Č. 819.

Zabírání bytů: * Zabírá-li obec místnosti jako nadpočetné (§ 8, odst. 1 č. 9 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.), musí majiteli bytu býti ponecháno na jeho vlastní bytovou potřebu tolik místností, na kolik má dle § 5 cit. zák. nárok, a to i tehdy, když sám některé místnosti dal dříve do podnájmu; ponechal-li si tedy majitel bytu pro sebe jenom tolik místností, na kolik má nárok, a obec zabere některou z těchto místností, musí mu dáti náhradu z místností podpronajatých. a tedy podnájemníku dle § 8 č. 9 cit. zák. opatřiti náhradní byt. Přípustnost záboru dle § č. 8 cit. zák. tím obmezena není.
(Nález ze dne 21. dubna 1921 č. 4718.)
Věc: Anna B. na Žižkově proti nájemnímu úřadu na Žižkově stran zabrání pokoje.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem bytového úřadu na Žižkově z 20. října 1920 čj. 43213 zabrán stěžovatelce z bytu jejího v domě čp. 971 na Žižkově v základě § 5/1 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. jeden pokoj, poněvadž jest prokázáno, že stěžovatelka obývá více místností, než zákon dovoluje. Naříkaným rozhodnutím byl tento zábor z důvodů první instance potvrzen.
O podané stížnosti nejvyšší správní soud uvážil:
Naříkané rozhodnutí spočívá v ohledu skutkovém na výsledcích šetření provedeného dne 8. října 1920 a béře za prokázáno, že stěžovatelka má byt o třech pokojích, z nichž jeden jest v podnájmu, kdežto v druhých dvou obývá sama; zabírá pak jeden z těchto dvou pokojů posléze uvedených v podstatě z důvodu, že je ve smyslu § 5, odst. 1 bod 1, zákona z 30. řjjna 1919 č. 592 sb. z. a n. nadpočetný a opírá se tedy nepochybně toliko o ustanovení § 8, odst. 1 bod 9, leg. cit. Zákon v § 5 chce nepochybně zajistiti majiteli bytu určité bytové minimum, které by nepodléhalo zabrání a zůstalo jemu vyhrazeno, pro jeho vlastní bytovou potřebu. Rozsah tohoto minima řídí se počtem členů domácnosti. Odst. 3 ustanovuje, že podnájemníci se k členům domácnosti nepočítají. Z toho jde, že majitel bytu tím, že některé místnosti z něho dá do podnájmu, nemůže ovšem zvýšiti počet místností, na jichž ponechání dle § 5 má nárok, a že tedy při zjišťování, zda resp. kolik místností z jeho bytu je nadpočetných, nutno vycházeti z celkového počtu obytných místností bytu jeho, čítajíc v to i místnosti jím do podnájmu dané. Na druhé straně musí mu však onen počet místností, který je mu §em 5 jako minimum zaručen, býti zachován pro jeho vlastní bytovou potřebu a tedy tak, aby jich dle své vůle mohl k tomuto účelu použíti. Úřad je tedy ovšem oprávněn, když podle celkového počtu obytných místností bytu, čítajíc v to i místnosti dané do, podnájmu, jsou tu místnosti dle § 5 nadpočetné, tyto nadpočetné místnosti zabrati, aniž by byl nějak omezen co do volby, které místnosti z bytu chce zabrati, jsou-li ohledně nich dány i ostatní předpoklady záboru. Jestliže však majitel bytu všechny nadpočetné místnosti dal do podnájmu a ponechal si pro svoji bytovou potřebu jenom tolik místností, na kolik má dle § 5 nárok, a úřad zabéře některé z těchto místností, pak je ovšem povinen současně dáti majiteli bytu náhradou týž počet místností z ostatních místností podpronajatých tím, že dotyčným podnájemníkům opatří dle § 8, odst. 1, bod 9, lit a) a § 8, odst. 1, bod 8 byt náhradní a tak místnosti dosud jimi obývané uvolní pro majitele bytu. Jinak došlo by se po případě k nemožnému dojista důsledku, že by bylo možno zabrati majiteli bytu všechny místnosti jím obývané a ponechati mu jenom ty, které dal do podnájmu a které pro jeho bytovou potřebu nemají vůbec ceny, poněvadž sám vzhledem k předpisům o ochraně nájemníků podnájemníky nemůže z nich odstraniti a zábor jich dle § 8, odst. 1, bod 8 zák. je kdykoli přípustný.
Ježto ze tří obytných místností stěžovatelčiných podle skutkového zjištění, z něhož úřad vycházel, jedna je v podnájmu, naříkaným rozhodnutím pak žalovaný úřad stěžovatelce, která podle § 5, odst. 1, bod 1 má nárok na ponechání dvou obytných místností, jednu z obou zbývajících místností zabral na základě § 5 a § 8, odst. 1, bod 9 cit. zák. jako nadpočetnou, aniž současně, opatřiv podnájemníkům jejím náhradní byt, 1 místnost podpronajatou uvolnil pro její bytovou potřebu, bylo naříkané rozhodnutí, opírající se výhradně jen o tento titul záboru, zrušiti jako nezákonné, aniž možno uvažovati, zda by skutkový stav, jak jej líčí stížnost na rozdíl od skutkové podstaty přijaté úřadem, nedopouštěl zabrání z titulu jiného.

Citace:

č. 819. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 483-484.