NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12828.

Policejní věci. — Živnostenské právo. — Řízení před nss: 1. Nebylo-li vytýkáno v odvolání ze zákazu vydaného úřadem 1. stolice podle čl. 3 odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb., že byl vydán bez schválení zem. úřadu, ač nešlo o případ nutný a neodkladný, nelze přípustně vznášeti tuto výtku v stížnosti k nss na rozhodnutí zem. úřadu, kterým byl onen zákaz potvrzen. — 2. § 5 zákona č. 303/1920 Sb. upravuje toliko užívání označení zubních techniků při výkonu zubotechnické živnosti. — 3. úřad, vydávaje zákaz podle čl. 3 odst. 1 zákona č. 125/ 1927 Sb., musí uvésti, proč má zato, že zákaz je ve veřejném zájmu nutný.
(Nález z 20. března 1937 č. 11777/37.)
Věc: Ústřední spolek zkoušených zubních techniků v Praze proti rozh. zem. úřadu v Praze z 30. října 1933 o označení periodického časopisu. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Magistrát hlav. města Prahy zakázal výměrem z 19. června 1933 stěžujícímu si spolku podle čl. 3 zákona č. 125/1927 Sb. pod trestní sankcí v nutném zájmu veřejném užívání dodatku »dentistů« v názvu časopisu »Věstník čsl. zkoušených zubních techniků-dentistů«, vydávaného stěžujícím si spolkem. V důvodech bylo v podstatě uvedeno: Podle předloženého odborného časopisu »Věstník čsl. zkoušených zubních techniků-dentistů« bylo shledáno, že dodatek »dentistů« odporuje ustanovení § 5 zákona č. 303/1920 Sb., podle něhož zubní technikové, kteří s úspěchem vykonali praktickou zkoušku nebo byli od ní osvobozeni, smějí užívati označení »zkoušený zubní technik«, ostatní pak technikové jediné »zubní technik«. Všechny ostatní tituly a označení jsou uvedeným zákonem zakázány. V zákoně tom není výslovně uvedeno, že zmíněné ustanovení o titulech vztahuje se výhradně na ohlašování výkonu praxe zubotechnické. Z toho je patrno, že zubní technikové i mimo výkon praxe, tedy za všech okolností nesmějí užívati jiných titulů a označení, než jaká jsou jim zákonem č. 303/1920 Sb. vymezena, a že ani spolek jejich nesmí používati jiného označení pro zubní techniky, než které zákon ten dovoluje.
Nař. rozhodnutím zem. úřad v Praze odvolání z tohoto výměru zamítl z důvodů v něm uvedených, k nimž podotkl ještě toto: Zákon č. 303/1920 Sb. o zubním lékařství a zubní technice neupravuje jen živnost zubotechnickou, nýbrž stanoví zároveň přesný rozdíl mezi oprávněním zubního lékařství, které není vůbec živností, se strany jedné, a zubní technikou se strany druhé, pročež tu jde o celkovou úpravu těchto dvou stavů, takže nelze pochybovati o tom, že předpisy tyto mají všeobecnou platnost a neplatí jen pro posouzení živnostenských práv.
Nss, přezkoumávaje k podané stížnosti v mezích jejích stižných bodů podle §§ 2, 5, 6 a 18 zákona o ss toto rozhodnutí, nemohl se zabývati otázkou, zda k vydání sporného zákazu, který má právní povahu policejního opatření a jest opřen o ustanovení čl. 3 org. zákona č. 125/1927 Sb., byl v první stolici po zákonu věcně příslušný magistrát hlav. města Prahy, ježto stížnost v té příčině žádné námitky neformuluje, nss přezkoumává pak toliko konečné rozhodnutí poslední administrativní stolice, kterou v tomto případě byl žal. úřad jako stolice odvolací. O jeho instanční příslušnosti vzhledem k ustanovení čl. 8 odst. 1 a 2 cit. zákona nelze pak pochybovati, uváží-li se, že nař. rozhodnutím byl vysloven toliko zákaz užívati dodatku »dentistů« v označení (titulu) periodického tiskopisu (srov. § 10 odstavec druhý č. 1 tisk. zákona), takže šlo tu jen o opatření policejní.
Poněvadž šlo jen o takovéto opatření a nikoliv o trestní nález, kterým by byl stíhán nějaký delikt, spáchaný obsahem tiskopisu, nepostihuje obsahu nař. rozhodnutí námitka stížnosti, že k jeho stíhání jsou příslušný soudy, nikoliv úřady správní, a že proto v tomto případě jde o pakt.
Dovolávajíc se ustanovení čl. 3 odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb., podle něhož za účely uvedenými v čl. 2, t. j. za účelem ochrany veřejného pořádku, klidu, bezpečnosti a veřejné mravnosti, odvracení v tomto směru všelikých nebezpečenství a odstranění nastalých poruch, mohou politické úřady ve svých úředních obvodech vydávati — vyjma případy nutné a neodkladné se schválením zem. úřadu — příkazy a zákazy v zájmu veřejném nutné — jak ve způsobu všeobecných nařízení, tak i pro jednotlivé případy —, vytýká stížnost, že žal. úřad v nař. rozhodnutí nijak nenaznačil, ze kterých důvodů pokládá vydaný zákaz za případ nutný a neodkladný ve smyslu cit. zákonného ustanovení, a dále, že magistrát hlav. města Prahy, aniž šlo o případ neodkladný, vydal sporný zákaz bez schválení zem. úřadu. V tom shledává stížnost vadnost řízení a nezákonnost nař. rozhodnutí. K výtce této dlužno ze správních spisů konstatovati, že v odvolání k žal. úřadu, kde stěžující si spolek měl k tomu příležitost, výtka tato uplatněna nebyla. Žal. úřad neměl tedy podnětu, aby rozhodnutí první stolice s tohoto hlediska přezkoumával. Neučinil-li tak, nelze mu právem vytýkati, že by se byl dopustil nějaké podstatné vadnosti řízení ve smyslu § 6 zákona o ss. Poněvadž řečená námitka v odvolání vznesena nebyla a obsažena je teprve ve stížnosti k nss, je podle §§ 5 a 6 zákona o ss novou a proto nepřípustnou, takže1 nss její věcnou oprávněností zabývati se nemůže.
Žal. úřad odůvodnil nař. rozhodnutí ustanovením § 5 zákona č. 303/1920 Sb., vycházeje z právního názoru, že tento předpis má všeobecnou platnost, takže užívání označení »dentista« jest jím zakázáno vůbec ve všech relacích. Tomuto právnímu názoru vytýká stížnost právem mylnost, neboť v cit. paragrafu upravuje zákon toliko užívání označení zubních techniků při výkonu živnosti zubotechnické. Zákaz všech ostatních titulů a označení — kromě těch, které jsou uvedeny ve 2. odst. § 5, — vyslovený ve 3. odst. tohoto ustanovení adresován je toliko zubním technikům při výkonu jejich živnosti, netýká se však osob jiných. Nemůže proto býti vztahován ani na stěžující si spolek při vydávání jeho Věstníku, kterážto činnost k provozování zubo-technické živnosti přece nenáleží. Z toho plyne, že nař. rozhodnutí poukazem na ustanovení § 5 zákona č. 303/1920 Sb. odůvodniti nelze.
Žal. úřad mohl arci vydaný zákaz opříti o předpisy čl. 3 zákona č. 125/1927 Sb., shledal-li, že jsou tu dány předpoklady zde vytčené, tedy zejména také, že zákaz, o který jde, byl ve veřejném zájmu nutný. Po této stránce stížnost namítá, že vydaný zákaz nebyl nutný ve veřejném zájmu a že žal. úřad ani neuvedl, ze kterých důvodů zákaz ve veřejném zájmu nutný byl. Dovozuje, že ve skutečnosti veřejnost na něm žádného zájmu nemá, ježto časopis, o který jde, jest určen jen pro členy spolku a nikdo jiný ho neodbírá. Dostane se toliko výjimečně do rukou některého příslušníka stavu zubolékařského, který si jej opatří proto, aby ho použil k pronásledování spolku. Může pak jediné sloužiti zájmům stavu zubolékařského, které však nelze pokládati za zájem veřejný ve smyslu § 3 org. zákona. Námitka v podstatě stejného obsahu byla vznesena již v odvolání, v němž bylo rovněž tvrzeno, že spolkový Věstník jest určen pouze pro příslušníky stavu zubo-technického, kteří jsou členy spolku, do jiných rukou nepřijde, jiného vztahu tu není, a název tohoto časopisu je čistě vnitřní záležitostí spolkovou. K této námitce žal. úřad v nař. rozhodnutí nezaujal žádného stanoviska ani po stránce skutkové ani právní. Jejím obsahem bylo popření zákonného předpokladu opřeného o ustanovení čl. 3 org. zákona, které vyžaduje, aby vydávaný zákaz byl v zájmu veřejném nutný. Námitka ta byla tedy právně relevantní a bylo proto povinností žal. úřadu, aby se s ní v nař. rozhodnutí vypořádal. Ježto toho neučinil, znemožnil tím stěžujícímu si spolku, kterému v důsledku tohoto nedostatečného odůvodnění nař. rozhodnutí stanovisko žal. úřadu v té příčině zůstalo utajeno, řádnou obranu a nss bezpečné přezkoumání nař. rozhodnutí co do jeho zákonitosti. Nedostatek ten nutno proto kvalifikovati jako podstatnou vadu řízení, která byla zřejmě zaviněna mylným právním názorem žal. úřadu, že k odůvodnění vydaného zákazu postačí již poukaz na ustanovení § 5 zákona č. 303/1920 Sb. Nař. rozhodnutí bylo proto zrušeno podle § 7 zákona o ss.

Citace:

Č. 12.828. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 431-434.