NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3808.

Závodní výbory: * I. Také k propuštění člena závodního výboru z práce, jež se děje následkem omezení výroby, jest potřebí souhlasu rozhodčí komise dle § 22 zák. o záv. výborech. — II. Výrok rozhodčí komise o tom, zda se ochrana § 22, odst. 2, druhé věty zák. o záv. výborech vztahuje též na případ »vysazení z práce«, jest rozhodnutím správního úřadu ve smyslu § 2 zák. o ss.
(Nález ze dne 24. června 1924 č. 11 428.)
Věc: Závodní výbor dělnický v železárnách pražské železářské společnosti v K. a spol. (adv. Dr. Leop. Langer z Prahy) proti rozhodčí komisi dle zákona o závodních výborech v Hořovicích (za zúč. firmu adv. Dr. Frant. Zvoníček z Prahy) o vysazení předsedy a zapisovatele závodního výboru z práce.
Výrok: Stížnost Josefa Š. a Václava H. se odmítá jako nepřípustná. Ke stížnosti závodního výboru zrušuje se nař. rozhodnutí pro nezákonnost.
Důvody: Závodní výbor dělnický v železárnách Pražské železářské společnosti v K. oznámil rozhodčí komisi dle zák. o záv. výborech v H., že správa závodu vysadila dne 17. září 1923 předsedu a zapisovatele závodního výboru z práce, aniž si k tomu vyžádala souhlasu rozhodčí komise, a ponechala je v tom stavu až do 8. resp. 20. října 1923. Poněvadž dle mínění záv. výboru vysazení z práce rovná se svými účinky propuštění z práce a má za následek, že členové závodního výboru nemohou konati úkoly, jež jim ukládá zákon, navrhl záv. výbor, aby rozhodčí komise vyslovila, že vysazením z práce omezena byla činnost jmenovaných členů závodního výboru, a že vysazení ono jest neoprávněné a proto neplatné.
Rozhodčí komise nař. nálezem stížnost po provedeném ústním líčení, v němž zástupce zaměstnavatelky namítal nepříslušnost rozhodčí komise, poněvadž jde o stížnost dle § 29 zák. o záv. výborech, zamítla.
Stížnost proti nař. rozhodnutí podána byla jednak dělnickým závodním výborem jednak předsedou jeho Josefem Š. a zapisovatelem Václavem H. vlastním jménem. Tito funkcionáři však v řízení správním osobně jako strany nevystupovali, a nař. rozhodnutí formálně nebylo vydáno proti nim, nýbrž jen proti záv. výboru, který jedině k rozhodčí komisi si stěžoval, a o jehož podání rozhodčí komise jediné rozhodovala. Vzhledem k tomu jest jediné závodní výbor legitimován ke stížnosti k nss-u, nikoli však jmenovaní funkcionáři, kteří procesní stranou v řízení správním nebyli. Bylo proto stížnost jejich odmítnouti jako nepřípustnou a jednati pouze o stížnosti závodního výboru.
Proti této stížnosti vznesla při ústním líčení zúčastněná strana námitku, že stížnost je nepřípustná, poněvadž výrok rozhodčí komise nemá povahu rozhodnutí neb opatření správního úřadu dle § 2 zák. o ss, nýbrž jest pouhým prohlášením strany.
Zúčastněné straně bylo by snad dáti za pravdu, kdyby rozhodčí komise byla k žádosti správy závodu udělila souhlas k propuštění jmenovaných členů záv. výboru, obsahu toho však nař. rozhodnutí nemá, neboť rozhodčí komise nerozhodovala o žádosti zaměstnavatelky za udělení souhlasu dle § 22 zák. o záv. výborech, nýbrž řešila otázku jinou, to jest, zdali v daném případě, když šlo o vysazení členů závodního výboru z práce, bylo souhlasu takového zapotřebí čili nic.
Výrok komise o tom, zda ochrana poskytnutá členům záv. výboru ve větě druhé odst. 2 § 22 zák. o záv. výborech vztahuje se též na případ »vysazení« člena záv. výboru z práce, jest rozhodnutím o obsahu práv členů záv. výboru, které dle § 26, odst. 1. zák. o záv. výborech zcela nepochybně náleží do působnosti rozhodčí komise. Není tedy zmíněná námitka zúčastněné strany, jež zaměňuje dva úřední výroky zcela různé povahy, odůvodněna, a bylo proto přikročiti k prozkoumání důvodnosti stížnosti.
Rozhodnutí touto stížností naříkané obsahuje výroky dva, a to jednak konstatuje, že vysazením členů závodního výboru z práce nebyl porušen zák. o záv. výborech, jednak zamítá žádost záv. výboru za prohlášení, že vysazení z práce členů záv. výboru nemá právních účinků a je neplatné.
Tato druhá část rozhodnutí, v níž rozhodčí komise řešila otázku, zda vysazení z práce projevilo nějaké účinky na půdě práva soukromého v příčině dalšího trvání soukromoprávního poměru pracovního uzavřeného mezi vysazenými členy závodního výboru a jejich zaměstnavatelkou, jest rozhodnutím o nárocích rázu soukromoprávného. O nárocích takových nepřísluší však rozhodčí komisi rozhodovati s výjimkou jediného nároku uvedeného v § 3 lit. g) zák. o záv. výborech (výpověď zaměstnanců aspoň tři roky nepřetržitě v podniku pracujících), o kterýžto nárok však v daném případě nešlo, jak níže ještě bude uvedeno.
V prvé části svého rozhodnutí uznala rozhodčí komise právem, že vysazením z práce členů záv. výboru bez souhlasu rozhodčí komise nebyl porušen předpis věty 2. odst. 2. § 22 zák. o záv. výborech. Vycházela při tom z právního náhledu, že k propuštění člena záv. výboru z práce, jež se děje za účelem omezení výroby, není souhlasu rozhodčí komise vůbec zapotřebí. Davší se vésti tímto právním náhledem nezabývala se komise otázkou, zda vysazení z práce má vůbec nebo aspoň v daném případě právnicky touž povahu jako propuštění z práce ve smyslu § 22 zák. o záv. výborech, a zamítla stížnost záv. výboru již z důvodu svrchu uvedeného. Soud nemohl však právní náhled rozhodčí komise uznati správným, zejména nelze jej odůvodniti ustanoveím § 25 lit. b) cit. zák., jehož se žal. komise dovolává. Neboť dle tohoto ustanovení záv. výbor se zrušuje (přestane existovati), zastaví-li závod činnost na dobu delší jednoho měsíce; souhlasu rozhodčí komise dle § 22 cit. zák. není pak arci zapotřebí, avšak jen proto, že záv. výbor automaticky přestal existovati, takže dosavadní členy jeho, kteří zrušením závodního výboru samozřejmě členy jeho býti přestali, lze bez souhlasu rozhodčí komise propustiti.
Avšak pouhé omezení činnosti závodu nelze klásti na roven zastavení činnosti jeho, a to tím méně, ježto zákon sám výslovně v § 25 lit. a) ustanovil, kdy a jaký účinek má omezení činnosti závodu, předepsav, že omezení činnosti závodu způsobí zrušení závod, výboru teprve tehdy, když omezení to dostoupí takové míry, že počet zaměstnanců v závodě klesne po 3 měsíce pod 30.
Jiné omezení činnosti závodu nemá pro existenci záv. výboru žádného významu a nelze tedy ani z tohoto ani z žádného jiného ustanovení zákona vyvozovati, že by omezení činnosti závodu nahrazovalo souhlas rozhodčí komise dle § 22 zák. k propuštění člena záv. výboru požadovaný. Nutno proto trvati na tom, že i v případě omezení výroby k propuštění člena záv. výboru souhlasu komise potřebí jest.
Z toho plyne, že komise měla se zabývati otázkou, zda v daném případě vysazení členů záv. výboru z práce svými účinky rovnalo se propuštění jich z práce; teprve kdyby byla důvodně dospěla k náhledu, že členové záv. výboru v daném případě z práce vysazení tímto »vysazením« »propuštěni« nebyli, byl by její výrok, že souhlasu dle § 22 zapotřebí nebylo, právně odůvodněn.
Poněvadž však komise vedena jsouc mylným právním názorem tak neučinila, bylo rozhodnutí její také v prvé jeho části zrušiti dle § 7 zák. o ss, aniž bylo třeba zabývati se otázkou, zdali dotčení zaměstnanci byli vysazením z práce omezeni ve své činnosti jako členové záv. výboru, nehledě k jich »propuštění«, neboť dle ustanovení § 22, odst. 2 zák. znamená propuštění členů záv. výboru již ipsa lege »obmezování jejich činnosti jako členů záv. výboru« bez ohledu na to, zdali a do jaké míry je propuštěným ponechána možnost funkce členů záv. výboru vykonávati. Teprve kdyby bylo jisto, že »vysazení z práce« nerovná se propuštění ve smyslu § 22, odst. 2 zák., stala se aktuelní otázka, zdali vysazení ale nepropuštění členové jsou vysazením nějak omezování ve svých funkcích v záv. výboru.
V nynějším stadiu sporu neshledal proto soud příčiny otázkou tou se zabývati.

Citace:

č. 3808. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 203-205.