole brněnské přešlo na vládu republiky čsl. Jest tedy nař. rozhodnutí ve shodě se zákonem a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 9182. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 689-691.