NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 655.

Zabírání bytů: I. Zabrání může býti vysloveno — nehledíc k výjimkám § 9 zák. byt. — za podmínek zákonných bez ohledu na určení místností neb budovy samé. — II. Okolnost, že byt nebo část jeho jest zařízena k obývání, nenahrazuje skutečné obývání její po rozumu § 8 č. 1 zák. byt. — III. Nebyla-li tím právní posice strany procesuálně zhoršena, není opomenutí protokolárního jednání s ní dle § 11 zák. o zabír. bytů podstatnou vadou řízení.
(Nález ze dne 7. ledna 1921 č. 13252/20.)
Věc: Kuratorium nadace N. L. v B. proti okresní správě politické v Boskovicích o zabrání bytu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Testamentem ze dne 7. srpna 1879 a dovětkem ze dne 18. dubna 1881 určil zemřelý N. L. v B. první patro domu č. 9 a 8 v B. za chorobinec pro tři 60 let staré, zachovalé židovské obyvatele mužského pohlaví, kterým se tam má poskytovati až do jejich smrti strava, byt a péče, a za sirotčinec pro 2 židovské sirotky, kteří tam mají býti opatřeni až do 14. roku věku svého. Zůstavitel označil místnosti, ve kterých by mohli býti
umístěni starci a sirotci, a nařídil, aby místnosti ty byly zařízeny nábytkem a aby pro chovance bylo opatřeno šatstvo.
Vládní komisař města B. zabral podle zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. v tomto nadačním domě 2 světnice a kuchyň.
Odvolání zamítla okresní politická správa s tím omezením, že dosáhne-li počet chovanců v ústavě vydržovaných takové výše, že nadace nebude moci zabraných bytů postrádati, je bytová komise povinna potřebné místnosti ihned uvolniti, by ustanovení nadačního listu mohlo býti plně vyhověno ... O stížnosti uvážil nejvyšší správní soud takto:
Námitka, že místnosti věnované nadačnímu účelu nelze zabírati podle zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n., není odůvodněna. Zmíněný zákon připouští v §u 8 zabrání nejen obytných místností, nýbrž všech místností, nespadají-li pod výjimku §u 9. Že by zabrané místnosti, o něž jde, vyloučeny byly ze zabrání z některého z důvodů v §u 9 uvedených, stížnost ani netvrdí.
Nehledí-li se pak k těmto výjimkám, mohou dle zákona ze dne 30. října 1919 zabrány býti místnosti bez rozdílu jejich účelu, zejména mohou zabrány býti byty bez ohledu na jejich určení a na celkové určení budovy, v níž se dotyčné místnosti nalézají. Okolnost tudíž, že zabrané místnosti jsou věnovány nadačním účelům, zabrání jejich nevylučuje.
Vzhledem k tomu není tu ani vytýkané vady řízení, již vidí stížnost v tom, že nebyl proveden důkaz, jejž nabídlo stěžující si kuratorium ve svém odporu o tom, že nejen zabrané místnosti, nýbrž i celý dům č. 8 a 9 je věnován nadačním účelům. Důkaz tento byl by při uvedeném právním stanovisku irelevantní, nehledě ani k tomu, že provedení jeho bylo zbytečným proto, že žalovaný úřad nijakou pochybnost o správnosti tvrzení kuratoria neprojevil.
Stížnost dále namítá, že zabrání nelze subsumovati pod případy uvedené v § 8 cit. zák. a že též naříkané rozhodnutí neobsahuje žádných důvodů. Žalovaný úřad potvrdil nález první stolice o zabrání s obmezením, »že dosáhne-li počet svěřenců v ústavě vydržovaných takové výše, že nadace nebude moci zabrané byty postrádati, jest bytová komise povinna, potřebné místnosti ihned uvolniti, by ustanovením nadačního listu mohlo býti plně vyhověno«. Z toho jde zcela nepochybně na jevo, že žalovaný úřad potvrdil zabrání proto, že se obytných místností nadačních nepoužívá a že jsou neobývány. Opak toho netvrdilo kuratorium ani ve svém odporu ani ve stížnosti. Že konečně tento stav trvá déle než 3 měsíce, jest rovněž nesporné.
Z toho následuje, že dány jsou tu podmínky pro zabrání dle ustanovení § 8 čís. 1. cit. zák. a že naříkané rozhodnutí, byť i ustanovení toto výslovně necitovalo, přec takovým způsobem dalo na jevo, že se oň opírá, aby se kuratorium proti použití jeho mohlo bránit.
Odvolává-li se stížnost na to, že nebylo vyhověno návrhu Kuratoria v jeho odporu stran provedení důkazu o tom, že zabrané místnosti nejsou ani volny ani prázdny, nýbrž že v době zabrání byly opatřeny nábytkem a důsledkem toho tvrdí nedostatečnost řízení, poukázati jest k tomu, že dle § 8 čís. 1 záleží pouze na faktu neobývání, t. j. skutečném nepoužívání k účelům bytovým a nikoli na tom, zda zabíraný byt resp. jeho části jsou k obývání zařízeny čili nic. Proto ani v tomto směru tu není vytýkané vady řízení.
Zbývá ještě námitka, že řízení jest proto kusé, poněvadž nebylo jednáno dle předpisu § 11 leg. cit. protokolárně. Jest zajisté pravda, že opomenutím jednání se stranou a sepsání zápisu porušena byla předepsaná forma řízení, leč nejvyšší správní soud neshledal v tomto případě vadu tu podstatnou. Účelem cit. předpisu jest, aby bylo zjištěno, jsou-li tu podmínky pro zabrání a aby byl označen předmět zabrání a to za účasti strany, by tato věděla, oč při zabrání jde, a mohla proti tomu své stanovisko uplatnit. Jak odpor svědčí, nebylo kuratorium v tomto svém právu nijak zkráceno; ono vědělo, které místnosti se zabírají a uplatňovalo již v řízení administrativním svoje stanovisko v tom směru, že zabrání není ve shodě se zákonem. Jeho právní situace nebyla tedy zmíněným opomenutím procesuálně nijak zhoršena a vada není proto podstatnou.
Z těchto důvodů bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 655. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 84-86.