Listiny.

I. Pojem.
Listinou (instrumentum) v širším slova smyslu zoveme ve sporném právu každou věc přezvědnou, která lidskou prací jsouc zřízena a upravena, má zachovávati jisté události v paměti (mezníky, vrubovky, modely, vzorky zboží, též desky, pomníky atd.).
Listinou v užším smyslu (documentum) slove písemné potvrzení nějaké události na psací látce zřízené nebo písemné znázornění prohlášené vůle.
II. Druhy.
Listiny písemné dělíme na
1. listiny veřejné (instrumentum publicum), t. j. listiny, které zřízeny jsou osobou úřední vzatou z pravidla v přísahu, povolanou zvláště ku zřizování listin, ve věcech úředních a konečně způsobem v zákoně zvláště předepsaným.
Veřejnými listinami jsou: listiny zřízené veřejným úřadem (státním, zemským, okresním a obecním, § 112 s. ř.) o věcech úředních (srovn. též § 7 kn. z.); listiny notářské (srovn. not. řád z 25. července 1871 č. 75 ř. z.) a to: notářský spis, notářský protokol a notářské osvědčení; matriky o zrození, sňatku a úmrtí vedené zákonem povolanými orgány (§ 112 f) s. ř.); listiny veřejné v cizině zřízené, které jsou způsobem zákonem předepsaným ověřeny (§ 112 c) s. ř.), tak na př. výtahy z matrik v Německu vyhotovené a pečetí kostelní opatřené nutno ověřiti civilním soudem obvodu místa zřízení; listiny soukromé, ověřené některým soudem německým, nevyhledávají dalšího ověření; dále denníky obchodních dohodců (§ 112 lit. e) s. ř. změněn čl. 75 a 77 obch. z.); potvrzení o míře a váze zboží neb o stupních lihovin veřejnými úřady pro měření a vážení vydané (zák. ze dne 19. června 1866 č. 85 ř. z.); kursovní lístky burs (§§ 8 a 9 zák. z 1. dubna 1875 č. 67 ř. z.); listiny některými úvěrními ústavy vydané (zástavní listy haličsko-stavovského ústavu úvěrního, knihy rakousko-uherské banky a výtahy z nich a j.).
Listiny veřejné musí obsahovati udání místa i času zřízení, a musí podpisem úředníka k tomu povolaného (dv. d. z 19. dubna 1799 č. 466), jakož i úřední pečetí opatřeny býti. Zvláštní předpisy toho vyhledávají, Listiny.
aby úředník listinu zřizující přibral ještě jiného úředníka (§ 589 o. o. z., § 70 not. ř.), nebo přivolal přísežného zapisovatele (§ 188 soud. instr.) nebo svědky (§ 589 o. o. z., § 56 not. ř.), neb aby vyhotovení dálo se slavnostně (§ 68 not. ř.).
2. Listiny soukromé (instr. privatum). Kdežto veřejné listiny musí se zřizovati v řeči úřední a písemně, mohou se listiny soukromé v každé řeči a jakýmkoli písmem vyhotoviti (však dle dv. d. z 22. října 1814 č. 1106 jsou listiny psané písmem hebrejským a židovským neplatny). Jakožto podstatnou náležitost listin soukromých vyhledává rakouské zákonodárství jenom podpis a to u listin soukromých právního jednání se týkajících žádá se podpis k perfekci tohoto jednání (§ 884 o. o. z.), u listin průvodních ku průvodní moci (§ 114 s. ř.). Podpis jest hotov, napíše-li se příjmení. Neumí-li zřizovatel psáti, stačí připojení znamení ruky a přivolání dvou svědků, z nichž jeden podepíše jméno zřizovatelovo (§ 116 s. ř.), ač-li se ovšem nežádá veřejného ověření znamení ruky (čl. 94 sm. ř.). Podpis písmem hebrejským nebo židovským považuje se za znamení ruky (dv. d. z 19. února 1846 č. 938). Podpis předsevzatý osobou třetí ku příkazu zřizovatelovu nahražuje podpis tohoto (§ 37 sm. ř.). Přitištění razítka nepokládá se za podpis.
Z jiného hlediska možno rozvrhnouti listiny na prvopisy (originály), které mohou býti i několikráte zřízeny (duplikáty, triplikáty; § 66 sm. ř. a § 239 soud. instr.) a opisy (kopie). Něco jiného je překlad listiny jiným zemským nebo cizím jazykem pořízený. Opisy jakož i překlady jsou buďto úřední nebo prosté, dle toho, je-li srovnalost jich s originálem stvrzena úředníkem zvláště k tomu povolaným (§ 283, 284 pat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z., § 77 not. ř., § 211 soud. instr.).
Dle obsahu lze rozeznávati listiny disposiční, doznávací a opětovací. K disposičním patří hlavně: rodinné stanovy, závěť, kodicil, fideikomisní listina zřizovací (§ 122 pat. z. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z.), návrhy (offerty) a přijetí nabídek, smlouva, směnka, kupecké poukázky a j.; k doznávacím: listy o přijetí zástavy ruční, dlužní úpisy, listy depositní, kvitance, uznaný účet (dv. d. z 12. prosince 1785 č. 502), přísežné seznání majetnosti (§ 114 pat. z 9. srpna 1854 č. 208 ř. z.), inventář a bilance kupce (§ 29 obch. z., § 96 a 195 konk. ř.); osvědčovacím na př.: lékařské vysvědčení, kniha obchodníka nebo řemeslníka a j. (§ 121 s. ř.).
III. Průvodní moc.
1. Listiny veřejné tvoří úplný důkaz o okolnostech jimi dosvědčených proti každému a pro vždy (§ 111 s. ř.). Jedinou výjimku činí denník ochodních dohodců; tu může soudce dle svého uvážení přikládati mu buď úplný důkaz (viz čl. Důkaz, str. 396), neb jen důkaz nadpoloviční, který třeba doplniti přísahou dohodcovou nebo jinakým způsobem, nebo dokonce jen za důkaz méně než poloviční (čl. 77 a 78 obch. z.).
2. Listiny soukromé tvoří z pravidla též úplný důkaz, však různým objemem, a to:
a) Soukromá listina doznávací svědčí proti zřizovateli ve prospěch toho, komu byla zřízena (§ 113 s. ř.; § 665 o. o. z. (Littera scripta probat contra seribentem).
Ve příčině všeobecných formálních náležitostí listin doznávacích sluší dodati: Kupci podepisují svoji firmu (§ 15 obch. z.). Nákladní list Listiny.
dle čl. 392 obch. z. nevyhledává podpisu a svědčí nejen proti vydateli, nýbrž i proti povozníku a destinatáři; proti poslednímu však teprve tehdy, když jej byl přijal. Perfekce smlouvy dopravní nastane přitištěním razítka expediční stanice odesílací na nákladním listě železničním (§ 47 a 49 železn. dopr. řádu).
Soukromé listiny doznávací musí dle § 114 s. ř. buďto zřizovatelem vlastnoručně býti psány a podepsány, anebo musí obsahovati vedle podpisu zřizovatelova podpisy dvou svědkův (depositní listy o t. zv. depositum irregulare, listiny o zápůjčce a j.) Pro listiny rukojemské stačí podpis rukojmího (roz. nejv. s. sb »Gl.-U.« č. 11374). [Cansteinova Učebnice str. 513 I. dílu.]
§ 52 sb. zříz. (§ 55 čes. ob. zříz.) stanoví ve příčině listin doznávacích obcemi zřízených: »Listiny, jimiž se mají založiti závazky oproti osobám třetím, musí býti podepsány obecním představeným a jedním obecním radním. Týká-li se listina právního jednání, k jehož uzavření potřebí jest svolení výboru (obecní rady) nebo vyššího schválení, musí kromě toho býti svolení neb schválení v listině za spolupodpisu dvou členů výboru (obecní rady) zřetelně vyznačeno.«
Z listin doznávacích nejčastěji se vyskytují dlužní úpisy, jimiž zřizovatel seznává, že jest určité osobě z určitého právního titulu, zvláště na základě dříve učiněné smlouvy o zápůjčce (§ 1001 o. o. z.) zavázán k majetkoprávnímu plnění. Jinou zhusta se naskytující listinou doznávací jest kvitance (§ 1426 o. o. z.). Ku průvodní moci kvitance stačí pouze podpis (viz čl. Kvitance).
Notářského aktu vyhledává se: ku platnosti potvrzení věna, aťsi potvrzuje věno manžel své manželce nebo třetím osobám; ku platnosti smluv mezi manžely (smlouvy trhové, směnné, darovací, smlouvy o zápůjčce a j.); dále při listinách doznávacích, které mají býti zřízeny slepci nebo hluchoněmými písma neznalými a němými, jižto neumějí psáti (§ 1 zák. ze dne 25. července 1871 č. 76 ř. z.). Ve příčině potvrzení věna dlužno připomenouti: V konkursu manžela činí stvrzení jeho, že věno obdržel, třebas ve formě notářského aktu, ve prospěch manželky naproti konkursní podstatě jen tehdy důkaz, když sepsán byl nejméně rok před vyhlášením konkursu aneb bylo-li věno později (během posledního roku) zřízeno, hned po jeho odevzdání. Datum ovšem musí býti prokázáno notářským aktem (§ 49 a 50 konk. ř.).
b) Listiny disposiční činí pro každého a proti každému plný, proti důkazem nevyvratitelný důkaz, ježto soud nabývá tu bezprostředním pozorováním jistoty a pravdě. Je-li dle zákona ku platnosti právního jednání nutná forma listinná, neplatí ústní úmluvy, které vedle listiny byly učiněny, již z toho důvodu, že jim schází zákonem předepsaná forma. Byla-li forma listinná umluvena, platí zásada § 887 o. o. z.: »Jestliže byla o smlouvě zřízena listina, nebudiž brán na úmluvy ústní, které zároveň státi se měly, však s listinou nesouhlasí, nebo nové dodatky obsahují, žádný zřetel.« (Výjimka platí při tak zv. obchodech lhůtních dle zák. ze dne 27. dubna 1896 č. 70 ř. z. (§ 8), jenž stanoví opak.) Důvod závazkový (causa) budiž v listině doložen (nař. min. spr. ze dne 7. listopadu 1855 č. 9671). Při odevzdání cenných papírů (zvl. směnek) činí se vždy ústní nebo písemní smlouva o causa traditionis. T. zv. cautio indiscreta nepostačí Listiny.
k důkazu závazku (§ 3, 12 a 104 s. ř.), ježto neobsahuje důvod obligační. Podobně má se to s listinou, která na obsah jiné listiny poukazuje; nemusíť poukazující (§ 582 o. o. z.) prokázati obsah jiné listiny, na nějž tato poukazuje a musí se tudíž listina, k níž se poukazuje nebo obsah její jinak dolíčiti. (Referens sine relato nil probat.)
Vznikne-li spor o tom, je-li listina o oboustranné smlouvě zřízená listinou disposiční nebo průvodní, platí ku škodě zřizovatele, který použil nejasného výrazu (§ 915 o. o. z.) domněnka pro prvý druh listin. Též listiny o jednostranných smlouvách a jednostranných jednáních (darovací slib, směnka, poukázky) buďtež v pochybnosti považovány za listiny disposiční (§ 914 o. o. z.). Kdo tvrdí, že listina měla pouze k důkazu sloužiti, tomu náleží zpravidla důkaz o tom, zvláště běží-li o takové smlouvy, které jako na př. smlouvy o předměty knihovní nebo smlouvy pojišťovací obyčejně ústně se uzavírají.
c) Listiny osvědčovací (protokoly) obsahující soukromá svědectví činí neúplný důkaz. Dle § 192 s. ř. má odpůrce připustiti taková svědectví, při čemž se vyhledává srovnalé vůle aspoň dvou bezvadných svědků. Mimosoudní (nepřísežná) soukromá osvědčení nepožívají žádné moci průvodní. Možno je na nejvýše vzíti v úvahu jakožto prostředky osvědčovací, na př. lékařská vysvědčení, kupecké dopisy a j. Jedná-li se o omluvu zmeškaného stání, uvažuje průvodní moc lékařského vysvědčení soudce dle svého volného uvážení.
d) Jednoduché písemné listiny nemají vůbec průvodní moci a skýtají nanejvýše důvodné domněnky. Toliko řádně vedeným knihám obchodníků a řemeslníků (čl. 34 obch. z., §§ 19 a násl. uvoz. zák. k obch. z., § 22 zák. o výrobních a hospodářských společenstvech, min. nař. ze dne 30. května 1860 č. 123 ř. z.) přísluší neúplná průvodní moc. Průvodnost knih obchodních může posouditi soudce dle volného uvážení. Pravidelně činí tyto více než poloviční důkaz. (Viz čl. Knihy obchodní.)
Knihám obchodníků rovnají se knihy ústavů provozujících pod dozorem státním úvěrní obchody, pokud jde o důkaz pohledávek z obchodů těch vzniklých proti komukoli (nař. z 28. října 1865 č. 110 ř. z.), tedy bez časového obmezení, byť to i obchody v technickém slova smyslu nebyly. Některým ústavům úvěrním poskytnuty jsou dalekosáhlé výhody. Činíť knihy všeob. rak. ústavu pro úvěr pozemkový (min. nař. z 1. června 1864 č. 49, čl. stanov 85), hypoteční banky království Českého (min. nař. z 26. prosince 1864 č. 99, stanov čl. § 39) (viz čl. Banky) a t. d. a výtahy z nich o výši pohledávky úplný důkaz. Knihy rakousko-uherské banky a výtahy z nich firmou banky opatřené požívají průvodní moci veřejných listin (čl. 96 zák. z 27. června 1878 č. 66 ř. z. a z 21. května 1887 č. 51 ř. z.). Všem listinám vydaným úvěrním ústavem pro obchod a průmysl (§ 63 min. nař. ze 6 listopadu 1855 č. 186) přísluší průvodnost veřejných listin.
Vede-li se kniha řemeslníkova s předepsanými náležitostmi, činí vždy jenom důkaz nadpoloviční o odvedených pracích (§ 121 s. ř.) a to pouze po jeden rok a 6 neděl. Doba tato běží od dodání díla na zakázku objednaného. Možno jest však, aby si řemeslník t. zv. certiorací, t. j. soudním potvrzením řádného vedení knih, pojistil průvodní moc svých knih pro budoucnost, zvláště pro budoucí spor. Pojištění to děje se předložením Listiny.
celoročního výtahu z knihy řemeslnické objednateli, jež buď uzná účet čili nic. Ve případě druhém lze v 6 nedělích vznésti na zákazníka žalobu (§§ 120 a 121 s. ř.).
Co se týče materiálu, na němž nebo jímž jest listina zhotovena (psána, tištěna), jest lhostejná kvalita jeho (dv. d. ze dne 15. ledna 1787 č. 622). Záleží-li listina z několika archů, mají tyto dle § 115 s. ř., § 48 not. ř. a § 27 knih. z. býti nití sešity, oba konce její pečetním voskem upevněny a razítkem zřizovatelovým opatřeny. Ostatek lze také jinak zajistiti pravost jednotlivých archů číslováním a podepsáním každého archu (roz. nejv. s. sb. »G1.-U.« č. 9523).
Pokud se ku platnosti listiny vyhledává spolupodpisu svědků, musí býti tito t. zv. svědky klassickými (úplně bezvadnými) a dále musí jim zřizovatel oznámiti, že listina je ve shodě s jeho vůlí (čl. 117 s. ř., § 886 o. o. z., dv. d. ze dne 23. července 1789 č. 1038 a), res. ze dne 14. června 1784 č. 306 w) a j.).
O zevnějších formálnostech listiny rozhoduje místo a čas zřízení (dv. d. z 22. července 1812 č. 997 lit. b).
IV. Pravost a bezvadnost listin.
A) Pravou jest listina, pochází-li od toho, kdo dle obsahu jejího nebo dle připojeného podpisu jest jejím zřizovatelem.
1. Soukromá listina jest tenkráte pravou, je-li zřizovatelem samým nebo s jeho vůlí třetím psána a podepsána (§ 37 struč. říz.). Zde může býti jak tekst tak i podpis, nebo obé pravým nebo nepravým. Pravidelně záleží na pravosti podpisu, však může dostačovati k průvodům i listina bez podpisu, pokud se nežádá ku perfekci písemného právního jednání nebo k průvodní moci listiny podpisu. Odpůrce dokazovatelův nechť se výslovně vyjádří o pravosti nebo nepravosti listiny: buďto ať ji agnoskuje nebo diffituje, t. j. pravost připustí nebo popře; v říz. stručném a bagatelním vyzviž ho zvláště k tomu soudce (§ 25 struč. říz., § 37 říz. ve v. nер.). Dozná-li se pravost podpisu listiny soukromé, musí zřizovatel, tvrdí-li nepravost obsahu listiny dokázati tuto nepravost, ježto doložení podpisu jeví se doznáním pravdivosti předcházejícího kontextu listiny. (Subscribens consentire subscriptis videtur.) Béře-li se toliko pravost podpisu soukromé listiny v odpor, musí dokazovatel dovoditi jeho pravost, ač je-li podpis ku perfekci právního jednání nebo ku průvodnosti listiny nutný. Popírá-li odpůrce pravost celé soukromé listiny, musí dokazovatel jak pravost písma tak i podpisu dokázati, pokud ovšem (jak tomu jest při směnce, indossamentu) již pouhý podpis závazek nezakládá. Jinak tomu jest při listině legalisované; tu odpůrce musí provésti protidůkaz, tvrdí-li neplatnost.
2. Veřejná listina jest tenkráte pravou, je-li příslušným veřejným orgánem u vykonávání úřední činnosti vyhotovena. Pravost veřejných listin, které formou i obsahem jeví se veřejnými listinami a v tuzemsku jsou vyhotoveny, nebo jakožto cizozemské veřejné listiny opatřeny jsou předepsanou legalisací, zákonem se předpokládá, a na odpůrci jest, aby důkaz nepravosti provedl (§ 133 s. ř., § 37 struč. říz.).
Důkaz pravosti soukromých listin lze vésti:
a) svědky, kteří byli přítomni zřízení (podpisu) listiny. Naproti tomu nelze to dovoditi svědky, kteří sice písmo i podpis zřizovatelův znají, kteří však zřízení listiny přítomni nebyli. Listiny.
b) Důkazem mimosoudního doznání, zřizovatelem o pravosti listiny učiněného.
c) Srovnáváním písma u soudu, k čemuž tento též soudní znalce (ku konsultaci) přibrati může (§ 135 s. ř.). Dokazovatel předložiž k tomu konci listiny, které nepopiratelně pravými jsou, anebo, nalézají-li se tyto v soudním schování, žádejž, aby si je soud opatřil (dv. d. z 2. prosince 1825 č. 2150). V řízení bagatelním (§ 51) může soudce domnělému zřizovateli naříditi, aby napsal určitá slova (nejlépe diktovaný obsah listiny).
Nezdaří-li se důkaz srovnáním písma, budiž připuštěn i jiný nabídnutý důkaz (po případě i přísaha stran (roz. nejv. s. sb. »G1.-U.« č. 9185).
d) Přísaha rozhodovací (§ 133 a násl. s. ř.), která v tom případě, běží-li o podpis zemřelé osoby, uložena může býti dle dv. d. ze dne 26. dubna 1842 č. 610 (§§ 37 a 36 struč. říz.), jakožto přísaha nevratitelná, nebyl-li deferent (strana přísahu ukládající) zřízení listiny přítomen. Delát (strana, jíž přísaha uložena) přísahejž zpravidla, že dle vědění a upamatování se (předložená) listina jest nepravou (§ 206 s. ř.). V řízení stručném má delát, není-li sám domnělým zřizovatelem (nýbrž jeho právním nástupcem nebo zástupcem, zvláště též kurator nepřítomného), přísahati, že listinu dle svého nejlepšího vědění za nepravou pokládá (§ 37 struč. říz.).
e) Přísahou diffessionální, jež v Rakousku byla teprve zavedena § 37 struč. pat. a jenom ve sporech stručných je přípustná. Tato přísaha může jenom domnělým zřizovatelem složena a tudíž jen jemu — vždy nevratitelně — uložena býti a to v ten smysl, že listina ani jím ani s jeho svolením osobou třetí není psána a podepsána. Tuto přísahu nelze nikdy (jako rozhodovací přísahu delátovu) s dodatkem vědění a upamatování vykonati a také nemůže ji důkaz zastoupení svědomí nahraditi.
V praksi často zove se přísaha rozhodovací o nepravosti listiny přísahou diffessionální.
Důkaz o nepravosti soukromých listin vésti lze všeobecně týmž způsobem jako o pravosti její, ovšem že je přirozeně vyloučena přísaha diffessionální. Též nemožno podati protidůkaz proti důkazu vedenému svědky o pravosti listiny přísahou rozhodovací.
Důkaz o nepravosti veřejných listin provede se z pravidla v řízení trestním. Mohl by však též veřejným vysvědčením příslušného úřadu, jenž listinu vydal, tento důkaz proveden býti. Přísaha stran jest v tomto případě vyloučena.
B) Neporušitelností listiny zoveme stav listiny v tom záležející, že veškeré jednotlivé části listiny jsou pravými a že jednotlivé části nebyly dodatečnými neoprávněnými změnami připojeny, odstraněny nebo změněny atd. Obsahuje-li totiž listina některé nepravé, t. j. od zřizovatele nepocházející, resp. bez jeho vůle přidané části (dodatky, změny, rasury, přetržení, vsunuté nepravé archy atd.) anebo přičinil-li zřizovatel dodatečně neoprávněným způsobem dodatky, nebo předsevzal-li škrtání, nazýváme takovou listinu porušenou (zfalšovanou). Jeví-li se listina již zevně — tudíž pouhým ohledáním — porušenou (vadnou), má dokazovatel prokázati, že části za nepravé prohlášené jsou pravými resp. že zřizovatel ku předsevzetí dodatečných změn byl oprávněn a to i tehdy, je-li listina veřejnou, lega- lisovanou a dle doznání pravou (srv. § 129, 115, 133 a násl. s. ř., dv. d. ze dne 20. června 1782 č. 57 lit. a). Pokud se však listina dle vnějších Listiny.
známek nejeví býti zfalšovanou, jest tudíž bezvadnou, a odpůrce dokazovatelův musí, připustí-li pravost listiny, tvrzené porušení listiny dokázati (§ 113, 115 s. ř.). Tvrdil-li dokazovatel sám porušení listiny dodatečnými neoprávněnými přídavky zřizovatelovými, musí toto své tvrzení prokázati. Toto přihází se často při směnkách, doznaly-li tyto dodatečných přídavků trassantem přičiněných (na př. domicilování) ku škodě majitele směnky. Pokud není listina porušena, jest potud průkazna, pokud porušená část dle povahy věci nezrušuje průvodní moc listiny úplně nebo částečně.
C) Bezvadnost listiny jest zevnější neporušenost její. Listiny, jež jeví se zevně zfalšovanými (ne však z toho důvodu, že by byly z části psány, z části tištěny nebo různým písmem psány) nebo zničenými (roztrženými), přeříznutými, nebo jež záležejí z nespojených archů, jichž pravost není na jisto postavena, jež tedy nesou vitia visibilia, jsou vadny. Přivede-li se vadnost listiny odpůrcem v čas (při stání rekogničním) ku platnosti, ač není-li dokázáno nebo odpůrcem doznáno, že patrné změny textu nebo zničení listiny nemá příčinu v pouhé náhodě nebo v neoprávněné vůli odpůrcově, jest tato vadná listina potud průvodna, pokud je neporušena a pokud neporušená část vůbec nepozbyla své důležitosti (§ 129 s. ř.).
V. Ediční povinnost (povinnost ku vydání listin).
Povinnost ediční záleží v tom, že jistá osoba jest zavázána vydati předměty a listiny, jichž se má ve sporu jako průvodních prostředků užiti. Tato povinnost není vždy veřejnoprávní, a zpravidla lze žádati vydání listin též z důvodů soukromoprávního (vlastnictví, spoluvlastnictví, držení, obligační právo a j.), jakož i v tom případě, byla-li listina za tím účelem zřízena, aby oběma stranám sloužila za společný průvodní prostředek. V tomto případě budiž žaloba směřující ku vydání listiny na soud vznesena; spor tento, který nestaví spor hlavní, budiž proveden samostatně. Veřejné úřady, jakož i veřejní úřadníci, zvláště notáři (§ 50 not. ř.) a obchodní dohodci (čl. 79. obch. z.) mají na požádání a zvláště k nařízení soudnímu sděliti se soudem akta, listiny a zvláště knihy. Kupce plného práva postihuje dle čl. 37. obch. z. veřejnoprávní povinnost k vydání obchodních knih jejich. Nevyhoví-li tito rozkazu edičnímu k návrhu odpůrcovu soudem vydanému, pokládá se obsah knih odpůrcem tvrzený následkem t. zv. poena confessi, jež stihá kupce pro neposlušnost, za pravý. Vydají-li se obchodní knihy, budiž do nich jen potud nahlédnuto, pokud dotýká se jich sporná okolnost a pokud soud má řádné jich vedení zkoumati (čl. 38 obch. z.). Viz čl. Knihy obchodní. Od edice dlužno rozeznávati t. zv. kommunikасi (sdělení) obchodních knih, při níž lze všem interessentům nahlédnouti v celý obsah knih těchto; za toto sdělení možno žádati pouze v záležitostech dědických, společenství statkův a rozdělení společnosti, jakož i v konkursu (čl. 40 obch. z.). V řízení ve věcech nepatrných stává dle §§ 37 a násl. a § 52 všeobecná veřejná povinnost ediční ve příčině všech listin a předmětů, jež se nacházejí v rukou stran.
VI. Dokazování listinami.
Důkaz listinami nezaujímá jako jiné důkazy, zvláštní samostatné průvodní stadium, nýbrž předsebeře se již ve stadiu projednacím, ježto po každém aktu projednacím, v němž se nabízí důkaz listinami, tudíž po žalobě, odpovědi, replice a t. d. může následovati předsevzetí důkazu listinami. Nebéře-li odpůrce dokazovatelův předloženou listinu (v opisu neb v originále) Listiny.
v odpor pro zevnější formu, není důkazu vůbec potřebí, ježto se v tom případě považuje předložený opis za bezvadný.
Řízení jest různé dle toho, má-li dokazovatel listinu v rukou, či žádá-li na odpůrci edici knih obchodních resp. na obchodním dohodci edici denníku; dlužno tudíž lišiti: rekognici a edici listin.
Nabídnul-li dokazovatel důkaz listinami, jež se u něho nalézají, může odpůrce za příčinou rekognice žádati, aby tento předložil originály, jichž opisy ku předešlému spisu přiloženy byly (§ 123 s. ř.). Tuto žádost lze podati soudně (dv. d. ze 16. května 1788 č. 829 lit. b) nebo mimosoudně, vždy však jenom v prvé polovici neprodlužitelné lhůty pro nejbližší spis určené (cit. dv. d. lit. a). Žádost za rekognici jest ostatek také tehdy přípustna a dokonce i nutnou, přivádí-li se ku platnosti vadnost listiny dokazovatelovy, byly-li předloženy buďto legalisovaný opis nebo výtahy z obchodní knihy se soudním osvědčením řádného jich vedení (§ 91 jur. nor.), ježto legalisace není důkazem jich bezvadnosti a ježto dv. d. ze dne 20. března 1794 č. 164 stanoví výslovně, že odpůrce probantův nemusí se spokojiti s osvědčením řádného vedení knih, nýbrž může žádati za rekognici. Nebyla-li žádost za rekognici odpůrcem v čas podána, nelze ku platnosti přivésti námitek proti zevnější formě (»proti zevnějším do očí bijícím vadám«), t. j. nemožno více namítati vadnost, nedostatek zákonité formy, nesrovnalost opisu s originálem a bezúčinnost listiny (dv. d. z 5. října 1792 č. 57).
Nepředloží-li dokazovatel ku mimosoudní žádosti original nebo prohlásí-li odpůrce již při mimosoudní rekognici tento za vadný, musí se ve 3 dnech po uplynutí řečené lhůty podati návrh na nařízení soudního stání rekogničního (§ 123, 125 dv. d. ze dne 16. května 1788 č. 829 lit. b). Nepředloží-li se při tomto stání originály, nastává ku návrhu odpůrcovu praekluse tohoto důkazu. Nedostaví-li se odpůrce dokazovatelův ku stání, buďtež originály k návrhu dokazovatelově pokládány za bezvadné a souhlasné s opisem (§ 126 s. ř.). Nedostaví-li se žádná strana, může později každá z nich žádati za ustanovení nového stání (§ 30 s. ř.).
Dostaví-li se obě strany ku stání a předložen-li originál, má se jednání obmeziti pouze na prohlášení odpůrcovo o bezvadnosti, a nikdy nemá se vztahovati na pravost listiny, která se projedná ve spisech (žalobě, odpovědi, replice a j.) čl. 129 dv. d. z 9. července 1792 b), ze dne 5. října 1792 č. 57, ze dne 13. ledna 1794 č. 145, ze dne 2. března 1796 č. 283 a ze dne 5. května 1826 č. 194).
Prohlásí-li odpůrce, že předložená listina je vadnou, nepůvodní, že nemá předepsané formy nebo že nesouhlasí s opisem, budiž k návrhu zapečetěna, u soudu uložena nebo aspoň uložena ve spisy, jinak by se pokládala vada ku platnosti přivedená za existující. O sporu, jenž vznikne ve příčině zapečetěného schování originálu při stání rekogničním, má soud dle řádu soud. rozsudkem (dv. d. ze dne 13. ledna 1794 č. 145, srv. dv. d. ze dne 2. března 1796 č. 283) nalézti, avšak až do rozhodnutí originál zadržeti. Jinak má soud po rekogničním stání současně oběma stranám oznámiti, jak se prohlásil probát ve příčině předložených listin, tedy: které listiny jakožto originály prohlášeny za bezvadné, formálně a při kterých tomu tak není (§ 127—129 s. ř.).
Listiny, jež byly prohlášeny za vadné nebo nepravé, musejí se (později) v originálu předložiti k rotulu spisů, aby soudce vynášeje rozsudek mohl Listiny.
zkoumati jich bezvadnost a pravost a po případě připustiti důkaz o pravosti a neporušitelnosti nebo nepravosti, porušenosti, zničení atd. Je-li listina sepsána v jazyku cizím, předložen budiž i ověřený překlad její.
VII. Listiny v řízení ve věcech nepatrných.
Listiny buďtež předloženy soudci a tímto odpůrci dokazovatelovu ukázány, který budiž vyzván, aby se o pravosti nebo vadnosti jich prohlásil (§ 37 říz. ve v. nер.). Srovnání rukopisů má z pravidla soudce sám předsevzíti. Můžeť, vzchází-li mu při tom pochybnost, vyžádati si dobré zdání soudních znalcův. Není-li spisů ku srovnání, může se té straně, o jejímž rukopisu průkaz pravosti zjednati se má, uložiti, aby napsala slova soudcem předříkávaná. Diktát přiložen budiž ku projednacímu protokolu. Jaký vliv má na zjednávání si jistoty o písmě, nevyhoví-li strana tomuto soudnímu příkazu anebo píše-li patrně znetvořeným písmem, jest zůstaveno soudcovskému uvážení (§ 51 říz. ve v. nер.).
Důkaz listinami lze během řízení kdykoliv provésti.
VIII. Nový soudní řád.
1. Pojem a druhy. Listinou (na rozdíl od věci přezvědné § 318 n. s. ř.) rozumí se projev osoby učiněný ve formě písemné.
Rozeznáváme pak:
a) listiny veřejné. Sem patří
α) listiny, které v území, kde nový soudní řád platí, veřejným úřadem v mezích jeho úředních oprávnění neb osobou veřejnou vírou nadanou v oboru působnosti jí přikázaném ve formě předepsané zřízeny, jakož i listiny, které zvláštními předpisy zákonnými za veřejné prohlášeny byly; jsou to tedy listiny zřízené úřady státními, zemskými, okresními, obecními, dále notáři (§ 1 zák. ze dne 25. srpna 1871 č. 75 ř. z.), správci matrik společností náboženských zákonem uznaných (nař. ze dne 23. ledna 1866 č. 15 ř. z., § 23 zák. ze dne 10. července 1868 č. 1869, č. 12, zák. ze dne 9. dubna 1870 č. 51 ř. z.), kursovní lístky bursovní (zák. ze dne 1. dubna 1875 č. 67 ř. z.), potvrzení úřady pro měření a vážení vydaná (nař. ze dne 19. června 1866 č. 85 ř. z.), knihy a výtahy z nich některých ústavů provozujících obchody pod dohledem správy státní (banka rakousko-uherská, hypoteční banka král. česk., rak. ústav úvěrní pro obchod a průmysl, všeob. ústav pro úvěr pozemkový ve Vídni; srv. stanovy těchto ústavů).
ß) listiny, které sice mimo území, v němž nový soudní řád platí, avšak takovými úředními orgány v mezích úředních oprávnění těchto zřízeny byly, které podřízeny jsou některému úřadu sídlícímu v území, kde nový soudní řád platí (§ 292 a 293 nov. s. ř.).
γ) listiny zřízené mimo území, kde nový soudní řád platí, které na místě, kde zřízeny byly, platí za listiny veřejné, předpokládajíc, že i listiny v onom cizím místě zřízené dle zásady vzájemnosti v území, kde nový soudní řád platí průvodnosti listin veřejných požívají a že jsou ministerstvem záležitostí zahraničních nebo rakousko-uherským vyslancem nebo konsulem ověřeny (§ 293 a 311 nov. s. ř.).
Listiny veřejné musí býti vyhotoveny ve formě předepsané. Z pravidla stačí podpis a pečeť.
b) listiny soukromé t. j. listiny, které nemají náležitostí listin veřejných. Listina soukromá, má-li tvořiti úplný důkaz o tom, že prohlášení Listiny.
v ní obsažené pochází od vydatele, musí býti vydatelem vlastnoručně podepsána a připojil-li tento pouze znamení ruky, musí býti toto soudně nebo notářsky ověřeno. Přitištění razítka nebo podpis osobou třetí, třebas z rozkazu vydatelova předsevzatý, nestačí (§ 294 nov. s. ř.).
2. Průvodní moc.
1. Listiny veřejné tvoří úplný důkaz o pravdivosti obsahu svého, tedy důkaz o tom, co v nich úřadem úředně jest nařízeno, nebo prohlášeno, neb úřadem neb osobou ku zřizování listin povolanou dosvědčeno (§ 292 nov. s. ř.).
Výjimku činí knihy obchodní, denníky a závěrečné noty obchodních dohodců, ježto předpisy o trvání a míře jich průvodnosti platící zachovány § 295 nov. s. ř. v platnosti (čl. 34 a 35 obch. z., § 19, 20, 22 úv. z. k obch. z.; čl. II. nař. ze dne 28. října 1865 č. 110 ř. z.; § 22 zák. ze dne 9. dubna 1873 č. 70 ř. z.; zák. ze dne 4. dubna 1875 č. 68 ř. z.).
2. Listiny soukromé podávají úplný důkaz pouze o tom, že prohlášení v ní obsažené pochází od vydatele (§ 294 nov. s. ř.). Tím jest průvodní moc listin soukromých značně obmezena, neboť posouzení pravdivosti obsahu listiny ponecháno jest volnému uvážení soudcovu. Nebude tedy lze na př. místo neb den, které vydatel v listině, jakožto místo a den zřízení listiny označil, pokládati za skutečnosti úplně prokázané (jak tomu jest při listinách veřejných), nýbrž soudce bude moci dle svého uvážení vyžádati sobě ku dolíčení těchto okolností ještě jiných průvodů (čl. VII. č. 3 úv. zák. k nov. s. ř., § 49 konk. ř., § 56 kn. z.).
3. Pravost a bezvadnost.
Má-li listina (veřejná neb soukromá) tvořiti úplný důkaz, musí býti pravou a bezvadnou.
A) Pravost.
a) O listinách veřejných platí již po zákonu domněnka, že jsou pravými (§ 310 nov. s. ř.). Dle zásady officialnosti jest však soudce povinen i při listinách veřejných pravost jich zkoumati a nabude-li ve příčině listiny pochybností, má vyzvati úřad neb osobu, které listinu vydaly, aby se o pravosti její prohlásily. Neodstraní-li se pochybnost tímto způsobem, jest dokazovatel povinen pravost listiny dokázati (§ 310 nov. s. ř.). Pravost listiny v cizině vydané může býti zabezpečena ověřením ministerstva zahraničních záležitostí neb rakousko-uher. vyslancem neb konsulem.
b) Při listinách soukromých jest pravost listiny faktickou okolností, kteráž, byla-li odpůrcem popřena, musí dokazovatelem býti dokázána (§ 312 nov. s. ř.). To může se státi všemi prostředky důkazními, které zákon připouští, tedy po případě i jinými listinami. Zvláště lze tak učiniti srovnáním písma, které předsebéře soud a vznikly-li jemu pochybnosti, může vyžádati sobě dobrozdání znalců, a o výsledku srovnání pak volně rozhodnouti (§ 315 nov. s. ř.). Spisy srovnávacími mohou býti toliko písemnosti, jichž pravost jest nepopřena neb může-li tato bez značného průtahu býti prokázána. O předložení listin, jichž ku srovnání jest nutno, platí ustanovení o předložení listin průvodních platící. Též může býti straně nařízeno, aby před soudem napsala několik slov jí udaných (§ 314 nov. s. ř.).
Odpůrce dokazovatelův jest povinen ku vyzvání soudu prohlásiti, pokládá-li listinu produkovanou za pravou čili nic. Opomenul-li odpůrce učiniti toto prohlášení, pokládá se pravost listiny za nepopřenou a tudíž za Listiny.
doznanou, leč že by úmysl odpůrcův, pravost listiny popírati, vycházel na jevo z ostatních jeho prohlášení (§ 312 nov. s. ř.).
Svévolné popírání pravosti listin soud tresce (§ 313 nov. s. ř.). Proti důkazu listinami připouští se též protidůkaz, který lze provésti kterýmikoli průvody, jichž průvodní moc soudce volně uvažuje (§ 292 nov. s. ř.).
B) Bezvadnost.
Listina jest bezvadnou, je-li prosta všech zevnějších vad t. j. patrných změn původní formy (na př. přeškrtnutí listiny, neb jednotlivých vět, slov nebo podpisu, různé dodatky jinou rukou psané, rasura, porušení pečeti atd.). Listina vadná nepodává důkazu úplného, nýbrž volnému uvážení soudcovu jest zůstaveno, o průvodnosti listiny takové rozhodnouti (§ 296 nov. s. ř.).
Stává-li se soukromá listina nečitelnou nebo chatrnou, může majitel nebo každý jiný účastník žádati na vydateli listiny, aby listina tato byla soudně obnovena. Zdráhá-li se vydatel tak učiniti, může býti k tomu přidržen toliko žalobou (§ 317 nov. s. ř.).
4. Povinnost k vydání listin (povinnost ediční).
V jistých případech mají odpůrce dokazovatelův, jakož i osoby třetí povinnost, předložiti soudu listiny, jež v držení svém mají. Povinnost tato nastati může toliko ze zvláštních důvodů zakládajících se na zvláštním poměru těchto osob ku dokazovateli.
a) Předložení listiny odpůrcem.
Tvrdí-li strana, že listina pro důkaz její rozhodná nalézá se v rukou odpůrce může soud k jejímu návrhu uložiti odpůrci, aby listinu předložil. Strana předložení toto navrhující musí svůj návrh řádně odůvodniti. Nemůže-li připojiti opis listiny, má uvésti aspoň obsah její, jakož i skutečnosti, které mají býti listinou dokázány a okolnosti, které nasvědčují tomu, že odpůrce jest v držení listiny. Odpůrce, který dříve, než soud učiní usnesení, má býti o návrhu tom slyšen, nemůže předložení listiny odepříti
α) když on sám dovolával se listiny této ku provedení důkazu,
ß) je-li dle občanského práva povinen listinu vydati nebo předložiti a
γ) jedná-li se o listinu, která dle svého obsahu jest oběma stranám společnou (listiny, které v zájmu dvou nebo více osob zřízeny jsou, listiny, které upravují vzájemné poměry, písemná vyjednávání o právním jednání mezi účastníky neb mezi jedním z nich a společným sprostředkovatelem konaná (§ 304 nov. s. ř.), výroky rozhodčí (§ 593 nov. s. ř.).
Předložení listin může však odpůrce odepříti:
α) týká-li se obsah listiny záležitostí života rodinného;
ß) porušil-li by tím čestnou povinnost;
γ) způsobilo-li by uvedení listiny ve známost straně nebo osobám třetím hanbu nebo nebezpečí stíhání trestního;
δ) porušil-li by předložením listiny povinnost mlčenlivosti, nebo znalecké neb obchodní tajemství;
ε) jsou-li tu jiné důležité důvody (§ 305 nov. s. ř.).
Vypočtení důvodů těchto není taxitivné, takže volnému uvážení soudcovu ponechána jest veliká volnost v tomto ohledu. Může tedy zejména soudce, týkají-li se důvody pro odepření předložení pouze jisté části obsahu listiny neb jistých míst, naříditi, aby předložen byl ověřený výtah listiny, ve kterém závadná místa jsou vynechána (§ 306 nov. s. ř.). Listiny.
Odepře-li odpůrce předložení listiny, aniž by soudce uznal odepření to odůvodněným, může soud dle svého volného uvážení udání strany na obsah listiny této se vztahující pokládati za pravdivá.
Tento procesuálný účinek nastane jmenovitě v těchto případech:
α) popírá-li odpůrce držení listiny, odepře-li však výslech a přísežnou výpověď o tom;
ß) je-li z výpovědi patrno, že listinu úmyslně odstranil neb nepotřebnou učinil;
δ) dozná-li sice držení listiny, odepře-li však předložení její (§ 307 nov. s. ř.).
b) Předložení listiny osobou třetí.
Povinnost osoby třetí ku předložení listiny zakládati se může pouze
v tom:
α) že dle práva občanského jest k tomu povinna, nebo
β) že se jedná o listinu společnou ve smyslu § 304 odst. 2 nov. s. ř. (§ 308 nov. s. ř.).
Nesplnění povinnosti ediční má v zápětí účinky exekuční (§ 308 nov. s. ř.).
5. Řízení důkazní.
a) Nastoupení důkazu.
Listiny, jichž strana se dovolává na důkaz svých udání, má předložiti tato soudu. Nemá-li jich po ruce a nemůže-li si jich sama opatřiti, nastává soudu povinnost listiny tyto zaopatřiti (§ 297 nov. s. ř.).
b) Předložení listiny dokazovatelem.
Listiny mají býti předloženy tím způsobem, aby soud a odpůrce mohl nahlédnouti do celého obsahu. Pouze jde-li o jednotlivé části listiny k rozličným právním poměrům se vztahující, může soud, když byl v celý obsah listiny nahlédl, ku návrhu strany naříditi, aby odpůrci mimo úvod, konec, datum a podpis ukázána byla toliko ta místa, která jsou důležitá pro právní poměr, jenž jest předmětem sporu.
Předloží-li strana pouze opis listiny, může k návrhu odpůrcovu nebo z moci úřední býti vyzvána, aby předložila prvopis. Neuposlechne-li tohoto vyzvání, záleží na uvážení soudcovu, jaká víra spisu přikládána býti má (§ 299 nov. s. ř.).
c) Zaopatření listin soudem. Nemá-li strana listiny, jichž se dovolává, po ruce, jest soud povinen ku návrhu jejímu je zaopatřiti, ať se tyto nalézají v rukou odpůrce, osoby třetí neb u veřejného úřadu neb notáře.
α) Nalezá-li se listina u odpůrce, a jsou-li tu podmínky povinnosti ediční, nařídí soud odpůrci, aby listinu předložil. Nevyhoví-li tomuto rozkazu odpůrce, nastanou účinky s nesplněním povinnosti ediční spojené (viz odst. 4 a) shora.).
β) Nachází-li se listina v rukou osoby třetí, mohou nastati tyto případy:
αα) Dokáže-li strana, že osoba třetí listinu drží a jsou-li tu náležitosti edice, učiní soud usnesení, kterým této nařídí, aby listinu během určité lhůty na útraty dokazovatele předložila. Usnesení to lze exekucí vykonati.
ββ) Popírá-li osoba třetí, že listinu drží, nebo nelze-li o návrhu edičním rozhodnouti, ježto třeba sporné okolnosti dříve vyšetřiti a zjistiti, jest na Listiny právní.
dokazovateli, aby nárok na předložení listiny žalobou v řádném řízení ku platnosti přivedl. Soud má v tomto případě stanoviti lhůtu, po jejímž uplynutí na žádost kterékoliv strany se ve hlavním sporu pokračuje a sice bez ohledu na to, jak spor o předložení listiny pokročil (§ 279 nov. s. ř.). Do uplynutí této lhůty spor se staví.
γ) Nalezá-li se listina u veřejného úřadu nebo notáře a nemůže-li dokazovatel sám tuto sobě opatřiti, má soud ku návrhu dokazovatelově úřad neb notáře za vydání listiny dožádati. Než listina soudu dojde, staví se rovněž spor (§ 301 nov. s. ř.).
d) Předsevzetí důkazu.
Dle zásady bezprostřednosti, v novém soudním řádu platící, záleží předsevzetí důkazu v tom, že soud a odpůrce v listinu předloženou (neb jen část její) nahlédnou a ji přečtou Listiny třeba předložiti v prvopisu; pokud opisy (byť i ověřené) důkaz tvoří, rozhodne soud dle svého volného uvážení (§ 299 nov. s. ř.).
Jakožto výjimku ze zásady bezprostřednosti připouští zákon předsevzetí důkazu listinného soudcem jiným. Nelze-li totiž při ústním řízení prvopis listiny pro značné překážky předložiti, neb je-li jeho předložení pro důležitost listiny neb obavu ztráty nebo poškození její nemožné, může soud k návrhu neb z úřadní povinnosti naříditi, aby listina předložena byla soudci, jemuž se to přikáže, aneb jenž se o to požádá. Soud procesný tu ustanoví, které okolnosti mají býti potvrzeny. Soud dožádaný pak ustanoví rok ku předložení listiny, vyrozumí o tom odpůrce a sepíše o jednání při roku protokol, který pak (po případě s opisem neb výtahem z listiny) předloží soudu procesnímu (§ 300 nov. s. ř.).

Citace:

VESELÝ, František Xaver. Kanovníci. Všeobecný slovník právní. Díl druhý. Kabel - Otcovství. Příruční sborník práva soukromého i veřejného zemí na radě říšské zastoupených se zvláštním zřetelem na nejnovější zákonodárství a poměry právní zemí Koruny české. Praha: Nákladem vlastním, 1897, svazek/ročník 2, s. 23-25.