Č. 769.

Administrativní řízení (Slovensko): Podmínky pro povolení obnovy řízení dle § 10 zák. čl. XX. z r. 1901.
(Nález ze dne 16. března 1921 č. 3060.)
Věc: Karel a Klára T. v Děvíně (adv. Dr. Bendiener a Dr. J. Nebesář z Prahy) proti ministerstvu zemědělství (expozituře pro Slovensko — za stranu zúčastněnou Fr. S. adv. Dr. E. Friedmann z Prahy) o schválení kupní smlouvy o nemovitostech.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Útraty se nepřisuzují.
Důvody: Smlouvou ze dne 20. května 1918 ukoupili stěžovatelé od Fr. S. reality v obci Děvíně ležící ve výměře 11 kat. jiter 1081 čtv. sáhu s mrtvým inventářem za 80 000 K. Výměrem ze dne 28. května 1918 poznamenal okresní soud v Bratislavě jako soud knihovní pořadí pro žádost za vklad práva vlastnického z této smlouvy, postoupiv ji zároveň po rozumu ministerského nařízení čís. 4000-17 M. E., 170.385-17 a 170.739-17 F. M. bratislavskému správnímu výboru (hospodářskému podvýboru) za účelem schválení. Po provedeném šetření, při němž bylo zjištěno, že kupci dosud se nezabývali polním hospodářstvím a že mají v místě od roku 1916 nemovitosti ve výměře celkem 12 jiter 1114 čtv. sáhů, odepřel župní správní výbor v Bratislavě dne 12. září 1918 pod č. 1103 schválení smlouvy po rozumu § 5 nař. min. 44.621-17 F. M. V odvolání k ministru zemědělství podaném namítali stěžovatelé, že mají pouze 7 až 8 jiter pozemků, že tedy nelze mluviti o hromadění nemovitého majetku, že vystavěli lázeňskou a průmyslovou budovu, což slouží veřejným zájmům.
Přípisem ze dne 30. prosince 1918 č. 190 940 vrátilo budapešťské ministerstvo spisy správnímu výboru župnímu s tím, aby je odstoupil okresnímu soudu jako knihovnímu úřadu s poukazem na ustanovení 3. odst. § 1 nař. čís. 5299/18 M. E.
Když pak prodávající Fr. S. zakročil o konečné vyřízení této věci a to zrušením oné smlouvy, vydal župní podvýbor pro obrat nemovitostí dne 23. dubna 1919 pod čís. 2/19 rozhodnutí, oběma stranám doručené, jímž odepřel schváliti onu smlouvu dle bodu a) a b) § 6 nař. ministra plnomocníka čís. 11/19.
Rozhodnutím ze dne 4. června 1919 č. 33/20 nevyhověl žalovaný úřad odvolání stěžovatelů, uznav správnost důvodů úřadu I. instance.
Rozhodnutí toto doručeno bylo stěžovatelům dne 11. června 1919. V žádosti za přezkoumání dne 13. září 1919 k ministru plnomocníku podané uváděli stěžovatelé, že se dozvěděli, že prodávající S. je u úřadů křivě obvinil a bezdůvodně pomluvil, přivodiv tím rozhodnutí jim nepříznivé. Žádají proto za přezkoumání výroků ve věci již vydaných a za schválení oné kupní smlouvy.
Žalovaný úřad postoupil spisy župnímu podvýboru k podání dobrozdání, tento úřad pak vycházeje ze stanoviska, že obnova řízení o schválení smlouvy té by předpokládala, že strany na smlouvě dosud trvají, vyzval je k vyjádření. Když pak prodavač vyslovil se ve směru tom záporně,rozhodl užší výbor župní dne 7. dubna 1920 pod č. 453/V., že smlouvy oné neschvaluje.
Stížnost do rozhodnutí toho stěžovateli podanou, zamítl užší župní výbor dne 12. května 1920 pod č. 1529/V/XX, jako opožděnou dle odst. 4, § 7 nař. ministra plnomocníka.
Ve stížnosti dovozovali stěžovatelé, že podali svůj rekurs včas. Žalovaný úřad vyřídil stížnost naříkaným rozhodnutím v ten rozum, že důvody v revisní žádosti stěžovatelů uvedené jsou povahy soukromoprávní,, pro dřívější rozhodnutí v této věci již vydané bezvýznamná. Proto nevyhovuje se žádosti stěžovatelů za schválení oné smlouvy, a usnesení užšího výboru župního ze dne 23. dubna 1919 č. 2/19 a rozhodnutí ministra plnomocníka ponechávají se v platnosti.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Jak z vylíčeného děje patrno, lze celou právní záležitost, o niž se jedná, rozděliti na tři určitá období. První, zahájené podáním žádosti o schválení smlouvy, uzavřeno bylo rozhodnutím uherského min. zemědělství ze dne 30. prosince 1918, které však vydáno bylo v době po 28. října 1918, tedy v době, kdy následkem státního převratu maďarským úřadům nedostávalo se již kompetence k jakýmkoli aktům na území slovenském, nemohlo nabýti pro území to platnosti a účinnosti, nutno tedy hleděti k němu tak, jako by se vůbec nebylo stalo a zůstala tudíž věc koncem tohoto prvního období ve stadiu rekursním, jehož konečné uspořádání náleželo již úřadům republiky československé. To stalo se v období druhém, sahajícím až k výroku ministra plnomocníka ze dne 4. června 1919, obsahujícímu meritorní řešení této právní záležitosti.
Stěžovatelé proti tomuto výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí župního podvýboru ze dne 23. dubna 1919, odpírající schválení kupní smlouvy, o kterou jde, dalšího právního prostředku nepoužili, zejména nepodali stížnosti k nejv. správnímu soudu Ve lhůtě 60denní ode dne doručení. Nutno proto s výrokem tím počítati jako s pravoplatným aktem úředním, jehož přezkoumání ať po stránce formální, ať po stránce meritorní jest vyloučeno.
Nejbližším procesním úkonem stěžovatelů ohledně tohoto výroku jim dne 11. června 1919 doručeného byla jejich žádost o přezkoumání ze dne 13. září 1919, kteroužto žádostí zahájeno bylo období třetí. Žádost tu však nelze nikterak: považovati za revisi po rozumu § 3 zák. čl. XX z r. 1901, ježto ani nesměřuje k přezkoumání výroku II. instance příslušným ministrem, domáhajíc se přezkoumání výroku ministerstvem samým jako nejvyšší instancí vyneseného, ani nebyla podána ve lhůtě § 6 cit. zák. stanovené, nýbrž lze ono podání pokládati pouze za žádost o obnovu po rozumu § 10 téhož zákona. Obnova taková jest však dle zákona přípustná jen za podmínky, že strana po pravoplatném rozhodnutí hlavní věci zví o takových rozhodných důkazech na meritum sporu se vztahujících, kterých v hlavním řízení beze své viny nemohla použíti.
Ale pak je bezdůvodnou výtka stížnosti, že úřady vyřizujíce jen tuto žádost za obnovu nezabývaly se meritorním přezkoumáním oněch výroků předchozích, schválení smlouvy odpírajících, které již nabyly právní moci a jsou všecky vývody stěžovatelů ve směru tom jak po skutkové tak po právní stránce nerozhodnými.
Za daného stavu věci náleželo žalovanému úřadu, podle § 10 cit. zák. k rozhodnutí o povolení obnovy jedině příslušnému, toliko zkoumati, zda a pokud jsou tu podmínky zákonem v uvedeném § 10 pro případ ten stanovené.
Žalovaný úřad nevyřídil žádost tuto meritorně, jak za to mají stěžovatelé, již výměrem ze dne 6. února 1920 č. 541. Ve výměru tomto nelze přes neurčitou a nedosti přesnou formulaci jeho spatřovati nic více než vyzvání na úřad podřízený, by se vyjádřil o žádosti za obnovu a instruovaný spis předložil ministerstvu, které samo o obnově mohlo rozhodnouti. Župní správní komise vyhovujíc tomuto vyzvání podala své dobré zdání o této prosbě dne 7. dubna 1920 č. 453, o čemž i strana stěžující byla vyrozuměna.
K tomuto vyjádření předložili stěžovatelé své prohlášení, které arciť nesprávně označili jako rekurs. Prohlášení ono bylo dodáno žalovanému úřadu, kterýž obsah jeho uvážil, vyřizuje meritorně žádost za obnovu.
Žalovaný úřad vysloviv pak, že výrok ministra plnomocníka ze dne 4. června 1919 potvrzující rozhodnutí župního podvýboru ze dne 23. dubna 1919 ponechává v platnosti, nevyslovil tím nic jiného, než zamítnutí oné žádosti za obnovu. Neboť byť i tato stylisace nebyla právě nejvhodněji volena, je beze vší pochybnosti smysl její patrným z odůvodnění opírajícího se o to, že důvody v oné žádosti stěžovatelů uvedené jsou povahy soukromoprávní a pro rozhodnutí v této věci již učiněné bezvýznamné. při čemž ovšem výrazu »soukromoprávní« nebylo užito ve smyslu »o soukromé právo se opírající«, nýbrž pouze »soukromé«, t. j. nemající pro úřad té průvodní moci a toho významu, aby mohl je položiti za základ pro povolení obnovy a přistoupiti k novému řešení věci pravoplatně již rozhodnuté.
Nejvyšší správní soud může vzhledem k uvedeným již mezím své kogniční činnosti toliko zkoumati, zda tomuto výroku odmítajícímu povolení obnovy nelze vytknouti vadnout nebo nezákonnost.
Svou žádost za obnovu opřeli stěžovatelé pouze o to, že předchozí zamítavá rozhodnutí úřadů vyvolána byla působností Fr. S—a, který prý nepravdivými, smýšlenými žalobami a pomluvami oklamal úřady ohledně osob stěžovatelů a přivodil rozhodnutí těmto nepříznivá. Mimo to předložili stěžovatelé prohlášení bývalého obecního notáře v Děvíně ze dne 16. července 1920 na důkaz, že S. veden byl při tom pohnutkami zištnými, chtěje docíliti od jiných koupěchtivých vyšší ceny.
Ze spisů správních je však patrno, že zamítavý výrok úřadů opíral se o úřední šetření uvedené ve zprávě obecního představenstva obce Děvína, nikoli o domnělá křivá obvinění a pomluvy S—ovy, jehož první podání, pokud se vztahuje na osoby stěžovatelů, pochází teprve z konce března 1920, tedy z doby, kdy rozhodnutí, proti nimž za obnovu žádáno, již dávno nabyla právní moci, ba z doby pozdější, než podána byla žádost stěžovatelů za obnovu. Nebylo tudíž v žádosti za obnovu uvedeno ani jediné faktum a ani jediný průvod, který — pro věc samu rozhodný — by byl již v době rozhodnutí, proti němuž obnova má býti povolena, existoval, a jehož stranou bez její viny již v tehdejším řízení použito býti nemohlo.
Neshledal-li žalovaný úřad za tohoto stavu věci v okolnostech v podání ze dne 13. září 1919 uvedených o onom domnělém oklamání úřadů S—em, respektive v prohlášení bývalého obecního notáře v Děvíně ze dne 16. července 1920 o zištných motivech S—ových oněch podmínek, jichž splnění zákon po rozumu § 10 zák. čl. XX. z r. 1901 žádá, má-li obnova býti povolena, nelze v tom tedy shledávati, že by náležitě nebýt hleděl ke všem okolnostem uplatněným, ani, že by nebyl zhodnotil správně jejich významu pro účel, za nímž bylo jich procesně použito.
Potom však stížnost, pokud směřuje proti nepovolení obnovy té — a pouze touto otázkou, jak svrchu již uvedeno, může se nejvyšší správní soud zabývati — jest bezdůvodnou, pročež slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 769. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 348-351.